Pro někoho je první máj svátkem lásky. Někdo jej bere jako svátek práce, tak je ostatně i zapsán v kalendáři. Státní socialisté během něj oslavují „podíl práce na polidštění opice“, katolická církev „svatého Josefa dělníka“ a neonacisté
práci pro národ, vůdce a říši. My, anarchisté a radikální antifašisté, se setkáváme ze zcela jiného důvodu.
Z důvodu, který paradoxně celkem dobře připomněli neofašisté z Vlastenecké fronty a Národního sjednocení. První máj je pro nás totiž dnem boje. Dnem, kdy si připomínáme dějinné okamžiky, v nichž se neprivilegovaná většina společnosti rozhodla povstat.
Dnem vyjádření odporu vůči systému, který nás ovládá a vykořisťuje. První máj je pro nás svátkem boje, během něhož přestáváme být čísly či „lidskými zdroji“ a stáváme se lidskými bytostmi, které chtějí měnit věci kolem sebe. První máj připomíná, že svou svobodu musíme bránit před násilím vládnoucích, jinak o ni přijdeme. Ta míra svobod, kterou zatím máme, totiž není dárečkem dobrotivých mocných, ale tvrdě vybojovaným výsledkem úsilí mnoha generací.
Vlastenecká fronta a Národní sjednocení správně připomínají, že tento boj měl své oběti. Nemluví ovšem o dělnících zastřelených policií, ani o anarchistických obětech justiční vraždy. Lidé, kteří bojovali za svou emancipaci, jsou totiž podle našich neofašistů „levicoví teroristé“. Oběťmi, které si podle neofašistů zaslouží připomínat, jsou padlí policisté. Ve stejné logice by byl teroristou každý, kdo se kdy pokoušel o nějakou zásadnější společenskou změnu.
Těžko říct, proč si neofašisté vybrali zrovna nás, anarchisty. Proč nedemonstrují například proti americkým a francouzským revolucionářům, bez nichž by neexistovaly moderní demokracie? To přece z jejich z hlediska byli teroristé jedna báseň. A co teprve všichni zakladatelé nejrůznějších států, v nichž byly jako v inkubátoru vypiplány našimi neofašisty tolik obdivované „národy“?
To jejich činy by přece byly skvělým tématem pro diskuzi o terorismu. Zatímco anarchističtí dělníci v Chicagu zabili v sebeobraně několik policistů, vládci kvůli svým výbojům a válkám o ten či onen hraniční patník pozabíjeli miliony lidí. Za své zločiny se přitom dostali do učebnic dějepisu jako „zakladatelé národů“, „tvůrci států“ či „otcové vlasti“. Chicagští anarchisté mají být sto dvacet jedna let po dobových událostech označováni neofašistickými nedovzdělanci za „teroristy“.
Nesetkali jsme se tu ale jen kvůli Vlastenecké frontě a Národnímu sjednocení. V Brně dnes probíhá demonstrace otevřených neonacistů z Národního odporu. Ten tam jsou doby, kdy se nám tvrdilo, že neonacismus není hrozbou a že odpor proti němu je pouhým extremismem. Ten tam je doba, kdy se mohlo s vážnou tváří tvrdit, že neonacisty zastaví policie. Její protiextremistická oddělení měla rovným dílem rozdělovat represi mezi Hitlerovy fanoušky a jejich odpůrce, asi aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Neonacisté na policejní represi zareagovali v duchu Friedricha Nietzsche: Co tě nezabije, to tě posílí.
Nyní se na odporu proti rasistickému násilí a vizím totalitního státu přiživují i politici. My s nimi dnes nebudeme pochodovat v jednom šiku. Ne proto, že bychom byli sektáři přesvědčení o své jediné možné pravdě. Nehodláme ale hrát roli statistů v kašpárkovém divadle, jehož smyslem je mediální zviditelnění nějaké další politické celebrity. A především chceme, aby náš odpor proti fašismu a nacismu byl opravdu důsledný. Musíme se proto zamyslet nad jejich kořeny.
