Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ

Od dubna 1969 vynaložil ústřední výbor, jeho předsednictvo spolu s aktivem strany velké úsilí, aby objasnily straně, dělnické třídě a všem občanům příčiny krize naší společnosti, která vyvrcholila v roce 1968 v kontrarevoluci.

V návaznosti na hodnocení a závěry, které přijal ÚV KSČ zejména po svém zasedání v září 1969 a v lednu 1970, byly ve stranických orgánech a organizacích vypracovány vlastní rozbory, které spolu s pohovory s jedním a půl miliónem členů strany při výměně legitimací pomohly dále odhalit působení pravicových a antisocialistických sil ve straně a ve společnosti.

Nashromážděné zkušenosti a poznatky nám umožňují, abychom přistoupili k zobecnění tohoto kolektivního poznání strany. Ústřední výbor KSČ je přesvědčen, ze se tento dokument stane poučením pro stranu a přispěje k jejímu dalšímu politickoideovému i organizačnímu sjednocování, k upevnění jejího marxisticko-leninského charakteru, k posílení její vedoucí úlohy a k úspěšnému socialistickému rozvoji celé naší společnosti.

I.

Novodobé dějiny českého a slovenského národa byly charakterizovány dvěma základními proudy: bojem za sociální osvobození pracujících a zápasem za existenci našich národe a jejich svobodu. Jejich třídní a národní, vnitřní a mezinárodní aspekty se navzájem prolínaly a ovlivňovaly

Mnichov a rozbiti ČSR prokázaly, ze vládnoucí česká a s ní spjatá slovenská buržoazie zaprodala pro své třídní vykořisťovatelské zájmy i samu existenci československého samostatného státu.

Tato tragická zkušenost širokých lidových mas vedla k hluboké změně v jejich vědomí a politických postojích. Výsledkem toho byl růst autority KSČ, která se v zápase proti fašismu a na obranu republiky osvědčila jako jediný důsledný bojovník za třídní, sociální a národní zájmy pracujících. Svou principiální politikou, heroismem a obětavostí komunistů v domácím i zahraničním národně osvobozeneckém zápase, na němž se významně podílel náš armádní sbor v SSSR a který vyvrcholil Slovenským národním povstáním a povstáním českého lidu, si KSČ vydobyla všeobecně uznávané postavení vedoucí politické síly. Současně nebývale rostla autorita SSSR a znásobil se tradiční vřelý vztah našich národů k sovětskému lidu, který se osvědčil v kritické době Mnichova jako jediný věrný spojenec Československa, nesl hlavní tíhu druhé světové války a měl rozhodující podíl na porážce nacistického Německa.

Tento vývoj v Československu spolu s posunem mezinárodních třídních sil vlivem sovětských vítězství vytvořil u nás podmínky pro národně demokratickou revoluci. Po osvobození naší vlasti Sovětskou armádou se otevřela možnost, aby dělnická třída ve svazku s ostatními pracujícími dobojovala zápas za sociální a národní osvobození československého lidu.

Důsledné uskutečňování cílů národně demokratické revoluce a její postupné přerůstání v revoluci socialistickou vyvolávaly stále vetší odpor buržoazie. Rozhodnutí otázky moci, otázky „kdo s koho“ mezi buržoazní a dělnickou třídou, se stalo základní otázkou dalšího vývoje: bud jít k socialismu, nebo zpět k panství buržoazie. Pokus buržoazie uskutečnit otevřený kontrarevoluční puč v únoru 1948 byl součástí široce založeného plánu mezinárodního imperialismu revidovat výsledky druhé světové války a zformulovat protikomunistickou a protisovětskou frontu. KSČ však rychle a účinně zorganizovala pod svým vedením síly dělnické třídy, rolnictva i ostatních vrstev pracujících do protiútoku. Výsledkem jejího postupu, v němž měly významnou úlohu i Lidové milice, bylo rozdrcení kontrarevolučních sil buržoazie.

Únorové vítězství bylo vyvrcholením národní a demokratické revoluce, dovršením revolučního zápasu dělnické třídy o definitivní prosazení socialistické cesty. Vnitřním předpokladem byla silná, v bojích zocelená, ideově a organizačně sjednocená komunistická strana, v jejímž čele stál Klement Gottwald. Strana dokázala principiálně a tvořivě uplatňovat leninskou strategii a taktiku boje o moc v konkrétních historických podmínkách naší země. Vnější předpoklad úspěchu spočíval v tom, ze spojenecký svazek se Sovětským svazem znemožnil imperialistickou intervenci.

V únoru 1948 se plně uvolnila cesta pro budování socialismu v naší zemi. Základním předpokladem socialistické výstavby bylo upevnit moc pracujícího lidu v čele s dělnickou třídou a komunistickou stranou tak, aby nová moc plnila všechny funkce diktatury proletariátu. To vyžadovalo likvidovat zbytky mocenských pozic buržoazie a vytvářet nový typ socialistického státu a nový typ socialistické demokracie. Rozhodujícím úkolem strany v etapě diktatury proletariátu bylo zabezpečit budování materiálně technické základny socialismu a soustavné zvyšováni kulturní a životní úrovně lidu; střežit jednotu strany a čistotu jejího marxisticko-leninského učení; vést nepřetržitý politický a ideový zápas proti vlivu poražené buržoazie, proti kolísavosti maloburžoazních vrstev a tlaku imperialistického světa; neustále prohlubovat spojenectví se Sovětským svazem a ostatními lidově demokratickými zeměmi. To byl odkaz únorového vítězství, který našel své vyjádření v generální linii socialistické výstavby v Československu, schválené IX. sjezdem KSČ v roce 1949.

