logo SDS
Dnešní datum: 30. 09. 2020   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis

Neexistují vhodná data!


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 36
Prům. 19.9
21 denni
Max. 559
Prům. 476.6

Nyní si čte web : 47 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Únor očima vítězů a poražených

Vydáno dne 29. 02. 2008 (5929 přečtení)

Jak vnímali převratné události roku 1948 ti, kteří se nezapsali do „velkých dějin“
Po šedesáti letech se v českém historickém vědomí sváří tři paměti února: paměť vítězných komunistů, paměť poražených demokratů a potlačované vzpomínky bývalých komunistů.

Úterý 24. února 1948, hluboká noc, hustě sněží. Na ruzyňském letišti přistává opožděný letoun z Vídně. Z hloučku cestujících se vydělují tři anglicky mluvící muži a společně odjíždějí na Václavské náměstí. V hotelu Ambassador se ubytují v jednom pokoji.

Trojici svedla dohromady náhoda. Dva jsou novináři a do Prahy přijeli „pokrývat“ komunistický puč. Třetí je pracovníkem britské rozvědky SIS známé také jako MI6. V půl druhé ráno je jejich hlavní starostí, jak sehnat něco k jídlu. Všechny restaurace jsou již zavřené: „Snad něco dostanete dole na plese zaměstnanců,“ poradí jim portýr. „V suterénu jsme zjistili, že jídlo nehledáme sami. Byl tam venezuelský velvyslanec, jenž nemotorně tančil s tlustou kuchařkou, a byli tam i další členové diplomatického sboru,“ vzpomínal po letech jeden z mužů. „Jestli tohle byla skutečná revoluce, nepřipadala mi tak hrozná. Hrála kapela, všichni se veselili, pivo teklo proudem. Po třetí sklenici jsem pomyslel na Wordsworthe: Byla to slast být tehdy za úsvitu na světě.“

Literární sklony agenta britské tajné služby jsou pochopitelné - sám byl proslulý spisovatel. Čtyři jeho romány vyšly do komunistického převratu také česky. V Praze strávil v únoru 1948 několik dní a zažil zde řadu bizarních příhod, které později popsal ve svých vzpomínkách. Před Britskou radou jej třeba oslovil neznámý muž, který se ho angličtinou „postavy ze špatného filmu“ pokusil přesvědčit, aby předal britskému velvyslanci jeho vynález řiditelného padáku. „V duchu jsem byl už na půl cestě k velvyslanectví, ale opatrnost mě přiměla, abych mu položil ještě jednu otázku: Vynalezl jste ještě něco? Odpověděl okamžitě a s nadšením: Vyrobil jsem stroj na stavění zdí. Ten také věnuji britské vládě. Postaví každou vteřinu čtvrt metru zdi. S pocitem zklamání jsem dospěl k závěru, že bude lepší na velvyslanectví nechodit.“

„Pohled nezúčastněného pozorovatele na revoluci je podivný a pokřivený asi jako příliš vyumělkovaný úhel kamery; takový pozorovatel si někdy dokonce ani neuvědomuje, že se kolem něj vůbec něco děje,“ uvažoval s odstupem času nad svým pražským pobytem Graham Greene. Ale uvědomovali si vůbec, co se děje, sami účastníci? A kdo byl vlastně účastníkem? V historickém dramatu s titulem Únor 48 hrají hlavní role prezident Beneš, komunistický vůdce Gottwald a odstupující ministři demokratických stran, jimž sekundují nepočetní úředníci a politici nižšího ranku a pár šedých eminencí jako náměstek sovětského ministra zahraničí Zorin. Všichni ostatní jsou rozpuštěni v masy: v dobře zorganizované komunistické milice, v bezradné hloučky příznivců demokratických stran a konečně v mlčící většinu.

Letošní, šedesáté výročí února je poslední příležitostí vrátit tvář těm, které velké dějiny proměnily v masu. Žijící aktéři již většinou překročili osmdesátku. Jejich vzpomínky se liší jako noc a den podle toho, zda patřili v únoru 1948 mezi vítěze, či poražené. Mnozí tehdejší vítězové však později pochopili, že účast na vzniku komunistické hrůzovlády byl omyl, a snažili se traumatické vzpomínky vytěsnit. V historickém povědomí se tak dnes spolu sváří tři paměti února. Paměť vítězů, která se stala během komunistického režimu oficiální historickou pravdou. Paměť poražených, kteří odešli po únoru do exilu nebo byli doma pronásledováni, jež se stala semioficiální pravdou po roce 1989. A konečně paměť osmašedesátníků, v níž je únor potlačen na úkor vzpomínek na reformní snahy 60. let. Největší problém hovořit o osobních zážitcích z února 1948 tak dnes mají bývalí komunisté: nic už si nepamatuji, ničeho významného jsem se nezúčastnil, byl jsem na horách, mám špatnou zkušenost s „masovými sdělovacími prostředky“ - zní jejich chór.

