
odpověď na
polemiku Ondřeje Slačálka v A-Kontra 03/05/2005
STÁT
Když na mě někdo zaútočí primitivním výpadem proti socialismu typu „jestli bude všechno všech, někdo bude chtít jezdit v mercedesu a ne ve škodovce, jíst kaviár a ne chleba, jak tomu zabráníte“ nebo „já budu chtít pracovat míň a mít víc než ty“, odpovím stejně suše. Bude existovat (dělnický) stát, který bude dohlížet nad přerozdělováním práce (poskytování pracovní síly a na druhé straně rozdělení výsledků práce), bude odměňovat podle toho, kolik kdo udělá. A to do té doby, než se lidé budou schopni shodnout na základních pravidlech komunistické společnosti a jejich dodržování, kde si nikdo nebude uzurpovat víc, než si zaslouží.
Názor zveřejněný Ondřejem přináší jiný pohled. Lidé budou přetvářeni a zbavováni egoistických vlastností již teď a během revoluce bude tento proces dokončen. Komuny se společným majetkem, společnou správou svých záležitostí a autonomním postavením pak budou solidárně spolupracovat a stírat rozdíly mezi sebou, místo aby je prohlubovaly. Maloburžoazie (živnostníci) nebude mít snahu zavádět tržní vztahy, protože nová společnost jí přinese podmínky, proti kterým se nebude muset nijak bouřit.
Námitka prvá: hodně lidí je schopno se zbavit svých egoistických vlastností již dnes, za revoluce by přibyli další, ale revoluce je konfliktem dvou stran. Jedna strana touží překonat nerovný třídní systém s jeho egoismem, druhá strana se jej snaží zachovat právě kvůli svému egoismu. Co po vítězství revoluce udělat s druhou stranou? Revoluce ji nezbaví egoismu, naopak více podnítí její nenávist vůči dělnické třídě, a tím i jejím vizím a cílům. Pokud nechceme druhou stranu fyzicky vyhladit, musíme ji nějak držet na uzdě. Tou uzdou je dělnický stát.
Námitka druhá: bude maloburžoazie spokojená s novou společností? Pakliže bude malovýrobce politicky neutrální, kde se zbaví svých egoistických vlastností, své touhy po co největším zisku? Třeba bude chtít taky jezdit v mercedesu a cpát se kaviárem. Naší odpovědí je podřízení malovýrobců kolektivní ekonomice a plánu, ne ponechání volného trhu mezi malovýrobci.
„PŘEMĚNA ČLOVĚKA“
Odpovědí na tyto námitky je podle nás dělnický stát. Ten nemá za úkol někoho přeměňovat, jak Ondřej mylně pochopil a prezentoval. Má ale zabraňovat těm, kteří se ještě nevyvinuli či „nepřeměnili“, nezbavili předrevolučních hodnot a jiného balastu, aby porevoluční společnosti škodili. Dále má v neposlední řadě za úkol vytvářet takové podmínky, které lidem pomohou se takového balastu zbavit. Materiální podmínky kapitalismu vychovávají lidi k sobeckosti, pokud chci jako výrobce přežít, musím jednat v konkurenci, tzn. na úkor ostatních. A protože myšlenky vládnoucí třídy jsou vládnoucími myšlenkami celé společnosti, prostupují tyto postoje prostřednictvím školní výuky, médií a dalších nástrojů i dělnickou třídou. Naopak dělnický stát jako socialistický vytváří takové podmínky, které učí člověka výhodám spolupráce, při které lze dosáhnout lepších výsledků kvalitativně i kvantitativně. Zde leží mj. základ začlenění maloburžoazie do socialismu, ukázat jí, jak nový systém plní lépe i jejich potřeby, že ve spolupráci lze i po přerozdělení výsledků práce mít větší osobní prospěch, než kdyby malovýrobce pracoval sám na sebe (využití egoismu pro v cíli neegoistické cíle). Takový je základ stavu, kde „neexistuje silná a oprávněná nespokojenost s poměry“.