Generální linie vycházela z obecných zákonitostí výstavby socialismu, z leninských idejí a zobecněných zkušeností KSSS a tvůrčím způsobem je uplatňovala v konkrétních podmínkách naší země. Odpovídala dosaženému stupni rozvoje, podmínkám a potřebám naší společnosti, cílům revolučního boje dělnické třídy i zájmům širokých vrstev pracujících. Vyvolala velké revoluční nadšení, politickou a pracovní iniciativu širokých mas.

Výstavba socialismu v Československu přispěla k historickým přeměnám sociální a ekonomické struktury naší společnosti a přinesla vynikající úspěchy v politickém, hospodářském a kulturním životě našeho lidu.

Utiskovaná a vykořisťovaná dělnická třída se stala třídou vládnoucí. I v Československu se naplnil odvěký sen pracujících - bylo odstraněno vykořisťování člověka člověkem. Náš lid pod vedením KSČ se stal uvědomělým tvůrcem svého vlastního osudu.

V hospodářské oblasti plně zvítězily socialistické výrobní vztahy. Pro jejich upevňování a další rozvoj byla vybudována mohutná materiálně technická základna socialismu. Národní důchod v roce 1969 se proti předválečné úrovni zvýšil o 350 %.

Výrazem revolučních přeměn byl zejména prudký růst průmyslové výroby, který dosáhl více než šestinásobku předválečné úrovně. Industrializace Slovenska přinesla základní změnu v jeho přeměně z agrární země na zemi průmyslově vyspělou. Odstranila se zaostalost, bída i vystěhovalectví. Samotné Slovensko dnes vyrábí více než celá předmnichovská republika.

Od základu se změnil obraz a život naší vesnice. I v zemědělství zvítězily socialistické výrobní vztahy. Zrodila se nová třída - třída družstevního rolnictva, jejíž materiální postavení, kulturní úroveň i sociální jistota jsou nesrovnatelné s neuspokojivým postavením soukromě hospodařícího rolníka. Tím byl splněn jeden z nejtěžších úkolu socialistické revoluce.

Na základě těchto skutečností se zcela změnily životní podmínky našeho pracujícího lidu i jeho perspektivy. Byla odstraněna nezaměstnanost. Každému občanu země je zajištěno právo na práci, všestranná zdravotní péče a důchody ve stáří. V naší socialistické vlasti byla vytvořena sociální jistota pro pracující lid, která je jedním z hlavních předpokladů spokojeného lidského života.

Za dobu socialistického zřízení v naší zemi velmi výrazně vzrostla životní úroveň všech tříd a vrstev společnosti. Byla zkrácena pracovní doba na pět dnů v týdnu.

Vzrostla vzdělanost lidu a vůbec kulturní úroveň našich národů a národností, neboť i u nás se začala naplňovat dávná tužba dělnictva a pracujících - zajistit všem právo na vzdělání. Soustavná a velkorysá péče socialistického státu o vědu umožnila rozvinout badatelský a aplikovaný výzkum v mnoha oborech na vynikající, často i světové úrovni. Širokým vrstvám pracujících byly zpřístupněny nejlepší a nejpokrokovější kulturní hodnoty.

Naše republika svým ekonomickým potenciálem, růstem výroby, životní úrovní, rozvojem kultury, vědy a vzdělanosti, sociálními vymoženostmi pro pracující zaujala přední místo ve světovém žebříčku ekonomicky vyspělých zemí.

Lid se stále aktivněji zúčastňuje správy a řízení socialistického státu. Bylo dosaženo rozhodujících změn a vytvořeny všestranné předpoklady pro marxisticko-leninské řešení národnostní otázky. Češi a Slováci se zformovali ve vyspělé socialistické národy a začlenili se do avantgardy světového pokroku a míru. Marxismus-leninismus jako nejprogresívnější ideologie současného světa se stal určující ideologií ve společnosti.

Výsledky, kterých bylo dosaženo v socialistické výstavbě, jsou důkazem, ze náš pracující lid, vedený Komunistickou stranou Československa, úspěšně zvládl složitý revoluční úkol socialistické výstavby. Obětavou a houževnatou prací dělnické třídy, rolnictva a inteligence, příslušníku starších i nastupujících generací vzniklo dílo, které patří k nejslavnějším činům dějin našich národů. To dává záruku, základnu i východiska dalšího vzestupného rozvoje naší socialistické společnosti.

Spojenectví a spolupráce se socialistickými zeměmi, a především se Sovětským svazem poskytují našemu lidu nejen jistotu před hrozbou agrese a vydírání ze strany imperialismu. Zabezpečují našim národům státní a národní jistotu a svrchovanost a vytvářejí všestranné předpoklady pro jejich politický, hospodářský a kulturní rozvoj. Ochraňují naše národní hospodářství od krizových otřesů kapitalistického trhu. Sovětský svaz zabezpečuje nejen dodávky potřebných surovin a zařízení, ale i trvalý, jistý odbyt našich výrobků, nezištně pomáhá odborníky i zkušenostmi. Bez této spolupráce a pomoci by výstavba socialismu v Československu byla neuskutečnitelná.

Zkušenosti, které náš lid pod vedením KSČ při socialistické výstavbě získal, potvrdily, ze principy socialismu jsou plně platné i pro země, které na socialistickou dráhu vstoupily ve stadiu průmyslově vyspělého hospodářství. I v těchto zemích poskytuje socialismus dělnické třídě a všemu pracujícímu lidu kvalitativně vyšší, jinak nedosažitelné možnosti vzestupu.

