Marxismus a anarchismus

I.

Před pár lety, krátce poté, co zemřel Bedřich Engels, pan Eduard Bernstein, jeden z předních členů marxistického společenství, udivil své kolegy několika pozoruhodnými zjištěními. Bernstein uveřejnil své pochyby o správnosti materialistické interpretace dějin a marxistické teorie nadhodnoty a akumulace kapitálu. Rychle přešel k útoku na dialektickou metodu a skončil tvrzením, že mluvit o kritickém socialismu je nemožné. Jako opatrný muž si Bernstein nechával své pochybnosti pro sebe až do smrti letitého Engelse, a až poté je uveřejnil k následnému zděšení marxistického kněžstva. Ale ani tato opatrnost jej nemohla zachránit před tím, aby se na něj neútočilo ze všech stran. Kautský napsal proti jeho herezi knihu a na Hannoverském sjezdu musel nebohý Eduard prohlásit, že byl pouze slabým, smrtelným hříšníkem a že se podrobí rozhodnutí vědecké většiny.

Přesto všechno Bernstein nepřišel s žádnými novými objevy. Důvody, kvůli nimž vystoupil proti základům marxistického učení existovaly už v době, kdy byl ještě věrným apoštolem marxistické církve. Jeho argumenty jsou ukradeny z anarchistické literatury a jediná věc, která stála za zmínku bylo, že je poprvé použil jeden z nejznámějších sociálních demokratů. Žádný rozumný člověk nemůže popřít, že Bernsteinově kritice se podařilo udělat nezapomenutelný dojem v marxistickém táboře: Zasáhl nejdůležitější základy metafyzické ekonomie Karla Marxe a není divu, že nejuznávanější představitelé ortodoxního marxismu byli otřeseni. Nic z toho by ale nebylo tak vážné, kdyby nás to nepřivedlo k ještě závažnější krizi. Téměř po celé století marxisté nepřestávali zastávat názor, že Marx a Engels byli objeviteli tzv. vědeckého socialismu – přičemž byl vynalezen umělý rozpor mezi tzv. utopickým socialismem a vědeckým socialismem marxistů, rozpor, který existuje pouze v představách těch druhých. V německých zemích byla socialistická literatura monopolizována marxistickou teorií, kterou všichni sociální demokraté uznávali jako čistý a naprosto původní výsledek vědeckých objevů Marxe a Engelse.

Ale tato iluze také zmizela: Moderní historický výzkum nade vší pochybnost prokázal, že vědecký socialismus zcela pochází od starých anglických a francouzských socialistů a že Marx a Engels byli mistři ve využívání cizích mozků. Po revolucích 1848 se v Evropě objevila velmi nebezpečná reakce: Svatá aliance rozprostřela v každé zemi své sítě s cílem udusit socialistické myšlení, které už vytvořilo velice bohatou literaturu ve Francii, Belgii, Anglii, Německu, Španělsku a Itálii. Tato literatura byla během tohoto období temna takřka zcela odsouzena k zapomenutí. Mnoho nejdůležitějších prací bylo zničeno, pokud nebyly omezeny na několik exemplářů, které našly útočiště v tichu několika veřejných knihoven nebo sbírek několika soukromých osob.

Tato literatura ale byla na konci 19. a na začátku 20. století znovuobjevena a tak nyní mnoho plodných myšlenek, které lze najít ve spisech škol, které následovaly po Fourierovi a Saint Simonovi nebo v dílech Consideranta, Demasiho, Meye a mnoho dalších, působí jako zdroj údivu. Byl to náš starý přítel W. Čerkezov, kdo jako první přišel se systematickým vysvětlením pro všechna tato fakta: ukázal, že Marx a Engels nejsou objeviteli teorií, které byly tak dlouho považovány za součást jejich intelektuálního odkazu^[1], a šel dokonce tak daleko, že prokázal, že nejproslulejší marxistické práce, takové jako např. Komunistický manifest, jsou ve skutečnosti pouhým Marxovým a Engelsovým překladem z francouzštiny. A Čerkezov si mohl přičíst vítězství, když byla jeho tvrzení uznána ústředním orgánem italské sociální demokracie Avanti^[2] poté, co měl autor možnost srovnat Komunistický manifest a Manifest demokracie od Victora Consideranta, jehož vydání předcházelo vydání Marxovy a Engelsovy brožury o pět let.

