Co s krizí?

Existují různé cíle a představy co s krizí. Část občanů si myslí, že je třeba budovu současného kapitalismu opravit, tu a tam vylepšit a zase bude dobře sloužit do další krize, která je v této koncepci přirozená a nevyhnutelná. Jiná, daleko menší skupina si myslí, že by se opět měl šturmovat Zimní palác a pálit z Aurory. Další skupina je přesvědčena, že jsou na místě podstatné společenské změny, kterých lze ale dosáhnout transformací současného systému. Většina ale vlastně neví, co si má myslet a čeká odkud se co objeví a jaká rána osudu je zasáhne.

K tomu výše řečenému:

Určitě je dobré postavit pod drolící se budovu současného kapitalismu lešení, aby někomu něco nespadlo na hlavu. Na tom se asi shodneme všichni, co se v této budově pohybujeme.

K tomu šturmování. Není jasné z čeho by se střílelo. Vypustil by snad někdo Tomahawk z letadlové lodi? Na co by se střílelo? Na Bílý dům, sídlo Evropského parlamentu nebo Evropské unie, či snad na hlavní stan Microsoft? A není ani jisté, že by se našel chrabrý uvědomělý námořník, který by zatáhl za spoušť.

Co teď s tím vším? Pokud nebude existovat alternativní plán na rekonstrukci drolící se budovy, abychom zůstali u příměru se stavbou, pak se musíme smířit s tím, že někdo přijde se svými plány a dalším bude maximálně umožněno, aby se podíleli na pomocných pracích, vozili kolečka, přidávali cihly a na závěr byli možná přizváni na slavnostní kolaudaci jako veselící se masy.

Přichází kardinální otázka: Co tedy vlastně míní autor dělat? Odpověď není vůbec snadná a rád by také znal stoprocentně účinné a úspěšné řešení. Ale určitě, pokud opět zůstaneme u příměru s opravou domu, by se pořádně podíval na statiku stavby i na stávající dispoziční řešení. Určitě by k tomu nepřistupoval tak, že jen důsledné zbourání a stavba nová, je to jediné, co se má dělat. Protože tak je to psáno v některých knihách. Zdá se, že objekt poskytuje slušné bydlení stále menšímu počtu bydlících. Zatímco ostatní nenápadně vystrkuje do nižších kategorií obydlí, či některé úplně do přístavku nebo pod okap. Při opravě žádná nová omítka a nátěry oken! Chtělo by to někde vybourat do základů a část postavit znovu, z jiných materiálů a podle jiných plánů. Jinde využít kvalitní stěny a jen je nově natřít, jindy zase trochu změnit dispozice. Ale opusťme alegorie.

Je mi jasné, a doufám, že v tomto postoji nejsem sám, že v situaci, kdy se vše internacionalizuje – ekonomický život, toky peněz i zboží, informace i myšlenky, kultura i životní styl, nelze cokoliv řešit a posuzovat z národního rámce. Jediný reálný a objektivně nejmenší záběr je dnes Evropa – alespoň ta sjednocená, či svázaná v Evropské unii. To je ten minimální prostor, ve kterém je možno a nutno řešit problémy. Je hrubou chybou radikální levice, že její podstatná evropská integrace ještě ani nezačala. A aby bylo dobře rozuměno vůbec toto neznamená automatický souhlas s formami a cestami evropské integrace jak nyní probíhá v rámci tzv. Lisabonského procesu. Česká levice se deklaruje jako přirozený reprezentant a ochránce zaměstnaneckého stavu, těch, kteří byli mimo tento stav vytlačeni, těch kteří se živí nebo chtějí živit převážně a především svojí prací (prodejem své pracovní síly). Ti všichni ve stále větší míře závisí na evropském prostoru. Podívejme se na to, jak je na tom druhá strana. Ti, kteří nakupují pracovní sílu, organizují ekonomický a tím i společenský život již dávno nepůsobí na národních úrovních, byť se tak někdy tváří. Jsou si vědomi potřeby nadnárodního rámce a s „národními“ zájmy neexperimentují. A pokud se tato karta občas objeví, jako v poslední době u francouzského prezidenta Sarkozyho, tak je to především z důvodů optimalizace nákladů na boj s krizí, k jejich přenesení na jiné. Ale současný kapitalismus v žádném případě nevidí hraní na národní strunu jako cestu k maximalizaci zisků, tedy naplnění nejvyššího zákona kapitalizmu.

Je politicky moudré reflektovat převažující názor členské základny každé politické strany, ale je ještě větší politické umění tento názor skloubit s názorem podstatně amorfnější voličské masy, která svým hlasováním naplňuje poslání oné politické strany. A zde si dovoluji tvrdit, že voliči i ti potenciální české radikální levice si přejí především řešení svých sociálně ekonomických zájmů v rámci státu i Evropy a bez toho, že by se současná společenská stavba musela zbourat do základů a začít znovu stavět. Dnes objektivně neexistuje žádné řešení mimo evropského rámce. A je ho možno prosazovat jedině internacionální cestou.

Co autor navrhuje? Vrátit se k základním tužbám lidí práce. To jsou:

- rozumné životní podmínky, které jsou co nejvíce spravedlivé. Nemyslím si ale, že spravedlnosti je učiněno zadost tím, že mám stejné právo se poprat o místo na slunci jako každý jiný. V mém chápání spravedlnosti je samotný nárok na přiměřené místo na slunci naplněním této spravedlnosti.

- „tajná zbraň“ společnosti lidového blahobytu, jak ji hodnotil E. Hobsbawn, totiž plná zaměstnanost.

- orientace společnosti na zmenšení ekonomické nerovnosti, tzn. orientace na rozumný blahobyt a sociální jistoty.

