Rozhovor Jana Májíčka s Karlem Košťálem o situaci po prvním kole francouzských prezidentských voleb.* Skončilo první kolo prezidentských voleb. V druhém se utkají Nicolas Sarkozy (UMP) a Ségolèn Royal (PS). Byl pro tebe volby něčím překvapujícím?
Vítězem prvního kola hlasování je demokracie. Hlasovalo rekordních 84 procent z více než 44 milionu zapsaných voličů, což je nejvíce od roku 1965. Inteligentní novináři mluví o „občanské vzpouře“. Občané Francie chtějí „renouveau politique“, občané Francie nechtějí, aby se rozhodovalo „bez nich“. Teoretici „občanské apatie“ se odmlčeli.
V mnoha levicových rodinách se v neděli večer pilo šampaňské - jsme ve Francii - na počest odchodu Le Pena z politického života, ale také, a hlavně, na odplatu z 21. dubna 2002, kdy se kvůli masové volební neúčasti dostal do druhého kola kandidát krajní pravice Le Pen, namísto kandidáta levice Lionela Jospina.
Všichni ale víme, kam se poděly hlasy, které před pěti lety Le Pen dostal. Nepochybně k Nocolasi Sarkozymu. Stoupenci společnosti, ve které chudí musí chudnout a bohatí bohatnout, nehlasovali tentokrát pro ultraliberála a zbohatlíka Le Pena, ale rovnou „utilement“ (užitečně) pro ultraliberála a zbohatlíka Sarkozyho, člena konzervativní vládní koalice a bývalého ministra vnitra.
* Kandidátka socialistů byla a je často kritizována za ústup o levicových témat a levicové politiky. Dokonce si mi před několika měsíci při našem společném pobytu v Paříži říkal, že pro ni nikdo z „levičáků“ hlasovat nebude. Co teď?
Kandidátka Socialistické strany Ségolène Royalova je v druhém kole. Ve vší skromnosti musím přiznat, že my, „neposlušní levičáci“ uvnitř strany, na tom máme velkou zásluhu. Levicoví socialisté totiž umí lépe mobilizovat „levicový lid“, než socialisté pravicoví nebo středoví. Ségolène Royalova není „naše“ kandidátka. Řekla „ano“ neoliberální euroústavě 29. května 2005. Tady ale přestává legrace. Je nutno všemi prostředky porazit nejreakčnější pravici od konce války, která chce vrhnout Francii někam do 19. století. „Ani jeden levicový hlas nazmar“, je naším ústředním heslem.
Dnes odpoledne se objevily znepokojivé zvěsti. Socialistická kandidátka dává najevo, že je ochotna „otevřít dveře, které vedou ke středovým voličům“. Když si uvědomíme, že středopravicový kandidát François Bayrou dostal několik milionu hlasu zklamaných levicových voličů jako varování pro kandidátku levice do druhého kola, je to ta vůbec nejhorší možná předvolební strategie a taktika. Pro svůj první velký předvolební mítink v Montpellier, dala socialistická kandidátka najevo, že si nepřeje přítomnost místních „levičáků“ spolu s ní na tribuně. Neměla to dělat, levicoví socialiste z tohoto regionu jsou známí tím, že umí mobilizovat. Jestliže se podaří volebnímu štábu socialistické kandidátky „přesvědčit“ voliče, že není zásadní rozdíl mezi pravicí a levicí, a zároveň vyhnat všechny levicové socialisty z předvolební kampaně, je konec, je po všem, a vítězství té nejhorší poválečné pravice padá na hlavu vedení Socialistické strany.
* Le Pen propadl, mnoho jeho hlasů přešlo k Sarkozymu. Jeden by měl chuť se smát i obávat, protože víme, komu šly jeho hlasy.
Le Pen představoval nejsilnější evropskou krajní pravici. Le Pen vyšel přímo z koloniálních válek. Francie vedla koloniální války až do března 1962. Le Pen bojoval v Indočíně a v Alžírsku. Jeho osobní odvaha byla všeobecně známa a přinesla mu mnoho obdivovatelů. Le Penovi je ale 80 let a nemá a nemůže mít nástupce. Jeho dcera se bude snažit „přebudovat“ stranu (Front National) tak, aby byla „přijatelná“ pro počestné maloměšťáky. To je konec. Tato strana na již zaplněné politické šachovnici místo nenajde. Le Penovi stoupenci přeběhnou k Sarkozymu. Sarkozyho pravice se bude lepenizovat a fašizovat.
* Kromě tří hlavních kandidátů (Sarkozy, Royal, Bayrou), kteří byli hlavními aktéry v českých mediích, je zajímavé sledovat výsledky radikální levice. Oproti roku 2002 Olivier Besancenot z Ligue communiste révolutionnaire získal skoro o 300 000 hlasů více, M.-G. Buffetová z Komunistické strany o 200 000 méně a A. Laguiller z Lutte ouvrière skoro o 1,2 milionu hlasů méně. Co se z toho dá usuzovat?