Komunistický manifest je považován za jednu z prvních prací vědeckého socialismu a jeho obsah byl přitom čerpán ze spisů „utopisty“, neboť marxisté zařazovali Fouriera mezi utopické socialisty. To je jedna z nejkrutějších představitelných ironií a určitě je sotva důkazem vědecké hodnoty marxismu. Viktor Considerant byl jedním z nejskvělejších socialistických spisovatelů s nimiž byl Marx obeznámen: odvolával se na něj v době, kdy ještě nebyl socialistou. V roce 1842 napadly Allgemeine Zeitung Rheinishe Zeitung, jejichž šéfredaktorem byl Marx, a obvinil je, že jsou nakloněné komunismu. Marx na to odpověděl v úvodníku, kde prohlásil následující: „Práce jako ty Lerouxovy, Considerantovy, a především pronikavá kniha od Proudhona nemohou být kritizovány žádným povrchním způsobem; vyžadují dlouhé a pečlivé studium předtím, než je někdo začne kritizovat.“^[3]

Marxův intelektuální vývoj byl velmi ovlivněn francouzským socialismem; ale ze všech socialistických spisovatelů Francie uplatňoval na jeho myšlení největší vliv P. J. Proudhon. Dokonce je zřejmé, že právě Proudhonova kniha Co je vlastnictví? vedla Marxe k přijetí socialismu. Jeho kritické pozorování národohospodářství a různých socialistických směrů otevřelo Marxovi zcela nový svět, a Marxovo myšlení bylo nejvíce ovlivněno teorií nadhodnoty, vyložené nápaditým francouzským socialistou. Právě v Proudhonových spisech můžeme najít zdroje teorie nadhodnoty, tohoto velkého „vědeckého objevu”, kvůli němuž jsou naši marxisté tak povýšenečtí. Bylo to díky němu, že se Marx seznámil s touto teorií, jíž doplnil jistými úpravami po svém pozdějším studiu anglických socialistů Braye a Thompsona.

Marx dokonce uznal obrovský vědecký význam Proudhona veřejně a ve zvláštní knize, která je dnes zcela stažena z tisku, označil Proudhonovu práci Co je vlastnictví? za „první vědecký manifest francouzského proletariátu“. Tato práce nebyla marxisty znovu vydána, ani přeložena do jiných jazyků, i když oficiální představitelé marxismu dělají vše pro to, aby rozšířili spisy svého učitele ve všech jazycích. Tato kniha byla zapomenuta a zde je důvod proč: její nové vydání by světu odhalilo kolosální nesmyslnost a bezvýznamnost všeho, co Marx později napsal o tomto významném teoretikovi anarchismu.

Nejenže byl Marx ovlivněn ekonomickými myšlenkami Proudhona, ale cítil také vliv anarchistických teorií tohoto velkého francouzského socialisty a v jednom ze svých děl z tohoto období napadá stát stejným způsobem jako Proudhon.

II.

Každý, kdo vážně studoval vývoj Marxe jako socialisty musí uznat, že Proudhonova práce Co je vlastnictví? byla tím, co jej obrátilo k socialismu. Těm, kdo nemají přesné znalosti detailů tohoto vývoje a těm, kdo neměli příležitost přečíst si raná socialistická díla Marxe a Engelse, bude toto prohlášení připadat zcestné a nepravděpodobné, protože ve svých pozdějších spisech mluví o Proudhonovi kousavě a jsou to právě ty práce, které si sociální demokracie vybrala k vydávání a neustálému znovuvydávání.

Tímto způsobem bylo stále více vytvářeno přesvědčení, že Marx byl teoretickým odpůrcem Proudhona od samého počátku a že mezi nimi nikdy nebylo společné pouto. A, popravdě řečeno, je nemožné věřit něčemu jinému, pokud člověk vidí, co Marx o Proudhonovi napsal ve svém známém díle Bída filosofie, v Komunistickém manifestu nebo v nekrologu otištěném v berlínském Sozialdemokratu krátce po Proudhonově smrti.

V Bídě filosofie napadá Marx Proudhona nejnižšími způsoby, neupouštěje od ničeho jen aby ukázal, že Proudhonovy myšlenky jsou bezcenné, že nepatří ani k socialistům, ani ke kritikům politické ekonomie.

„Pan Proudhon,“ prohlašuje, „má smůlu, že byl v Evropě jedinečným způsobem nepochopen. Ve Francii smí být považován za špatného ekonoma, jelikož platí za dobrého německého filosofa. V Německu zase smí být špatným filosofem, jelikož je považován za jednoho z nejlepších francouzských ekonomů. Chtěl bych protestovat - jako Němec a ekonom - proti tomuto dvojímu omylu.“^[4]

A Marx zašel ještě dál - bez uvedení jediného důkazu vytýkal Proudhonovi plagiátorství myšlenek anglického ekonoma Braye. Napsal:

„Domníváme se, že jsme v Brayově knize^[5] nalezli klíč ke všem minulým, současným i budoucím pracem pana Proudhona.“

Je opravdu zajímavé pozorovat Marxe, který tak často používal myšlenky jiných a jehož Komunistický manifest je ve skutečnosti pouhou kopií Considerantova Manifestu demokracie, jak vytýká ostatním plagiátorství.

