Manifest libertinského komunismu

Manifest libertinského komunismu

Bylo to v 19. století, kdy se kapitalismus teprve rozvíjel a docházelo k prvním velkým bojům pracující třídy - a abychom byli ještě přesnější, bylo to v První internacionále (1861-1871) - kde se objevila sociální doktrína zvaná „revoluční socialismus“ (jako protiklad k reformistickému nebo prostátnímu a legalistickému socialismu). Rovněž byla známa jako „antiautoritářský socialismus“ nebo „kolektivismus“ a později pak jako „anarchismus“, „anarchokomunismus“ nebo „libertinský komunismus“.

Tato doktrína či teorie se objevuje jako zpětná reakce organizovaných socialistických pracujících. Při všech událostech je spojena s existencí vyostřujícího se třídního boje. Je dějinným produktem, který má svůj původ v určitých dějinných podmínkách - v rozvoji třídních společností - a ne produktem idealistické kritiky hrstky specifických myslitelů.

Úlohou zakladatelů této doktríny, zejména Bakunina, bylo formulovat skutečné tužby mas, jejich zpětné reakce a jejich zkušenosti a ne uměle vytvářet teorii spočívající na čistě idealistické, abstraktní analýze či na dřívějších teoriích. Bakunin - a s ním James Guillaume a pak Kropotkin, Reclus, J. Grave, Malatesta a tak dále - začali tím, že studovali stav dělnických sdružení a rolnických uskupení, jejich organizaci a jejich způsob boje.

Není sporu o tom, že anarchismus má svůj původ v třídních bojích.

Jaktože byl tedy anarchismus často považován za filozofii, morálku či etiku nezávislou na třídním boji a tak i za jistou formu humanismu oddělenou od dějinných a společenských podmínek?

Podle nás to má několik důvodů. Na jedné straně se první teoretikové anarchismu snažili důvěřovat názorům literátů, ekonomů a historiků, kteří je předcházeli (zejména Proudhon, jehož mnohé spisy skutečně nepochybně vyjadřují anarchistické myšlenky).

Teoretikové, kteří je následovali, dokonce občas nacházeli myšlenky analogické s anarchismem u literátů jako La Boetie, Spencer, Godwin, Stirner atd. a to v tom smyslu, že tito literáti dávali najevo svoji opozici vůči vykořisťovatelským formám společnosti a vůči principům nadvlády, které v nich objevili. Ale Godwinovy, Stirnerovy a Tuckerovy teorie a teorie všech těch ostatních jsou prostě jen pozorováním společnosti - neberou v úvahu dějiny a síly, které je určují, či objektivní podmínky, které nastolují problém revoluce.

Na straně druhé, ve všech společnostech založených na vykořisťování a nadvládě vždy docházelo k individuálním nebo kolektivním aktům vzpoury, které měly občas komunistický a federalistický či skutečně demokratický obsah. Proto byl anarchismus občas považován za výraz věčného boje lidí za svobodu a spravedlnost, za vágní myšlenku s nedostatečnými sociologickými či historickými základy, která má sklon dělat z anarchismu vágní humanismus založený na abstraktních pojmech „lidstva“ a „svobody“. Buržoazní historikové dělnického hnutí jsou vždy schopní směšovat anarchokomunismus s individualistickými a idealistickými teoriemi a do značné míry jsou odpovědní za vzniklý zmatek. Jsou to oni, kdo se pokouší skloubit Stirnera s Bakuninem.

Protože se zapomínalo na podmínky vzniku anarchismu, byl občas redukován na jakýsi ultraliberalismus a ztrácel svůj materialistický, historický a revoluční charakter.

V každém případě, i když cestu anarchismu připravily bouře předcházející 19. století a určití myslitelé, kteří se zabývali vztahy mezi jednotlivými lidmi a lidskými skupinami, před Bakuninem neexistoval žádný anarchismus ani žádná doktrína.

Godwinova díla například velmi dobře vystihují existenci třídní společnosti, i když idealistickým a zmateným způsobem. Ale odcizení jedince skupině, rodina, náboženství, stát, morálka atd. jsou nepochybně společenské povahy, jsou nepochybně výrazem společnosti rozdělené na kasty či třídy.

Dá se říci, že postoje, myšlenky a způsoby jednání lidí, které bychom mohli nazvat buřiči, nonkonformisty či - ve vágním slova smyslu - anarchisty, existovaly vždy. Souvislá formulace anarchokomunistické teorie se však datuje až od konce 19. století a každým dnem pokračuje dál, zdokonaluje se a zpřesňuje.
Anarchismus tedy nelze přizpůsobit nějaké filozofii nebo abstraktní či individualistické etice.

Zrodil se ve společnosti a musel čekat na dané dějinné období a na daný stav třídních protikladů, než se anarchokomunistické touhy jasně projevily a než fenomén vzpoury vyústil v soudržnou a úplnou revoluční koncepci.

Jelikož anarchismus není žádnou abstraktní filozofií nebo etikou, nemůže se ani obracet k abstraktnímu člověku, k člověku obecně. Pro anarchismus v naší společnosti neexistuje nějaká lidská bytost. Je tu vykořisťovaný člověk z ožebračovaných tříd a je tu člověk z privilegovaných skupin - z vládnoucí třídy. Mluvit o člověku znamená dopouštět se sofistické chyby liberálů, kteří hovoří o „občanovi“, aniž by brali v potaz ekonomické a sociální podmínky občanů. A mluvit o člověku obecně a zároveň opomíjet skutečnost, že tu jsou třídy a že tu je třídní boj a spokojit se s prázdnými frázemi o svobodě a spravedlnosti - v obecném a abstraktním slova smyslu - znamená umožnit všem těm buržoazním filozofům, kteří se tváří jako liberálové, ale ve skutečnosti jsou to konzervativci nebo reakcionáři, aby anarchismus infiltrovali a zkomolili jej do vágního humanismu, aby vzali sílu doktríně, organizaci i militantům. Byla doba - a abychom řekli pravdu, pro jisté skupiny v některých zemích to platí stále - kdy anarchismus zdegeneroval do uplakaného, absolutního pacifismu či do jakéhosi sentimentálního křesťanství. Anarchismus na to musel reagovat a dnes se pouští do útoku proti starému světu s něčím jiným než s mlhavými myšlenkami.
Anarchismus jakožto sociální doktrína promlouvá jen k okrádaným, k vykořisťovaným, k proletariátu, k dělníkovi a k zemědělcům, protože pouze vykořisťovaná třída může, jakožto společenská síla, provést revoluci.

Máme tím na mysli, že dělnická třída je třídou-spasitelkou, že vykořisťovaní mají potřebnou bystrozrakost a vůbec všechny dobré vlastnosti a žádné chyby? To by znamenalo propadnout idolizaci pracujícího, propadnout novému druhu metafyziky.

Ale ze své ekonomické a společenské pozice může moc a vykořisťování svrhnout jedině tato třída. Třída která je vykořisťovaná, odcizená, řízená a podváděná - proletariát v jeho širokém slova smyslu, kdy jej tvoří správně definovaná dělnická třída (skládá se z manuálně pracujících, kteří mají určitou společnou psychologii a určitý způsob existence a myšlení) i ostatní námezdně pracující lidé jako třeba administrativní pracovníci; nebo jinak řečeno masa jedinců, jejichž jedinou funkcí ve výrobě je vykonávání příkazů a kteří jsou tak odstaveni od kontroly. Dělnickou kontrolu mohou uskutečnit jedině všichni výrobci a co jiného by revoluce byla, když ne přechod ke kontrole prováděné všemi výrobci?

Proletářská třída je tudíž nejrevolučnější ze všech tříd, protože revoluce, kterou může uskutečnit, je sociální revolucí a ne pouze politickou - tím, že osvobodí sama sebe, osvobodí celé lidstvo; tím, že zlomí moc privilegované třídy, zruší všechny třídy.

Samozřejmě, že dnes neexistují přesné hranice mezi třídami. Hranice se objevují až během různých epizod třídního boje. Nejsou tu přesné hranice, ale jsou tu dva póly: proletariát a buržoazie (kapitalisté, byrokrati atd.). Střední vrstvy se během krize rozdělují a směřují k jednomu či druhému pólu. Samy nedokážou přijít s nějakým řešením, protože nemají ani revoluční vlastnosti proletariátu ani skutečnou kontrolu nad současnou společností jako buržoazie (odpovídající správné definici). Například ve stávkách můžete vidět, že jedna část techniků (především ti, kteří jsou specialisté, například ti z výzkumných oddělení) se připojuje k pracující třídě, zatímco druhá (technici, kteří jsou ve vyšších funkcích a většina lidí v dozorčích funkcích) se pracující třídě přinejmenším na čas vzdaluje. Odborová praxe vždy spočívala na pokusech a chybách a na pragmatismu, a proto byly některé sektory odborově organizovány a jiné ne podle jejich úlohy a povolání. V každém případě, třída se víc než podle platu rozlišuje podle povolání a postoje.