IDEALISMUS
Za kapitalismu jsou materiální podmínky proti nám, za revoluce se na území ovládaném revolucionáři začínají obracet v náš prospěch, na osvobozeném území mohou začít fungovat až po osvobození, řekněme po konci revoluce. Kde je v tomto konkrétním případě čas na „přeměnu člověka“, jestliže hned po revoluci mizí jakákoli forma státu? Dojde, počítejme, ihned k nastolení socialismu a nových materiálních podmínek, ale onen balast předrevolučních hodnot a postojů bude sotva změněn. I v příznivějším případě, výchově a sebevýchově lidí pro fungování v porevoluční společnosti, budeme konfrontováni s trvajícími materiálními podmínkami vzešlými z kapitalismu. Chceme změnit lidi propagandou oproti oněm materiálním podmínkám? To je idealismus, který jsem měl na mysli. Můžeme žít v autonomních celcích, vychovávat sami sebe, ale co s těmi, kteří žijí mimo? Čekat, až se všichni přidají, je nereálné.
V brožuře „Anarchokomunismus a Španělská revoluce“ vydané ČSAF je zmiňováno negativní chování členů anarchistických komun, když např. odmítali chodit do práce jako ostatní, žádali větší plat za kvalifikovanější práci atd. Zde je jasně vidět, že k přeměně na plně kooperujícího, solidárního a altruistického člověka zdaleka nedošlo.
Pokud jsem napadal idealistický postoj anarchistů, měl jsem na mysli jejich doufání v přeměnu člověka z egoistického tvora na altruistického prostřednictvím myšlenek (idejí), ano, i jejich spoléhání se, že lidská evoluce proběhla lépe v kooperaci místo v konkurenci, proto se lidé nechají přesvědčit o výhodách socialismu… Jsou přece dobří (díky formě své evoluce), tak by neměl být problém. Naopak materialistický postoj znamená toliko, že je třeba změnit materiální podmínky, aby bylo možno jít dál. Protože v konfliktu materiálních podmínek kapitalismu a vzdálených idejí socialismu podle materialistů vítězí naneštěstí to první.
IDEALISTICKÉ CHÁPÁNÍ STÁTU[1]
Ondřej cituje Bakunina ve věci materialistického chápání státu. Samozřejmě nepopírám, že anarchisté vidí stát materialisticky, co se týče jeho „historického chápání“, vzniku a nutnosti rozbití. Pojem „nadhistorického zla“ se týkal toho, že i porevoluční, dělnický stát chápou jako zlý, protože je to stát. Stát je nástroj nadvlády, proto musí být podle anarchistů zničen ve všech svých formách, i v tom případě, když se jedná o nadvládu revoluční třídy nad kapitalistickou, stát je podle nich zlý i v této historické epoše.
Pod čarou bych chtěl podrobněji rozvést Ondřejův citát „trockisté… chtějí uchovat stát, aby měl kdo řídit společnost“. Citát může navozovat dojem, že se trockisté (a vůbec marxisté) chystají převzít stát a na nějakou dobu jej uchovat. Marx po zkušenostech z událostí Pařížské komuny ale prohlásil, že dělnická třída nemůže jednoduše převzít buržoazní stát, ale musí jej rozbít. Tohoto názoru se poctiví marxisté drží dodnes.
Dělnický stát je jiného typu než kapitalistický, který musí být i podle marxistů ihned po revoluci rozmetán. Dělnický stát funguje na jiných základech, ne jako nástroj vykořisťování a konzervování nerovného dělení společnosti, ale naopak jako nástroj, který má zabránit návratu k nerovnosti nebo vzniku nové nerovnosti, a to „uplatněním moci na daném území“ (jistěže mi neuniklo, jaká je podstata státu, jak Ondřej píše).
DĚLNÍK A DĚLNICKÝ STÁT
Ondřej mi vyčítá, že používám nejvulgárnějšího významu slova utopie, a zároveň používá ten nejvulgárnější význam slova dělník, slova, které je pro antikapitalistu jedno z nejzásadnějších. Slovo utopie jsem použil v nejlidovějším významu, protože ten nejlépe vystihuje můj náhled, je všeobecně přijímaný a vhodnější výraz jsem nenalezl.