Ale pokračujme. V Komunistickém manifestu popisuje Marx Proudhona jako konzervativní, buržoazní osobnost.^[6] A v nekrologu psaném roku 1865 pro Sozialdemokrat můžeme najít následující:

„V přísně vědeckých dějinách politické ekonomie by tento spis /Co je vlastnictví?/ asi sotva stál za zmínku. Ale takové senzační knihy hrají ve vědách právě tak svou úlohu jako v románové literatuře.“

I v tomto nekrologu Marx opakuje tvrzení, že Proudhon je jako socialista a ekonom bezcenný, což je názor, který už vyjádřil v Bídě filosofie.

Není těžké pochopit, že prohlášení zaměřená proti Proudhonovi jako toto mohla jen rozšířit názor, nebo spíše přesvědčení, že u něho a tohoto velkého francouzského autora neexistovalo žádná společné východisko. V Německu je Proudhon takřka neznámý. Německá vydání jeho děl, vydaných kolem roku 1840, jsou vyřazena z tisku. Jedinou knihou, která byla v Německu znovu vydána, je „Co je vlastnictví?“, a i ta pouze omezeném nákladu. Ani to ale nemůže zastřít Marxův jednostranný vývoj jako socialisty. Už jsme viděli, že jeho vztah Proudhonovi byl původně dost odlišný a následující závěry podpoří naše tvrzení.

Jako šéfredaktor Rheinische Zeitung, jedněch z vůdčích novin německé demokracie, přešel Marx k vyrovnání se s francouzskými nejvýznamnějšími socialistickými autory, i když se sám ještě k socialismu nehlásil. Už jsme viděli citaci, v níž se odvolává na Victora Consideranta, Pierra Lerouxe a Proudhona a nemůže být pochyb, že právě Considerant a Proudhon byli jeho učiteli, kteří mu přiblížili socialismus.Co je vlastnictví? mělo bezpochyby hlavní vliv na vývoj Marxe jako socialisty a tak, když je v časopise zmiňoval, psal, že se nadchl Proudhonem, „nejkonzistentnějším a nejvzdělanějším ze socialistických autorů“.^[7] V roce 1843 pruský cenzor umlčel Rheinische Zeitung, Marx opustil zemi a během tohoto období se také obrátil k socialismu. Tento posun je patrný z jeho dopisu známému spisovateli Arnoldu Rugemu a ještě více v jeho práci Svatá rodina aneb Kritika kritické kritiky, jíž napsal jíž napsal společně s Bedřichem Engelsem. Kniha vyšla v roce 1845 s cílem polemizovat se směrem německého myšlení vedeným německým myslitelem Bruno Bauerem.^[8] Kromě filosofických záležitostí se kniha zabývala také politickou ekonomií a socialismem, a to jsou také ty její části, které nás tu obzvlášť zajímají. Ze všech prací, vydaných Marxem a Engelsem, byla Svatá rodina jedinou, která nebyla přeložena do cizích jazyků a kterou už němečtí socialisté nevydali. Pravda, Franz Mehring, správce Marxovy a Engelsovy literární pozůstalosti, vydal na žádost německé socialistické strany Svatou rodinu znovu spolu s ostatními spisy z dob jejich rané socialistické činnosti, ale až šedesát let po jejím prvním vydání a navíc bylo toto vydání, zaměřené na specialisty, pro pracující příliš drahé. Nehledě na to je Proudhon v Německu tak málo známý, že jen málo lidí si uvědomilo velký rozpor mezi počátečními názory, které o něm Marx vyjádřil, a mezi těmi pozdějšími.

Už tato kniha jasně ukazuje vývoj Marxova socialismu a velký vliv, který na něj měl Proudhon. Ve Svaté rodině Marx přiznal, že Proudhon měl všechny zásluhy na tom, co marxisté připisují svému učiteli. Podívejme se v této souvislosti, co říká na straně 36:

„Všechny vývody národní ekonomie předpokládají soukromé vlastnictví. Tento základní předpoklad přijímá národní ekonomie jako nezvratný fakt, který dále nezkoumá, ba mluví o něm, jak naivně přiznává Say^[9], jen „příležitostně“. Proudhon tento základ národní ekonomie, soukromé vlastnictví, kriticky přezkoumal - je to první rozhodné, nemilosrdné a přitom vědecké zkoumání. Učinil tím velký vědecký krok kupředu, krok kupředu, který revolucionizuje národní ekonomii a teprve umožňuje, aby se z ní stala skutečná věda. Proudhonův spis „Co je vlastnictví?“ má pro moderní národní ekonomii stejný význam jako Sieysův spis „Co je třetí stav?“ pro moderní politiku.“