Takže je tu proletariát. A je tu i jeho nejrozhodnější a nejaktivnější část - dělnická třída (odpovídající správné definici). Je tu však i něco širšího než proletariát, něco, co zahrnuje i jiné společenské vrstvy, které je třeba získat pro akci: je to masa lidí, která se skládá z drobných zemědělců, chudých řemeslníků a tak dále, ale i z proletariátu.

Nejde o to, že propadáme jakési proletářské mystice, ale o to, že doceňujeme tuto specifickou skutečnost: proletariát, i když svého uvědomění dosahuje jen pomalu a navzdory jeho ústupům a porážkám, je rozhodně jediným, opravdovým tvůrcem revoluce.

Bakunin říká: „Pochopte, že jelikož je proletář, manuální dělník, obyčejný pracující, historickým představitelem posledního otrokářského systému na tomto světě, je jeho emancipace emancipací všech a jeho triumf je konečným triumfem lidstva...“.

Jistěže se stává, že se lidé náležející k privilegovaným společenským skupinám rozejdou se svojí třídou, s její ideologií a s jejími výhodami a přidají se k anarchismu. Jejich přínos je značný, ale v jistém smyslu se tito lidé stávají proletáři.

Socialističtí revolucionáři, čili anarchisté, opět podle Bakunina, hovoří k „pracujícím masám měst i venkova, včetně všech lidí dobré vůle z vyšších tříd, kteří se jasně rozešli se svojí minulostí a kteří se k nim bez výhrad připojí a plně přijmou jejich program“.

Nikdy však nemůžete prohlásit, že se anarchismus obrací na abstraktního člověka, na člověka obecně, aniž by bral v úvahu jeho společenský status. Připravit anarchismus o jeho třídní charakter by znamenalo odsoudit jej k beztvarosti a zbavit jej veškerého obsahu, takže by se stal nekonzistentní filozofickou zábavou, kuriozitou pro inteligentního buržou, předmětem sympatií pro lidi toužící po nějakém tom ideálu, či předmětem akademických diskusí.

Takže docházíme k závěru, že anarchismus není filozofií jedince či lidské bytosti v obecném smyslu.

Pokud tedy chcete, anarchismus je filozofií či etikou, ale ve velmi specifickém a ve velmi konkrétním smyslu. Filozofií či etikou je v touhách, které představuje a v cílech, které má - jak říká Bakunin: „triumf (proletářů) je konečným triumfem lidstva“.

Jelikož je proletářský a původně třídně založený, je univerzálně lidský či, chcete-li, humanistický pouze ve svých cílech. Je to socialistická doktrína, či abychom byli přesnější, jediný opravdový socialismus či komunismus, jediná teorie a metoda schopná dosažení společnosti bez kast a tříd a uskutečnění svobody a rovnosti.

Sociální anarchismus či anarchokomunismus či opět libertinský komunismus je doktrínou sociální revoluce, která se obrací na proletariát, jehož touhy představuje a jehož opravdovou ideologii demonstruje - ideologii, kterou si proletariát uvědomuje prostřednictvím svých vlastních zkušeností.

Problematika programu

Jelikož je anarchismus sociální doktrínou, dává o sobě vědět prostřednictvím souboru analýz a návrhů, které určují cíle a úkoly, jinými slovy prostřednictvím programu. A je to tento program, co tvoří společnou platformu pro všechny militanty v anarchistické organizaci. Bez této platformy by v ní byla spolupráce možná pouze na základě vágních a zmatených tužeb a neexistovala by v ní žádná skutečná názorová jednota. Nešlo by pak o nic jiného, než o shromáždění různých a dokonce i protichůdných myšlenek pod jedním názvem.

Vyvstává jedna otázka: nemohl by tento program být syntézou, která by brala v úvahu to, co mají všichni lidé, kteří se hlásí ke stejnému ideálu společné? To by znamenalo usilovat o umělou jednotu, v níž byste se většinu času zabývali nedůležitými věcmi, abyste se vyhli konfliktům. Našli byste sice společnou avšak téměř prázdnou platformu. Tento experiment se už zkoušel tolikrát a ze „syntézy“ - svazy, koalice, aliance a dohody - vždy vznikala pouze neefektivnost a rychlá cesta zpět ke konfliktu - jelikož realita nastolovala problémy, na které každý nabízel jiné či protichůdné řešení, objevily se znovu staré bitvy a jasně se ukázala prázdnota a neužitečnost společného pseudoprogramu, který nemohl být ničím jiným než odmítnutím něco dělat.

Kromě toho, abstraktně řečeno, samotná myšlenka vytvoření programu vyhledáním a slátáním společně sdílených bodíků předpokládá, že všechny předložené úhly pohledu jsou správné a že program může jednoduše vzejít z mozků lidí.

A teď, revoluční program, anarchistický program, nemůže být programem, který vytvoří hrstka lidí a pak jej vnutí masám. Musí dojít k pravému opaku: program revolučního předvoje, aktivní menšiny, může být pouze výrazem - stručným a působivým, jasným, uvědomělým a jednoduchým - tužeb vykořisťovaných mas, určeným k provedení revoluce. Jinými slovy: nejdříve třída, potom strana.

Program by mělo určovat studium, praktické pokusy a tradice toho, oč masy neustále usilují. Takže při vypracovávání programu by měl převažovat jistý empiricismus - takový, který se vyhýbá dogmatismu a nenahrazuje to, co vyplývá z akcí a myšlení mas, plánem, který narýsovala malá skupina revolucionářů. Až je pak program hotov a masy se s ním seznámí, může jejich uvědomění jen pozvednout. A konečně takto definovaný program se dá pozměnit podle analýzy situace a tendencí pokroku mas a lze jej přeformulovat, aby byl jasnější a přesnější.

Jestliže uvažujeme o programu takto, není už pak shlukem podružných bodů, které spojují (nebo spíš nerozdělují) lidi, kteří snad smýšlí skoro stejně, nýbrž soustavou analýz a návrhů, kterou přijmou jen ti, kdo jsou o ní přesvědčeni a kdo se pustí do jejího rozšiřování a uskutečňování.

Můžete ale namítnout, že tuto platformu bude stejně muset vypracovat či narýsovat nějaký jedinec nebo skupina. Samozřejmě, ale jelikož se nejedná o nějaký starý program, ale o program sociálního anarchismu, budou přijaty jen ty návrhy, které budou v souladu se zájmy, touhami, myšlením a revolučními schopnostmi vykořisťované třídy. Pak můžete teprve hovořit o syntéze, protože už nepůjde o vyřazování důležitých věcí, které zapříčiňují neshody - teď se jedná o spojení návrhů do nového společného textu, který může lidi sjednocovat na zásadních bodech. Je na studijních schůzích, shromážděních a konferencích revolucionářů, aby se na programu shodly. Pak se revolucionáři shromáždí znovu a na základě tohoto programu založí svoji organizaci. Drama je v tom, že to, že tvrzení o tom, že opravdu reprezentují dělnickou třídu, sdílí několik organizací: reformisticky socialistické a autoritářsky komunistické organizace, ale i anarchistická organizace. Rozřešit to může jedině zkušenost - jen ona může s konečnou platností rozhodnout, která má pravdu.

Revoluce není možná, aniž by se masa lidí, která ji bude vytvářet, spojila na základě určité ideologické jednoty, aniž by jednala na základě stejných myšlenek. To pro nás znamená, že masy si na základě svých zkušeností nakonec najdou cestu libertinského komunismu. Znamená to rovněž, že anarchistická doktrína není nikdy konečná, alespoň co se týče jejích detailních názorů a praktických prostředků, a že se neustále dotváří a dokončuje ve světle historických událostí.

Na základě částečných praktických pokusů jako třeba Pařížská komuna, lidová revoluce v Rusku v roce 1917, machnovci, úspěchy ve Španělsku, stávky, skutečnost, že dělnická třída prožívá tvrdou realitu totálního či částečného státního socialismu (od SSSR, přes znárodňování, až po zrady politických stran západu), na základě toho všeho se zdá možné prohlásit, že anarchistický program - se všemi modifikacemi, kterým je otevřený - představuje směr, v němž masy odhalí svoji ideologickou jednotu. V této chvíli nám dovolte, abychom se spokojili jen se shrnutím tohoto programu, takže: společnost bez tříd a bez státu.