Cesta budování socialismu nebyla lehká, byla provázena překážkami a obtížemi. V prudkém a složitém vývoji, kterým naše společnost prošla a v němž si strana a dělnická třída teprve osvojovaly umění řídit a vládnout, došlo k chybám i tragickým omylům. Vedle obtíží pramenících z novosti a složitosti úkolu byla socialistická výstavba provázena i některými subjektivními chybami. Projevovaly se v sebeuspokojení, v nedůsledném uplatňování leninských principu v životě a v práci strany, v nedostatečném zobecňování praxe a nashromážděných zkušeností mas, v zanedbávání třídního přístupu ke společenským problémům, v předbíhání vývoje, v narušování zásad demokratického centralismu a vnitrostranické demokracie. Oslabování politické a ideologické práce způsobilo otupění boje proti buržoazním ideologiím, maloburžoazním tendencím a ideologické diverzi. To mělo zákonitě vliv na oslabování spojení strany s masami pracujících.

Chyby a nedostatky měly u nás o to vážnější důsledky, neboť v sociální struktuře naší společnosti měly velkou váhu početné maloburžoazní vrstvy na vesnici i mezi městským obyvatelstvem. Tyto vrstvy představovaly výrazný politický proud s velkou tradicí, silnou organizovaností, s vyhraněnou maloburžoazní ideologií nacionalismu, masarykismu a sociáldemokratismu, které byly hluboce zakořeněny a pronikaly i do některých částí dělnické třídy. Na Slovensku značnou úlohu hrály náboženské přežitky využívané luďáctvím. Po celá desetiletí se tyto vrstvy politicky a kulturně orientovaly na Západ. To vše u nás vytvářelo živnou půdu k prosakování a uplatňování oportunistických a revizionistických tendencí.

Diskuse před XIII. sjezdem ukázala na mnohé nedostatky i chyby, které bylo třeba řešit, ale vedení strany se nepodařilo důsledně zobecnit zkušenosti strany z předcházejícího vývoje a přijmout takové politické i kádrové závěry, které by umožnily odstranit tyto nedostatky. Přesto usnesení XIII. sjezdu KSČ v roce 1966 orientovalo stranu vcelku správným směrem. Jeho závěry dávaly široké možnosti k důslednému uplatňování vedoucí úlohy strany a leninských metod při řízení strany a společnosti.

Usnesení XIII. sjezdu se však důkladně nerozpracovalo, naopak v mnohých případech se od něho ustoupilo. Tuto skutečnost využily pravicové a revizionistické síly. Zformovaly se v postupně narůstající proud, vytvářející se již dávno před XIII. sjezdem z maloměšťáckých elementu, představitelů poražené buržoazie. Tyto živly pronikly i do strany, zejména na ideologický úsek a do masových sdělovacích prostředků. Připojili se k nim lidé, kteří couvli před obtížemi a ztratili důvěru v revoluční perspektivu, různí „teoretici“, kteří přešli od krajního dogmatismu k revizionismu.

Vnitřní nástup pravicových sil je úzce spojen s ideovými centry antikomunismu ve světě. Jejich dlouhodobé působení i metody ideologické diverze a různých psychologických operací byly cílevědomě zaměřeny na postupnou erozi všech základních hodnot socialismu v ČSSR a na upevnění vlivu revizionismu ve vnitřním organismu strany. Tyto centrály uskutečňovaly proti ČSSR společnou taktiku, využívajíce přitom jejího vnitřního oslabení, k němuž dochází v důsledku narůstání některých krizových jevů uvnitř KSČ.

Snahou těchto antikomunistických kruhů bylo oživovat zbytky buržoazních názorů, vyvolávat iluze o kapitalismu, rozvíjet nacionalismus a antisovětské nálady, zpochybňovat vedoucí úlohu strany i vedoucí postavení dělnické třídy, třídní pojetí revolučního boje a principy socialismu vůbec.

Na tento soustředěný, dobře organizovaný, koordinovaný a řízený útok vnitřních i vnějších revizionistických a pravicově oportunistických sil nebyla strana dostatečně připravena a vyzbrojena. Nebezpečí pronikání pravicového oportunismu a revizionismu bylo podceněno, v ideologické práci se projevovala nepřípustná defenzívnost a shovívavost. Slovy se sice často upozorňovalo na hrozbu ideologické diverze, ale konkrétní kroky nenásledovaly. Oslabila se výchova členů strany i ostatních pracujících v duchu marxismu-leninismu. Strana byla postupně ideologicky odzbrojována. Teoretická práce ve straně byla po léta zanedbávána a trpěla povrchními formalistickými přístupy k ideovému působení na členy strany. Dokonce takové teoretické instituce strany, jako Ústav dějin KSČ, Vysoká stranická škola, Ústav politických věd, už dávno před rokem 1968 byly aktivními nositeli mnohých revizionistických koncepcí. Na tomto stavu mají svůj podíl J. Hendrych a V. Koucký, kteří v uplynulém období za tento úsek stranické práce odpovídali. Nejvíc škod tu způsobil V. Slavík a Č. Císař, kteří pravicovému oportunismu otevřeli dokořán dveře.

Výrazným otevřeným pokusem k nastolení revizionistické protistranické a protisocialistické platformy byla vystoupení zorganizovaná pravicovou skupinou spisovatelů kolem A. J. Liehma, P. Kohouta, M. Kundery, K. Kosíka, L. Vaculíka a J. Procházky na IV. sjezdu spisovatelů s cílem získat pro ni podporu veřejnosti.

