To co se včera událo u Anděla nelze nazvat jinak než odpornost. Mám proti Paroubkovi a soc.dem. desítky výhrad, ale každý, kdo má v sobě jen špetku morálky a sociální inteligence se proti tomu řádění modroptáckých SA musí ohradit. Je to odporný útok na demokratický dialog, ale co jiného se dalo od české pravice čekat?

Kdyby ještě dnes vysílalo Radio Jerevan, třeba by přijalo mou otázku: "Je pravda, že se v květnu kroužkuje při svém hájení Luboš Zlínský kódem 21:15?" a možná by na ni odpovědělo takto: "Ano, je to pravda, jen s tím rozdílem, že se nejedná o Luboše Zlínského, ale Luboše Ledla z Gottwaldova, že to není v květnu při hájení, ale v červnu při volbách do Evropského parlamentu, a že 21:15 není kód na kroužku, ale 15. místo na kandidátce č. 21."

Jeden politický komentátor, jehož názorů si přinejmenším vážím, mi v reakci na můj rozhovor „Kdo, když ne levice? Jak, když ne společně?“ (Haló noviny 23.2.2009) napsal takovýto názor: „Již mnoho lidí nejrůznějšího politického zaměření se shoduje, že současná krize s sebou může přinést konec dosavadního společenskopolitického uspořádání. Nikdo si však netroufne předpovědět alespoň v hrubých rysech, co to bude. Jaká by byla úloha levice (všech odstínů) v tomto procesu? To je věc, která mě velmi zajímá - ale od levicových politiků jsem zatím žádné myšlenky na toto téma nikde nezahlédl ani nezaslechl.“

Vypadá to, že nyní všechny zajímá, co bude po Topolánkově vládě. Položím jinou otázku: Co bude po krizi a co dělat v jejím průběhu?

Karel Steigerwald se v poznámce k udělení čestné plakety prezidenta republiky Ivanu Vyskočilovi k jeho 80. narozeninám opět jednou překonal. V MfD (24. 4.) se s námi podělil o jedno z "velkých tajemství" minulého století. V Praze 60. let "drcené a devastované komunistickou nadvládou" prý "bydleli kulturní bozi a nikdo neví proč".

Letos jsem na 1. máje porušil svou dlouholetou tradici. Oslavy svátku práce jsem strávil v Mostě - jednak skutečně prací, jednak návštěvou prvomájové manifestace, kterou pořádala tamější organizace KSČM.

Tato závěrečná věta z vystoupení Jiřího Hudečka, místopředsedy SDS a kandidáta do voleb EP na kandidátce KSČM na oslavě Svátku práce 1. května v Praze na Výstavišti, je jeho výzvou všem levicově orientovaným občanům v České republice k účasti v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu a k podpoře kandidátů stran hlásících se k levici.

Toto řešení nabízí SDS každému, kdo (1.) chce dát svůj hlas ve volbách do Evropského parlamentu levici, kdo (2.) nechce, aby jeho hlas propadl, kdo (3.) současně nechce podpořit kandidáty parlamentních stran KSČM a ČSSD a kdo (4.) by mohl propadat pocitu, že „zase není koho volit“. Chci Vás přesvědčit, že naše řešení má smysl. Podívejme se spolu na problém blíže.

Při pohledu na skupiny pravicových radikálů procházejících ulicemi měst v černých oblecích s xenofobním nacionálním pokřikem „nic než národ“, mi mrazí v zádech. Ne ani tak z obavy před nástupem nacistů k moci, jako spíše nad zjištěním, kolik mladých lidí obojího pohlaví se v těchto organizacích sdružuje a podporuje je. Tady nejde jen o mladický adrenalin.

Před týdnem se v Abruzzu ve střední Itálii rozpoutalo peklo. Ničivé zemětřesení srovnalo se zemí část města Aquilla a o život přišlo zatím na tři sta lidí.

Tak to vypadá, že už je vše hotovo, strach z „Klausova řešení“ nakonec přivedl oba rivaly k dohodě vlastně o všem důležité. Zatím ovšem chybí její konečná podoba a pak i to hlavní, její přijetí a realizace ze strany hlavy státu. Ze zkušenosti je mi obtížné uvěřit, že by Václav Klaus přijal bez hnutí brvou něco, co mu jiní „nalajnují, snad s výjimkou tenisového kurtu.“

T. G. Masaryk dal funkci českého prezidenta do vínku větší neformální vliv a respekt, než by odpovídalo jejímu striktně ústavnímu vymezení. I proto si zaslouží pozornost způsob, jakým přistoupil v těchto dnech prezident Václav Klaus k řešení vládní krize.

Tenhle text se mi ale vůbec nepíše lehce. Musím se však s vámi všemi podělit o smutnou zprávu, že 28. března zemřel ve věku 63 let náš přítel a soudruh Bohuslav Mikulášek.

Ve středu padla v parlamentu vláda Topolánkova prostředníčku. Stalo se tak v rozporu s předpoklady politologických komentátorů, ale zjevně i s očekáváním vůdců opozice Paroubka a Filipa. Předvolební parlamentní projevy levicových poslanců za přítomnosti televize byly korunovány úspěchem, který minimálně Paroubka intenzivně zaskočil - to podle jeho evidentně nepřipraveného televizního vystoupení po skončeném hlasování.