Vztah mezi masami a revolučním předvojem

Na problematice programu jsme viděli, jaká je naše obecná představa o vztahu mezi utlačovanou třídou a revoluční organizací definovanou programem (čili stranou v pravém slova smyslu). Nemůžeme však jen říct „nejprve třída, potom strana“ a zůstat jen u toho. Musíme tuto zásadu rozšířit, vysvětlit, proč je aktivní menšina - revoluční předvoj - nutná a proč se z ní bez této zásady stává vojenské vedení, diktatura nad masami. Jinými slovy, musíme ukázat, že anarchistická představa aktivní menšiny není v žádném případě elitářská, oligarchická či hierarchická.

I. Nutnost předvoje

Existuje názor, podle nějž při každé revoluční příležitosti stačí spontánní iniciativa mas.

Je pravda, že dějiny nám ukazují některé události, které můžeme považovat za spontánní pokroky mas a tyto události jsou vzácné, protože nám odhalují schopnosti a potenciál mas. Vůbec však nevedou k obecné koncepci spontaneity - to by bylo osudové. Takový mýtus vede k populistické demagogii a k omlouvání bezzásadového rebelantství. Může být reakční a skončit u politiky „počkáme a uvidíme“ a u kompromisů.

Proti tomuto názoru stojí čistě voluntaristický pohled, který revoluční iniciativu připisuje pouze organizovanému předvoji. Takovýto názor vede k pesimistickému hodnocení úlohy mas, k aristokratickému opovržení jejich politickými schopnostmi a k zatajování revoluční aktivity a tak i k porážce. Tento názor vlastně obsahuje choroboplodný zárodek byrokratické a prostátní kontrarevoluce.

Blízko spontaneistického názoru se nachází i teorie, podle které si masové organizace, například odbory, nejen vystačí samy se sebou, ale také samy stačí na všechno. Tento názor, který o sobě říká, že je naprosto antipolitický, je vlastně ekonomistickou koncepcí, která svůj výraz často nalézá v „čistém syndikalismu“. My však poukazujeme na to, že pokud by tato teorie byla správná, pak by se její stoupenci museli zdržet formulování jakéhokoliv programu, jakéhokoliv konečného tvrzení. Jinak už by vytvářeli ideologickou organizaci - i když jen minimálně ideologickou - nebo by formovali vedení, které by danou orientaci potvrzovalo. Takže tato teorie je jen tehdy soudržná, pokud se omezuje na sociálně neutrální chápání společenských problémů - na empirismus.
Spontaneismus, empirismus a voluntarismus jsou nám stejně vzdálené. My zdůrazňujeme nutnost specifické revoluční anarchistické organizace, kterou chápeme jako uvědomělý a aktivní předvoj lidu.

II. Podstata úlohy revolučního předvoje

Revoluční předvoj má ve vztahu k masovému hnutí zcela nepochybně doprovodnou a vedoucí úlohu. Diskutovat o tom se nám zdá zbytečné, protože k čemu jinému by revoluční organizace mohla být? Samotná její existence svědčí o jejím vůdčím a doprovodném charakteru. Skutečná otázka spočívá v tom, jak máme této úloze rozumět a jaký dáváme význam slovu „vůdčí“.

Revoluční organizace většinou vzniká na základě skutečnosti, že ti nejuvědomělejší pracující cítí její nutnost, když jsou konfrontováni s nestejnoměrným pokrokem mas a s jejich nedostatečnou soudržností. Je třeba jasně říct, že revoluční organizace by neměla představovat vládu nad masami. Její úloha jakožto průvodkyně by se měla chápat jako formulování a vyjadřování ideologické orientace, organizační i taktické - orientace, která se konkretizuje, vypracovává a adaptuje na základě zkušeností a tužeb mas. Direktivy organizace takto nejsou rozkazy z vnějšku, ale spíše odrazem výrazu obecných cílů lidu.

Jelikož řídící funkce revoluční organizace se v žádném případě nemůže zakládat na donucování, může se projevovat pouze snahou s úspěchem prosadit myšlenky organizace a to tak, že masy zevrubně seznámí se svými teoretickými principy a s hlavními liniemi své taktiky. Je to boj pomocí myšlenek a příkladu. A pokud nezapomeneme, že program revoluční organizace - cesta a prostředky, které ukazuje - odráží zkušenosti a tužby mas a že organizovaný předvoj je v podstatě zrcadlem vykořisťované třídy, pak je jasné, že vedení neznamená diktování, ale koordinované směřování a že se naopak staví proti každé byrokratické manipulaci mas, proti vojenské disciplíně či proti bezmyšlenkovité poslušnosti.

Předvoj si jako svůj úkol musí vytknout rozvoj přímé politické odpovědnosti mas, musí mít za cíl zvýšení schopnosti mas samy se organizovat. Takže tato koncepce vedení není jen přirozená, ale rovněž pozvedá uvědomění. Stejným způsobem mají v organizaci lépe připravení, vyzrálejší militanti vzhledem k ostatním členům úlohu průvodců a učitelů, takže všichni členové mohou získat dostatek informací a pohotovosti na poli teorie i praxe, aby se pak všichni mohli stát agitátory.

Organizovaná menšina je předvojem větší armády a důvodem jeho existence je právě tato armáda - masy. Pokud se aktivní menšina - předvoj - od mas odtrhne, nemůže už pak dál správně plnit svoji funkci a stává se klikou či sektou.

V konečné analýze může být revoluční menšina pouze sluhou utlačovaných. Má sice obrovskou odpovědnost, ale privilegia žádná.

Dalším rysem charakteru revoluční organizace je její trvalost: jsou doby, kdy ztělesňuje většinu a je jejím výrazem, která pak v aktivní menšině poznává sama sebe, ale jsou i období ústupu, kdy revoluční menšina není ničím víc než lodí v bouři. Pak musí vytrvat, aby si mohla, jen co budou okolnosti opět příznivé, znovu rychle získat své publikum - masy. Dokonce i tehdy když je izolovaná a odříznutá od své lidové základny, jedná podle konstant lidových tužeb a i přes všechny obtíže se drží svého programu. Dokonce ji to může vést i k jistým izolovaným aktům s cílem probudit masy (násilné činy proti konkrétním cílům, povstání). Tehdy je obtížné vyhnout se odtržení od reality a změně v sektu nebo v autoritářské, vojenské vedení, vyhnout se chřadnutí doprovázenému životem ve snech či snaze o činnost, aniž by vedla masu lidí, která by ji chápala a následovala.

Aby zabránila takové degeneraci, musí si menšina udržet kontakt s událostmi a s prostředím vykořisťovaných - musí vyhledávat i ty nejmenší zpětné reakce, i ty nejmenší vzpoury či úspěchy, musí detailně studovat současnou společnost, aby odhalila její protiklady, slabé stránky a možnosti změny. Svým způsobem si menšina zachovává šanci doprovázet a rozvíjet i ty nejmenší výtržnosti, jelikož se účastní všech forem odporu a akcí, které mohou sahat od požadavků až po sabotáž, od tajného odporu až po otevřenou vzpouru.

Tím, že se snaží, aby si udržela nebo získala širokou, obecnou představu o společenských událostech a o jejich vývoji, tím že svoji taktiku přizpůsobuje podmínkám dne, tím, že je neustále na stráži - tím zůstává menšina věrná svému poslání a zbavuje se rizika, že se nechá událostmi vláčet, že se stane pouhou podívanou, která stojí mimo proletariát a která je mu cizí a že ji proletariát mine bez povšimnutí. Vyhýbá se (menšina) zaměňování abstraktních úvah a schémat za skutečné tužby proletariátu. Lpí na svém programu, ale ve světle událostí jej adaptuje a opravuje jeho chyby.

Za všech okolností nesmí menšina nikdy zapomenout, že jejím konečným cílem je zmizet ve chvíli, kdy masy při dosažení revoluce získají svůj nejvyšší stupeň uvědomění a ona tak bude s masami totožná.

III. Jakým způsobem může revoluční předvoj sehrát svoji úlohu?

Jsou dva způsoby, kterými může revoluční organizace v praxi ovlivňovat masy: práce v zavedených masových organizacích a přímá propagandistická práce. Tento druhý způsob činnosti se uskutečňuje pomocí novin a časopisů, kampaní s požadavky i agitačních kampaní, pomocí kulturních debat, solidárních akcí, demonstrací, konferencí a veřejných schůzí. Tato přímá práce, kterou lze občas provádět i pomocí aktivit organizovaných někým jiným, je zcela zásadní pro získávání síly i pro oslovování jistých částí veřejného mínění, které jsou jinak nedostupné. Význam této práce na pracovišti i v obci je maximální. Tento druh práce ovšem nenastoluje problém, jak se může „vedení“ vyhnout tomu, aby se stalo „diktaturou“.

