Bouře ve Francii nekončí

Mladí lidé odmítají stát se otroky!
„V roce 1968 měly nepokoje jiný rozměr, když tisíce mladých pracujících směřovaly do centra Paříže k okupované Sorbonně - jádru revolty roku 68 - aby se na vlastní oči přesvědčili, kdo má pravdu, policie nebo studenti. To vysvětluje, proč Villepinova vláda s takovou rozhodností a brutalitou vyhnala 11. března studenty z okupované Sorbonny. Pod popelem z listopadových násilností na předměstích ještě doutnají uhlíky a to jsme pořád v březnu, ještě ne v květnu!“
- z jedné diskuse na internetu mezi francouzskými studenty

[V květnu 1968 hnutí studentů dodalo odvahu pracujícím k největší generální stávce v dějinách Francie, kdy moc doslova ležela na ulici. Tehdejší prezident de Gaulle „odcestoval“ na americkou základnu NATO do Baden-Badenu. Jen „díky“ komunistické straně, která odbory přesvědčila, že stačí počkat na volby, si pracující nevzali moc do svých rukou. - pozn. VV]

Jen čas od času problesknou v televizi záběry z Francie - především na hořící auta a rozbíjené výklady. Stejně jako o stávce veřejného sektoru v Německu, která trvá už sedmý týden, i o třech týdnech protestů studentů a středoškoláků ve Francii se více mlčí, než mluví. Lepší příklad nám podle médií přichází z Běloruska - boj za demokracii má zůstat omezen na svobodné volby, zbytek už máme nechat na profesionálních politicích.

Jenže stupňující se tlak na snadnější propouštění z práce, horší pracovní podmínky, nízké platy, větší poplatky za cokoliv se nedá vyřešit tím, že zatneme zuby a počkáme na nejbližší volby, abychom to vládnoucí moci „svobodně a demokraticky nandali“. Proto se ve Francii vydali lidé do ulic.

Proč odmítá vláda ustoupit

Francouzská ekonomika, stejně jako většina evropských ekonomik, stagnuje. Vláda, jakož i ostatní vlády zemí EU, se v rámci globalizace snaží zaručit domácímu kapitálu jistotu zisku. V důsledku toho usiluje o zvyšování věku pro odchod do důchodu, privatizaci energetiky a dalších zatím státních sektorů (např. voda, plyn) a snaží se prosadit reformy školství, sociálního systému a pracovního trhu, aby stát mohl snížit své výdaje a zaměstnavatelům se uvolnily ruce.

Podle OECD trvá mladým lidem ve Francii najít po škole nebo univerzitě stabilní práci v průměru 8 až 11 let, v porovnání s průměrně 5 lety v ostatních zemích OECD. Současný předseda vlády Villepin prohlásil: „Dvacet let se nic neudělalo s nejistotou, se kterou je konfrontována mládež.“ Ponechme stranou, že Laurence Parisotová, předsedkyně Medef (organizace zaměstnavatelů), nechápe „proč by neměla být zaměstnanost nejistá, když všechno ostatní je nejisté, jako láska nebo samotný život“. Důležitější je, že všechny vlády, „levé“ i pravé, tuto nejistotu zvyšovaly, všechny se snažily vytvořit hůře placená pracovní místa na kratší dobu namísto stabilních a dobře placených míst. Například poslední „levicová“ vláda Jospina (za účasti komunistické strany) přišla s „prací pro mládež“ - pracovní místa se smlouvami na maximálně pět let, ovšem každý rok znovu potvrzované.

Mladí lidé a pracující se neustále brání - drobným vítězstvím bylo loňské odmítnutí euro-ústavy v referendu. O tom, že sociální problémy jsou velmi vážné, svědčí i bouře na předměstích a stávková vlna na podzim. V minulém roce protestovaly stovky tisíc středoškoláků proti školní reformě, v březnu proběhly stávky proti důchodové reformě a v říjnu proti privatizaci.

