Před sto lety proběhl soudní proces s anarchistou Alexandrem Jacobem
Alexander Jacob přišel na svět 13.července 1868 jako nemanželský syn podomní prodavačky. V pouhých deseti letech se stal plavčíkem na plachetnici Tibet. Vlivem dobrodružných vyprávění nám dnes život tehdejších námořníků může připadat romantický. Skutečné podmínky dělníků pracujících na lodích však byly mimořádně tvrdé. Nejhorší byl právě osud chlapců -plavčíků, kteří museli šplhat jako veverky vysoko v plachtoví. Šlo o jeden z nejnebezpečnějších druhů dětské práce. Sám Jacob později vzpomínal, jak na lodi dřel denně od čtyř hodin ráno, v prudkém slunci či v ledovém vichru. Nedostatek jídla nebo vyslovený hlad byl takřka samozřejmostí. Starší námořníci a důstojníci prý zacházeli s plavčíky jako s otroky, surové bití bylo na denním pořádku. Na palubě Tibetu Alexander Jacob strávil přes tři roky. Plavil se podél pobřeží Afriky, navštívil opakovaně Egypt a Džibuti. Nakonec se octl až v daleké Austrálii. To už byl pro něj život na lodi natolik nesnesitelný, že v Sydney prostě utekl. Podle svých slov neměl vůbec nic a potloukal se po cizím městě v jedněch rozedraných kalhotách. Jako tolik jiných pouličních dětí před ním i po něm začal i třináctiletý Jacob z hladu krást. Bral prý nepozorovaně mlékařům mléko a vzápětí je prodával. Za našetřenou sumu si koupil kartáče a krémy a nějaký čas se v Sydney protloukal se jako čistič bot.
Jednou měl štěstí a seznámil se s krajanem z Francie, který chlapci začal půjčovat noviny a knihy. Zejména si oblíbil román Victora Huga Devadesát tři. Chudoba a také touha po domově však mladého Jacoba donutily, aby se znovu živil jako námořník. Za nízkou mzdu pracoval několik let na různých velrybářských lodích. Nakonec se nechal přemluvit jedním známým a dal se k posádce lodi jménem Augusta, jíž velel dvoumetrový rabiát Američan Jimmy „Boo“ Evans. Tak se stal Alexander Jacob pirátem. Opakovaně byl svědkem masakru oloupených lidí, jejichž mrtvoly dal Evans prostě naházet do moře. Mezi piráty však Jacob díky své odvaze a chytrosti záhy vynikl a stal se jedním z oblíbenců kapitána. Plavil se pak Tichým i Indickým oceánem, kde Augusta opakovaně jen o vlásek unikla britskému Královskému námořnictvu. Z naloupených peněz prý Alexander Jacob pravidelně posílal určitý obnos své matce do Marseille. Zlom přišel, když se Boo Evans spojil s jistým africkým sultánem a začal se podílet na podloudném obchodu s otroky. Dlouhodobý pobyt v tropech se navíc podepsal na Jacobově zdraví a ten se rozhodl vrátit do Francie a začít tam nový život.