Besancenot, Buffet, Laguiller se jen těžko dají označit jako představitele „radikální levice“. Jejich program byl v podstatě keynesiánský: zvýšit dělnické a zaměstnanecké platy, oživit lidovou masovou spotřebu, která obnoví ekonomický růst..., který zvýší platy atd. Toto platilo v 50. a 60. letech, dnes kapitalisté vůbec nemají chuť zvyšovat platy a v celé Evropské unii jdou dělnické a zaměstnanecké platy dolů. Jak je to v Čechách nevím, ve Francii pouze masová sociální vystoupení občas dokáží sociální požadavky prosadit. Tato politika by měla možná smysl, kdyby tři „antineoliberální“ kandidáti šli do volebního boje společně. A jelikož se rozhodli jít do voleb odděleně, opět se prosadili jako rozbíječi. Besancenot dostal o 300 000 hlasu více oproti roku 2002 a LCR bude křičet „vítězství“. O tom, že počet hlasu pro LCR je v podstatě pořád stejný od roku 1969 se mluvit nebude. Arlette odchází do penze. Její sekta přežije ještě dalších padesát let. Po 2 procentech pro M-G. Buffetovou, 87 let po založení strany, se vnucuje myšlenka, že je třeba založit stranu novou.
* Odráží se nárůst nebo úbytek hlasů pro radikální levici v jejím chování během protestů proti CPE, revolt na předměstí a při hledání společné ho kandidáta Antiliberálních kolektivů?
Během protestů proti CPE byla radikální levice se studenty a odboráři na ulici, kde splnila svou úlohu. V dnešním úbytku hlasů pro tuto tzv. antineoliberální levici se naopak jednoznačně odráží v jejím chování při hledání společního kandidáta Antiliberálních kolektivu. Představitelé této levice zklamali úplně. Laguiller a Besancenot do kolektivu vůbec nevstoupili a M-G. Buffetová na celé čáře kapitulovala před požadavky poststalinského aparátu, který se rozhodl rozbít kolektivy v okamžiku, kdy vliv „ulice“ začal nebezpečně sílit. Z hlediska komunistů to byla sebevražda...
* Ve mezinárodním povědomí je známou postavou José Bové, alterglobalizační aktivista a farmář, který srovnal svým traktorem McDonalds‘ se zemí. Ten dostal ve volbách necelého půl milionu hlasů. Přitom i on byl v Antiliberálních kolektivech.
José Bové byl v Antiliberálních kolektivech, jeho chování ale bylo poněkud zmatené. Nejdříve z neznámých důvodů z kolektivů utekl, potom se z ústraní díval jak to dopadne, a když byl všemu konec, objevil se s návrhem „Se mnou všichni společně“, tj. s vlastní kandidaturou. Není se co divit, že dostal necelého půl milionu hlasů.
* Ve druhém kole se tady rozhodne mezi Royalovou a Sarkozym. Co vyplývá z vítězství jednoho nebo druhého pro vás, ve Francii?
Co znamená vítězství Sarkozyho je jasné. Znamenalo by to začátek značně napjaté a konfliktní situace. Námezdně pracující občané Francie se budou bránit. Na otázku, co by znamenalo vítězství Royalové, je prozatím těžké odpovědět. Aby mohla Royalová vyhrát volby, musí udělat nejdříve obrat doleva. Tento obrat doleva neudělá sama.
Podaří se nám v příštích dnech přinutit Ségolènu, aby se opřela o levicový lid? Není to jisté, ale pokusíme se o to. Síly levicového lidu jsou nedotčené. Chybí vůdcové. Situace se patrně bude měnit každým dnem. Obecný volič si ale klade otázku: proč zachovává mlčení Jaques Chirac? Prezident Chirac veřejně podpořil Sarkozyho pouze jednou, od té doby mlčí, ačkoliv oba patří do stejné politické rodiny. Sarkozyho si vybrala strana UMP, Chirac nebyl zrovna moc nadšen. V kruhu prezidentových přátel se mluví o tom, ze Sarkozy je „dingo“ (cvok), schopný vyprovokovat „sociální výbuch“. Je docela myslitelné, že Chirac hraje v zákulisí „kartu koalice“ Royalové a Bayroua, o které se domnívá, že nastolí „sociální smír“.
* A teď trochu z jiného soudku. Kvůli volbám zapadla kampaň za zachování veřejných služeb. Můžeš nám o tom něco říct?
To je klam, protože česká media o Francii nemluví nebo o ní mluví zkresleně. Bitva za zachování veřejných služeb je ve středu kampaně. Pravice volila pro Sarkozyho a jeho vizi zprivatizované Francie a Evropy. Levice volila pro sociální spravedlnost, pro zachování veřejných služeb, pro posílení sociálního státu, pro záchranu sociálních vymožeností minulých generací. Kandidátka Socialistické strany bohužel jasně neodpověděla na požadavek levicového lidu a odborářů: „Stop privatizacím!“ Kdyby toto řekla, měla by většinu v prvním kole. Proč to neřekla, je jiná otázka. To je problém celé evropské sociální demokracie.
* Tato kampaň souvisí s problémem zachování, reformování či odstranění sociálního státu. To je společné Francii jako České republice. Dnes zde leží na stole vládní reforma veřejných financí. Protože vím, že pravidelně čteš český tisk, co si o celém konceptu myslíš? Nalézáš nějakou podobnost s evropskou debatou?
Nalézám stovky podobností s českou situací. Nalezl bych určitě stovky podobností s evropskou debatou, kdyby nějaká v Čechách byla. Debata o Evropě v Čechách ještě nezačala. Kromě vaší organizace si to nikdo snad ani neuvědomuje.
Socialistické Solidarita, 26. 4. 2007