Současné protesty jsou namířeny proti zaměstnaneckým smlouvám (tzv. CPE - Contrat premiere embauche) pro lidi do 26 let, nastupujícím do svého prvního zaměstnání a umožňujícím do dvou let propuštění bez udání důvodu. Od léta už platí možnost snazšího propouštění (tzv. CNE - Contrat nouvelle embauche) v podnicích s méně než dvaceti zaměstnanci. Vláda slibuje, že s pomocí tohoto opatření sníží nezaměstnanost mládeže, která v celé zemi u 18-25letých v průměru přesahuje 20% (celková míra nezaměstnanosti je 9,6%). V nejchudších regionech je dokonce na 40%.

Snadnější propouštění je ovšem jen jedním z důsledků zákona přinášejícího „rovnost šancí“. Ten samý zákon zavádí učňovské vzdělání už od 14 let (což znamená levnou pracovní sílu pro továrny a vzdělání pro tyto učně omezené jen na 18 týdnů ročně) a povoluje noční práci už pro 15leté - poprvé po roce 1871! Pro „starší“ (zaměstnance nad 57 let s platem okolo životního minima) mají vzniknout dočasná pracovní místa se smlouvou na 18 měsíců, která se může řetězit. Zaměstnavatelé mohou propouštět i zkušené a dlouhodobé zaměstnance a změnit jejich pracovní místa na nejistá a málo placená.

Hospodářství stagnuje, nadnárodní společnosti si diktují podmínky, útoky na životní úroveň sílí nejen ve Francii, ale po celém světě, s cílem skrz nejefektivnější vykořisťování pracujících maximalizovat zisky, např. snížením platů, ať absolutně nebo reálně, nebo jejich zmrazením, prodlužováním pracovní doby, flexibilizací, propouštěním, atd. Výsledek je výmluvný: velké korporace v roce 2005 zvýšily zisk na 65 miliard euro oproti 44 mld. euro v roce 2004, když ve stejném období se zvýšil počet lidí žijících za životní minimum o 4,7%.

France Soir: „To, co začalo jako napodobenina roku 68, vypadá nyní tisíckrát revolučněji“

Vysokoškoláci, kterých se zákon hlavně týká, začali zprvu malé protesty. Obrat znamenaly demonstrace 7. března, kterých se zúčastnilo na půl milionu lidí. A když studenti obsadili pařížskou Sorbonnu, vláda znejistěla. Podobně jako v roce 1968 začala být situace neřešitelná. Zásah policie a vyklizení Sorbonny 11. března znamenalo ne zastavení, ale posílení hnutí. Národní koordinační orgán studentských protestů vyzval odbory ke generální stávce 23. března a některé místní organizace odborů začínají po svém vedení požadovat to samé. Každý chápe, že s CPE se útoky na životní úroveň urychlují a že jsou další na řadě.

V sobotu 18. března se demonstrací účastní 1,5 milionu lidí, v samotné Paříži až na 400 tisíc. Studenti přináší transparenty: „Studenti, středoškoláci, zaměstnanci, musíme jednotně bojovat, jedině spolu můžeme získat!“, „Otročit a držet hubu, oběsit se na dva roky“, „Chirac, Villepin, Sarko [Sarközi], budoucnost = nula!“

Většina národa (73%) je proti zákonu, 38% by bylo pro významnou změnu zákona, zatímco 35% ho odmítá zcela. Mezi 15-24letými se opozice proti zákonu zvýšila na 80%.

Na sobotní demonstraci speciální policejní oddíly těžce zranily 39letého Cyrila Fereze, člena odborů SUD a zaměstnance telekomunikací, který je od té doby v kómatu. Podle novinářů byl brutálně zbit, utrpěl řadu úderů do hlavy, dvacet minut policie nečinně přihlížela, jak leží na zemi a odmítala zavolat záchrannou službu. „Nejsem tu od toho, abych organizoval první pomoc,“ řekl jeden ze zasahujících. Jen díky novinářům se k Ferezovi první pomoc dostala. Další důvod pro řadu studentů a pracujících přidat se k protestům.