Jacob se vrátil do Marseille a za našetřené peníze si otevřel lékárnu a obchod s barvami. Záhy se dokonce oženil s dívkou jménem Adeline Cajusová, jež byla dcerou krejčího. Poklidné životní období však nemělo trvat dlouho. Alexander Jacob nemohl zapomenout na léta hladu a ponížení. V Marseille i v Paříži, kam občas jezdil za obchodem, viděl kolem sebe na jedné straně zoufalou chudobu do úmoru pracujících dělníků a na straně druhé vzpupnost přesycené buržoazie. Když Adeline po dvou letech maželství zemřela, Jacob se ještě více se ponořil do četby anarchistické a komunistické literatury. Netrvalo dlouho a navázal styky s anarchistickým spolkem vedeným Jean-Benoit Roquesem (nar.1876). Tento velmi bystrý mladík, zjizvený od neštovic, se kdysi učil typografem. Protože však byl odsouzen za členství ve spikleneckých spolcích, musel učení opustit a protloukal se, jak se dalo. Jak později uvedl, kdykoli si našel práci, zaměstnavatelé jej propustili, jakmile se doslechli o jeho komunistickém smýšlení. Nenáviděl kapitalismus dělící lidi na chudé a bohaté. U soudu Roques později řekl.: „Společnost mi poskytovala pouze tři možnosti existence: práci, žebrotu a krádež. Práci jsem se nevyhýbal. Neměl jsem však v úmyslu potit krev za ubohou almužnu a vytvářet bohatství, které by mi nikdy nepatřilo. Nechtěl jsem se dát zavřít do fabriky jako galejník. A žebrota vůbec - to je největší ponížení člověka. Proto jsem se vzbouřil a začal potírat své nepřátele…“ K bývalému námořníku Jacobovi Roques velmi přilnul a vzhlížel k němu s obdivem. Na rozdíl od ostatních komunisticky smýšlejících spiklenců, často studentů nebo mladých dělníků, byl Jacob totiž zkušeným mužem činu, navyklým bojovat a riskovat. V řadách anarchistů si tak záhy získal mimořádné postavení, přičemž Roques zůstával jeho oddaným společníkem a pravou rukou.
V roce 1897 vznikla v Paříži pod Jacobovým vedením anarchistická organizace „Dělníci noci“. Její charakter a cíle prý Alexander Jacob shrnul takto: „Nechci zde mít jediného slabocha. Jsme především vojáky revoluce. Část peněz půjde na rozvoj našeho anarchistického hnutí, a to nejenom ve Francii…Vyžaduji trpělivou a systematickou práci… Až do okamžiku, než vydám rozkaz, je povoleno diskutovat. jinak vyžaduji slepou poslušnost. Kdo si to ještě chce rozmyslit, ať to učiní hned!“
Hlavní stan „Dělníků noci“ byl v Paříži, záhy však začali operovat po celém území Francie. V Montpellier si další Jacobův pobočník, bývalý student medicíny Flambeau, otevřel železářský obchod. Tak získala skupina slevu na všechny pancéřové pokladny. Flambeau postupně skoupil všechny jejich typy a pečlivě je zkoumal…
K prvním akcím, které Jacob se svými druhy uskutečnil, patřilo vyloupení známého pařížského klenotnictví v ulici v Quincampix, které patřilo milionáři baronu Houpflému. Jacob si pod falešným jménem pronajal byt nad klenotnickou dílnou. V neděli, když v klenotnictví nikdo nebyl, probourali anarchisté v podlaze malý otvor. Jím prostrčili dolů deštník a pak jej rozevřeli, takže při dalším rozšiřování otvoru padalo zdivo téměř nehlučně do rozevřeného deštníku…Tato loupež vynesla „Dělníkům noci“ sedm kilogramů zlata, 8000 franků ve zlatě, 200 000 franků v bankovkách, téměř tři sta perel a 280 karátů drahokamů. Záhy po této loupeži následoval další povedený kousek tentokrát na druhém konci Francie – v Marseille, rodném městě Alexandra Jacoba. Jacob a Roques si obstarali falešné policejní uniformy a doklady a navštívili velké klenotnictví a zastavárnu lichváře Rubaixe. Překvapeného boháče obvinili z přechovávání věcí pocházejících z loupežných vražd a „ úředně“ mu zabavili množství šperků a cenných předmětů, jejichž seznam Jacob dokonce sepsal na falešném policejním tiskopise. Nakonec Rubaixe „ zatkli“ a odvezli ho až na prokuraturu. Tam se ovšem „ komisař“ i jeho „ tajemník“ rychle nenápadně ztratili… Na Rubaixův účet se tenkrát bavila celá Francie.