Slovo dělník znamená námezdně pracujícího, tedy osobu, která se živí platem za vykonanou práci, nikoli vykořisťováním ostatních jako kapitalista, a nemá žádnou kontrolu nad pracovním procesem (narozdíl např. od manažerů, kteří sami berou plat, ale hájí zájmy vlastníků, nebo na rozdíl od policistů, kteří za plat brání celý kapitalistický systém). V Marxově době tvořili tyto námezdně pracující z drtivé části právě dělníci v tom užším, profesním slova smyslu, osoby fyzicky pracující v továrnách, dolech apod. V dnešní době se tento pojem vztahuje i na námezdní zaměstnance pracující třeba v kanceláři. Námezdně pracující je pojem stejně výstižný jako dělník a nezní tak „archaicky“.
Dělnický stát pak neznamená vyloučení všech nedělnických profesí ze společenského života. Pojem dělnického státu značí, že slouží zájmům dělnické třídy. Ten zájem spočívá v odstranění tříd, které žijí z práce dělnické třídy, a nastolení beztřídní společnosti. Cestu do začlenění do tohoto státu mají samozřejmě otevřenou i ty osoby, které pocházejí z jiných tříd či vrstev, pokud se ztotožní s cílem beztřídní společnosti. Nikdo takové osoby nechce vylučovat, narození se do třídy není žádný dědičný hřích.
V třídní společnosti je dosažen pokrok vládnoucí třídy, ale pouze na úkor té ovládané. Díky její práci má vládnoucí třída materiální blahobyt, na který nemusí sama pracovat, proto má čas i prostředky na rozvíjení umění, vědy, filozofie… To je ovšem i příklad socialistických filozofů a teoretiků. Marx, Engels, Lenin, Kropotkin i Bakunin byli členy privilegovaných či dokonce vládnoucích tříd. Měli prostředky i čas, aby poznali fungování společnosti a navrhli a sami začali provádět změny. Dělník pracující 12 hodin denně v ubíjející práci by nebyl schopen napsat Kapitál. Pochopit a poznat na vlastní kůži nespravedlnost kapitalismu ano, pochopit svou příslušnost k vykořisťované třídě také ano, pochopit nutnost se organizovat kolektivně v odborech na obranu svých zájmů rovněž ano, ale odhalit mechanismy fungování státu, kapitalismu, dialektiky dějin apod. sotva. Revoluční marxistická strana se proto logicky skládá z inteligence, která „zradí“ svoji třídu, a z těch nejpokrokovějších řad námezdně pracujících, kteří se dostanou k myšlenkám boje za beztřídní společnost a přijmou je za své. Revoluční inteligence je stejně tak součástí revoluční strany jako dělnického hnutí a dělnického státu, stejně jako jsou součástmi dělnického hnutí a státu důchodci, studenti, ženy zaměstnané pouze v domácnosti, zaměstnanci nedělnických povolání atd. Studenti konkrétně mají na školách přístup k informacím, v oboru společenských věd se setkávají i kritickými směry, zabývat se jimi je přímo náplní jejich činnosti, prostě jejich materiální podmínky ohledně přístupu protisystémovým myšlenkám jsou vhodnější než u jiných částí populace, i proto tvoří značnou část antikapitalistického hnutí. Nezaměstnaní zase, ačkoli nepracují, logicky zaujímají pevné místo v řadách dělnického hnutí… (ve Třetím světě zaujímají i přední místo, ČR zrovna ne))
Možná jde o příliš dlouhou reakci na jednu závorku, ale pojem dělnické třídy a začlenění členů jiných tříd do dělnického hnutí je tak zásadní otázkou, že stojí za to úsilí. Navíc pokud pojem „dělník“, potažmo „dělnický stát“ předhazuje pokřiveně i význačná postava českého anarchismu, je zásah nutný.
K pojmům dělnický stát a diktatura proletariátu: nadvláda proletariátu znamená potlačení doposud vládnoucích tříd, nástrojem k tomu je dělnický stát. Diktatura proletariátu jako obsah, dělnický stát jako forma téže věci. Diktatura v tomto případě neznamená vládu jedné nebo více osob, ale vládu celé třídy. Stejně tak pokud dnes vládne kapitalistická třída prostřednictvím parlamentní demokracie, označují trockisté tento stav jako „demokratickou diktaturu“.