U činnosti v zavedených masových organizacích je to však něco jiného. Předně ale, co jsou to tyto organizace?

Obecně jsou ekonomického charakteru a jsou založené na sociální solidaritě svých členů, ale mohou mít celou řadu funkcí: obrana (odpor, svépomoc), vzdělávání (příprava na samosprávu), útok (taktické požadavky, vyvlastnění strategických podniků) i správa. I tehdy, když tyto organizace - odbory, bojové výbory pracujících a tak dále - mají jen jednu z těchto možných funkcí, tak nabízejí přímou příležitost pro práci s masami.

Kromě ekonomických struktur tu ale existují i mnohá lidová uskupení, jejichž prostřednictvím může specifická organizace navázat kontakt s masami.

Jsou to, například, sdružení pro kulturu, volný čas a sociální péči, v nichž může specifická organizace nalézt energii, radu i zkušenosti. Zde může rozšiřovat svůj vliv protlačováním své orientace a bojem proti pokusům státu a politiků získat hegemonii a kontrolu - bojem na obranu těchto organizací, aby si mohly udržet svůj charakter a stát se centry samosprávy a revoluční mobilizace, semínky nové společnosti (neboť prvky zítřejší společnosti existují již v té dnešní).

Ve všech těchto společenských i ekonomických masových organizacích musíme prosazovat a posilovat náš vliv a to ne prostřednictvím systému mimo ně přijímaných rozhodnutí, ale prostřednictvím aktivní a koordinované přítomnosti revolučních anarchistických militantů v nich a v odpovědných funkcích, do nichž jsou povoláváni na základě svých schopností a svých postojů. Měli bychom však zdůraznit, že militanti by se neměli nechat vtáhnout do pohlcujících a čistě administrativních povinností, které jim neskýtají ani čas ani příležitost, aby mohli mít skutečný vliv. Takto se političtí oponenti často snaží udělat z militantních revolucionářů vězně.

Tato „infiltrační“ práce, jak tomu jistí lidé říkají, by měla směřovat k přeměně specifické organizace z menšinové na většinovou – přinejmenším co se vlivu týče.

Měla by se rovněž vyhnout monopolizaci, která by vyústila v to, že všechny úkoly - dokonce i úkoly specifické organizace - převezme masová organizace, nebo by naopak přiřkla vedení masových sdružení pouze členům specifické organizace a smetla by všechny ostatní názory. Zde je třeba jasně říci, že specifická organizace by měla prosazovat a hájit nejen demokratickou a federalistickou strukturu a způsob práce v masových organizacích, ale i otevřenou strukturu - čili strukturu, která usnadňuje vstup všem doposud neorganizovaným prvkům, takže masové organizace mohou na svoji stranu získat nové společenské síly, stát se reprezentativnějšími a schopnějšími poskytnout specifické organizaci co nejtěsnější kontakt s lidem.

IV. Vnitřní zásady revoluční organizace nebo-li strany

To, co jsme si už řekli o programu, o úloze předvoje a o typech jeho činnosti, nám jasně ukazuje, že tento předvoj musí být organizovaný. Jak?

1. Ideologická jednota

Je zřejmé, že k činnosti potřebujete soubor soudržných myšlenek. Rozpory a váhání brání v šíření myšlenek. Na druhé straně, „syntéza“, či spíše slepenec myšlenek, které se jedna k druhé nehodí a které se mohou shodnout jen na tom, co není skutečně důležité, může vyvolávat jedině zmatek a nemůže zabránit tomu, aby jej právě ony podstatné rozdíly nezničily.

Kromě důvodů, které jsme nalezli v naší analýze problematiky programu a kromě hlubokých, ideologických důvodů týkajících se podstaty tohoto programu, tu jsou i praktické důvody, které si žádají, aby byla ryzí organizace založena na ideologické jednotě.

Vyjádřením této společné a jedinečné ideologie může být produkt syntézy - ale pouze ve smyslu hledání jednotného vyjádření v zásadě podobných myšlenek se stejným základním významem.

Ideologickou jednotu zakládá program, kterým jsme se již zabývali (a definujeme jej později) - libertinsko komunistický program, který vyjadřuje obecné touhy vykořisťovaných mas.

Opět bychom měli jasně říci, že specifická organizace není svazek nebo smluvní dohoda mezi jedinci, kteří si přinášejí svá vyumělkovaná ideologická přesvědčení. Vzniká a rozvíjí se organickou, přirozenou cestou, protože odpovídá skutečné potřebě. Její vývoj stojí na určitém počtu myšlenek, které sice jednoduše nevznikají stejným způsobem, ale také neopomíjejí hluboké tužby vykořisťovaných. Takže organizace má třídní základnu, ačkoliv přijímá lidi původem z privilegovaných tříd, které je jistým způsobem zavrhují.

2. Taktická jednota - kolektivní způsob činnosti

Za použití programu jako své základny, organizace vypracovává obecné taktické směřování. To jí umožňuje využít všechny výhody organizační struktury: kontinuita a vytrvalost v práci, schopnosti a síly jedněch, které vyrovnávají nedostatky jiných, soustředěné úsilí, hospodárné zacházení se silami, schopnost v jakékoliv chvíli zareagovat s maximální efektivitou na potřeby a okolnosti. Taktická jednota zabraňuje tomu, aby se každý rozletěl jiným směrem a osvobozuje hnutí od katastrofálních důsledků několika druhů taktik, které se navzájem potírají.

A právě zde se setkáváme s problémem vypracování taktiky. Co se týče ideologie - základní program, nebo principy chcete-li - je vše bez problémů - v organizaci ji uznává každý. Pokud dojde k názorovým rozepřím v zásadních věcech, dojde i k rozkolu. Nováček v organizaci přijímá tyto základní principy, které lze pozměnit pouze jednomyslnou dohodou nebo za cenu rozchodu.

Pokud jde o taktiku, je to něco poněkud jiného. Je možné usilovat o jednomyslnost, ale jen do takové míry, kdy její dosažení nebude znamenat, že se souhlas všech získá tím, že se nerozhodne vlastně nic, což by organizaci změnilo v prázdnou skořápku zbavenou obsahu (a užitečnosti, jelikož účelem organizace je koordinovat síly směrem ke společnému cíli). Takže, když už padly všechny argumenty na podporu různých návrhů, když už diskuse nemůže dál smysluplně pokračovat, když už splynuly podobné názory, které se v principu shodovaly a přesto tu stále zůstává nezmenšitelný rozpor mezi navrhovanými taktikami, pak musí organizace nalézt cestu jak z toho ven. A jsou jen čtyři možnosti:

1. na ničem se nedohodnout a tak i odmítnout jakoukoli činnost, čímž pak organizace ztrácí veškeré důvody k další existenci;
2. přijmout rozdíly v taktice a nechat každého, ať se rozhodne, jaký postoj zaujme. V jistých případech, kdy se nejedná o body zásadního významu, to může organizace připustit;
3. konzultovat organizaci prostřednictvím hlasování, které většině umožní ukončit diskusi, protože menšina přistoupí na to, že se při veřejné činnosti vzdá svých názorů, ale podrží si právo dál uvnitř organizace rozvíjet své argumenty a to protože usoudí, že pokud její názory odpovídají realitě více než názor většiny, pak na základě důkazů, které události přinesou, nakonec získají navrch. Občas se poukazuje na neobjektivnost této procedury (těch případů však není tolik, aby nutně ukazovaly, že je to pravda), avšak je to jediná možná procedura. Rozhodně se nejedná o žádné donucování, jelikož se používá, protože ji členové organizace přijímají jako pravidlo a protože menšina ji přijímá jako nutnost, která umožňuje ozkoušení přijatých návrhů taktiky;
4. když se ukáže, že v nějaké zásadní otázce, která si od organizace vyžaduje zaujetí jednotného postoje, není jakákoliv dohoda mezi většinou a menšinou možná, pak přirozeně a nevyhnutelně dojde k rozkolu.

Ve všech případech je cílem taktická jednota a pokud se jí konference nesnaží dosáhnout, pak budou jen neefektivními a neplodnými konfrontacemi. Proto musíme v každém případě odmítnout možné řešení a) - na ničem se nedohodnout - a pro řešení b) - umožnit existenci několika různých taktik - se můžeme rozhodnout jedině výjimečně.

Samozřejmě, že určovat taktickou linii mohou jedině schůze, na nichž je zastoupena celá organizace (konference, sjezdy atd.).

