T. G. Masaryk dal funkci českého prezidenta do vínku větší neformální vliv a respekt, než by odpovídalo jejímu striktně ústavnímu vymezení. I proto si zaslouží pozornost způsob, jakým přistoupil v těchto dnech prezident Václav Klaus k řešení vládní krize.
Jde například o jeho specialitu – mimoústavní požadavek, aby mu případný nový zájemce o premiérské křeslo předložil písemně vyjádřenou podporu nejméně 101 zákonodárců. Tentokráte bez výslovného vyřazování komunistů, zato však s explicitním vyloučením hlasů „přeběhlíků“. Poučil se už V. Klaus z některých svých chyb a bude se nyní opravdu chovat jako skutečný prezident všech občanů? Nechme se překvapit! Kdo se ničemu nenaučil, je bezpochyby Topolánek. Z vyobcování jeho přeběhlických chráněnců a nevyloučení komunistických zákonodárců z tohoto pohádkového hradního příběhu mu málem naskočila kopřivka. Hlasy radikální levice jsou pro něho košer, jen když se mu to hodí do krámu.
Přirozeným vedlejším účinkem prezidentova požadavku je snížení neformální hodnoty přeběhlického mandátu - nepřímé morální odsouzení poslaneckého „přeběhlictví“ vůbec. Prezident zde nepochybně jedná v souladu s převládajícím názorem občanů. O veřejné mínění se opírá i známá zákonodárná iniciativa KSČM, směřující k zániku „přeběhlického mandátu“. Doufejme, že bude mít nyní větší naději na úspěch. Pokud se jejího dopracování ujmou i ostatní parlamentní strany, bude jistě možné včlenit do celého postupu případné další pojistky proti zneužití – aby neohrožoval vnitrostranickou demokracii ani legitimní názorovou různost. Podle mne zde stačí zapojit obyčejný zdravý rozum. Chování poslanců Melčáka a Pohanky může posloužit jako prototyp sněmovního politického přeběhlictví – jednání neslučitelného s trváním mandátu voličů. Něco jiného je zde ze své povahy i způsobu zvolení více individualistický mandát senátora.
Pokud by snad u některých zákonodárců přetrvávaly pochyby, zda je správné zbavit poslance zvoleného na společné kandidátce statutu suveréna, který může pár týdnů po volbách udělat na svou volební stranu a její voliče dlouhý nos (a neodpovědně tak znehodnotit výsledek celé sportovně pojaté a s vynaložením nemalých veřejných nákladů uspořádané politické soutěže), stačí se občanů zeptat. Třeba v referendu, které by šlo výhodně spojit už s podzimními předčasnými volbami do Sněmovny. O jeho kladném výsledku těžko pochybovat. Ústavně vymezený zánik přeběhlického mandátu by byl nesrovnatelně účinnější hrází proti narůstání tohoto nanejvýš nežádoucího „nakažlivého“ jevu než beztak sporné, obtížně vyjednávané a etickou i materiální podstatu fenoménu přeběhlictví nijak nepostihující změny volebního zákona.
Jan Ritter, člen SDS
V upravené verzi vyšlo v Haló novinách 31. 3. 2009 - ZDE.
Soumrak „přeběhlíků“?
