
V posledním čísle časopise
Revo[1], vydávaného stejnojmennou skupinou revoluční mládeže, starostlivě ideologicky opečovávané svými trockistickými rodiči ze Socialistické organizace pracujících (SOP), vyšel další z řady
trockistických textů, které se pokoušejí dokázat nesmyslnost anarchismu. Nesmyslnost něčeho určitě dokazují, pisatel těchto řádek si ale nemyslí, že anarchismu.
V následujícím textu chci proto proti trockistickému strašáku „anarchismu“ a jeho kritikovi postavit to, co pokládám za autentičtější anarchismus. Dodejme, že se pochopitelně nejedná o jediný přístup – jednotlivé proudy anarchismu se velmi liší (o nic méně než jednotlivé proudy v marxismu, ačkoli narozdíl od marxismu vycházejí z mnohem různorodější myšlenkové tradice a nemají žádné neomylné předchůdce, podle nichž by se měly potřebu pojmenovávat).
Jak „změnit člověka“?
Už úvodní úvaha v článku je dosti pochybená. „Úhlavním nepřítelem je pro anarchisty stát,“ který má být podle anarchistů „okamžitě po revoluci odstraněn“. Marxisté naopak chtějí stát v jisté podobě udržet („dokud bude třeba kapitalistické pozůstatky držet na uzdě“), protože „člověk vyrůstající v kapitalistické společnosti se nezmění přes noc“.
„Úhlavním nepřítelem anarchismu“ není stát; je jím útlak ve všech podobách. Je jedno, zda se jedná o stát, kapitalistický systém, patriarchát, ponižující kulturní vzorce, církev nebo monopol na šíření informací. Ve všech případech se jedná o více či méně zastřenou podobu násilí, o autoritářské sociální vztahy.
Cílem anarchismu je toto násilí odstraňovat a tyto vztahy bořit. K tomu má sloužit vytváření alternativ, z nichž velká část může existovat už teď a tady. Anarchistické revoluční hnutí má být předobrazem revoluce a porevoluční společnosti a snaží se, aby v něm neměl místo sexismus, rasismus a hierarchické vztahy. Nemají v něm mít místo vztahy mezí vůdci a vedenými (co na to říká mládežnické Revo a její mateřská SOP?). Neděláme to jako samoúčel nebo pro naši ‚morální čistotu‘. Děláme to proto, že to je vlastní cíl našeho usilování. Samozřejmě, ne vše se nám od počátku dokonale daří. Důležité je ale začít s tímto úsilím již dnes a neustále tyto snahy reflektovat, uvědomovat si pokroky i chyby. Nelze čekat na revoluci nebo dokonce na nějaký porevoluční stát, který by člověka přeměňoval. Je třeba, aby se lidé měnili (tedy osvobozovali od předsudků a osobní zištnosti a navazovali rovnostářské vztahy) sami a už nyní. Hnutí, které není revoluční jen podle jména, nemá být hierarchickou politickou strukturu, která napírá všechny své síly k boji o politickou moc (jak by si to nejspíš představovali trockisté, i když o tom ve svém článku cudně mlčí). Má být souborem vztahů a společenských institucí, které budou toto osvobozování všemožným způsobem podporovat a povzbuzovat.
„Dělnický“ stát, nebo samospráva?
Je třeba, aby se lidé osvobozovali už dnes a posléze v revolučním procesu, během něhož (nikoli až „po“ něm) také zruší stát – protože ona revoluce bude právě osvobozováním lidí a ničením státu a dalších utlačovatelských institucí. To je pro trockisty ovšem nepřijatelné. Slovy autora článku chtějí uchovat stát, aby měl kdo řídit společnost, bránit ji před pozůstatky kapitalismu, plánovat a přerozdělovat. Proti tomu staví anarchistickou představu federace komun, která by prý vedla k izolovanosti a sobectví těchto komun. Ukázal tím jednak, že neví co je to stát, pak také, že neví, co je to komuna, a na závěr, že neví, co je federace.