Zdravý marxisticko-leninský proud ve straně si uvědomoval vážnost situace. Měl upřímnou snahu o řešení nedostatků, dožadoval se nápravy a byl ochoten vynaložit pro ni všechny síly. Vyjadřoval názory rozhodující většiny strany. Vedení strany však nepochopilo a nepodpořilo upřímnou snahu a do čela tohoto proudu se nepostavilo.

Ačkoli i uvnitř vedení docházelo k diferenciaci v názorech, politický kurs byl určován především stanovisky A. Novotného, který neměl vůbec smysl pro koncepční práci, paušálně odmítal kritické hlasy a nerozlišoval mezi dobře míněnou kritikou a pravicovými útoky. Často vystupoval ostřeji proti těm silám, které usilovaly o ozdravení situace ve straně, než proti pravicovým živlům. Místo toho, aby se postavil do čela marxisticko-leninského proudu, objektivně brzdil nástup strany za tvůrčí uplatňování závěrů XIII. sjezdu KSČ za ideovou a akční jednotu a upevnění vedoucí úlohy strany. Mnohé závěry ústředního výboru i předsednictva byly oslabovány nedůsledností a jednostranným výkladem A. Novotného, čímž je dával v pochybnost, i když s nimi předtím vyslovoval souhlas. Chyby A. Novotného pramenily z některých jeho osobních vlastností, z jeho porušování kolektivnosti vedení, domýšlivosti, subjektivismu, velikášství a podezírání lidí, a nesporný podíl měl na nich také nekritický přístup některých jeho nejbližších spolupracovníků. Proto se úsilí najít východisko ze situace a aktivizovat stranu koncentrovalo na otázku jeho odchodu z vedoucí stranické funkce. V průběhu únorového, květnového, zářijového a říjnového zasedání ÚV KSČ v roce 1967 se dostaly rozpory, až dosud doutnající pod povrchem, v otevřené podobě na nejvyšší stranické fórum. V těchto rozporech se však již mísila oprávněná kritika stavu a zčásti i jeho příčin s oportunistickými projevy některých členů ÚV proti základním principům strany a socialismu.

Významnou etapou se stalo zasedání pléna ÚV KSČ v říjnu 1967 o postavení a úloze strany. Velkou úlohu v jeho přípravě sehrál široký, reprezentativní průzkum postojů stranické veřejnosti, v němž se k aktuálním otázkám práce strany vyjádřilo na 600 základních organizací strany. Jeho výsledky obsahovaly vážná upozornění na rozpory mezi vyhlášenými cíli a dosaženými výsledky, na projevy byrokratismu, na potlačování vnitrostranické demokracie, na nízkou úroveň disciplíny a rostoucí pasivitu komunistů, na nedostatečný styk vedoucích orgánů se základními organizacemi, na nedůsledné řešení ekonomických otázek. Zároveň odmítaly očerňování historie a práce strany, maloměšťácký negativismus a protisovětské výpady a revizionismus. Byly otevřenou a ostrou kritikou stranického vedení, ale zároveň i výrazem vůle a odhodlání strany překonat nakupené potíže.

Na říjnovém plénu v roce 1967 se již otevřeně vyjevily rozpory uvnitř ústředního výboru v hodnocení situace i volbě východisek. A. Novotný svým vystoupením na plénu postavil proti sobě velkou většinu členů ÚV a vyhrotil situaci tak, ze změny ve vedení se staly neodkladné. ÚV nastolil, avšak nedořešil základní otázky politiky strany, činnosti ústředního výboru a jeho orgánů.

Na prosincovém zasedání vetší část členů ÚV vystoupila s kritikou metod práce a způsobu řízení A. Novotného a požadovala, aby byl proveden kritický a sebekritický rozbor politiky i práce ústředního výboru, předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ.

Středem diskuse se stala situace ve straně, nezbytnost zásadních opatření proti nedostatkům při plnění usnesení XIII. sjezdu včetně odchodu A. Novotného z funkce prvního tajemníka.

Úpornost, s jakou A. Novotný hájil svou osobní pozici, vedla k tomu, ze se síly a pozornost ústředního výboru soustředily především na vyřešení otázky vedení strany. To mimo jiné vedlo k tomu, ze plénum včas neodhalilo platformu těch členů ÚV, kteří v diskusi při posuzování. situace a dalšího postupu strany vycházeli v podstatě z protistranických, revizionistických pozic (O. Šik, V. Slavík, F. Vodsloň, J. Smrkovský aj.).

Přerušení jednání prosincového pléna bez konkrétních závěrů a jeho odklad na počátek ledna vystupňovalo napětí nejen v ÚV a stranickém aktivu, ale v celé straně a společnosti. Teprve když A. Novotný poznal, ze přes veškeré manévrování a pokusy nemůže získat podporu většiny ÚV, po obšírné, otevřené a často protichůdné šestidenní diskusi přijal po lednovém plénu navrhované řešení a v souladu se stanovami byl uvolněn z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ.

Do funkce prvního tajemníka byl po dlouhých úvahách a rozporných návrzích jednomyslně zvolen A. Dubček. Tato volba byla kompromisním řešením. Mnohým byly sice známy některé jeho nedostatky, avšak jeho výběr byl ovlivněn tehdejšími vztahy ve vedení i snahou vybrat takového kandidáta, při jehož volbě by se dosáhlo jednoty. Návrh na jeho zvolení předložil jménem předsednictva, jménem konzultativní skupiny (kterou plénum vytvořilo ze zástupců krajských organizací, protože předsednictvo se samo nemohlo v této otázce dopracovat k závěrům) i jménem svým A. Novotný. Ústřední výbor doplnil dále předsednictvo o některé nové členy.