Oč komunistům šlo

Tomáš Sedláček (90) je jedním z posledních žijících hrdinů zahraničního odboje. Jako důstojník druhé paradesantní brigády se zúčastnil bojů na Dukle a ve Slovenském národním povstání. V roce 1946 začal studovat Vysokou školu válečnou v Praze. Ve volbách tehdy volil národní socialisty, ale politicky se nijak neangažoval. „Snažili jsme se pokračovat v tom, kde jsme skončili v osmatřicátém,“ říká a připomíná tradici apolitické prvorepublikové armády, jejíž důstojníci neměli ani volební právo. Únor 48 na Vysoké válečné škole podle něj postrádal dramatické momenty. „Výuka probíhala úplně normálně, jenom se najednou začali prosazovat lidé, o nichž jsme před tím vůbec netušili, že jsou v partaji.“ Také řady posluchačů trochu prořídly: „Politicky jsem byl tak trošku naivní, takže jsem neodhadl, co se může stát. Spousta kluků ze Západu okamžitě utekla.“

Mladý major se snažil dokončit školu, což se mu v létě i podařilo. Když odmítl vstoupit do komunistické strany, byl si vědom, že je to konec jeho „slibné kariéry“. Na odchod do zahraničí však nepomýšlel, protože tušil, že je to nadlouho. Přiznává, že měl dlouho o komunistické politice iluze: „Zpočátku to tak zle nevypadalo. O co komunistům jde, to se ukázalo až později.“

O co komunistům jde, bylo naopak jasné Františku Kovandovi (80). Podle něj komunisté v únoru „zabránili pravici zvrátit lidově demokratický vývoj zpět do poměrů první republiky“. František Kovanda zůstal straně, do níž vstoupil v den svých osmnáctých narozenin, dodnes věrný. Návštěva v jeho bytě na jednom pražském sídlišti připomíná trochu výlet strojem času. Obrovské knihovně tu vévodí busta Lenina a pod ní najdeme snad veškerou komunistickou literaturu, která u nás kdy vyšla, sebranými spisy Gottwalda počínaje a protokoly sjezdů KSČ konče. Těžko však Kovandu označit za dogmatika: v jeho knihovně stojí také stovky svazků po roce 1989 vydané historické a politologické literatury a kromě dalších novin má předplacené i Lidovky, které považuje za „výborný antikomunistický tisk“.

František Kovanda se po osvobození vyučil ve Škodě Mladá Boleslav a začal se angažovat v mládežnickém hnutí. V únoru 1947 byl jmenován za mládež členem závodní rady, orgánu, který měl v automobilce hlavní slovo. Díky tomu se v neděli 22. února 1948 zúčastnil v Praze sjezdu závodních rad, který komunisté zcela ovládli. „Na tom sjezdu jsme jasně řekli, že půjdeme buď dopředu, nebo uděláme krok zpět a ztratíme všechno, co jsme od roku 1945 vyzískali,“ vzpomíná. Když se vrátil do Boleslavi, továrnu již střežili členové Lidových milicí, které byly v sobotu vyzbrojeny. Další dny podle něj proběhly celkem klidně. „Akční výbor vyhodil asi 20 nebo 30 úředníků, národních socialistů. V tu ránu tam přišli starší chlapi a říkali, chlapi, neblbněte, to jste vyhodili zkušený lidi, co jsou tu ještě od Laurina a Klementa. No tak se zavolali zpátky a ještě se jim omluvili.“

Kovanda dnes uznává, že vláda komunistické strany padla také kvůli své špatné politice. Co si myslí třeba o tom, že se nedalo svobodně cestovat? „Kdyby ten náš režim bejval vydržel ještě deset let, tak by to naše vedení udělalo nějaký úpravy toho, že by se mohlo cestovat, že by se část deviz na to věnovala,“ říká zcela vážně. „No ale dneska mohou cestovat jen ti, co na to mají. My jsme tehdy s manželkou od odborářský rekreace byli od Jugoslávie až po Bajkal a za pár set korun,“ dodává.