Je zajímavé srovnat tato slova s tím, co Marx řekl o tomto velkém anarchistickém teoretikovi později. Ve Svaté rodině říká, že Co je vlastnictví? je první skutečně vědeckou analýzou soukromého vlastnictví a že otevřelo možnost vytvořit z národohospodářství skutečnou vědu; ve svém dobře známém nekrologu pro Sozialdemokrat ale ten samý Marx tvrdí, že ve striktně vědeckých dějinách ekonomie by tato kniha stěží stála za zmínku. Co je v pozadí takového rozporu? To je něco, co by představitelé tzv. vědeckého socialismu měli ještě vysvětlit.

Ve skutečnosti tu ale je jedna odpověď: Marx chtěl skrýt zdroje, z nichž vycházel. Všichni, kdo studovali tuto otázku a necítí se být vázáni stranickou loajalitou musí uznat, že toto vysvětlení není nelogické.

Ale poslechněme si znovu, co Marx řekl o historickém významu Proudhona. Na straně 52 stejného díla si můžeme přečíst:

„Proudhon nejen píše v zájmu proletářů, on sám je proletář, dělník. Jeho dílo je prvním vědeckým manifestem francouzského proletariátu.“

Tady, jak můžeme vidět, Marx prohlašuje dost jasně, že Proudhon je představitelem francouzského proletářského socialismu. Na druhou stranu nás v Komunistickém manifestu ujišťuje, že Proudhon je vtělením konzervativního, buržoazního socialismu. Může tu být ostřejší rozpor? Komu máme věřit - Marxovi Svaté rodiny nebo autorovi Komunistického manifestu? A odkud pochází ten rozpor? To je otázka, kterou si znovu klademe, a odpověď je přirozeně stejná jako předtím: Marx chtěl před každým skrýt, co dlužil Proudhonovi a byl mu dobrý každý prostředek k tomuto cíli. Není možné žádné jiné vysvětlení, koneckonců prostředky, které Marx užil později ve svém zápase s Bakuninem svědčí o tom, že při jejich výběru nebyl příliš zásadový.

„Stát nemůže zrušit rozpor mezi posláním a dobrou vůlí správy na jedné straně a jejími prostředky i možnostmi na druhé straně, aniž zruší sám sebe, protože tento rozpor je jeho základem. Jeho základem je rozpor mezi veřejným a soukromým životem, rozpor mezi obecnými a zvláštními zájmy. Správa se proto musí omezovat na formální a negativní činnost, protože tam, kde začíná občanský život a občanská práce, tam právě končí její moc. Nejen to: vůči důsledkům, které pramení z nesociální povahy tohoto občanského života, tohoto soukromého vlastnictví, tohoto obchodu, tohoto průmyslu, tohoto vzájemného odírání různých občanských kruhů, vůči těmto důsledkům je přírodním zákonem správy nemohoucnost. Neboť tato rozervanost, tato podlost, toto otroctví občanské společnosti, je přirozeným základem, na němž spočívá moderní stát, tak jako občanská společnost otroctví byla přírodním základem, na němž spočíval antický stát. existence státu a existence otroctví jsou neoddělitelné. Antický stát a antické otroctví - upřímné klasické protiklady - nebyly k sobě navzájem pevněji přikovány, než moderní stát a moderní svět čachru - licoměrné křesťanské protiklady.“

Tato v podstatě anarchistická interpretace povahy státu, která působí tak zvláštně v kontextu Marxova pozdějšího učení, je jasným dokladem anarchistických kořenů jeho raného socialistického vývoje. Článek odráží Proudhonovy koncepty kritiky státu, kritiky poprvé vyjádřené v proslulé knize Co je vlastnictví? Toto nesmrtelné dílo mělo rozhodující vliv na vývoj tohoto německého komunisty, bez ohledu na to, že udělal vše pro to (a nepoužíval při tom vždy zrovna nejnoblesnější metody), aby zapřel rané dny své socialistické činnosti. Další marxisté v této otázce pochopitelně podporovali svého učitele a tak se stále více šířil pomýlený názor na rané vztahy mezi Marxem a Proudhonem, zejména v Německu, kde je Proudhon takřka neznámý, mohou v této věci kolovat zcela falešné informace. Ale pokud se někdo seznámí s významnými díly starých socialistických autorů, pochopí, jak mnoho toho dluží tzv. vědečtí socialisté „utopistům”, kteří byli na tak dlouho zapomenuti ve prospěch obrovské „renomovanosti” marxistické školy a kvůli dalším okolnostem, které zastínily socialistickou literaturu z období jejích začátků. Jedním z Marxových nejvýznamnějších učitelů a tím, kdo položil základy k jeho dalšímu rozvoji nebyl nikdo jiný než Proudhon, anarchista tolik urážený a nechápaný legalistickými socialisty.