Podobně drzým způsobem vyloupili Jacobovi a Roquesovi anarchisté i největší zlatnický obchod v Toulonu. Tak „Dělnící noci“ získali počáteční nemalý kapitál, který jim umožnil rozjet rozsáhlé anarchistické akce, vlastně třídní boj proti ekonomickým elitám tehdejší Francie. Později Alexander Jacob zdůrazňoval, že jeho lidé vždy chtěli škodit jen boháčům-kapitalistům. Nikdy neokradli lékaře, učence, kněze nebo spisovatele. V Paříži, Marseille, Bordeaux, Grenoblu a v mnoha dalších městech vykradl Jacob se svými muži desítky zámků, paláců a vil. V každém z vyloupených sídel zanechali anarchisté dopis, kritizující buržoazii za její vykořisťování pracujících, nemravný způsob života a hromadění majetku na úkor lidu. V Béziere doslova vybílili palác velkostatkáře a průmyslníka hraběte de Cassagne. V Lyonu zase vyloupili vilu majitele keramických závodů Macqa, přičemž nešťastníka svázali spolu se služebnictvem ve sklepě. Další husarský kousek se anarchistům podařil v Monte Carlu. Alexander Jacob coby bohatý aristokrat navštívil známé kasino a vmísil se mezi hráče. Ve chvíli, kdy byl ukončen příjem sázek, začal předstírat epileptický záchvat. Takto upoutal pozornost přítomných včetně krupiérů a ochranky. Jiní připravení anarchisté zatím nepozorovaně uloupili všechny vsazené peníze.
Bohužel, akce Jacoba a jeho druhů, začaly mezitím nabývat poněkud teroristického rázu, to když začali paláce zbohatlíků, které se v jejich očích skvěly přemrštěným přepychem, nejen vykrádat, ale i zapalovat…Jacob sám prý toto žhářství, při němž mohli přijít o život i nevinní lidé, odmítal. Tou dobou – tj. v druhé polovině 90. let 19. století, však už po „Dělnících noci“ pátrali policisté nejen ve Francii, ale i v okolních zemích. Jacoba se obávali jak v Itálii, tak i ve Španělsku, zejména poté co se rozkřiklo, že prý chystá krádež sochy z barcelonské katedrály, zhotovené ze čtyř set kilogramů zlata. Mezitím prý z Francie plynuly pravidelné sumy peněz spikleneckým organizacím a anarchistickým spolkům po celé Evropě a Rusku. Jacobova a Roquesova organizace získávala na popularitě mezi prostými lidmi, jimž se významná část lupu rozdávala. Nový dělnický špitál a starobinec v Toulonu, postavený v roce 1901, údajně za svůj vznik alespoň z části vděčí anarchistickému zlatu. Jakousi specialitou Alexandra Jacoba byla pomoc zadluženým chudým rodinám, kterým vůdce anarchistů rozdal tisíce franků a zachránil je před ztrátou střechy nad hlavou. Dělníci noci se tak stali hrdiny šestákových rodokapsů jako pomocníci lidí v bídě a beznaději.