3. Kolektivní akce a disciplína

Jakmile se rozhodlo o této obecné taktice (či orientaci), přichází problém jejího uskutečňování. Je zřejmé, že pokud organizace určila linii kolektivní akce, bude pak militantní činnost každého člena a každé skupiny v organizaci této linii odpovídat. V případech, kdy se organizace rozdělila na většinu a menšinu, ale obě strany se dohodly, že budou dál pracovat společně, nemůže nikdo tvrdit, že je šikanován, protože na tomto způsobu jednání se všichni předem shodli a všichni se účastnili narýsování „linie“. Tato svobodně přijatá disciplína nemá nic společného s vojenskou disciplínou a s pasivním posloucháním rozkazů. Není tu žádná donucovací mašinérie, která by si vynucovala takový názor, který nebyl přijat celou organizací - je tu prostě jen respekt ke svobodně přijatým závazkům a respekt jak k menšině tak i k většině.

Samozřejmě, že militanti a různé složky organizace mohou být iniciativní, ale jen tak, aby to nebylo v rozporu s dohodami a ujednáními přijatými příslušnými orgány - čili pokud je jejich iniciativa vlastně aplikací kolektivních rozhodnutí. Pokud se ale určitých aktivit účastní celá organizace, pak musí každý člen organizaci konzultovat prostřednictvím styku s jejími zastupitelskými orgány.

Takže chceme kolektivní akci a ne akci, o které si osobně rozhodnou jednotliví militanti.

Stejným způsobem jako organizace odpovídá za revoluční a politickou činnost každého ze svých členů - jelikož členové v politické doméně nejednají bez konzultace s organizací - se také každý člen účastní činnosti celé organizace.

4. Federace nebo-li vnitřní demokracie

Na rozdíl od centralismu, kdy se masy slepě podřizují centru, federalismus umožňuje centralizaci tam, kde je nutná a zároveň připouští autonomní rozhodování každého člena a jeho kontrolu nad celkem. Federace se lidé účastní na základě toho, co je jim společné.

Když federalismus spojuje skupiny založené na materiálních zájmech, tak stojí na dohodě a základna pro tuto jednotu může být občas slabá. Tak tomu je v jistých oblastech odborové činnosti. Ale v revoluční anarchistické organizaci, kde se jedná o program, který představuje obecné touhy mas, je základna pro spojení (principy, program) důležitější než všechny rozdíly a jednota je velice silná - spíše než o paktu nebo o smlouvě bychom tu měli mluvit o funkční, organické a přirozené jednotě.

Federalismus tedy nesmíme chápat jako právo projevovat svoje osobní rozmary bez ohledu na organizaci, do které jsme vstoupili.

Federalismus znamená dohodu, které mezi sebou dosáhli členové a skupiny s ohledem na společnou práci směřující ke společnému cíli - ovšem svobodnou dohodu, promyšlený svazek.

Takováto dohoda vede na jedné straně k tomu, že ti, kdo ji sdílejí, plní povinnosti, které bezezbytku přijali a řídí se kolektivními rozhodnutími a na straně druhé vede ke jmenování a kontrole koordinačních a výkonných orgánů celou organizací na jejích shromážděních a sjezdech a k přesnému stanovení jejich povinností a práv.

Efektivní anarchistická organizace tedy může existovat jedině na těchto základech:

• ideologická jednota
• taktická jednota
• kolektivní akce a disciplína
• federalismus.

Libertinsko-komunistický program

Dvě stránky buržoazní vlády – kapitalismus a stát

Před tím, než si ukážeme cíle libertinského komunismu a řešení, která nabízí, musíme se podívat na to, před jakým nepřítelem vlastně stojíme.

Z toho, co víme o dějinách lidstva, vidíme, že od té doby, kdy se začaly lidské společnosti dělit na třídy (a především od dělby společenské práce), docházelo mezi společenskými třídami ke konfliktům a jako by se od prvotních požadavků a vzpour vinul celý řetěz bojů za lepší život a spravedlivější společnost.

Anarchistická analýza má za to, že společnost dnešních dnů není - tak jako všechny společnosti, které jí předcházely - jednotným celkem, nýbrž je rozdělena na dva naprosto odlišné tábory, odlišné jak svým postavením tak svou společenskou funkcí: proletariát (v širokém slova smyslu) a buržoazie.

K tomu je třeba připočíst skutečnost třídního boje, jehož povaha se může lišit: občas je komplikovaný a nepostřehnutelný, občas otevřený, rychlý a snadno viditelný. Tento boj se často maskuje za střety podružných zájmů, konflikty mezi skupinami téže třídy, spletitými historickými událostmi, které na první pohled nemají s existencí tříd a s jejich rivalitou žádnou přímou souvislost. Avšak v podstatě tento boj vždy směřuje k přeměně současné společnosti ve společnost, která by odpovídala potřebám a touhám utlačovaných a jejich smyslu pro spravedlnost a tak i v beztřídní společnost, která osvobodí celé lidstvo.

Strukturu každé společnosti vždy vyjadřují její zákony, morálka a kultura a příslušné postavení společenských tříd - některé jsou vykořisťované a zotročené, jiné mají majetek a autoritu. Hospodářství, politika, právo, morálka i kultura - to vše v dnešní společnosti stojí na existenci privilegií a monopolů jedné třídy a na násilí, které tato třída organizuje, aby si udržela svoji nadvládu...

Kapitalismus

Kapitalistický systém je často považován za jedinou formu vykořisťovatelské společnosti. Kapitalismus je ale poměrně mladou hospodářskou a společenskou formou a lidské společnosti zcela jistě znaly i jiné druhy otroctví a vykořisťování už od dob klanů, barbarských říší, starověkých měst, feudalismu, renesančních měst a tak dále.

Analýza zrodu, rozvoje a vývoje kapitalismu byla dílem hnutí socialistických teoretiků z počátku 19. století (Marx a Engels ji pouze systematizovali). Tato analýza si však téměř nevšímá obecného fenoménu útisku jedné třídy druhou a jeho původu.

Nemá smysl účastnit se diskuse o tom, jestli byla prvně autorita a až pak majetek nebo naopak. Současný stav sociologie nám nedovoluje tuto otázku jednoznačně zodpovědět, ale zdá se jasné, že hospodářská, politická, náboženská i morální moc byly od samého počátku úzce propojeny. V každém případě nelze úlohu politické moci omezit na pouhý nástroj moci hospodářské. Analýzu fenoménu kapitalismu tak nedoprovázela adekvátní analýza fenoménu státu, protože lidé se soustředili na velice omezenou část dějin a pouze anarchističtí teoretikové, především Bakunin a Kropotkin, usilovali o to dát tomuto fenoménu, který byl příliš často omezován na stát v období růstu kapitalismu, jeho plný význam.

Dnes dává evoluce kapitalismu, který přešel od klasického kapitalismu k monopolnímu kapitalismu, pak k řízenému a ke státnímu kapitalismu, vzniknout novým společenským formám, které už sumární analýza státu nedokáže vysvětlit.

Co je to kapitalismus?

1. Je to společnost protikladných tříd, kde výrobní prostředky vlastní a kontroluje vykořisťovatelská třída.
2. V kapitalistické společnosti je veškeré zboží - včetně síly námezdní práce - komoditami.
3. Největším miláčkem kapitalismu, motivem výroby zboží nejsou potřeby lidí, ale zvyšování zisku, čili přebytku, který pracující produkují, peněžní hodnoty, která jde nad rámec toho, co je absolutní nutností pro jejich přežití. Tomuto přebytku se rovněž říká nadhodnota.
4. Po zvýšení produktivity práce nenásleduje valorizace kapitálu, jehož množství je omezené (nedostatečná spotřeba). Tento protiklad, který je vyjadřován „tendencí k poklesu míry zisku“, dává vzniknout periodickým krizím, které vedou vlastníky kapitálu ke všemožným opatřením: snižování výroby, ničení produktů, nezaměstnanost, války a tak dále.

Kapitalismus se vyvíjel takto:

1) Předkapitalistická éra: od konce středověku se v rámci feudálního hospodářství vyvíjí obchodnická a bankéřská buržoazie.

2) Klasický nebo-li liberální nebo-li soukromý kapitalismus: individualismus vlastníků kapitálu, konkurence a expanze (po počáteční akumulaci kapitálu, která probíhala prostřednictvím okrádání, vyhánění a zruinování rolnického obyvatelstva atd., má před sebou kapitalismus, který se ustanovil v západní Evropě, celý svět, který čeká na dobytí, obrovské zdroje bohatství a trhy, které se zdají být rozsáhlé).

Buržoazní revoluce napomáhají rozvoji nového systému tím, že jej zbavují feudálních omezení.

Jsou to industrializace a technický pokrok, co je základnou existence kapitalistického způsobu výroby a přechodu od merkantilistické buržoazie 15., 16. a 17. století k průmyslnické, kapitalistické buržoazii. Tato základna se dále rozvíjí.