Plénum přijalo politickou rezoluci, která se jednoznačně hlásila k závěrům XIII. sjezdu a znovu zdůraznila naši příslušnost k světové socialistické soustavě a pevnou jednotu se Sovětským svazem. Vytyčila nezbytnost prohloubení jednoty strany, odstranění chyb a nedostatků, posílení její vedoucí úlohy a požadavek dodržování leninských norem, upevnění svazku Čechů a Slováků důsledným uplatňováním leninských principů v národnostní politice, řešení otázek národního hospodářství a dalších úkolů v zabezpečení realizace XIII. sjezdu.

Na lednovém plénu se však projevily i vážné protichůdné tendence. Síly vycházející z principu marxismu-leninismu, opírající se o usnesení XIII. sjezdu a hájící nutnost kontinuity vytýčené linie se snažily najít odpověď na aktuální otázky, odstranit nedostatky a chyby minulosti, mobilizovat celou stranu k aktivitě odpovídající nazrálým problémům. Avšak na druhé straně - jak potvrdil další vývoj se již na lednovém plénu formovala pravicově revizionistická skupina, která pod rouškou nápravy chyb usilovala o revizi generální linie strany, rozvrácení ideologických a organizačních principů výstavby strany, rozrušení politické struktury socialistické společnosti ve prospěch maloburžoazní živelnosti a o změnu zahraniční orientace ČSSR.

Před novým vedením strany stála nesmírně závazná úloha a historická odpovědnost před vlastní stranou, lidem i mezinárodním komunistickým hnutím:

• podchytit a přeměnit spontánní souhlas strany a lidu s řešením lednového pléna k rozvinutí široké aktivity za překonání překážek stojících v cestě rozvoje socialismu v ČSSR;
• nepřipustit zneužití úsilí strany o nápravu nedostatků a vést ofenzívní ideologický a politický zápas s oportunistickými, revizionistickými a antisocialistickými názory, tendencemi a silami. Tato zásadní orientace byla o to naléhavější, protože hrozilo, že překonávání vážných nedostatků novotnovského vedení - nebude-li provázeno rozhodným bojem proti revizionismu - povede k narůstání pravicového nebezpečí, které už o sobě dalo znát v některých vystoupeních na lednovém plénu;
• ještě více upevnit naše svazky se socialistickými zeměmi, zejména se Sovětským svazem, aby Československo bylo pevným a spolehlivým článkem světové socialistické soustavy.

Ve svém základním významu byly výsledky lednového pléna výrazem nezbytnosti řešit nazrálou krizi v KSČ a odstranit z činnosti strany, a zejména jejího vedení, to, co bylo překážkou, aby se strana a společnost pozvedly k nové aktivitě, k novému rozmachu. To se týkalo především důsledného uplatňování leninských principů v řízení strany a společnosti a nutnosti včas reagovat na nové jevy ve všech oblastech společenského života, které nastoloval vývoj. V tomto duchu přijala výsledky lednového pléna naprostá většina strany a našeho lidu.

II.

Po lednu 1968 se však ukázalo, že nové vedení strany v čele s A. Dubčekem nebylo pro svou nesourodost, politickou nejednotnost a celkovou slabost schopno tuto úlohu splnit. Pozici předsednictva ÚV KSČ od počátku oslabovalo, ze jeho členy zůstali někteří soudruzi odpovědní za minulé nedostatky a deformace, i to, že do něho byli zvoleni J. Špaček a J. Borůvka, kteří se velmi brzy projevili jako exponenti pravice. Rozhodující však bylo - jak ukázal další vývoj - že zejména A. Dubček neměl předpoklady pro pochopení složitosti situace a rizik spojených se změnou vedení v takových politických a hospodářských podmínkách, v jakých se strana a společnost nacházely.

Jeho nerozhodnost a váhavost způsobily, ze se vedení neopřelo o důvěru naprosté většiny členů ÚV KSČ a podporu většiny komunistů a nepostavilo se do čela marxisticko-leninským silám, které již léta usilovaly o zlepšení práce strany. Velký potenciální zdroj energie pro rozvoj socialismu, který představovala iniciativa a naděje lidí vyvolaná lednovým plénem, byl promarněn, a dokonce zneužit pravicovými silami. Místo aby se vedení strany ujalo iniciativy a pevného řízení vývoje, ponechalo je od prvních chvil živelnosti, a tím umožnilo organizovaný nástup pravice.

Straně chyběl jasný kurs a jednoznačná direktiva pro další postup v rozhodujících oblastech. Příznačné je, ze vedení nedalo ani směrnici pro přípravu výročních členských schůzí i okresních konferencí. To postupně vedlo k tomu, že vedoucí orgány strany přestaly i v kádrové politice uplatňovat zásady demokratického centralismu. Neřídily nižší stranické orgány a aparát strany a připustily naopak uvolnění stranické kázně a celkové organizátorské práce strany a státu.