Boris Šesták (83) je členem KSČ od roku 1939. Pochází z nuzných poměrů, jeho otec byl ruský legionář, který vinou svých sympatií k extrémní levici těžko hledal práci. „Vyrůstal jsem odmalinka v boji za lepší život chudejch a utiskovanejch,“ říká Šesták a hodinu popisuje trauma svého života: za okupace se celá rodina podílela na komunistickém odboji, otec zahynul v koncentračním táboře a bratr byl popraven v posledních hodinách války. On sám věznění v Terezíně přežil, ale těžce jej poznamenaly břišní tyfus a tuberkulóza. Po měsíce trvajícím léčení nastoupil jako pomocný úředník ve Svazu pro řepu a cukr a později na generálním ředitelství cukrovarnického průmyslu.

Demise ministrů demokratických stran byla podle Šestáka vyvolána západními rozvědkami, které osnovaly pokus o protilidový zvrat. Ve dnech únorové krize v jeho úřadě „přestaly takové ty ostřejší výměny názorů“, které tam dříve byly na denním pořádku. „A nejednou začali mít jinostraníci zájem o členství ve straně,“ vzpomíná si. „Ještě před pětadvacátým jich několik podalo přihlášku. Po pětadvacátým se nám začaly množit přihlášky, to bylo pomalu, jako když padá sníh.“ Sám se účastnil komunistických demonstrací i generální stávky, ale jinak se podle něj normálně pracovalo. Úřad byl komunisty hlídán ve dne v noci, aby byl „zabezpečen klid a nedošlo k nějakým škodám“.

Stejně jako Kovanda uznává i Šesták, že na režimu, který vznikl v únoru 1948, nebylo vše ideální. „Ano, staly se tragické chyby, ale dělali to jen lidi.“ A trochu rozčíleně dodává: „Nám se vyčítá Horáková, ale už všichni mlčí o Rosenbergových, ale ono je to to samé.“

Kdo má pravdu

Zatímco Kovanda a Šesták zůstali komunisty dodneška, novinář a kulturní publicista Antonín J. Liehm (83) byl ze strany vyloučen již v roce 1967. Ve 40. letech byl redaktorem radikálně levicového týdeníku Kulturní politika, který založil E. F. Burian. „V tý partě, v který já jsem žil, nikdo nechtěl socialismus jedný strany,“ říká Liehm. „Na redakční radě, v níž seděli komunisté, bývalí komunisté, sociální demokrati, národní socialisti, jsme pochopili, že tohle není to, co bychom úplně chtěli. Vznikla situace, že je potřeba napsat úvodník do příštího čísla. Když ho nikdo nechtěl napsat, tak to zbylo na mě, nejmladšího. Považuji ho za nejlepší krasobruslařský výkon, který jsem v životě podal. V krasobruslení se tomu říká povinné cviky. Muselo se to udělat, aniž by se to udělalo.“

Liehm nebyl ovšem v roce 1948 žádný disident. „Nebyl jsem šťastný, jak to proběhlo a co se stalo, ale řekl jsem si, že je to vítězství nad těmi demisionujícími ministry, které jsem rád neměl,“ říká. Hned v březnu dostal jako perspektivní kádr přímo od Vladimíra Clementise nabídku pracovat na ministerstvu zahraničních věcí, z něhož byly ve stejné době vyhozeny stovky úředníků a diplomatů spjatých s předchozím režimem. „Mě to zajímalo, imponovalo mi to, tak jsem šel. Jak se později ukázalo, byla to blbost, protože to nebyla práce pro mě.“ V dalších letech prošel Liehm typickou proměnou reformních komunistů: „Nejdříve se člověk snažil přesvědčit sám sebe, že strana má pravdu a on ji nemá, a pak přišel na to, že je to obráceně.“

Zatímco A. J. Liehm se ještě mohl počítat mezi vítěze, Jaroslav Vrzala (82) patřil mezi poražené. V roce 1948 pracoval na arcibiskupském statku v Kroměříži a byl předsedou okresní organizace mládeže lidové strany. „Lidé si tehdy říkali, nejsme přeci tak blbí jako Rusové a budeme dělat inteligentní komunismus,“ přibližuje dobové iluze. „Žádné akce proti komunistům prakticky nebyly,“ říká o únorových dnech v moravském městě.

„Předsedou okresního národní výboru v Kroměříži byl inženýr Rudolecký, kterého akční výbor zamknul v jeho kanceláři. Na schůzi lidové strany jsme se domluvili, že ho tam druhý den půjdeme všichni manifestačně vysvobodit. No a přišli jsme tam dva.“ Když se ke komunistům přidal se slovy „s touhle vládou si rád zavládnu“ i Jan Masaryk, pochopil Jaroslav Vrzala, že mu nezbývá nic jiného než odejít do zahraničí.