Stát je monopol legitimní moci/násilí na daném teritoriu – tak zní klasická definice z pera Maxe Webera, mimochodem ovlivněná marxismem. Nechme stranou onu „legitimitu“ a povšimněme si raději slova „monopol“. Kdo může mít monopol? Všichni „dělníci“? (Tento pojem je také pěkně zavádějící a přinejmenším archaický – chtějí snad trockisté vylučovat z rozhodování o společnosti ty, kteří nemohou pracovat, nepracující mládež, která dnes tvoří jejich jádro, důchodce, lidi v nedělnických povolání, nebo živnostníky, jichž se autor v závěru textu tak plamenně dovolává?) Státní monopol může ve skutečnosti vždy uplatňovat jen relativně velmi úzká skupina, která stojí na vrcholku mocenské pyramidy, vládne a je privilegována oproti ovládaným. Sebelepší „kontrola zezdola“ na tom mnoho nezmění. Takový stát rovněž ani nenapadne „odumřít“ když „prostě ztratí smysl další existence“ – neboť jeho smyslem se brzy stane právě hájení těchto privilegií. A privilegovaní se svých privilegií dobrovolně nejspíš nevzdají – na tom se vždy anarchismus s marxismem shodoval, nebo snad ne? Je mimochodem příznačné, že autor mluví o „dělnickém státě“, a ne o „diktatuře proletariátu“ – pojem diktatura celkem jasně naznačuje, jakou politickou instituce mají trockisté na mysli. K „diktatuře proletariátu“ se přitom trockisté ze SOP hlásí, v materiálech Revo ji ale nenajdete. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají…
Autorova definice komun jako „jednotek se společným majetkem“ je zavádějící; jde především o to, že půjde o konkrétní lidské pospolitosti. To, co by mohlo být výrobním prostředkem, bude samozřejmě společné, mnohé věci zde budou nicméně užívány individuálně. Pojem majetek a rozlišení mezi společným a soukromým vlastnictvím zde velmi pravděpodobně ztratí na významu.
Ale především – federace znamená společnou správu společných věcí. Anarchistické federace[2] budou pochopitelně vyrovnávat rozdíly mezi komunami, jimž rozhodně nebude „patřit“ žádné území a tedy ani zdroje, které se na tomto území nacházejí. Tyto federace budou organizovat společné záležitosti – ponechají ale autonomii komunám rozhodovat o jejich vlastních záležitostech (za předpokladu, že tyto komuny ponechají podobnou autonomii jednotlivým svým členům).
Tyto federace by měly být schopny plnit koordinační úlohu, zároveň ale nebudou mít monopol moci. Nebudou ho potřebovat – nepůjde jim totiž o to někoho „držet na uzdě“. Anarchistická společnost předpokládá možnost, že se různí lidé zařídí podle svého. Chtějí své komuny trockisté? Nechť si třeba každá trockistická organizace vytvoří svou komunu o pěti členech a čtyřčlenném ústředním výboru a učí se klidně spisy Lva Davidoviče nazpaměť. Chtějí kapitalisté svou komunu, v níž se budou vzájemně okrádat a vykořisťovat? Ať si to užijí. Chtějí snad svou komunu neonacisté? Ať se tam třeba uhajlují k smrti. To vše pochopitelně za předpokladů, že si tyto komuny nebudou uzurpovat nepřiměřený podíl bohatství Země či jiná privilegia, že nebudou bránit svým jednotlivým členům v komunikaci s vnějším světem nebo v opuštění těchto komunit a že nebudou ohrožovat ostatní. Pokud by došlo k porušení těchto předpokladů, musela by se jim globální lidská pospolitost bránit. Ani k tomu ale není potřeba monopol moci/násilí, stačí elementární solidarita a sebeorganizace.