Během tohoto období nejsou krize příliš časté, ani příliš vážné. Konkurence odstraňuje ty slabé a stát hraje jen vedlejší roli - jedná se o volnou hru systému. Je to doba plynu a uhlí v technické sféře; majetku, individuálních šéfů, konkurence a volného trhu ve sféře ekonomické; parlamentarismu v politické a totálního vykořisťování a té nejstrašlivější chudoby námezdně pracujících v sociální sféře.

3) Monopolní kapitalismus nebo-li imperialismus: roste produktivita, ale trhy se zmenšují, nebo nerostou stejnou měrou jako doposud. Pokles míry zisku nadměrně akumulovaného kapitálu.

Dohody (trusty, kartely atd.) nahrazují konkurenci, akciové společnosti nahrazují individuální šéfy, přicházejí protekcionistické zásahy, k vývozu kapitálu se přidává vývoz komodit, hlavní úlohu hraje finanční úvěrování, spojení bankovního kapitálu s průmyslovým dává vzniknout finančnímu kapitálu, který si ochočuje stát a vyvolává jeho zásahy.

Je to doba benzínu a elektřiny v technické sféře; dohod, protekcionismu, nadměrné akumulace kapitálu, tendence k poklesu míry zisku a krize ve sféře ekonomické; válek, imperialismu a růstu státu ve sféře politické. Válka je nutností k překonání krize - destrukce uvolňuje trhy. V sociální sféře: chudoba dělnické třídy, ale sociální legislativa omezuje určité aspekty vykořisťování.

4) Státní kapitalismus: ještě víc se zdůrazňuje vše, co charakterizovalo předchozí fázi. Války už k překonání krizí nestačí. Je nutná permanentní válečná ekonomika, která bude investovat obrovské množství kapitálu do válečného průmyslu a na trh, který je už přeplněný a nacpaný zbožím, nepřidá nic. Státní zakázky zajišťují značný zisk.

Toto období charakterizuje zabrání těch nejdůležitějších složek hospodářství a trhu práce státem.

Stát se stává sám kapitalistou - zákazníkem, dodavatelem i dozorcem nad závody a pracovní silou - a tak si zajišťuje stále rostoucí kontrolu nad plánováním, kulturou a tak dále. Vyvíjí se byrokracie, práci se vnucuje disciplína a regulace.

Vykořisťování i námezdní třída zůstávají a zůstávají i další základní rysy kapitalismu, ale objevují se v zespolečenšťujících formách (regulace, sociální síť, důchodové penze), které jsou znamením stále většího a většího zotročení proletariátu.

Státní kapitalismus má nejrůznější podoby: německý nacionální socialismus, stalinistický národní socialismus, neustále rostoucí státní kontrola v „demokraciích“, kde se však objevuje v poměrně omezené podobě (díky stále ještě obrovské zásobě nadhodnoty z jejich kolonií). Politicky i ekonomicky toto období směřuje k totalitním formám.

Etatismus se tedy projevuje zároveň v politické, ekonomické i kulturní podobě: státní finance, válečné hospodářství, obrovské veřejné práce, pracovní armády, koncentrační tábory, nucené přesídlování obyvatelstva, ideologie, které ospravedlňují totalitní pořádky (například, padělaná verze marxisticko-leninistické ideologie v SSSR, rasa v Hitlerově nacionálním socialismu, starověký Řím v Mussoliniho fašismu atd.).

Stát

Jestliže si kapitalismus i navzdory svým proměnám, či svým adaptacím udržuje své stálé rysy (nadhodnota, krize, konkurence atd.) ... stát již nelze považovat prostě za veřejnou represivní organizaci v rukou vládnoucí třídy, za agenta buržoazie, za policajta kapitalismu.

Studium forem státu, které předcházely období růstu kapitalismu a dnešním formám státu, nás vede k tomu, abychom chápali, že stát je důležitý i jinak než jen jako nástroj. Středověký stát, stát absolutistických monarchií v Evropě, stát faraonů atd. ...to vše byla svébytná realita, utvářela vládnoucí stát - třídu.
A stát imperialistické fáze kapitalismu, dnešní stát, směřuje od nadstruktury k tomu, aby se sám stal „strukturou“.

Pro buržoazní ideologie je stát regulačním orgánem dnešní společnosti. To je sice pravda, ale je to jen důsledek formy společnosti, která spočívá na zotročení většiny menšinou. Proto je stát organizovaným násilím buržoazie proti pracujícím, je nástrojem vládnoucí třídy. Vedle tohoto instrumentálního aspektu má však tendenci získávat si i funkční charakter, kdy se sám stává organizovanou vládnoucí třídou. Směřuje k překonání konfliktů mezi skupinami, které kontrolují politiku a ekonomiku. Směřuje ke sloučení sil, které drží politickou a ekonomickou moc - různé složky buržoazie - do jednoho bloku, buď aby zvětšil svoji schopnost vnitřní represe, nebo aby posílil svoji expanzivní moc v zahraničí. Míří k jednotě politiky a ekonomiky, přičemž rozšiřuje svoji hegemonii nad všemi aktivitami, začleňuje do sebe odbory atd. ...mění námezdně pracujícího (odpovídajícího správné definici) v moderního nevolníka - naprosto zotročeného, ale s minimem jistot (přídavky, sociální síť atd.). Není už nástrojem ale mocí sám o sobě.

V této fázi, která se uskutečňuje ve všech zemích (dokonce i v USA ), o kterou se pokoušel nacismus a které se téměř s naprostou úplností dosáhlo v SSSR, se může někdo ptát, zda je vůbec ještě správné hovořit o kapitalismu: neměla by se tato míra vývoje imperialistické fáze kapitalismu považovat spíše za novou formu vykořisťovatelské společnosti, která už je něčím jiným než kapitalismem? Rozdíl už by pak nebyl kvantitativní ale kvalitativní - už by se nejednalo o stupeň v evoluci kapitalismu, ale o evoluci něčeho jiného, něčeho skutečně naprosto nového a odlišného. To je ale především záležitost hodnocení a terminologie, která nám může připadat předčasná a bez skutečného významu pro dnešek.

Pro nás je dostatečné, když takto vyjádříme formy vykořisťování a otroctví, k nimž buržoazní společnost směřuje: stát jakožto třídní aparát a jakožto organizace třídy - zároveň instrumentální i funkční, nadstruktura i struktura - směřuje ke sjednocení veškeré moci, každé formy nadvlády buržoazie nad proletariátem.

Přednosti libertinského komunismu

Pokusili jsme se tak jasně, jak jen to šlo, shrnout charakteristiky buržoazní společnosti, jejíž odstranění je cílem revoluce, neboť ta dává vzniknout nové společnosti: anarchokomunistické společnosti. Než se pustíme do studia našeho pohledu na revoluci, musíme jasně pojmenovat základní přednosti této libertinsko komunistické společnosti.

Komunismus: od nižšího stádia k vyššímu nebo-li k úplnému komunismu

Komunistickou společnost nelze definovat lépe než zopakováním starého: „Od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb“. Zaprvé, prohlašuje naprosté podřízení hospodářství potřebám rozvoje lidí za podmínek nadbytku zboží, omezení společenské práce a podílu každého člověka na ní podle jeho sil a skutečných schopností. Tato formulka tedy vyjadřuje možnost plného rozvoje lidí.

Zadruhé, tato formulka v sobě zahrnuje zmizení tříd a kolektivní vlastnictví a využívání výrobních prostředků, protože distribuci podle potřeb mohou umožnit jedině tehdy, pokud je využívá celá společnost.

Úplný komunismus z formulky „každému podle jeho potřeb“ ale předpokládá nejen kolektivní vlastnictví (spravované dělnickými radami nebo-li „syndikáty“ či „komunami“), ale také růst výroby, fakticky nadbytek. A teď: je jisté, že až revoluce přijde, podmínky nebudou umožňovat toto vyšší stádium komunismu - situace nedostatku značí přetrvávání ekonomického nad lidským a tak i jisté omezení.

Aplikace komunismu pak už nespočívá v zásadě „každému podle jeho potřeb“, ale pouze v rovnosti příjmů či podmínek, což se rovná stejným přídělům či dokonce distribuci prostřednictvím peněžních jednotek (s omezenou platností a s jedinou funkcí: distribuce těch výrobků, které nejsou ani tak vzácné, aby musely být na přísné příděly, ani tak hojné, aby spadaly do „samoobslužného“ režimu) - tento systém by spotřebitelům umožnil, aby se sami rozhodovali, jak svůj příjem utratit.