III.

Marxovy spisy z tohoto období, např. článek, který vydal v pařížském Vorwärts ukazují, jak byl ovlivněn Proudhonovým myšlením a dokonce i jeho anarchistickými názory. Vorwärts bylo periodikum, které vycházelo v hlavním městě Francie během roku 1844, a bylo řízeno Heinrichem Bernsteinem. Původně zastávalo pouze liberální názory. Ale později, po zániku Anales Germono-Francaises, Bernstein kontaktoval jejich staré přispěvatele, kteří jej získali pro věc socialismu. Od té doby se Vorwärts stal oficiálním mluvčím socialismu, do něhož zasílalo své příspěvky mnoho těchto bývalých přispěvatelů, mezi nimi Bakunin, Marx, Engels, Heinrich Heine či Georg Herwegh.

V čísle 63 (7. srpna 1844) uveřejnil Marx polemickou práci „Kritické poznámky k „Prusovu“ článku Pruský král a sociální reforma“, v němž provedl studii povahy státu a ukázal jeho naprostou neschopnost omezit utrpení společnosti a odstranit chudobu. Myšlenky, které vyjadřuje ve svém článku, jsou zcela v souladu s myšlenkami, které v této souvislosti vyjádřili Proudhon, Bakunin a další teoretici anarchismu. Čtenáři to mohou posoudit sami podle následujícího výtahu z Marxovy studie:

„Stát nikdy neuvidí příčinu sociálních zlořádů „ve státě a v uspořádání společnosti“ (…). Tam, kde jsou politické strany, vidí každá z nich příčinu každého zlořádu v tom, že kormidlo státu nemá v rukou ona, nýbrž její odpůrkyně. Dokonce ani radikální a revoluční politikové nehledají příčinu zla v podstatě státu, nýbrž v určité státní formě, kterou by rádi nahradili jinou státní formou.

Stát a uspořádání společnosti nejsou z politického hlediska dvě různé věci. Stát je uspořádání společnosti. Pokud stát přiznává sociální zlořády, vidí jejich příčiny buď v přírodních zákonech, kterým žádná lidská moc nemůže poroučet, nebo v soukromém životě, který je na něm nezávislý , nebo v neúčelnosti správy, která na něm závisí. Tak vidí Anglie příčinu bídy v přírodním zákonu, podle kterého musí obyvatelstvo růst rychleji než prostředky obživy. Na druhé straně pak vysvětluje pauperismus zlou vůli chudých tak, jako jej pruský král vysvětluje nekřesťanským cítěním bohatých a konvent jej vysvětloval kontrarevolučním, podezřelým smýšlením vlastníků. Proto Anglie trestá chudé, pruský král napomíná bohaté a konvent stínal hlavy vlastníkům.

Koneckonců vidí všechny státy příčinu v nahodilých nebo záměrných nedostatcích správy, a proto se snaží odstranit vady státu správními opatřeními. Proč? Právě proto, že správa je organizující činnost státu.“

20. července 1870 Karel Marx napsal Bedřichu Engelsovi:

„Francouzi potřebují výprask. Zvítězí-li Prusové, pak centralizace státní moci prospěje centralizaci německé dělnické třídy. Převaha Němců by pak přesunula těžiště západoevropského dělnického hnutí z Francie do Německa a stačí jen porovnat hnutí v obou zemích od roku 1866 do dnešního dne a uvidíme, že německá dělnická třída převyšuje teoreticky i organizačně francouzskou. Její převaha na světové scéně nad francouzskou dělnickou třídou by byla zároveň vítězstvím naší teorie nad Proudhonovou atd.“

Marx měl pravdu. Německé vítězství nad Francií znamenalo nový směr v dějinách evropského hnutí pracujících. Revoluční a liberální socialismus latinských zemí byl odvrhnut, aby uvolnil místo etatistickým, protianarchistickým teoriím marxismu. Rozvoj živého, tvořivého socialismu byl přerušen novým železným dogmatismem, který si nárokoval úplnou znalost společenské reality, ačkoli byl sotva něčím víc, než smíchaninou teologické frazeologie a fatalistických sofizmat, a který se stal hrobem veškerého skutečného socialistického myšlení.