Demokracie bude zachována

Nebýt komunistického převratu, čekala by Josefa Lesáka (87) skvělá politická kariéra. V roce 1946 byl zvolen do parlamentu jako nejmladší poslanec, coby místopředseda mladých národních socialistů proslul svým řečnickým talentem, který neztratil ani v pokročilém věku. Do dějin únorového dramatu se zapsal především jako vůdce prvního studentského pochodu na Hrad v pondělí 23. večer. Spolu s několika studenty jej přijal přes pokročilou hodinu prezident Beneš. „Pohled na prezidenta byl úděsný, ruku měl za klopou a takhle se mu třásla, v obličeji byl šedý, popelavý, prostě nezdravý člověk,“ vzpomíná Josef Lesák. Své mladé návštěvníky nicméně ujistil: „Buďte klidní a vyřiďte všem, že mám situaci pevně v rukou. V Československu bude zachována demokracie v intencích Masarykových a mých. Se všemi stranami se dohodneme.“

V následujících hodinách však měli komunisté stále více navrch. Když přišel Josef Lesák ráno 25. února do ústředního sekretariátu své strany, vládl tam již akční výbor složený z kolaborantů s komunisty. „Řekli mi, ty už sem nechoď. Tak jsem šel domů. Nebyla to žádná slast. Nejsem čítankový hrdina. Měl jsem prdelku staženou, protože jsem nevěděl, co bude. A teď jsem měl tři malý děti. Pětiletého kluka, tříletou žábu a dvouměsíční dítě. A teď jsem nevěděl jak.“ Odpoledne se proto zastavil pro radu v bytě u předsedy Národního shromáždění Jožky Davida, který byl jeho „otcovský kamarád“. Ten mu poradil, aby zůstal v zemi a vrátil se ke své původní profesi učitele.

Vzpomínky jsou málo spolehlivým historickým pramenem také proto, že fixují spíše nálady a pocity než fakta a sledy událostí. Po desetiletích si vzpomínáme již nikoli na samy události, ale spíše na vzpomínky o nich, na to, jak jsme svůj prožitek ex post někomu vyprávěli či o něm přemýšleli. Přestože pro osud oslovených měl únor 1948 značný význam, většině jednotlivé dny po šedesáti letech splývají a málokdo je schopen rekonstruovat, co přesně dělal.

Výjimkou je sociolog Zdeněk Suda (87), který si dodnes živě vybavuje svůj program v rozhodující den krize, 25. února. „Jedna okolnost mi naznačovala, že se v ten den připravuje něco mimořádně důležitého, co usměrní další průběh vládní krize,“ říká Zdeněk Suda: „Pouliční tlampače pod okny našeho bytu ve Vršovicích, smutně proslulé od dnů heydrichiády, byly zapnuté hned od rána.“

Po snídani se Suda, který dokončoval doktorskou práci o fašismu, vypravil do Amerického ústavu ve Spálené ulici, protože byl jedním z doktorandů, které ústav doporučil na stipendium v USA. „Ze Spálené jsem pak šel do sekretariátu Akademické Ymky na Poříčí. Cestou jsem si všiml výkladní skříně sociálně demokratické strany v provizorní budově obrazové galerie Myslbek na Příkopech. Tamní exponát - veliký, barevnými tužkami kreslený plakát - mi nadlouho uvízl v paměti. Vyzýval publikum: Klid! Nic se nestane!“ Zde se potkal se svým přítelem Dušanem Franců. „Dušan mne hned po příchodu varoval, abych se neukazoval v budově Svazu českého studentstva v Opletalově ulici, až do těch dob bašty protikomunismu vedené právníkem Emilem Ransdorfem, kde jsem míval kancelář jako tajemník Světového fondu univerzitní pomoci. Budovu totiž v ten den obsadili komunističtí studenti a, jak se Dušan vyjádřil, větřili krev. Na mou otázku: Tak co myslíš? Budeme střílet? odpověděl stručně a suše: Obávám se, že ne. Méně pesimisticky - a ovšem méně realisticky - posuzoval situaci vedoucí publikačního oddělení Ymky, za války důstojník britské armády Pavel Hasterlík. Měl za to, že západní spojenci nedovolí, aby byl československý ,most‘ mezi Západem a Východem stržen jednostrannou akcí komunistické menšiny. Když jsem projevil obavu, že komunisté v případě potřeby zinscenují ,spontánní‘ projevy lidové podpory pro KSČ, řekl mi: I na takovou komedii je Západ připraven.“