Podle samotného ministerstva školství je výuka na 57 univerzitách narušena a 15 škol je plně okupováno studenty (z celkového počtu 84 vysokých škol). Navíc se přidávají střední školy - v pondělí 20. března stávkovalo 313 škol, v úterý už 814. To představuje 19% všech francouzských středních škol. Po té, co podle studentské organizace FIDL stoupl počet stávkujících škol na 25%, ministerstvo raději přestalo dávat informace.

Víc a víc pracujících se začíná ptát: „A proč nestávkujeme také za naše zájmy?“ Ve čtvrtek 23. března probíhají další masové demonstrace, část pracujících se ke studentům přidává. Pracující z Gaz de France (plynárny) a Electricite de France (energie) vyplnili stávkovou hrozbu, stejně jako pařížští zaměstnanci metra a železničáři. I odborové svazy v Air France oznámili 24hodinovou stávku.

Levice - pomoc nebo brzda?

V reakci na masové demonstrace vyzývají socialisté (PS - obdoba sociální demokracie, s významnějšími levicovými proudy uvnitř strany) i komunisté (PCF - byla součástí poslední Jospinovy „levicové“ vlády v době, kdy došlo k bombardování Jugoslávie a kdy vláda zprivatizovala víc, než předchozí pravicová vláda) vládu k uklidnění situace. „Namísto pochopení viditelných a hlasitých vzkazů stovek tisíc Francouzů si [Villepin] si vybral ukázku síly,“ citujme prohlášení komunistické strany z úterý 21. března: „To je naprosto nezodpovědná volba.“

„Jsme znepokojeni tím, kam to všechno směřuje,“ prohlásil socialistický poslanec Arnaud Montebourg. „Situace je ve slepé uličce. Je to výbušná situace, ve které jsou politické instituce zdiskreditované.“ „Úlohou vlády není přilévat olej do ohně,“ obvinil vládu Laurent Fabius, jeden z možných kandidátů levice na prezidenta.

I když se zdá levice v porovnání s pravicí „menším zlem“, nakonec to s ní dopadá stejně. PCF se nechce rozejít s PS z volebních důvodů - samostatně by měla menší šanci. A LCR (Revoluční komunistická liga, původně k trockismu se hlásící strana, dnes víc a víc reformní) nechce udělat nic, co by ji rozkmotřilo s PCF. Představitel LCR Olivier Besancenot vyzval všechny levicové síly a jejich představitele, „od Lutte Ouvriere [Dělnický boj - sektářská, ale významná k trockismu se hlásící strana] až po socialistickou stranu“, aby se účastnili společné iniciativy. „Současná levice musí poznat svou zodpovědnost, bez ohledu na rozdílné názory, a podporovat plánované mobilizace studentských organizací a organizací mládeže,“ prohlásil. „Organizujme velká shromáždění spojující levici, včetně schůzek vrcholných představitelů, podporujme a vyjádřeme solidaritu s mládeží, podpořme jejich mítinky co nejdříve, organizujme jednotný tlak na vládu, aby ustoupila a zrušila CPE.“ (prohlášení Oliviera Besancenota z 12. března 2006).

Ani slovo o generální stávce, ani náznak programu, který by hnutí posunul dál. „Podporujeme vás a doufáme ve vaše hlasy ve volbách“, takové je poselství této levice protestujícím a stávkujícím.

Odbory v dvojím ohni

V pátek pět hlavních odborových ústředen jednalo s Villepinem - výsledek žádný. Vláda nehodlá zákon zrušit, maximálně je ochotna se bavit o délce doby, po jakou může být mladý člověk propuštěn bez udání důvodu. Odbory nemohou hodit studenty přes palubu, nemohou za ně ani mluvit, takže musely tento „konstruktivní návrh“ vlády odmítnout.

Ale odboroví předáci, jako už až příliš často předtím, váhají. Navzdory výhrůžkám vůči vládě nakonec oznámili na 28. března „den akce“. Jean Claude Mailly, tajemník odborů FO jen prohlásil, že mobilizace bude pokračovat. Jenom méně radikální odbory CFDT ústy Francois Chéreque prohlásily, že „nikdy nekladou ultimáta“. Ohledně generální stávky se Chéreque zmínil, že „to není náš obvyklý způsob řešení.“ Bernard Thibault z CGT sice vyhrožoval generální stávkou, ale zároveň dodával, že je „optimista ... vláda nakonec pochopí, jakou situaci způsobila“. Jiný z představitelů odborů vysvětlil, že odbory preferují „den akce“, protože slova „generální stávka“ mají „význam blízky povstání“, jinými slovy odbory se nechtějí postavit proti vládě jako takové. Raději upustí páru s pomocí několika dnů akcí, než by hnutí dovedly o kousek dál.