Diktatura dělnické třídy znamená potlačení kapitalistické třídy, ale co nejširší demokracii v rámci třídy dělnické, stejně jako je i ta nejširší kapitalistická demokracie diktaturou buržoazie. Stejně tak dělnická demokracie, nejvyšší možná forma demokracie, s největším zapojením lidu do skutečné moci, je diktaturou proletariátu. Jestli Ondřej uvádí, že diktatura „celkem jasně ukazuje, jakou politickou instituci mají trockisté na mysli,“ tak se musím zeptat na podrobnější vysvětlení, protože jde o složitější problém. Jestli se dívá na problém pohledem diktatura = samovláda x demokracie = vláda lidí, tak zdaleka nevystihuje celou šíři a nutně pak musí docházet ke zkresleným závěrům.
FEDERALISMUS
Federace komun nebo jiných celků nese stejný problém popsaný výše u jednotlivců a týkající se možné neochoty zapojit se nebo dodržovat dohodnutá pravidla a konkrétní rozhodnutí. Menšina pak může vydírat většinu nebo přímo vypovědět ochotu se podílet na společných cílech a jet si po svém, včetně tržních vztahů s jinými komunami nebo jednotlivci.
Federalismus podle marxistů vede k maloburžoazní ekonomice, tržním vztahům mezi malovýrobci (jednotlivci i komunami). Proto označují anarchismus za maloburžoazní směr. Malovýrobci by zde mohli fungovat, aniž by se museli podřizovat plánované a kolektivní ekonomice, tzn. socialistické. „Jak by v anarchistické společnosti nemohli fungovat živnostníci“, ptá se Ondřej – nemuseli by fungovat na socialistickém základě, může znít moje odpověď.
V zmíněné brožuře Anarchokomunismus a Španělská revoluce se někde k závěru píše cosi o „družstevním kapitalismu“, rozdílnému vývoji komun z hlediska jejich bohatství. Komuny v různých částech země žily na různě kvalitní zemědělské půdě, některé komuny pracovaly víc a jiné méně, rozdíly vznikly už během těch necelých tří let. Jak pak má vypadat solidarita mezi komunami? Když se některá komuna rozhodne, že nebude podporovat komuny, které pracují méně, že ty komuny jsou chudší jen kvůli své lenosti, je problém. Už jen proto, že bohatší komuna, pokud se nezapojí do společné ekonomiky, bude disponovat lepší půdou než jiné komuny.
Dělnický stát má za úkol mj. dohlížení nad dodržováním demokraticky přijatých pravidel, aby se společnost nerozpadla. S privilegii v dělnickém státě se to má tak: obrana privilegií je záležitostí států v třídními společnostmi, smyslem těchto států je právě bránit výsadní postavení (ekonomické, společenské) vládnoucí menšiny. V dělnickém státě třídy postupně zanikají, jelikož vládnoucí třídou je zde třída, která aby se mohla osvobodit, musí zrušit veškeré třídní dělení společnosti.
Aby se předešlo byrokratizaci, tedy uchvácení moci funkcionáři, kteří pak sami rozhodují o chodu společnosti, ponechávají si větší část z výsledků výroby a tvoří si nová privilegia, je každá funkce placená průměrným platem, aby se zabránilo přílivu kariéristů, každé místo podléhá tzv. rotaci, pravidelné výměně někým jiným buď z oboru, nebo nejlépe někým zezdola, přičemž odejitý funkcionář jde zpět do nějakého normálnějšího zaměstnání. Jestli se své funkce bude chtít vzdát nebo ne, je stejná otázka, jako jestli se prezident ČR po uplynutí svého volebního období funkce vzdá nebo ne. Za předpokladu normálně fungující společnosti se funkce vzdá, totéž platí i pro dělnický stát.