Spolu s myšlenkami se změnily také metody socialistického hnutí. Namísto revolucionářských skupin pro propagandu a organizaci ekonomických bojů, v nichž internacionalisté viděli zárodek budoucí společnosti a orgánů hodících se k zespolečenštění výroby a směny, přišla éra socialistických stran a parlamentního zastoupení proletariátu. Pozvolna byla zapomínána stará socialistická osvěta, která vedla pracující k dobývání půdy a dílen, a nahrazena novou stranickou disciplínou, která za svůj nejvyšší ideál považovala dobývání politické moci.

Marxův velký oponent, Michail Bakunin, jasně viděl změny pozic a s těžkým srdcem předvídal, že německým vítězstvím a pádem komuny začala nová kapitola dějin Evropy. Fyzicky vyčerpaný a hledící smrti do tváře napsal tyto významné řádky v dopise Ogarjovovi z 11. listopadu 1874: „Bismarkismus, což znamená militarismus, policejní vládu a finanční monopol spojený v jeden systém pod názvem nový stát všude vítězí na všech frontách. Ale možná za deset, možná za patnáct let proměnlivý vývoj lidského ducha posvítí na cesty vítězství.“ V tomto časovém určení se Bakunin spletl, nepočítal s tím, že bude trvat půl století než bismarkismem otřese strašlivá světová pohroma.

Stejně jako německé vítězství v roce 1871 a pád pařížské komuny byly signály ke zmizení staré internacionály, tak i světová válka z roku 1914 znamenala odhalení bankrotu politického socialismu.

A pak se stalo něco zvláštního a někdy skutečně groteskního, co může být vysvětleno pouze úplnou ignorancí státně socialistického hnutí.

Bolševici, komunisté a další neustále obviňovali dědice starých sociálních demokratů z hanebného falšování principů marxismu. Obvinili je, že zavlekli socialistické hnutí do bahna buržoazního parlamentarismu, že dezinterpretovali Marxův a Engelsův vztah ke státu atd. atd. Mikuláš Lenin, duchovní vůdce bolševiků se pokusil dát svým útokům solidní základ ve své známé knize Stát a revoluce, která je, podle jeho stoupenců, pravou a skutečnou interpretací marxismu. S použitím perfektně seřazených citací se Lenin snaží ukázat, že „zakladatelé vědeckého socialismu“ byli vždy vyhlášenými nepřáteli demokracie a parlamentního bahna, a že cílem všeho jejich úsilí bylo odstranění státu.

Musíme si vzpomenout, že to Lenin zjistil krátce poté, co se jeho strana navzdory všem očekáváním ocitla v menšině ve volbách do ústavodárného shromáždění. Až do té chvíle se bolševici úplně stejně jako ostatní strany účastnili voleb a byli velmi opatrní, aby se nedostali do konfliktu s principy demokracie. Účastnili se voleb do Ústavodárného shromáždění rolu 1917 s velkolepým programem a doufali, že získají drtivou většinu ale když zjistili, že jsou navzdory tomu všemu zanecháni v menšině, vyhlásili demokracii válku a rozpustili Ústavodárné shromáždění, s Leninovým Státem a revolucí pro osobní sebeospravedlnění.

IV.

Buďme si jisti, že Leninův úkol nepatřil k těm jednoduchým – na jedné straně byl nucen dělat značné ústupky protistátním tendencím anarchistů, zatímco na druhé straně musel ukázat, že jeho přístup není v žádném případě anarchistický, ale čistě marxistický. Nevyhnutelným důsledkem toho je, že je jeho práce plná prohřešků proti logice zdravého lidského rozumu. Jeden příklad nám to ukáže na jeho touze zvýraznit jak jen to je možné předpokládanou protistátní tendenci u Marxe. Lenin cituje zajímavou pasáž Občanské války ve Francii, kde Marx vzdává poctu Komuně za to, že začala vykořeňovat parazitický stát. ale Lenin si už neobtěžoval vzpomenout si na to, že to, co tehdy Marx říkal, bylo v otevřeném konfliktu s tím, co říkal předtím, a že byl nucen udělat ústupky Bakuninovým stoupencům, protože tehdy byl zaměstnán velmi ostrým střetem s nimi.