S přihlédnutím k zaostalosti v myšlení u určitých skupin oddaných myšlenkám hierarchie se dokonce uvažuje o tom, že by se lidé mohli řídit návodem „každému podle jeho práce“ - považuje se za nutné zachovat diferenciované mzdové tarify či poskytovat výhody, jako třeba zkracování pracovní doby, aby se udržela, nebo zvýšila výroba v určitých „podřadných“ či nepříliš atraktivních aktivitách, nebo aby se dosáhlo maximálního výrobního úsilí, či aby se opět vyvolalo stěhování pracovní síly. Důležitost těchto diferencí by ale byla minimální a komunistická společnost by i ve svém nižším stádiu (kterému někteří říkají socialismus) směřovala k maximálnímu rovnostářství a k rovnocennosti podmínek.

Libertinský komunismus

Společnost, v níž se kolektivní vlastnictví a principy rovnosti staly skutečností, nemůže být společností, kde přetrvává ekonomické vykořisťování, nebo kde existuje nová podoba třídní vlády. Taková společnost je přesným opakem těchto věcí.

A to platí dokonce i pro nižší fázi komunismu, která - dokonce i tehdy, když projevuje jistý stupeň ekonomického omezení - rozhodně neospravedlňuje přetrvávání vykořisťování. Jinak by byla revoluce automaticky zcela popřena, jelikož téměř vždy začíná v situaci nedostatku. Libertinsko komunistická společnost neuvádí hned v realitu dokonalou společnost a dokonce ani vysoce rozvinutou společnost, avšak ničí základy vykořisťování a nadvlády. A právě v tomto smyslu Volin hovořil o „okamžité, ale postupné revoluci“.

Je tu ale i další problém: problém státu, problém budoucího typu politické, hospodářské a společenské organizace. Marxisticko-leninistické školy nepochybně uvažují o zmizení státu ve vyšším stádiu komunismu, v jeho nižším stádiu však stát považují za nutnost.

Tento takzvaný „dělnický“ či „proletářský“ stát se považuje za organizované donucování, které je nutné kvůli nedostatečně rozvinutému hospodářství, nedostatečnému pokroku v lidských schopnostech a - přinejmenším v počátečním období - kvůli boji proti zbytkům bývalých vládnoucích tříd poražených revolucí, či přesněji kvůli vnitřní i vnější obraně revolučního území.

Jaká je naše představa o správě hospodářství v komunistické společnosti?

Samozřejmě, že se jedná o dělnickou správu, správu prováděnou celým souhrnem výrobců.

A teď: viděli jsme, že společně s rostoucí unifikací moci ve vykořisťovatelské společnosti, se snižuje význam soukromého vlastnictví, trhu, konkurence atd. coby podmínek vykořisťování... a tímto způsobem dochází k těsnému propojení ekonomického vykořisťování, politického donucování a ideologické mystifikace a tou nejzásadnější základnou moci a dělící třídní čárou mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými se stává správa výroby.

Za těchto podmínek se základní akt revoluce - zrušení vykořisťování - uskutečňuje prostřednictvím dělnické kontroly a tato kontrola představuje systém, který nahradí veškeré autority. Jsou to všichni výrobci jako celek, kdo řídí, kdo organizuje, kdo uskutečňuje samosprávu, skutečnou demokracii, svobodu v podmínkách ekonomické rovnosti, zrušení privilegií a menšin, které vládnou a vykořisťují, jsou to oni, kdo zajišťuje vše, co je nutné pro hospodářství a potřebné k obraně revoluce. Správa věcí nahrazuje vládu nad lidskými bytostmi.

Jestliže bude zrušení dělby na ty, kdo dávají příkazy a ty, kdo je plní, na hospodářském poli doprovázeno zachováním této dělby na politickém poli v podobě diktatury nějaké strany nebo menšiny, pak tento stav nevydrží ani pět minut, nebo vyvolá konflikt mezi výrobci a politickými byrokraty. Dělnická kontrola tedy musí zrušit veškerou moc, kterou menšina drží a veškeré projevy státu. Už nemůže jít o nadvládu nebo vedoucí postavení jedné třídy, ale spíše o řízení a správu na politické i hospodářské aréně prostřednictvím masových ekonomických organizací, komun a lidu ve zbrani. Jedná se o přímou moc lidu a ne o stát. Pokud tomuto někdo říká diktatura proletariátu, pak je použití tohoto termínu pochybné (k tomu se ještě vrátíme), zcela jistě to však nemá nic společného s diktaturou strany či nějaké byrokracie. Prostě se jedná o skutečnou revoluční demokracii.

Libertinský komunismus a humanismus

Tím, že uvádí v realitu společnost plného rozvoje lidstva, společnost plnně lidských žen a mužů, otvírá anarchistický či libertinský komunismus éru neustálého pokroku, postupných změn a přechodů.

Dává tak vzniknout praktickému humanismu, jehož ideologie pochází z třídní společnosti a z vývoje třídních bojů, humanismu, který nemá nic společného s falešnými prohlášeními o abstraktní lidské bytosti, kterou se před námi snaží liberální buržoové ve své třídní společnosti zdůrazňovat. A tak tím, že revoluce - založená na moci proletářských mas - osvobozuje vykořisťovanou třídu, osvobozuje i celé lidstvo.

Revoluce: problém moci a problém státu

Teď, když jsme se v hrubých obrysech podívali na to, v jakých formách se projevuje moc vládnoucí třídy a když jsme určili základní charakteristiky libertinského komunismu, zbývá nám už jen detailně popsat, jak si představujeme průběh revoluce. Zde se dotýkáme zásadního aspektu anarchismu, aspektu, který jej nejjasněji odlišuje od všech dalších socialistických proudů.

Co je to revoluce?

Měli bychom revoluci, čili přechod od třídní společnosti k beztřídní libertinsko komunistické společnosti, chápat jako pomalý transformační proces nebo jako povstání?

Základy komunistické společnosti se pokládají už ve společnosti založené na vykořisťování. Nové technické a hospodářské podmínky, nové vztahy mezi třídami, nové myšlenky - to vše se dostává do konfliktu se starými institucemi a způsobuje krizi, která si žádá rychlé a rozhodné řešení. Takto dochází k transformaci, která se už dlouho chystala uvnitř staré společnosti. Revoluce je momentem, v níž se zrodí nová společnost, protože zničí rámec té staré: státní kapitalismus a buržoazní ideologie. Je skutečným a konkrétním přechodem mezi dvěma světy. K revoluci tak může dojít jedině za této objektivní podmínky - konečná krize třídního režimu.

Tato koncepce nemá nic společného se starou romantickou představou o povstání, o změně provedené ze dne na den bez jakékoliv přípravy. A nemá ani co do činění s gradualistickou, čistě evoluční koncepcí reformistů či těch, kdo věří, že revoluce je proces.

Naši koncepci revoluce, která má stejně daleko k povstalectví i k postupnosti, lze označit za představu revolučního aktu, který se chystá během dlouhého období z lůna buržoazie a na jeho konci za uchvácení a správu výrobních a směnných prostředků lidovými organizacemi. A je to právě tento výsledek revolučního aktu, co rýsuje jasnou dělící čáru mezi starou a novou společností.

Revoluce tedy ničí ekonomickou i politickou moc buržoazie. To znamená, že revoluce se neomezuje na fyzické potlačení starých vládců, či na demobilizaci vládní mašinérie, ale že také s úspěchem likviduje legální státní instituce: zákony a zvyky, hierarchické metody a privilegia, tradici a kult státu jakožto kolektivní psychologickou realitu.

Přechodné období

Jaký význam můžeme s jistotou připsat obecně užívanému výrazu „přechodné období“, který je často spojován s myšlenkou revoluce? Pokud se jedná o přechod mezi třídní a beztřídní společností, pak se přechodné období zaměňuje s revolucí. A pokud jde o přechod z nižšího stádia komunismu do vyššího, pak je tento výraz nepřesný, protože celá porevoluční éra představuje pomalý a neustálý pokrok, transformaci bez sociálních hnutí a i komunistická společnost se bude dál vyvíjet.

Vše, co se dá říci, jsme už v souvislosti s libertinským komunismem objasnili: akt revoluce přináší bezprostřední transformaci v tom smyslu, že se radikálně mění základy společnosti, ale i postupnou transformaci v tom smyslu, že komunismus znamená neustálý vývoj.

Pro socialistické strany a státní komunisty „přechodné období“ ve skutečnosti představuje společnost, která se rozchází se starými pořádky, ale také zachovává některé prvky a pozůstatky kapitalistického a státního systému. Je tedy popřením skutečné revoluce, jelikož udržuje prvky vykořisťovatelského systému, které mají tendenci sílit a rozšiřovat se.

Diktatura proletariátu

Formulace „diktatura proletariátu“ se používá v mnoha různých významech. Když ne z jiných důvodů, pak by se měla zavrhnout alespoň jako příčina zmatků. U Marxe může znamenat stejně dobře centralizovanou diktaturu jedné strany, která tvrdí, že zastupuje proletariát, jako federalistickou koncepci Komuny.