Nevystačíme si totiž s tvrzením, že Hitler představoval „zlo“, či že se jednalo o činy „zvráceného šílence“. Položme si otázku: co přesně Hitler udělal, co bylo jeho nejhorším zločinem? Snadná odpověď: rozdělil lidstvo na nadlidi a podlidi, na ty, kdo si podle něj zasluhují přežít a panovat, a na ty, jejichž život nemá hodnotu. Výsledky všichni známe. Ceká řada historiků a autorů z různých oborů společenských věd ale upozorňuje, že Hitler ve skutečnosti v radikální podobě provedl to, co evropské státy už pět set let páchaly na území svých kolonií. I zde bylo domorodé obyvatelstvo označováno za jakési podlidi, i zde bylo na základě toho zotročováno a masakrováno. Hitler přenesl do nitra Evropy přístup, který dosud Evropa vyvážela do světa.
Ale Hitler navázal ještě na jedno rozdělení lidí. To neexistovalo mezi jednotlivými společnostmi, ale jimi napříč. Hitlerovo dělení na nadlidi a podlidi má své kořeny rovněž v třídním rozdělení společnosti. Zatímco jedni mají v třídní společnosti rozličné svobody a možnosti, s jinými se počítá jen jako se „zdroji“, jako s obsluhou strojů a lidským materiálem, který jde po milionech nechat umírat ve válkách.
I když se různě proměnila jejich podoba, i dnes existuje jak útlak chudých zemí – bývalých kolonií, tak i třídní rozdělení společnosti. Důsledkem toho, byť třeba nepřímým, je i neonacismus a neofašismus. Ano, chceme těmto hnutím čelit co nejúčinněji, chceme se jim stavět, kdekoli se objeví, chceme je poslat do politických věčných lovišť. Ale právě proto se na ně nesmíme dívat povrchně a vnímat je jen jako projev jakéhosi blíže neurčeného „zla“ či primitivní chudáčky. Musíme čelit příčinám fašismu a nacismu.
Jak jsme si ukázali, na té nejhlubší rovině je charakteristikou a příčinou fašismu a nacismu nerovnost. Je jedno, jestli se jedná o nerovnost na základě rozdíleného postavení v mezinárodní dělbě práce, které bývá ospravedlňováno na základě rasy, nebo o nerovnost danou na základě třídy. Obojí nerovnosti je třeba překonat, proti oběma těmto nerovnostem je třeba bojovat. V tom je pro nás inspirativní odkaz anarchistů z Chicaga roku 1886, ne exhibice současných politiků, kteří se tváří, kdovíjak bojují proti rasismu, ačkoli ve skutečnosti ulpívají na povrchu a pomáhají manažovat systém, který fašismus a rasismus vytváří.
Setkáváme se na místě, které je označováno jako „pomník obětem komunismu“. Mnozí by přitom mohli říct, že naše myšlenky boje za rovnost jsou podobné komunismu, který tyto oběti způsobil. Někdo by nás tedy mohl označit za cyniky, kteří si obětí minulého režimu neváží. Není tomu tak. Vážíme si obětí všech totalitních diktatur, ať se tyto diktatury oháněly hákovým či normálním křížem, nebo se odkazovaly na srp a kladivo. Režim vybudovaný Leninem a Trockým, dovedený k totalitní dokonalosti Stalinem a posléze rozšířený mnoha dalšími je nám samozřejmě odporný.
Domníváme se ale, že neměl sebemenší nárok označovat sám sebe za komunistický. Jednalo se jen o další nerovnost, o systém, kde si slovy klasika George Orwella „všichni byli rovni a někteří ještě rovnější“. Jeho oběti nebyly „oběťmi komunismu“, ale oběťmi totalitního státu a kapitalistického systému, v němž byl stát jediným zaměstnavatelem.
Skutečné komunistické myšlenky nejsou myšlenkami útlaku, ale plného osvobození každého člověka. Takové pro nás budou, na rozdíl od praxe údajně komunistických stran a států, inspirací pro každodenní podvracení fašismu i bolševismu, a především jejich společného předpokladu, nerovnostářské kapitalistické společnosti.
CSAF.cz, 2. 5. 2007, Antifašistická skupina 1. máje 2007
Projev z antifašistického 1. máje v Praze