SOUČASNOST
Reformy v rámci státu
Ondřej uvádí, že je zásadní rozdíl mezi reformami, které vybojují sami utlačovaní, a mezi reformami, kterými se vládnoucí menšina snaží získat přízeň utlačovaných. Tento rozdíl je stejně tak zásadní jako relativní. Skoro každá zásadní změna, kterou se stát snaží otupit ostří nevole občanů vůči sobě, vychází z tlaku zezdola. Nejznámějším případem je asi sociální zákonodárství pruského kancléře Bismarcka, jednoho z největších nepřátel socialismu své doby. Jeho sociální zákony deklarovaly za cíl odvrátit dělníky od socialismu – ale nebýt bojů dělnického hnutí, nebyl by důvod, proč by měl Bismarck cosi takového navrhovat. Z jiné strany i úspěch vybojované reformy, změny k lepšímu, je relativní, protože právě přijetím nějakého prodělnického zákona se hnutí může nechat uchlácholit a zastavit se na cestě, která může jít mnohem dál.
Trockij pro tyto případy rozvinul systém tzv. přechodných požadavků. Jejich vybojování nemá být jen krokem, který přinese momentální výhody, čímž ovšem může otupit další chuť do boje. Nezachází v žádném případě ani do druhého extrému, názoru „čím hůř, tím líp“, podle kterého co nejhorší životní podmínky utlačovaných vyprovokují boje a revoluci.
Přechodné požadavky jsou vymyšleny tak, aby jejich splnění bylo zároveň dalším krokem blíž k revoluci, aby organizovaly dělnickou třídu k dalšímu boji. Např. stávka v podniku by měla v ideálním případě vést k vytvoření stávkového výboru (členové voleni, jsou odvolatelní samozřejmě), který přetrvává i po ukončení stávky, hlídá vedení podniku, učí se chodu podniku a během možné revoluce podnik přebírá. Zatímco klasická stávka by asi skončila např. zvýšením platů či jinými výhodami, které by mohly ostří dalšího boje otupit, tato stávka by vedla mnohem dál.
Ondřej nenarazil v článku na jasné distancování se od reforem jako nástroje otupení bojů utlačovaných, a místo aby se podrobněji zeptal, na kterou stranu se kloním, autoritativně soudí, že takové reformy mi postačují.
Konkrétní spor se týkal zákonů na ochranu dětské práce, které Marx vítal. V problému se odvolám na na jedenácté číslo časopisu Revoluční marxismus vydávaného SOP, kde v článku Antikapitalistické manifesty na straně 4 v kritice názorů George Monbiota stojí jasně napsáno: „zákaz dětské práce, zlořád, který byl v Evropě rozdrcený kampaněmi dělnické třídy za ochrannou legislativu již v 19. století…“ Konkrétní důkaz, že v otázce státu nejsem abstraktní, jak je mi v reakci podsouváno.
„Je dosti úsměvné, že dnes se prý anarchisté nechtějí účastnit bojů proti privatizaci.“ Možná Ondřejovi ztuhne úsměv, když si pořádně přečte, že se moje poznámka týká „části anarchistů“, kteří skutečně privatizaci jakožto podporu státu odmítají. Zavedení privatizovaného majetku do neziskových agentur „veřejnoprávního charakteru“ pod kontrolou pracujících podle neomarxisty Wallersteina považuji za podobný nápad jako dělnickou kontrolu těchto podniků podle zásad přechodných požadavků, v jejichž případě by šlo o začlenění do orgánů dělnického hnutí místo vágního veřejnoprávního charakteru.
Nynější hnutí předobrazem porevoluční situace
Zbavení se egoistických přežitků, které chtějí marxisté u celé společnosti odstranit v dělnickém státě, chce Ondřej odstranit výchovou už během dneška, potažmo za revoluce. Své výhrady k utopičnosti takové teorie jsem již popsal. Ale tím nechci v nejmenším naznačovat, že celou věc necháváme plavat.
Samozřejmě, že již dnes v antikapitalistickém a dělnickém hnutí vystupujeme proti všem formám útlaku a jejím projevům, které sem prosakují z kapitalistické společnosti. Proti těmto projevům bojujeme i ve vlastní organizaci, jejíž stanovy REVO umožňují sáhnout až k vyloučení člena, pokud se chová utlačovatelsky.
