
Při pohledu na skupiny pravicových radikálů procházejících ulicemi měst v černých oblecích s xenofobním nacionálním pokřikem „nic než národ“, mi mrazí v zádech. Ne ani tak z obavy před nástupem nacistů k moci, jako spíše nad zjištěním, kolik mladých lidí obojího pohlaví se v těchto organizacích sdružuje a podporuje je. Tady nejde jen o mladický adrenalin.
Na první pohled jsou to dobře živení a poměrně dobře oblečení lidé. Zjevně v naprosté většině netrpí ekonomickou nouzí, pokud nepracují, pak zřejmě z jiného důvodu, než že přišli o práci. V tom se liší od svých předchůdců, kteří ve dvacátých letech minulého století žili v opravdové chudobě, kdy gigantická nezaměstnanost a bída hnala lidi do náruče Hitlerovy fašistické strany. Neměli práci, realizovali se v násilí vyprovokovaném goebelsovskou rétorikou a sliby o šťastné nacionální budoucnosti.
Co vede současné pravicové radikály, kteří ignorují historii, k nesnášenlivosti vrcholící i násilím? Co je vede k tomu, že jsou ochotni podstoupit i fyzické útrapy jako následky svých střetnutí s policií, včetně následných soudů a pokut. To není prosté pomatení hlav.
Je to důsledek atmosféry narůstání netečnosti v české společnosti. Nejde o „blbou náladu“, která se napraví štamprlí slivovice. Naše společnost se odklání od potřebných lidských hodnot, které zahrnuje dnes archaicky znějící slovo vlastenectví. Chybí vzory, kterým by se dalo věřit. Je normální, aby samozvaní demagogové získávali podporu u lidí, kteří žijí v prostředí, kde se neřeší nahromaděné problémy soužití občanů?
Nemusíme žít v krizi s chudobou a nezaměstnaností, živnou půdou pro pomatené hlavy je obecně chybějící opravdová národní hrdost a nedůsledná správa věcí veřejných.
Vít Stanislav, SDS Praha