Co je ovšem nejdůležitější – anarchistickým ideálem není zápecnictví, není jím rozparcelování Země na miniaturní celky. Komuna a federace jsou organizační principy, navržené tak, aby lidé mohli co nejplatněji spolurozhodovat o svých záležitostech, ne proto, aby se od sebe izolovali. V reálném světě budou lidé členy různých komun, ukotvených nejen geograficky a majetkově, ale podle rozličných zájmů.
Změny k lepšímu v rámci státu?
Autor se snaží anarchistům přiřknout „abstraktní chápání státu jako nadhistorického zla“, což je v rozporu se skutečností. Anarchistická kritika státu byla ve skutečnosti ukotvena v jeho historickém chápání. Michail Bakunin dokonce tvrdil, že vznik státu byl v určitém stadiu vývoje lidské společnosti nutný – stejně, jako bude nutné jeho rozbití. Petr Kropotkin je autorem historické analýzy Historická úloha státu, již si lze stáhnout i na stránkách ČSAF. „Ke správnému pochopení státu jest ostatně pouze jediný prostředek: studovati ho v jeho dějinném vývoji,“ napsal v něm mimo jiné. Kropotkin pochopitelně pracoval s výsledky vědy své doby (přelom 19. a 20. století) a je možné, že jeho přístup byl někdy zjednodušující. Bez ohledu na to se jedná o kvalitní a navýsost konkrétní historickou analýzu. Nač se ale seznamovat s názory těch, jež kritizujeme, že…
Pokud je někdo abstraktní a ahistorický, je to právě autor, když hovoří o pozitivních změnách v rámci kapitalismu a státu. Anarchisté rozhodně nejsou žádní nihilisté hlásající „čím hůř, tím líp“. Na druhou stranu nehodlají k údajným změnám k lepšímu přistupovat nekriticky. Existuje zásadní rozdíl mezi změnami k lepšímu, které si vybojují sami utlačovaní lidé, a mezi reformami, kterými se vládnoucí menšiny snaží uniknout před problémy, získat přízeň ovládaných a zvýšit životnost systému. Na takové rozlišení, které je naprosto klíčové pro hodnocení změn v rámci systému, jsem ale v článku nenarazil.
Dnes se prý anarchisté nechtějí účastnit bojů proti privatizaci. To je dosti úsměvné vzhledem k tomu, že české anarchistické hnutí vystupovalo proti Klausově ekonomické reformě včetně privatizace už v době, kdy žádné Revo neexistovalo. Jiná věc je, že skutečně odmítáme podporovat požadavek, aby majetek, o který v privatizaci jde, patřil státu a rozhodoval o něm státní management. Nejen, že by to bylo rozhodování o tom, zda si zvolíme stát v louži nebo pod okapem. Rovněž by to umožnilo privilegovaným stavět pracující v těchto podnicích v případě, že by se bouřili, proti zbytku společnosti. Za mnohem lepší požadavek pokládáme názor neomarxisty Wallersteina, že bychom měli privatizaci čelit požadavkem na převedení daného majetku pod správu neziskových agentur v zásadě „veřejnoprávního“ charakteru, s tím, že by o nich rozhodovali ti, kdo v nich pracují, pod nějakým společenským korektivem.
A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci…
Je zajímavé, že zatímco klasičtí marxisté označují anarchismus za „maloburžoazní“, náš autor se naopak snaží anarchistům vysvětlit nesmyslnost anarchistických ideálů zajímavou litanií o tom, jak by v anarchistické společnosti nemohli fungovat živnostníci. Málem by to jednoho dojalo…
Ve skutečnosti dokonce i ve vypjatých dobách španělské občanské války tolerovaly anarchistické komuny samostatně hospodařící jednotlivce – za předpokladu, že nevykořisťovali něčí práci a neuzurpovali si nepřiměřený díl ekonomických zdrojů. I oni chtěli „zapojit nejprve živnostníky do ekonomiky založené na socialistických vztazích“ a pak nechat na nich, zda budou chtít pokračovat ve své samostatnosti, nebo se jí vzdají. Naším cílem nebude ani tak „dokonalý“ komunismus, jako rozvoj široké plejády neutlačovatelských lidských vztahů a jako konkrétní uskutečňování lidské svobody. Včetně společného a striktně demokratického (ale zároveň dbajícího na potřeby menšin) plánování některých ekonomických nezbytností, ale také včetně šetření autonomie lidí, kteří chtějí pracovat samostatně.