Třeba zdůraznit, že po celou dobu žil Alexander Jacob v Paříži zároveň život bezúhonného občana. Choval se vždy zcela skromně. Například se stravoval jen v laciné restauraci ve Voltairově ulici. Nepil, nekouřil, nehrál karty. Jen občas si vyšel do divadla. Jedinou slabostí, která se mu nakonec stala osudnou, však byly krásné ženy. Jacob si vydržoval několik milenek, především jistou rusovlásku Clarissu, a také krásnou tanečnici, mulatku z karibských ostrovů Gabrielu Jourdainovou. Ta měla způsobit jeho pád. Koncem roku 1904 totiž došlo v Greneille k přestřelce mezi anarchisty, pokoušejícími se vniknout do domu amerického milionáře F.Bigelowa, a přivolanou policií. Jeden policista byl zabit, dalších několik zraněno. Na straně anarchistů byli ovšem mrtví dva, přičemž jedním z nich byl Jacobův blízký druh Flambeau, který byl dříve rovněž milencem mulatky Jourdainové. To se policii podařilo zjistit a začala tanečnici sledovat. Nakonec byla Jourdainová získána pro spolupráci s úřady. Alexander Jacob byl neúspěšným přepadením Bigelowa a smrtí jednoho z blízkých druhů velmi znepokojen. Obával se, že akce byla předem prozrazena a že se mezi jeho lidi vloudili policejní špiclové, čemuž se až dosud díky jeho ostrovtipu podařilo zabránit. Netušil přitom, že jej sleduje jeho vlastní milenka, dvacetiletá kráska Jourdainová. V jejím bytě na rue Saint Dominique byl také 14. dubna 1905 Jacob obklíčen a dopaden. O necelý měsíc později chytila policie v Amiensu i jeho druha Roquese a další anarchisty…
Soud s „králem zlodějů“ sledovala se zatajeným dechem veřejnost v celé Evropě. Obžaloba vinila Alexandra Jacoba, Jean-Benoit Roquese a členy jejich organizace z velkého počtu nejrůznějších zločinů, z nichž mnohé jim však byly přisuzovány neprávem. Prokurátor označil anarchisty za sprosté lupiče. Jacob a Roques zase využili procesu k prohlášením, v nichž odsuzovali kapitalismus. Jacob před soudem vzal hned od počátku veškerou odpovědnost na sebe a žádal propuštění svých přátel. Na závěr doslova pravil:
„Vyhlásil jsem válku všem boháčům. Buržoům a šlechticům jsem chtěl sebrat všechno zlato a klenoty. Nikdy jsem nekradl pro zisk! Neschvaluji krádež. Používal jsem ji pouze jako nástroj vzpoury a boje proti nejzavrženíhodnější ze všech krádeží – proti obrovskému soukromého vlastnictví…“
22. září 1905 byli Jacob a Roques spolu s dalšími anarchisty odsouzeni k nuceným pracím na doživotí. Zatímco Roques zemřel ještě téhož roku ve Francii na zápal plic, Alexandru Jacobovi bylo souzeno strávit téměř čtvrt století na nechvalně proslulých Ďábelských ostrovech. O nezdolnosti tohoto muže svědčí, že se celkem sedmnáctkrát (!) pokusil o útěk. Pokaždé bohužel neúspěšně. Nakonec strávil nekonečných devět let na samotce v temnici s těžkými železnými koulemi přikovanými k nohám…
Léta plynula a svět na někdejšího vůdce anarchistů pomalu zapomínal. Třídní boj nabýval docela jiných forem, než jakým byla romantická spiklenectví anarchistů přelomu století. Proběhla světová válka i ruská revoluce… V roce 1928 bylo Jacobovi 60 let. Dostal milost a byl z Ďábelských ostrovů propuštěn. Ihned poté zmizel, jako by se po něm slehla země. Desítky novinářů po něm marně pátraly. Mnozí si mysleli, že spáchal sebevraždu. Někdo tvrdil, že odjel do Ameriky, kde žije z obrovského pokladu. Dokonce se objevil názor, že Jacob je v sovětském Rusku, jehož osudy prý z vězení bedlivě sledoval. Nejpravděpodobnější je ale ta verze, že se stařec odebral do rodné Marseille, kde dožil pod změněným jménem. Ještě po léta prý coby dobrotivý stařeček v cukrárnách hostil chudé děti z ulice. Z pokladů prý mu jinak nezbylo nic. Objevily se však spekulace, že to byl právě někdejší král zlodějů Alexander Jacob, kdo v době fašistické okupace podporoval záhadným zlatem a cennostmi francouzské hnutí odporu…
Prameny:
- Vároš, Milan, Osudy zlatých pokladů, Praha 1989
- Treguet, Henry., Slavné kriminální případy, Praha 1993
- Holcomb, David, The Anarchists: A Story of the 19th Century, London 1969
Dělníci noci