Pravice první týdny po lednovém plénu zkoumala půdu a možnosti, sbírala síly a spojence, opatrně postupovala a určovala svou taktiku. Když viděla nerozhodnost vedení a přesvědčila se, že z A. Dubčeka může různými tlaky a pochlebováním učinit svůj štít, začala kolem něho vytvářet atmosféru mesiášství a přešla do široce organizovaného nástupu. V únoru a březnu již organizovala - bez rozhodného odporu a zásahu vedoucích orgánu strany - řadu svých veřejných akcí a snažila se dezorientovat stranu i ostatní pracující zkresleným informováním o výsledcích lednového pléna. Přitom využívala zejména skutečnosti, ze usnesení lednového pléna ÚV KSČ nebylo zveřejněno.

V této době nejaktivnější představitelé pravice v ÚV KSČ, O. Šik, F. Kriegel, J. Špaček, V. Slavík, J. Smrkovský, F. Vodsloň, V. Borůvka, V. Prchlík a další, začali vystupovat před veřejností s revizionistickým výkladem smyslu lednového pléna a nasazovat si falešnou aureolu „mužů Ledna“. Tyto projevy, narušující principy demokratického centralismu, byly zároveň podnětem k rozpoutání kampaně sdělovacích prostředků. V těchto prostředcích měla pravice již před lednem významné pozice, které si v této době dále upevnila a učinila z nich hlavní zbraň útoku proti straně a socialistickému státu. Bylo to umožněno mimo jiné tím, ze vedení strany a státu se v podstatě zřeklo jejich řízení a kontroly.

Vládou nad rozhodujícími sdělovacími prostředky pravice získala fakticky možnost monopolizovat výklad smyslu a cílů lednového pléna ve svém duchu. Současně tak vtiskla své kampani zdání, jako by šlo o podporu „nové“ politiky strany, jako by šlo o boj za „nový“, „lepší“ socialismus. Tím bylo také možné, že za tato hesla se seskupilo vedle těch, kteří se socialismem nesrostli, vedle zjevných nepřátel našeho zřízení i značné množství poctivých občanů.

Pravice těžila z velké neoblíbenosti A. Novotného, z toho, že nesl hlavní odpovědnost za chyby minulého období. Obratně využívala i skutečnosti, že naprostá většina strany a společnosti zásadně odmítala návrat k metodám A. Novotného. Jeho pokusy obhajovat své stanovisko využívala k tomu, aby vytvořila psychózu hrozby ze strany „konzervativců“ jako hlavního nebezpečí pro polednový vývoj. Přitom za konzervativce označovala každého, kdo hájil principy marxismu-leninismu.

Tento vývoj vyvolával stále sílící znepokojení nejen ve straně, ale i v široké veřejnosti. Velké množství dopisů členů strany a jejich vystoupení na členských schůzích, jakož i rezoluce stranických orgánů a organizací, které byly v té době zasílány ústřednímu výboru strany, ukazovaly, ze komunisté, ale i četní nestraníci, nesouhlasí s kampaní diskreditace strany a se znevažováním dosažených výsledků ani s narůstajícími protisovětskými výpady. Domáhali se jasného slova i činu vedení strany, které by učinily přítrž narůstajícím protistranickým a protisocialistickým vystoupením.

K otevřenému měření sil s pravicově oportunistickými silami ve straně došlo na březnových okresních konferencích. Pokus pravice ovládnout klíčové pozice v okresních výborech strany se pro odpor zdravých sil nepodařil. Pravice však okamžitě zorganizovala kampaň ve sdělovacích prostředcích, v níž známkovala každého oponenta jako konzervativce a odpůrce lednového pléna a zesilovala atmosféru zastrašování. Pod heslem „novou politiku lze dělat jen s novými lidmi“ byli odstraňováni z funkcí poctiví a osvědčení funkcionáři a místo nich byli dosazováni lidé, kteří většinou zůstávali stranou budování socialismu. Někteří funkcionáři v předlednovém období prokázali neschopnost zvládnout úkoly a měli být oprávněně vyměněni, ale pod tlakem pravice docházelo stále častěji k „odstřelu“ funkcionářů jen proto, že se postavili na obranu strany a socialismu.

Kolem frakčního jádra revizionistických pravicových sil ve straně se seskupoval opoziční proud, který postupné pronikal do stále většího počtu organizací a vytvářel si vlastní politickou platformu a organizační strukturu. Pravice si postupně na všech stupních obsazovala důležité pozice svými lidmi nebo těmi, kdož se k ní z různých důvodu přidávali a před ní kapitulovali. Obratně používala kombinovaného nátlaku shora - z vedoucích orgánů strany a státu - a zdola prostřednictvím sdělovacích prostředků, organizováním mítinků, různých rezolucí, podpisových akcí pracujících, i když byly často inspirovány malými skupinkami či jednotlivci. Tím, že vedení strany neusměrňovalo stranické orgány, část funkcionářů nerozeznávala plně záměr pravice a část se stahovala z boje. To umožnilo, aby v druhé etapě okresních konferencí pronikla pravice za pomoci hrubého porušení stanov do důležitých pozic v okresním článku strany. Vzhledem k tomu, ze síly strany věrné marxismu-leninismu nedostaly podporu vedoucích orgánů strany a až na některé výjimky neměly ani možnost veřejně vyjádřit své názory, dostaly se postupně do defenzívy a izolace.