„Že však připraven nebyl, to bylo už v tu chvíli jasno. Odpoledne jsem zašel do nakladatelství Melantrich na Václavském náměstí. Tam jsem v onen osudový den pobyl celé odpoledne. Nálada byla velmi stísněná. Docházely zprávy, že pokračuje násilné vyvádění nekomunistických členů vlády a jejich náměstků z ministerstev takzvanými akčními výbory Národní fronty, totiž narychlo sehnanými bandami komunistických zaměstnanců. Na Václavském náměstí v té době probíhala proslulá, pečlivě připravená demonstrace KSČ a komunisty kontrolovaných organizací. Ampliony z Václaváku přehlušovaly všechno, i běžnou konverzaci uvnitř budovy Melantricha. Když se pak ujal slova Klement Gottwald, jeden z přítomných projevil naději, že teď už jistě prezident Beneš promluví k národu a všechno se vyjasní,“ vzpomíná Suda.

„Byl jsem přesvědčen, že na tom, co udělá Beneš, vůbec nezáleží,“ říká básník a překladatel Jan Vladislav (85). „Nemohl nic uhrát, protože mu vyhrožovali občanskou válkou. Ta léta pokládám za nevyhlášenou občanskou válku ozbrojené menšiny proti neozbrojené většině.“ Když Jana Vladislava vyhodili z univerzity a nebyl přeřazen ze Syndikátu do Svazu spisovatelů, odešel do vnitřního exilu. „Zásadně jsem nikam nechodil a na všechna pozvání jsem říkal ne. Nic jsem nepodepsal. Vždy jsem volil za plentou bílým lístkem. Nikdy jsem nebyl na žádné masové demonstraci, protože si myslím, že masa je nejnebezpečnější zvíře.“

Prezident Beneš k národu po celou dobu krize vůbec nepromluvil a 25. února v půl páté odpoledne přijal Gottwaldův návrh na doplnění vlády lidmi napojenými na komunistickou stranu. „Naše porážka byla snazší, rychlejší a přišla neočekávaněji, než jsem si v nejčernějších myšlenkách mohl představit,“ napsal později odstupující ministr spravedlnosti Prokop Drtina, jenž se již v pátek 27. února pokusil spáchat na protest proti komunistickému převratu sebevraždu. Ti, kteří neodešli do exilu vnějšího či vnitřního, byli v následujících měsících komunisty proměněni v poslušnou a zastrašenou masu.

Epilog

Tomáš Sedláček byl v únoru 1951 zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí. Z vězení byl propuštěn v roce 1960. František Kovanda se stal politrukem Pohraniční stráže, později působil na ministerstvu vnitra. Od 55 let je v důchodu. Boris Šesták působil jako kádrovák na ministerstvu chemického průmyslu, v Aeru Vodochody a v několika podnicích zahraničního obchodu. A. J. Liehm pracoval na ministerstvu zahraničí, v ČTK a Literárních novinách. V roce 1969 odešel do exilu. přednášel na několika amerických a evropských univerzitách a založil časopis Lettre Internationale. Jaroslav Vrzala odešel v březnu 1948 do exilu, působil ve Francouzském rozhlase a spolupracoval se Tigridovým Svědectvím. Josef Lesák byl v květnu 1948 provokací StB vylákán k pokusu odejít do exilu, s celou rodinou byl na hranicích zatčen - nejmenší dítě věznění nepřežilo. V letech 1950-1979 musel pracovat jako horník v kladenských dolech. Po roce 1989 byl poslancem České národní rady. Zdeněk Suda odešel do exilu na podzim 1948, působil ve Svobodné Evropě a od konce 60. let učil sociologii na univerzitě v Pittsburku. Jan Vladislav se stal jedním z nejvýznamnějších českých překladatelů krásné literatury. V roce 1975 založil samizdatovou edici Kvart. V roce 1981 byl donucen odejít do exilu, v 80. a 90. letech žil ve Francii.

Autor (* 1971) je historik a redaktor Orientace

Lidové noviny, 23. 2. 2008, Petr Zídek



[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Petr Zídek | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Lidové noviny

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
509 (509 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
449 (449 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
401 (401 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
376 (376 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
566 (566 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
420 (420 hl.)
Prohnilý humanismus !!
369 (369 hl.)

Celkem hlasovalo: 3090


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.