Dokonce i Franz Mehring, který nemůže být podezírán ze sympatií s většinou socialistů, byl nucen připustit, ve své poslední knize Karel Marx, kde říká: „Jakkoli pravdivé mohou být všechny jednotlivosti v tomto díle, je mimo vší pochybnost, že myšlenky v něm obsažené jsou v rozporu se všemi názory, které Marx a Engels hlásali během celého předchozího čtvrtstoletí od vydání Komunistického manifestu.“ Bakunin měl pravdu, když v té době řekl: „Obraz Komuny jako ozbrojeného povstání byl tak velkolepý, že i marxisté, jejichž myšlenky byly pařížskou revolucí zcela otřeseny, se museli poklonit před činy Komuny. A šli dál než jen to – navzdory vší logice a svým známým názorům se ztotožnili s Komunou a identifikovali se s jejími principy a tužbami. Byla to komická karnevalová hra, ale nutná. Panoval totiž takový entuziasmus revoluce, že by byli odmítnuti všude, kdekoli se pokusili uzavřít se do slonovinové věže svého dogmatu.“

V.

Lenin ale zapomněl na něco jiného, na to, co má určitě v této věci hlavní důležitost. A sice: byli to právě Marx a Engels, kdo se snažil přinutit organizace sdružené ve staré Internacionále k tomu, aby se věnovaly parlamentní činnosti, což je dělá přímo zodpovědnými za celkový pád hnutí pracujících do buržoazního parlamentarismu. Internacionála byla prvním pokusem přivést organizované pracující všech zemí do jednoho velkého společného svazu, jehož konečným cílem by bylo osvobození pracujících. Vzhledem k tomu, že v ní byly různé sekce odlišné ve svých myšlenkách a taktice, bylo imperativem vytvořit podmínky pro společnou práci a uznat plnou autonomii a nezávislou autoritu každé z jednotlivých sekcí. Dokud se to dělo, Internacionála v každé zemi rostla a vzkvétala. Ale vše se změnilo ve chvíli, kdy Marx a Engels začali tlačit různé národní federace k parlamentní aktivitě; k tomu došlo poprvé na nešťastné londýnské konferenci roku 1871, kde získali souhlas pro rezoluci uzavřenou následujícími slovy:

„Vzhledem k tomu, že proti této kolektivní moci majetných tříd může dělnická třída působit jako třída jen tehdy, jestliže se sama konstituuje ve zvláštní politickou stranu, která stojí proti všem starým politickým stranám vytvořeným majetnými třídami; že toto konstituování dělnické třídy v politickou stranu je nezbytné, aby bylo zajištěno vítězství sociální revoluce a jejího konečného cíle – odstranění tříd; že spojení sil, jehož už dělnická třída dosáhla svými ekonomickými boji, má být zároveň pákou v jejím boji proti politické moci landlordů a kapitalistů - konference připomíná členům Internacionály, že v boji dělnické třídy jsou její ekonomická hnutí a její politická činnost nerozlučně spojeny.“

To, že by jednotlivá sekce nebo federace přijala takovou rezoluci, bylo klidně možné, s tím, že by jednat podle ní bylo povinné pouze pro její členy; ale to, že ji Výkonná rada vnutila členským sekcím Internacionály a zejména okolnost, že nebyla schválena Všeobecným kongresem, bylo svévolným činem v otevřeném rozporu s duchem Internacionály a nezbytně přineslo energické protesty všech individualistických a revolučních elementů.

Hanebný kongres v Haagu v roce 1872 korunoval Marxovo a Engelsovo podnikání s pracujícími zapojením Internacionály do volebního mašinérie, včetně klauzule zavazující různé sekce k boji za uchopení politické moci. Tak se Marx s Engelsem stali viníky rozpadu Internacionály se všemi jeho zhoubnými následky pro hnutí pracujících a byli to oni, kdo politickou akcí přivodil stagnaci a degeneraci socialismu.

VI.

Když ve Španělsku roku 1873 vypukla revoluce, členové Internacionály, z nichž takřka všichni byli anarchisté, ignorovali návrhy buržoazních stran a následovali svůj vlastní kurz, směřující k vyvlastnění půdy a výrobních prostředků v duchu sociální revoluce. V Alcoy, Lacar de Barrameda, Sevile, Cartageni a jinde vypukly generální stávky a vzpoury, které byly krvavě potlačeny. Přístav Cartagena zůstal v rukou revolucionářů déle, až dokud se neocitl pod palbou pruských a anglických válečných lodí. V té době zahájil Engels ostrý útok na španělské bakuninisty ve Volkstaat, kde jim vytýkal jejich neochotu spojit síly s republikány. Pokud by žil dost dlouho, jak by asi Engels kritizoval své komunistické následovníky z Ruska a Německa!

