Euroamerická
pravice, která „starolevicové, etatistické, protievropské a antiamerické“ Francii dlouho nemohla přijít na jméno, od 6. května, od okamžiku zvolení Nicolase Sarkozyho do Elysejského paláce, nepřestává provolávat: Vive la France! Paříž se náhle stala Mekkou modrých šancí.
Aritmeticky to vychází: bezprecedentní účast voličů (85 procent) a šestiprocentní náskok před socialistkou Ségolene Royalovou („vyhrála demokracie,“ frázují skoro všichni zprava doleva) zajišťuje Sarkozymu legitimitu i váhu.
Jak se mohlo přihodit, že v čele Francie od 16. května bude stát - řečeno s Ignaciem Ramonetem, politologem a ředitelem Le Monde diplomatique - „první prezident, který je současně neoliberální, autoritářský, proamerický a proizraelský“? Tohle tam ještě nebylo.
Často se tato největší porážka levice od roku 1969 svádí na média. Ovšem, je charakteristické, že ihned po vítězném dni si Sarkozy odcestoval odpočinout na luxusní jachtu, s níž z Malty brázdil Středozemní moře - kteréžto povyražení financoval a účastnil se ho miliardář Vicent Bolloré, jeden z největších mediálních investorů.
Je to ještě horší: levicový list Libération sice zavelel v sobotu 22. dubna svým čtenářům na své první straně třípalcovým titulkem DOLEVA! - ale uvnitř téhož čísla zařadil dvoustránkový rozhovor s vševědoucím kanadským expertem, který trhal francouzský ekonomicko-sociální model na cucky. Sarkozy hadr.
Leví čtenáři se od Timothyho B. Smithe dozvěděli, že se už konečně musí „demarxizovat“, adaptovat se na globalizaci a zavrhnout vadnou myšlenku: „Jsem chudý, protože jiní jsou bohatí.“ Ne, jsem chudý, protože líný. Radost pak volit doleva...
Jádrem neúspěchu levice byla ovšem levice sama. Ani její - aspoň verbálně - radikální úderky (trockisté, komunisté, alterglobalisté) nedokázaly podchytit sociální kauzy z posledních let ve svůj prospěch: například masové, většinou Francouzů podporované protesty proti diskriminačnímu zákonu o první pracovní smlouvě mladých lidí. Vedení socialistů (PS) nezměnilo svoji autistickou politiku, kvůli níž v dubnu 2002 odstavil Le Pen jejího kandidáta z druhého kola..
Sarkozyho průtrži manipulací a demagogie čelila Royalová úsměvem, šarmem, zdviženým prstem, expertní nejistotou - a nadbíháním pravému středu („prezidentská většina“). V této demobilizační cestě doprava hodlají zřejmě špičky PS pokračovat a nazývají to - Čech aby si uši ucpal - „reálným socialismem“ (Jean-Christophe Cambadélis). Levicový lid pláče.
Nicolas Sarkozy nespokojenost a vnitřní vyladění Francouzů ke změně podchytit dokázal. Podnikatelům slíbil řízný tělocvik s pracovní silou, pracujícím „hodnotu práce“ (a peníze), nacionalistům „národní identitu“, xenofobům bič na imigranty, globalistům náruč liberální Evropy, ustrašeným a poškozeným řád a pořádek. A všem „revoluci“ proti establissementu (sociálnímu státu). Inu, „prezidenta všech“, sebe.
Vive la France? Divně zní tenhle jásot z hlediska budoucnosti, jestliže ti nejmladší voliči do 24 let - a většina lidí v aktivním věku - dala hlas levicové kandidátce. A jestliže Sarkozy mohutně bodoval u důchodců. Divný jásot nad „pádem“ Le Pena, jenž se vlastně letos dostal - byť jen skrze dvě třetiny „jeho“ hlasů pro Sarkozyho - až do prezidentského paláce.
Právo, 10. 5. 2007, Martin Hekrdla
Vive la France...