Opět si dovolím parafrázovat E. Hobsbawna, který píše o tom, jak dnes chápat význam verše z Internacionály: „Již vzhůru všichni, jež hlad zhnět“. Co vlastně tento verš říká dnešním evropským proletářům, příslušníkům kapitalistické společnosti spotřeby i těm, kteří jsou bez práce, ale hladem netrpí? Tady je docela dobře vidět ten bod, od kterého je nutno rozvíjet dnešní úvahy evropské radikální levice. Doba se zásadně změnila, to ale neznamená, že i s naplněným žaludkem se nemohou lidé cítit nedobře, jako ponižovaní, vykořisťovaní, nenalézající svoji lidskou důstojnost a vytlačovaní z lidské a občanské pospolitosti. Mnohdy to bolí stejně jako hlad a materiální nouze.

Jak vyjádřit vizi pro počáteční dekádu 21. století. Jak by měla vypadat současná verze Utopie T. Morea? Před 65 lety F. von Hayek vydal svoji knihu „Cesta do otroctví“. Je asi čas se k jeho myšlenkám vrátit. Posoudit, zda antikapitalistická, socialistická cesta je skutečně cestou do otroctví. Zda cesta nastoupená koncem minulého století a v současnosti vrcholící v nejglobálnějším kapitalismu, jaký kdy existoval není náhodou slovy M. Topolánka „cesta do pekel“. Stojíme na křižovatce – jen si vybrat.

Nechci ideologizovat, ale bojím se, že evropská radikální levice je ve zpoždění. Evropské volby jsou za dveřmi a nás čekají nejspíše i parlamentní volby. A reálně neexistuje žádný nástroj, jak prosadit změnu pro pootočení společenského kormidla, než tlak vyvinutý nástroji, které má každý dospělý občan k dispozici – svými voličskými hlasy. Všechny ostatní cesty, na které je možno sice poukazovat, jako například tzv, Oranžová revoluce na Ukrajině, či jiné masové akce vedoucí ke změně politického uspořádání a realizující se pod různými prapory a hesly, jsou jen divadlem, které zakrývá realizaci strategických změn v zájmu mocných i když málo viditelných internacionálních skupin a zájmů. Někdy je revoluce i to, co skoro ani není vidět na povrchu, ale na konci takového společenského procesu je podstatně změněná společnost. V autorově chápání revoluce není ničím, dosažení cíle vším.

Evropská společnost počátku 21. století přijala za své uplatňování určitých demokratických nástrojů. Bylo by velkou chybou jich nevyužít a třeba i nezjistit „v boji“ jejich přednosti a slabá místa. Je vidět, že mnohé vlivové skupiny jsou velice flexibilní, pokud jde o využití i velmi netradičních nástrojů. Ukazuje to následující příklad. Bylo by možné si před pár lety představit, že by vůdci kapitalistické globalizační vlny v historicky tak krátkém období prosadili faktické znárodnění pilířů kapitalistické společnosti jako jsou bankovní domy a porušili bez velké lítosti všechny „svaté principy“ volného trhu? Kdyby s takovou myšlenkou přišla před rokem radikální levice, bylo by to považováno téměř za „komunistický puč“. Jak je vidět, když jde o obranu strategických zájmů, pak lze činit téměř vše. Je také vidět, že strategickým zájmem není ideologická čistota autentického kapitalismu, ale zachování a rozvíjení jeho niterné podstaty a faktického smyslu jeho existence. Asi lze připustit, že i zkušenosti z reálného socialismu jsou obdobné, pro důsledné zachovávání ideologické (nebo snad náboženské) čistoty byl prohrán socialismus jako takový.

Znovu se vrací ona otázka, co dál? Usilovně definovat průchodné, přitažlivé a reálné cíle a vize společnosti. Stav mysli české společnosti nebo její části je možno vidět i při surfování po českých zpravodajských serverech. Zvláště v těch jejich částech, kde jsou vyjadřovány anonymně názory přispěvatelů. Je to velmi poučné čtení a publikované názory určitým způsobem vymezují hranice názorů od prava do leva. Nejsou to moc radostná čtení a určitě to nesvědčí o toleranci a otevřenosti hledání konsensu v rámci české společnosti. Bylo by ale velmi laciné tvrdit, že určitá vyjádření jsou programovým postojem extrémní pravice či obdobné levice. Není ale nejspíše daleko od pravdy říci, že to jsou spíše vrcholy ledovce, které možná expresivněji a extrémněji vyjadřují pocity a názory nezanedbatelných skupin občanů. Je ale zarážející, jak málo v těchto výměnách názorů zaznívají uvážlivé levicové hlasy a objevují se vyargumentované levicové postoje. Názorový střet se již dávno neodehrává na ulicích a manifestacích. To platí dvojnásobně v tzv. postkomunistických zemích, ve střední a východní Evropě. Masy dnes jsou stále méně na náměstích a v ulicích, ale naopak se více a více připojují k internetu, propojují v různých sociálních sítích a společenstvích. Je politickým uměním najít to místo, kde názorový střet má své epicentrum, vystihnout to, co je dominantní v názorech a co má největší rezonanci u občanů. Samozřejmě hodnotit i to, jak koresponduje očekávání občanů s předkládanou politicko společenskou vizí. Radikální levice buď bude schopna na tuto novou situaci 21. století reagovat nebo se stane okrajovou a nevlivnou politickou silou, která žije v představách minulosti a nechápe přítomnost a tím méně nadcházející budoucnost.

Ale mějme vždy na paměti varování, které nedávno publikoval Gary Younge v The Nation: „To, že jdou lidé společně do ulic, ještě neznamená, že jdou stejným směrem“.

J. Málek, SPED (29. 4. 2009)