Středa 25. 2. 1948 bez emocí

Únor s velkým Ú, osudové události, v jejichž výkladu se mnozí tak liší. Liší se generační zkušeností, přístupem a hodnotovými východisky. I po 60. letech vyvolává Únor silné emoce komplikující objektivní historickou analýzu. V krajních polohách je to pro jedny uctívaný symbol vítězství, pro druhé zdroj absolutního zla a brána do totality.

Realita se ale nekryje s tak krajními interpretacemi. Já se snažím o co největší objektivitu, i když asi neudělám radost těm, co mají předem hotový bílý či černý názor.

Pro mne je Únor především výslednice objektivních a současně rozporných historických trendů, důsledek poválečného dělení sfér vlivu velmocí v Evropě a současně také odraz dobové politické kultury a potenciálu jednotlivých politických sil. Čeští komunisté měli po roce 1945 největší podporu obyvatelstva v celé Evropě. Mnozí si s nimi spojovali naději na sociální spravedlnost, když ostatní zklamali. Idealizaci odkazu Masarykovy republiky bránil zážitek velké krize z 30. let. A živý byl také pocit zrady z Mnichova 1938.

Významný vliv mělo vítězství SSSR v II. světové válce nad nenáviděným německým fašismem. Bezprostředně po válce ještě vítězné mocnosti protihitlerovské koalice spolupracovaly. Čeští a slovenští komunisté také v té době ještě mluvili o československé cestě k sociálně spravedlivé společnosti. Naše republika mohla představovat skutečný spojník mezi Východem a Západem. Znárodňování klíčových podniků probíhalo nejen ve východní části Evropy osvobozené Rudou armádou. Francouzští a také italští komunisté byli ve vládách v období 1945-1947. A znárodňovací vlna pokračovala i po jejich odchodu z vlád.

Myšlenka na socialismus byla tehdy běžná. Tato naděje a úspěchy v obnově Československa přinesly v roce 1946 výrazné volební vítězství také KSČ. Komunisté ale nebyli sami, kdo mluvil o socialismu. Druhá nejsilnější strana byla Národně socialistická strana (později ČSS), která před sebe stavěla také socializační cíle. Staronový prezident Československa Edvard Beneš mluvil o „demokracii socializující“. V roce 1947 vytvářel státní sektor tvořený národními podniky polovinu ekonomického výkonu Československa.

Další vývoj ve světě i v Evropě byl ale stále složitější a vztahy mezi Západem a Východem získávaly stále více konfrontační podobu. A tato geopolitická konfrontace stále více přerůstala socialistický ideál. V září 1947 vzniká Informbyro jako nástroj mezinárodní koordinace politického vývoje v celém sovětském bloku. A sama KSČ přes počáteční výhrady stále více ztotožňovala socialismus se systémem vybudovaným za Stalina v SSSR.

S Únorem bývá často spojována otázka jeho legality a zda znamenal automatické ustanovení mocenského monopolu KSČ. Je rozdíl mezi revolucí a mocenským pučem. I mnozí odpůrci KSČ uznávají, že Gottwald využil v roce 1948 k uchopení moci ústavní procedury a že Únor nebyl na rozdíl od jiných revolucí krvavý. Lze citovat např. Pavla Tigrida: „Únorový puč nebyl žádný puč. To bylo, jak říkají komunisté vcelku správně, legální převzetí moci speciálními prostředky.“ (viz Právo, 28.11. 1997)

Ony speciální prostředky jsou dnes nejčastěji rozebíraným aspektem únorových událostí. Ano, byl to otevřený mocenský střet skupin, které měly různé představy o dalším vývoji. A takové střety nebývají čítankově idylické. Nebyl jím ostatně ani samet roku 1989, který někteří zjednodušují na jakýsi Antiúnor. O specielní kroky usilovali nejen komunisté, ale ti se ukázali být připravenější, schopní lépe organizovat a mobilizovat. Pochopitelný byl i spor o reorganizaci Sboru národní bezpečnosti. Silové resorty mají v mocenských konfliktech významnou úlohu. A v resortu vnitra i obrany postupně posilovali komunisté.

Když v pátek 13. 2. odhlasovala většina ministrů, aby ministr vnitra Václav Nosek zrušil převelení osmi nekomunistických velitelů SNB v pražském kraji, spor o moc vypukl otevřeně. Pro nepřítomnost Noska ve vládě byl výkon tohoto usnesení vlády pozastaven. Protestující ministři ale nečekali na jeho reakci a spor dále eskalovali. Hrozili demisí a na další jednání vlády v pátek 20. 2. se někteří z nich nedostavili. Protože věřili, že když nevznikne vládní krize, prezident Beneš jejich rezignace nepřijme, demisi tak trochu naslepo nakonec podali.