Nebezpečí živelnosti a násilí

Kromě masových demonstrací a kromě okupací škol a prozatím lokálních stávek provázejí protestní hnutí i násilnosti. Většina demonstrací v Paříži končí střetem s policií, která brání radikálním skupinám v pochodu před Sorbonnu a obnovení její okupace. Čtvrteční demonstraci v Paříži provázelo kromě bojů s policií podpalování aut, rozbíjení výloh, ale také násilí na demonstrantech. Jak říkají samotní účastníci, ani zdaleka nejde o dominující jev, jak by média (především zahraniční, francouzská média situaci rozumí) ráda ukázala. A dokonce, přestože se násilí dopouští mládež z předměstí, nejde ani zdaleka o její většinu.

Viditelná menšina mládeže z předměstí, frustrovaná a zatlačená na samé dno společnosti, vidí nepřítele v komkoliv, kdo je bohatší, jinak barevný a jinak oblečený. Jde o stejný problém, jako při listopadových násilnostech na předměstích. Nedostatek pracovních příležitostí, chybějící jakákoliv životní perspektiva bere části mladých lidí jakoukoliv chuť rozlišovat mezi skutečným a domnělým nepřítelem. Často tito lidé napadají stejně chudé a ponižované. Před rokem jejich násilnosti na demonstracích proti samotným demonstrantům odradily řadu středoškoláků z účasti na demonstracích a nepřímo hnutí zastavily.

V hnutí samotném se dnes diskutuje o násilí, i o násilí proti policii. Menšina považuje policii za jeden z nutných terčů útoku. Většina chápe, že mnohem víc než o vítězství na ulici jde o získání pracujících. Jediným způsobem, jak zajistit demonstrace i hnutí, je demokratičnost a organizovanost. Na středních a vysokých školách existují stávkové, koordinační výbory nebo výbory kampaní. Na řadě míst probíhají diskuse o pokračování akcí, okupací, stávek. Jedině demokratická struktura umožňuje zapojit masu studentů do plánování, příprav a akcí samotných. Proto je potřeba výbory v takové struktury přeměnit tam, kde tak nefungují.

Jak zastavit Villepina

Dnešní bouře jsou mnohem komplexnější než vloni, jejich „klidné řešení“ je mnohem nepravděpodobnější. Jde o vzpouru proti pokračujícímu rozšiřování volného trhu i proti vládnoucí elitě, která ho prosazuje. Jedna věc v hnutí trvá - pořád jde jen o protest proti zhoršení pracovních podmínek. Pořád CPE a odpor proti němu sjednocuje mládež. A pořád požadují jediné - zrušit tento zákon.

Studenti a řadoví odboráři a zaměstnanci si uvědomují, že jediné, co může vládu zastavit, je generální stávka. A zároveň, že k jejímu prosazení nestačí ani demonstrace, ani prohlášení. Stejný názor má i Gauche révolutionnaire, organizace VDI ve Francii (k níž se hlásí i SAB), která pokračuje ve výzvách ke generální stávce: „Obhajujeme představu masové a demokratické stávky. Myslíme si, že potřebujeme reálnou alternativu ke kapitalismu, stranu, která bude klíčovou zbraní v boji a odporu proti kapitalismu. Taková strana může vzejít ze současné stávky, jestliže koordinační nebo stávkové výbory stejně jako organizují protesty rozšíří požadavky tak, aby sjednotili pracující a mladé lidi proti kapitalismu.“

SAB, s pomocí informací od Gauche révolutionnaire, organizace VDI ve Francii a s pomocí internetového zpravodajství z Francie www.libcom.org/blog, blízkého anarchistům, velmi objektivního zpracoval Vašek Votruba