Protože vedoucí orgány KSČ fakticky přestávaly řídit stranu i sdělovací prostředky, směr politického vývoje v zemi stále výrazněji určovalo nikoli vedení strany, nýbrž pravice. Skutečnost, že útok proti základům socialismu vedli lidé, kteří většinou měli stranickou legitimaci, se veřejnosti jevil tak, jako by šlo o střetnutí mezi těmi, kdož jsou pro leden, a těmi, kdo jsou proti němu, mezi „progresívními“ a „konzervativními“ komunisty, mezi těmi, kdo chtěli zlepšit chod společnosti, a těmi, kdo hájili překonané metody. Tento falešný obraz do vědomí lidí nepřetržitě vnášely sdělovací prostředky. To byla příčina, proč se jim postupně podařilo oklamat dosti široký okruh veřejnosti a zastírat, že ve skutečnosti šlo o třídní zápas, o útok na existenci socialismu. Pravicové propagandě se tak podařilo pomýlit i početné skupiny čestných pracujících lidí naší vlasti. Značných úspěchů dosáhla mezi poměrně velkou částí inteligence, zejména v její humanitní části.

Logika politického zápasu vedla pravici k tomu, že usilovala stále agresívněji vtáhnout jako svého spojence proti straně politické síly z řad bývalé maloburžoazie, které až dosud balancovaly na okraji socialistické společnosti, a dokonce i síly otevřeně protikomunistické. Vytvořil se politický blok pravicově revizionistických a protisocialistických sil. Jeho jednotlivé součásti se sice lišily ve své ideologii a taktice, ale sjednocovaly se v rozhodujícím boji proti straně a spojenectví se Sovětským svazem.

Imperialismu se tak naskytla příležitost uskutečňovat v ČSSR v duchu své globální strategie a taktiky cíle, které dlouhodobě vůči socialistickým zemím rozpracovával. Proto tento blok, pod jehož celkovým náporem započal postupný rozklad řídící struktury strany, socialistického státu a společnosti, nalezl všestrannou politickou, morální i materiální podporu imperialistických sil.

Československo bylo už od února 1948 objektem široce založené politické a ideologické diverze ze strany imperialismu, která však nepřinášela očekávané výrazné výsledky v situaci, kdy strana pevně držela vývoj ve svých rukou. Poté co pravicově oportunistické a protisocialistické síly začaly u nás otevřeně útočit na základní principy strany a socialismu a jejich rozkladné počínání přestalo narážet na aktivní odpor, mohla i vnější imperialistická aktivita přejít k prudkému nástupu. V tom také spočívala podstata ostrého třídního zápasu, který zdaleka nevycházel jenom z historických zvláštností naší společnosti, ale byl především výrazem dlouhodobého zájmu a intenzívního úsilí světové reakce o ovládnutí Československa. Do této činnosti se zapojila i poúnorová emigrace, soustředěná kolem známého Pavla Tigrida, v jehož koncepcích „postupného uvolňování“ vazeb socialistického systému a dalších „teoriích“ o nutnosti vnitřního rozkládání vedoucí úlohy strany našel blok pravicově revizionistických a protisocialistických sil ideovou výzbroj, s níž se ztotožnil a cílevědomě ji uváděl do života.

Na dubnovém zasedání ÚV KSČ v roce 1968 se už otevřeně projevila jak slabost a nejednota polednového vedení, tak i mocenský posun ve prospěch pravice.

Marxisticko-leninské síly ústředního výboru KSČ v diskusi poukázaly na negativní vývoj. Dokázaly prosadit, aby do funkce prezidenta byl navržen velký vlastenec, hrdina protifašistického boje a významný představitel přátelství a spojenectví se SSSR Ludvík Svoboda, a nikoli kandidáti pravice J. Smrkovský a Č. Císař. Ale při rekonstrukci předsednictva a sekretariátu ÚV, vlády a jiných státních orgánů byli na rozhodující mocenské pozice - na místo předsedy vlády, předsedy Národní fronty a Národního shromáždění - navrženi a schváleni lidé, kteří se postupně vyjevili jako exponenti pravice.

Rezoluce dubnového pléna sice varovala před nebezpečím živelnosti polednového vývoje, avšak základní otázky - jednota a akceschopnost strany, odhalení pravicového nebezpečí, jakož i vyhlášení rozhodného boje proti němu - zůstaly nevyřešeny. Akční program schválený dubnovým plénem už odrážel vystupňovanou rozvratnou činnost pravice ve straně. Obsahuje nemarxistické formulace o úloze strany a státu i socialistické společnosti, o tzv. partnerském pojetí Národní fronty, o řízení ekonomiky a kultury a další teze oportunistické a revizionistické povahy. Je dokumentem, který v teoretické, politické a organizační oblasti je značným krokem zpět v porovnání s obdobnými stranickými dokumenty programového charakteru přijatými stranou v minulosti. Ústřední výbor proto považuje Akční program za nesprávný a neplatný dokument, z něhož nelze vycházet v teoretické činnosti i praktické politice strany.

Na dubnovém plénu i na veřejnosti se pravice pokusila vyslovit nedůvěru ÚV KSČ. Vznesla současně požadavek na svolání mimořádného, tzv. „kádrového“ sjezdu s cílem zmocnit se nejvyššího orgánu strany. Velká většina ústředního výboru takovýto požadavek rozhodně odmítla.

Do popředí politického zápasu se po dubnovém plénu dostaly krajské konference strany. Předsednictvu ÚV se znovu naskytla možnost zformovat na nich síly strany a vzít iniciativu do svých rukou. Vinou pravicové skupiny ve vedení však tato příležitost nebyla využita. Bylo typické, že ani pro přípravu krajských konferencí, ani pro vystoupení vedoucích delegací ÚV nebyla dána jednotná a jasná směrnice. Pravice na nich chtěla získat další pozice a dosáhnout většinu pro svůj požadavek svolání mimořádného sjezdu. Přes všechno její úsilí však požadavek mimořádného sjezdu přímo podpořily jen městské konference v Praze, kde A. Dubček, O. Černík a J. Smrkovský neúčinně vystupovali, nedokázali obhájit usnesení pléna ÚV, a krajská konference v Jihomoravském kraji, kterou Špaček podvedl zkresleným výkladem stanoviska ÚV. Nejdůrazněji se proti stanovisku pravice vyslovily krajské konference na Slovensku.