Odpoledne podávají demisi nejdříve 4 národní socialisté, pak 4 ministři ze strany slovenských demokratů, večer se připojují 4 lidovci. Pokud byl jejich úmysl rozbít vládu a po neúspěchu sestavit novou, nejspíš úřednickou vládu do voleb (jako ve sporech roce 1920), tak tenhle předpoklad se ukázal jako chybný. Z 26ti-členné vlády nakonec podalo demisi pouze 12 ministrů – národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté. Vedle 9 komunistů zůstali ve vládě 3 sociální demokraté a také 2 bezpartijní, Jan Masaryk a Ludvík Svoboda.

Vypuká hra nervů. Komunisté v tuto chvíli přenášejí politický spor z kabinetů na ulici a organizují masové nátlakové akce. Na výsledek Února měl klíčový vliv zejm. sjezd závodních rad svolaný na neděli 22. 2. do Prahy. Na úterý 24. 2. je Zápotockým organizována generální manifestační stávka. Sokol ani Orel nemají takovou schopnost mobilizace a slabý byl i pokus o protest části studentů. Jako argument pro následující administrativně mocenské kroky se používá hrozba sabotáží a špionážní aféry. Aktivizují se také zastupitelstva jiných zemí. Nejen SSSR, ale také USA, Britanie či Francie. Spor o Československo měl i mezinárodní dimenzi. Gottwald si ale nakonec udržel ve vládě většinu a ve středu 25. 2. odpoledne získává souhlas prezidenta Beneše s doplněním vlády o členy loajální z tzv. obrozenou Národní frontou. Kolem páté to již oznamuje statisícihlavému shromáždění na Václavském náměstí.

Průběh únorových dní přinesl mnohé věci, jejichž zkoumání asi náleží především historikům. Historických monografií o Únoru je celá řada (např. autorů K. Kaplana či T. Broda), ale solidní ohlédnutí za některými souvislostmi je stále potřebné. I levici by měl zajímat co nejobjektivnější pohled zejména na dříve tabuizované téma. Co bylo např. za stíháním některých krajských a okresích funkcionářů stran, které podali demisi? Proč byly zablokovány jejich vkladní knížky a běžné účty? Kdo se ozbrojoval a co zjistily četné domovní prohlídky z té doby? Hrozila opravdu občanská válka? Tématem může být i kontrola medií během února – co se dělo v Čs. rozhlase, v tiskárně Melantrich, vydávající komunistům nenakloněné Svobodné slovo a mnohé další. S monopolem KSČ souvisí i přeměna závodních stráží na Lidové milice řízené KSČ, i když jejich nasazení v Únoru nemělo praktický význam. Ostatně Únor byl mezníkem, který proměnil i samotou KSČ.

Mezi významné kritické poučení z fungování minulého režimu určitě patří téma politické plurality. K analýze Února patří téma, jak pracovaly mimořádné orgány té doby, Akční výbory mající měnit strukturu Národní fronty. Osudy lidí jako lidovec páter Jaroslav Plojhar, socialista Bohuslav Kučera či sociální demokrat Zdeněk Fierlinger nemohou být tabu. Myšlenka Národní fronty, která měla kořeny v úspěších lidové fronty proti fašismu, byla součástí původního konceptu československé pluralitní cesty k socialismu. Volby zglajšaltované kandidátky v květnu 1948 ji však odklonily na jinou cestu. Je tu i memento slučovacího sjezdu KSČ a ČSSD, který proběhl ještě v roce 1948 a který působí ve vztazích mezi některými sociálními demokraty a komunisty dodnes.

Vše výše řečené nakonec ovlivnilo politický obsah dlouhé a složité cesty prvního pokusu o socialismus, zahájené Únorem a poznamenané mocenským monopolem KSČ. A s tím souvisí i daleko složitější diskuse o celkové bilanci režimu z období 1948-1989, režimu nabízející sociální jistoty, ale i degeneraci monopolní moci.

Komunisté těsně po roce 1989 ve stanovisku k 42. výročí Února proto jasně řekli: „Dnes se chceme co nejrozhodněji distancovat od nedemokratického upevňování stalinistického modelu socialismu po únoru 1948 a všech pozdějších deformací způsobených monopolem moci jedné strany.“ (Rudé právo, 2. 2. 1990). V roce 1998 v stanovisku k 50. výročí Února k tomu KSČM dodala: „Mnohá očekávání naplněna nebyla. Došlo i ke zneužívání moci. Systém existující od roku 1948… ochudil původní pojetí socialismu.“ (Haló noviny, 25. 2. 1998). To je i dnes aktuální memento pro různé zastánce socialistické myšlenky, která bude žít, bude-li schopná se poučit z vlastní minulosti.

25. 2. 2008, Jiří Dolejš