Tvrdit, že samostatně pracující osoby by znamenaly ohrožení nové společnosti ziskem, trhem a dalšími morovými ranami, jimiž náš autor tolik straší, mi připadne nepoctivé. Pozitivní společenské změny – zničení moci nad lidmi a vyvlastnění výrobních prostředků – by mohli nahlodat jen v případě, že by nová společnost nebyla skutečně osvobozenou společností a existovala by v ní silná a oprávněná nespokojenost s poměry.
„Utopická“ revoluční teorie pro budoucnost, nebo vyhrávání minulých válek?
Autor nosí sovy do trockistických Atén a dokazuje „utopičnost anarchismu“. Nejspíš ani neví, že slovo „utopie“ má v radikální politické filozofii hned několik významů – od konstrukce dokonalé ideální společnosti založené na precizně promyšlených společenských institucích (v tomto smyslu je anarchismus protikladem utopismu) až po předkládání vize lepší společnosti, která je neslučitelná s tou dnešní a která může sloužit jako kritérium naší praktické politiky. Náš autor ale zřejmě používá slova „utopičnost“ v tom nejvulgárnějším významu – jako nálepku, která má znamenat neuskutečnitelnost. Tu prý signalizuje i „idealistické spoléhání se, že ‚člověk je od přírody dobrý‘“ – takto autor zjednodušuje myšlenky Kropotkina. Když už se autor hlásí k marxismu, měl by vědět, co je to idealismus. Kropotkinovy názory, že u lidí se vlivem dlouhodobé přírodní a následně historické evoluce vyvinul mravní cit a sklon k solidaritě, jsou produktem materialistické analýzy.
Anarchismus je stejně „utopický“ jako marxismus v tom, že se snaží o novou a lepší společnost. Narozdíl od mnoha marxistů – včetně našeho autora – se ovšem snaží alespoň zčásti tuto novou společnost předjímat a nedělat přitom logickou chybu, která spočívá v jejím nepředstavivém popisu odvozeném z dnešní kapitalistické a autoritářské reality. Chceme nastínit takový projekt, který napomůže tuto realitu překonat – a to směrem k něčemu lepšímu, ne k nové podobě útlaku.
Aby bylo jasno: Netvrdíme, že víme všechno nejlépe. Pokládáme za pro nás nejzajímavější a nejinspirativnější anarchistickou myšlenkovou tradici, a proto se k ní hlásíme. Jsme si pochopitelně vědomi i jejích slabin a také dějinných nezdarů anarchismu (které je nutné reflektovat bez ohledu na to, že tvoří jen zlomek dějinných katastrof způsobených hnutími, která se hlásila k marxismu). I přesto jsou ale v anarchismu silné a zajímavé myšlenky, a když už o něm někdo píše kritický článek, měl by se s nimi asi seznámit a nečerpat své informace jen z pochybných trockistických brožurek nebo čertvíodkud. Bakuninův Bůh a stát, Cafierův Komunismus a anarchie, Kropotkinova Anarchistická morálka, Anarchismus a jiné eseje od Goldman, Rockerův Anarchismus a anarchosyndikalismus (nebo ještě lépe Nacionalismus a kultura), Cesta utopií od Berneri, Anarchismus po skončení nedostatku od Bookchina, Wardova Anarchie v akci či anarchokomunistické texty současné britské Anarchist Federation... to vše jsou zajímavé a obohacující práce, které svým obsahem vyvracejí dojem, který se nám snaží vsugerovat náš trockistický autor – totiž že anarchismus je naivní snůška idealistických plků.