Po oslavovaném Kongresu z roku 1891, kdy byli z německé sociálně demokratické strany vyloučeni vůdci tzv. „Mladých“ kvůli vznášení těch samých obvinění, jaká vznášel Lenin proti „oportunistům“ a „kautskistům“, založili samostatnou stranu s vlastními novinami, Der Sozialist, vycházejícími v Berlíně. Původně bylo toto hnutí extrémně dogmatické a jeho myšlenky skoro stejné jako dnešní bolševické strany. Pokud si například někdo přečte Teistlerovu knihu Parlamentarismus a dělnická třída, může najít ty samé myšlenky v Leninově Státu a revoluci. Stejně jako ruští bolševici a členové německé komunistické strany, zavrhli nezávislí socialisté té doby principy demokracie a odmítli se podílet na buržoazních parlamentech na základě reformistických principů marxismu.

Co řekl Engels těmto „mladým“, kteří si, stejně jako komunisté, libovali v obviňování sociálně demokratické strany ze zrady marxismu? V dopise Sorgemu z října 1891 utrousil následující poznámky:

„Místo, aby opozice drzých Berlíňanů vystoupila s obžalobou, octla se ihned sama na lavici obžalovaných, chovala se strašně zbaběle a musí teď hospodařit mimo stranu, chce-li něco dělat. Jsou mezi nimi zcela nepochybně policejní živly, další část zakuklení anarchisté, kteří chtěli v tichosti získávat stoupence mezi našimi; vedle toho hlupáci, nafoukaní studenti a propadlí kandidáti, velikáni všeho druhu. Dohromady ani ne 200 osob.“ Bylo by skutečně zajímavé vědět, jakým laskavým popisem by Engels poctil naše „komunisty” dnes, zejména ty, kteří prohlašují, že jsou „předvojem marxistických principů“.

VII.

Je nemožné charakterizovat metody staré sociální demokracie. O tomto problému nám Lenin neřekl takřka ani slovo a jeho němečtí přátelé ještě méně. Většinoví socialisté by si na tento působivý detail měla vzpomenout. Až budou dokazovat, že jsou skutečnými představiteli marxismu, bude s nimi kdokoli se znalostí historie souhlasit. Byl to marxismus, co vnutilo pracující třídě parlamentní akci a vytýčilo cestu následovanou německou sociálně demokratickou stranou. Pouze ten, kdo tomu porozuměl, může pochopit, že CESTA SPOLEČENSKÉHO OSVOBOZENÍ NÁS PŘIVEDE DO ŠŤASTNÉ ZEMĚ ANARCHISMU NAVZDORY MARXISTICKÉ OPOZICI.

Rudolf Rocker, 1920
Přeložil Ondřej Slačálek, 3. 9. 2005

[1] W. Čerkezov: Pages d'Histoire socialiste; les precurseurs de l'lnternationale. (V češtině otiskováno na pokračování časopisem Zádruha - poznámka překladatele).

[2] Článek, nadepsaný „Il Manifesto della Democrazia”, byl poprvé vydán v Avanti! (ročník 6; číslo 1901 z roku 1902).

[3] Rheinische Zeitung, číslo 289, 16. října 1842.

[4] Marx: Bída filosofie, předmluva.

[5] Bray: Labour's Wrongs and Labour's Remedy, Leeds, 1839.

[6] Marx a Engels: Komunistický manifest, strana 21.

[7] Rheinische Zeitung, 7. ledna 1843.

[8] B. Bauer byl jedním z nejpilnějších členů berlínského kroužku „Svobodní“, kde jsme se mohli setkat s význačnými postavami ze světa německého svobodného myšlení první poloviny 19. století, postavami jako Feurbach, autor Podstaty křesťanství, hluboce ateistického díla, nebo Max Stirner, autor Jedince a co mu náleží. Autoritářské myšlení Karla Marxe bylo odsouzeno ke střetu se svobodným myšlením B. Bauera a jeho přátel, mezi nimiž nesmíme zapomenout na E. Bauera, jehož kniha Der Kritik mit Kirche und Staat (Kritika církve a státu) byla zcela zabavena úřady a spálena (tedy její první vydání z roku 1843). Druhé vydání mělo více štěstí, na rozdíl od autora knihy, který byl odsouzena uvězněn za své protistátní a proticírkevní názory. (poznámka původního vydavatele)

[9] J. B. Say, anglický ekonom té doby, jehož sebrané spisy přeložil do němčiny Max Stirner. Marxova fobie před anarchistickým myšlením (jak víme, jeho Bída filosofie je celá kritikou Proudhonovy Filosofie bídy) i před německým svobodomyslným myšlením (jeho masivní kniha Dokumenty socialismu je marným, směšným pokusem, umenšit a odmítnout Jedince a co mu náleží) se zaměřila také proti také proti tomuto filosofovi, velmi diskutovanému ve své době každým, kdo byl kritický vůči státu a pokoušel se uniknout jeho tyranii. (poznámka původního vydavatele).