Může to znamenat vykonávání politické moci vítěznou dělnickou třídou? Ne, protože k vykonávání politické moci - v obvyklém smyslu tohoto termínu - může dojít jedině prostřednictvím působení výlučné skupiny, která požívá mocenský monopol a tak se separuje od třídy a utlačuje ji. A takto může pokus o využití státního aparátu zredukovat diktaturu proletariátu na diktaturu strany nad masami.

Jestliže se ale diktaturou proletariátu rozumí kolektivní a přímé vykonávání „politické moci“, pak by to znamenalo zmizení „politické moci“, jelikož jejímiž charakteristickými rysy jsou nadvláda, výlučnost a monopol. Už nejde o vykonávání nebo uchvácení politické moci, jde o to naprosto s ní skoncovat!

Pokud se diktaturou míní nadvláda menšiny nad většinou, pak se nejedná o předání moci proletariátu, ale straně, zvláštní politické skupině. A pokud se diktaturou míní nadvláda většiny nad menšinou (nadvláda vítězného proletariátu nad zbytky buržoazie, která byla jakožto třída poražena), pak zřízení diktatury neznamená nic než potřebu většiny efektivně zajistit svoji obranu a své vlastní společenské uspořádání.

V tom případě je ale tento výraz nepřesný, nesprávný a je příčinou nedorozumění. Jestliže má „diktatura proletariátu“ znamenat nadvládu dělnické třídy nad dalšími vykořisťovanými skupinami ve společnosti (chudí živnostníci, řemeslníci, rolníci atd.), pak tento termín vůbec neodpovídá realitě, která ve skutečnosti nemá nic společného s mechanickými vztahy mezi vůdci a vedenými, které termín diktatura napovídá.

Hovořit o „diktatuře proletariátu“ znamená popisovat mechanický obrat ve vztahu mezi buržoazií a proletariátem. A teď: jestliže buržoazní třída směřuje prostřednictvím moci k zachování svého třídního charakteru, ke svému ztotožnění se státem a ke svému oddělení od společnosti jakožto celku, je naprosto jiná než porobená třída, která se snaží opustit svůj třídní charakter a rozplynout se v beztřídní společnosti. Pokud třídní vláda a stát představují organizovanou a kodifikovanou moc skupiny, která utlačuje porobené skupiny, pak nemají nic společného s hrubou silou používanou přímo proletariátem.

Pro revoluční akt uchvácení továren pracujícími jsou termíny „nadvláda“, „diktatura“ a „stát“ tak málo případné jako výraz „převzetí moci“.

Jako nepřesné a jako zdroj zmatků pak odmítáme výrazy „diktatura proletariátu“, „převzetí politické moci“, „dělnický stát“, „socialistický stát“ a „proletářský stát“.

Zbývá nám už jen podrobně se podívat na rozřešení problémů bojů nastolených revolucí a její obranou.

Přímá moc pracujících

Přestože odmítáme myšlenku státu, která znamená existenci a vládu vykořisťovatelské třídy směřující ke svému zachování, a přestože odmítáme myšlenku diktatury, která znamená mechanické vztahy mezi vůdci a vedenými, uznáváme potřebu koordinace během revoluční přímé akce. Výrobní a směnné prostředky musí být uchváceny spolu se správními centry, revoluce se musí chránit před kontrarevolučními skupinami, před nerozhodnými lidmi a dokonce i před zaostalými vykořisťovanými společenskými skupinami (například některé kategorie rolníků).

Nepochybně pak jde o vykonávání moci, ale je to vláda většiny, vláda proletariátu, který se dal do pohybu, vláda ozbrojeného lidu, který se efektivně organizuje k útoku i k obraně a zavádí všeobecnou bdělost. Svědčí o tom zkušenosti ruské revoluce, machnovštiny, Španělska v roce 1936. A my nemůžeme udělat nic lepšího než souhlasit s názorem Camilla Berneriho, který uprostřed španělské revoluce takto vyvrátil bolševickou myšlenku státu:
„Anarchisté uznávají použití přímé moci proletariátem, ale nástroj této moci je podle nich tvořen celkovým souhrnem všech způsobů komunistického organizování - regionálními i celonárodními podnikovými orgány a obecními institucemi - které svobodně vznikají mimo jakýkoliv politický monopol strany a v opozici k tomuto monopolu a které usilují o zredukování organizační centralizace na minimum“.

A tak proti myšlence státu, kde je moc vykonávána specializovanou skupinou izolovanou od mas, stavíme myšlenku přímé moci pracujících, kde směrem dolů odpovědní a zdola kontrolovaní volitelní delegáti (kteří mohou být kdykoliv odvoláni a kteří jsou odměňováni podle stejných tarifů jako ostatní pracující) nahrazují hierarchickou, specializovanou a privilegovanou byrokracii; kde milice, kontrolované správními orgány, jako jsou sověty, odbory a komuny, a bez jakýchkoliv zvláštních výsad pro vojenské odborníky, uskutečňují myšlenku ozbrojeného lidu a nahrazují armádu odříznutou od organismu společnosti a podřízenou svévolné moci státu či vlády; kde lidové poroty odpovědné za urovnávání sporů, které vyvstávají při plnění dohod a povinností, nahrazují justici.

Obrana revoluce

Co se týče obrany revoluce, musíme jasně říci, že naše teoretická koncepce revoluce je koncepcí mezinárodního fenoménu, který ničí všechny základny pro protiútok buržoazie. Optimální podmínky pro úspěšnou mezinárodní revoluci nacházíme v momentě, kdy mezinárodní kapitalistické uspořádání vyčerpalo všechny své možnosti pro přežití, kdy dosáhlo své konečné krize. V takovém případě problém obrany revoluce vyvstává pouze jako problém naprostého odstranění buržoazie.

Totálně odříznutá od své ekonomické i politické moci už jakožto třída neexistuje. Jakmile je jednou poražena, ozbrojené orgány proletariátu budou její různé prvky držet pod kontrolou a pak bude vstřebána společností, která bude směřovat k maximální stejnorodosti. A o tento poslední úkol je třeba se postarat přímo, bez pomoci jakéhokoliv specializovaného byrokratického orgánu.

Problém delikvence je během revolučního období možné spojit s problémem obrany revoluce. Kvůli odstranění buržoazního práva, justice a vězeňského systému třídní společnosti bychom neměli zapomínat, že tu zůstanou asociálové (jakkoliv jich bude málo ve srovnání s šokujícím počtem vězňů v buržoazní společnosti, kdy zločince produkují především podmínky, v nichž žijí - sociální nespravedlnost, chudoba a vykořisťování) a že tu budou někteří buržoové, které nepůjde žádným způsobem asimilovat. Nástroje přímé lidové moci, které jsme již dříve definovali, budou povinny jim zabránit, aby škodili.

Vraha, nebezpečného maniaka nebo sabotéra, nemůžete nechat běžet pod záminkou svobody, aby znovu spáchal stejný zločin. Jestliže ale prostřednictvím lidových bezpečnostních služeb těmto lidem zabráníte, aby škodili, nemá to nic společného s degradujícím vězeňským systémem třídní společnosti. K jedinci zbavenému svobody by se mělo přistupovat více lékařsky než právně, dokud nebude možné jej bezpečně navrátit do společnosti.

Revoluce se však nemusí nevyhnutelně uskutečnit všude najednou a fakticky může dojít k postupným revolucím, z nichž všeobecná revoluce vznikne jen tehdy, pokud se rozšíří do zahraničí, pokud se revoluční infekce uchytí, pokud proletariát mezinárodně bojuje alespoň za obranu a rozšíření revolucí, které jsou na počátku omezené. Pak se stává nutností nejen vnitřní, ale i vnější obrana revoluce a k té může ovšem dojít pouze na základě ozbrojeného obyvatelstva organizovaného do milicí a - to musíme zdůraznit - za podpory mezinárodního proletariátu a při možnostech revoluce šířit se dál. Pokud se revoluce nechá omezit a pokud pod záminkou své obrany propadne obnovování státu a s ním i třídní společnosti, umírá.

Nejlepší obrana nové společnosti ale spočívá v uplatňování jejího revolučního charakteru, protože tím se rychle vytváří podmínky, v nichž žádný pokus o obnovení buržoazie nenalezne pevnou základnu. To, že revoluční území naprosto potvrzuje svůj socialistický charakter, je vlastně jeho nejlepší zbraní, protože tím vytváří energii a nadšení doma a infekci a solidaritu v zahraničí. Snad jednou z nejosudovějších chyb španělské revoluce bylo, že snižovala význam svých výdobytků, aby se víc než čemukoliv jinému věnoval