Nehodláme ale paušálně odsuzovat jiné myšlenkové proudy – máme se od nich hodně co naučit. Vedle jiných i od marxismu. Kritická četba Marxe a Engelse může přinést mnohé každému, kdo se nad cizími texty nebojí samostatně přemýšlet. Přínosné jsou práce komunistů rad a levých komunistů, některé zajímavé myšlenky si ale lze odnést i z četby Lenina a Trockého[3] – nelze ovšem zapomínat, že se jednalo o architekty otřesného totalitního režimu, který způsobil lidské tragédie milionů lidí a politickou tragédii levice v celosvětovém měřítku, a velká část jejich děl tomu logicky odpovídá. Ještě zajímavější jsou autorky a autoři jako Kollontaj, Gramsci, Lukásc, Marcuse či Althusser, abych jich jmenoval alespoň pár. Kdo se snaží kádrovat svou knihovnu, je vůl…
Je nicméně zajímavé, že ti, kdo dnes rozvíjejí marxistickou analýzu a neopakují pouze fráze vypsané z Trockého či Stalina (které někteří lidé kdovíproč nazývají „marxismem“) se velmi často blíží některým anarchistickým názorům. Tak např. Hardt a Negri přesouvají důraz od „dělnické třídy“ k „multitudě“ jakožto souboru lidských bytostí definovaných svým útlakem a (často neuchopitelnou či potenciální) vzpourou proti němu. Holloway, marxista ovlivněný zapatistickým hnutím v Mexiku, hovoří přímo o odmítnutí moci. Wallerstein, jehož kniha Úpadek americké moci by se měl stát povinnou četbou každého, kdo se hlásí k levici, hovoří o dvoustupňové strategii moderní levice (dobýt státní moc a následně změnit svět) – a o tom, že skončila fiaskem a že je dnes rozšířena hluboká nedůvěra ke státu. Nikoli náhodou nazval jednu svou knihu Utopistika – domnívá se, že žijeme v unikátní historické době, která nám umožní uskutečnit takové změny, které apologeti statu quo (a zřejmě i náš trockistický autor) pokládají za utopické.
Je smutné, že právě v takové době musíme namísto vytváření revoluční teorie pro tuto dobu[4] zaobírat diskusí s lidmi, kteří poskakují kolem Trockého mrtvoly jako kolem jakéhosi fetiše a ve spisech, které vesměs odrážejí tragické porážky nebo obludná pseudovítězství minulosti, hledají návod pro budoucnost.
A-Kontra, 3/2005, Ondřej Slačálek
Poznámky:
[1] Viz zde: http://revo.revoluce.info/index.php?id=11,8,0,0,1,0
[2] Aby nedošlo k mýlce, je velmi pravděpodobné, že budou existovat různé federace a sítě jak jednotlivých komun, tak i napříč jednotlivými komunami. Nepůjde ale o nějaké nové státy, spíše o sdružení k tomu kterému tématu. Samozřejmě je třeba, aby přinejmenším jedna takováto federace byla globální.
[3] U Lenina to je mimo jiné jeho přesun důrazu od čekání na „objektivní podmínky“ k aktivní politice, kritický postoj k první světové válce i jeho hodnocení SSSR z roku 1921 jak ho parafrázuje Goldner, kdy v „polemice proti první dělnické opozici a jejímu obvinění, že sovětský stát je ‚státním kapitalismem‘ Lenin v odpovědi řekl, že státní kapitalismus by byl ohromným krokem vpřed z bodu, v němž se Rusko nacházelo, což byl kapitalismus malých výrobců s politickou stranou dělnické třídy kontrolující stát.“ U Trockého to jsou jeho rané teze o substitucionismu, tedy hrozbě, že strana nahradí dělnickou třídu (sám tuto hrozbu později významně pomohl zrealizovat) a některé bystré postřehy o válce.
[4] O skromný příspěvek k této teorii se autor těchto řádek pokusil v doslovu ke knížce Noama Chomského a Michela Foucaulta Člověk, moc a spravedlnost.