Idealismus spočívá právě v tom, že se Ondřej domnívá, že tuto změnu lidí lze dokončit už za kapitalismu či v průběhu revoluce samotné prostřednictvím výchovy a propagandy. Výchova a propaganda je dnes nutná právě proto, aby se dělnická třída dokázala sjednotit a revoluce byla vůbec možná. Cesta k dosažení tohoto cíle ale vede přes revoluční praxi a úplné odstranění utlačovatelských stereotypů je možné teprve změnou materiálních podmínek, neboť současné podmínky neustále tyto stereotypy reprodukují.
Proto tu musí být dělnický stát, který je jednak garantem změny podmínek a který zároveň bojuje proti kapitalistickým přežitkům. Jaké řešení by volili anarchisté? Počkat s revolucí, dokud se nepovede převychovat celou společnost?
Samozřejmě, že se už dnes musíme zasazovat o to, aby antikapitalistické a dělnické hnutí bylo hnutím bez projevů útlaku, bylo oproštěno od všeho negativního kapitalistické společnosti a v tomto smyslu bylo předobrazem nové porevoluční společnosti. Pokud se negativních forem nezbavíme již nyní, je nebezpečí, že se jich nezbavíme nikdy. S tím lze souhlasit jako s výzvou k takovému boji uvnitř hnutí.
Zároveň ale nesmíme propadat iluzi, že přežitky utlačovatelského systému zmizí aktem revoluce. Po vítězství revoluce se přemění boj proti kapitálu v boj proti jeho přežitkům, proti tomu, co kapitalismus zanechal v každém z nás.
Útlak mládeže a mládežnické organizace
Ve společnosti bez útlaku není vztahu mezi vůdcem a vedenými, „co na to říká mládežnické REVO a jeho ´mateřská´ SOP?“ Za sebe jako člen REVO mám postoj, že útlak mládeže patří k nejrozšířenějším a je třeba mu čelit, a mládežnické organizace jsou jedním z nástrojů. Mladí lidé v nich mají samostatnou politiku, i když hrozí nebezpečí většího množství chyb z nedostatku zkušeností a menší znalosti teorie, které se věkem snižuje. Dále mají vlastní orgány, kde se učí i vedoucím funkcím, na které ještě v jiných organizacích nedosáhnou atd. Mládežnické organizace mají politické strany, mívali je i anarchisté (asi někde i mají).
NA ZÁVĚR
Jsem rád za tuto zkušenost. Ondřej mi nevyvrátil nic, v marxistických pojmech plave a přisuzuje jim významy, které nemají, aby je pak mohl shodit, leccos nepochopil (marxistický výklad anarchismu jako maloburžoazního směru), kde není něco hned přesně vysvětlené, prosazuje svůj výklad jako jediný správný a ještě se mi snaží zřejmě vysmívat (čerpám z „pochybných“ brožur, „neví, co je stát“). Ondřej dále prohlašuje, že anarchisté netvrdí, že vědí všechno, ale jinak sám „ví“, že jsem trockistou, „ví“, že čerpám informace jen z trockistických brožur… Anarchismus není „snůškou idealistických plků“, jak si prý myslím, jde o legitimní a respektu hodný politický směr, ale Ondřejova reakce mi ho v mých očích nijak nepřiblížila, právě naopak.
REVO, leden 2006, Mikeš
Poznámka:
[1] Idealistické chápání státu, vůči němuž se vyhraňují marxisté, představuje německý filozof Hegel. Podle něj existuje idea státu, kterou lidé nějak zachytili a převzali za svou. Naproti tomu materialistický výklad státu zní tak, že v určité době došlo k takovému třídnímu štěpení společnosti, že vyšší třída zavedla stát jako nástroj a pojistku své nadvlády. Tak to popsali klasici marxismu i anarchismu. Přičítat anarchistům, že chápou stát jako nadhistorickou ideu danou lidem shůry, by zavánělo urážkou a nic takového jsem na mysli neměl.