Pravice proto dále rozšiřovala frontu svého náporu na stranické orgány, na rozhodující složky stranického a státního aparátu, na společenské organizace a ideologický život. Opoziční, tzv. druhé centrum ve straně, které se zformovalo na bázi městského výboru KSČ v Praze, organizačně, politicky a ideově koordinovalo a sjednocovalo činnost různých opozičních skupin, určovalo jednotnou taktiku a způsob protistranického boje. Představiteli tohoto centra byli anebo se jimi později stali i někteří členové předsednictva, sekretariátu i pléna ústředního výboru strany, jako například F. Kriegel, J. Smrkovský, J. Špaček, Č. Císař, V. Slavík, O. Šik, V. Prchlík, Z. Mlynář, F. Vodsloň, B. Šimon, J. Borůvka, M. Vaculík. Pravicová seskupení vznikala i v krajích a okresech. Přitom jejich struktura byla budována tak, aby obsáhla, a umožňovala vliv pravice v důležitých orgánech strany a ve významných složkách jejího aparátu, v rozhodujících střediscích společenských věd, ve sdělovacích prostředcích, v oblasti školství, vědy a kultury a v důležitých článcích státního aparátu.

Konečné cíle pravicových a protisocialistických sil na Slovensku byly totožné se záměry pravice v českých krajích. Avšak ve vedení ÚV KSS, v krajských a okresních výborech Komunistické strany Slovenska i mezi inteligencí se zformovaly síly, které houževnatě bojovaly proti činnosti pravicového a protisocialistického bloku. Pravicovým silám na Slovensku se plně nepodařilo do srpna 1968 na organizované a ucelené platformě zformovat své řady. Na tom mělo svůj podíl zdravé jádro ve vedení strany v čele se soudruhem Vasilem Biľakem, který ve funkci prvního tajemníka ÚV KSS vystupoval jednoznačně z pozic marxismu-leninismu, proletářského internacionalismu, otevřeně odhaloval cíle pravicových a antisocialistických sil, obhajoval pozice strany a naše spojenecké vztahy se Sovětským svazem.

Přesto se i na Slovensku postupně vytvářela nebezpečná situace, kterou tak jako v jiných částech republiky charakterizovala činnost pravicových a protisocialistických sil.

Všechny tyto hluboká politické posuny v celé republice našly výraz i v oslavách 1. máje, které v řadě míst ztratily třídně internacionalistický charakter a změnily se v bezbřehou směsici nejrůznějších politických proudu pravicových a antisocialistických sil. V prvomájových průvodech, zejména v Praze, vystoupily se svými hesly již vysloveně protikomunistické síly, reprezentované především kontrarevolučními organizacemi typu KAN a K 231.

Začátkem května bylo už narůstající nebezpečí tak zjevné, že v generální rozpravě v předsednictvu ÚV KSČ 7.-8. května o politické situaci v zemi musela pod tlakem argumentu marxisticko-leninského jádra přiznat i jeho pravicová část, že straně a socialismu hrozí v důsledku pravicových, antisocialistických a antisovětských sil vážné nebezpečí. Celostátní porada vedoucích krajských a okresních tajemníků, svolaná k ověření těchto závěrů, to nejen potvrdila, ale ukázala situaci v zemi v ještě ostřejším světle. Ve stejném duchu vyznělo o několik dní později stanovisko pléna ÚV KSS, které však A. Dubček nedovolil zveřejnit.

Při přípravě květnového pléna ÚV KSČ však i pravice vyvíjela značnou aktivitu, aby jeho cíle zmařila. Skupina pražského centra vypracovala ucelenou pravicovou koncepci, která byla v protikladu s hodnocením a závěry předsednictva, a přešla tak k frakční činnosti. Na poradě vedoucích tajemníků krajů a okresů přednesl tuto koncepci jménem městského výboru strany v Praze B. Šimon. Pod požadavkem vytvoření české komunistické strany a České národní rady ovládané pravicí směřovala k plnému uchopení moci ve straně i státě.

K oklamání, a tím i dočasnému získání dělnické třídy, která do té doby ve své většině pravicové demagogii zdolávala, přišel O. Šik - bez vědomí a souhlasu stranických a státních orgánů - s požadavkem vytvoření rad pracujících. Tento návrh byl součástí koncepce směřující k destrukci řídící hospodářské struktury a rozbití socialistického systému plánování, k vytvoření protiváhy a oslabení pozic stranických organizací v závodech. Současně byla podněcována vina sociální demagogie, živelných tlaků na zvyšování mezd, vynucované bez ohledu na výsledky ve výrobě, často hrozbou „divokých“ stávek. To vše vyvolávalo inflační vinu a hrozbu rozvratu v hospodářství. Přitom se demagogicky hlásalo, že jedinou spásou před hospodářskou katastrofou může být velká dolarová půjčka.

Na květnovém plénu ÚV KSČ 1968 se vážnost situace odrazila dokonce v úvodním referátu A. Dubčeka. Ačkoli závěry předsednictva ústředního výboru KSČ rozmělňoval, byl nucen připustit snahy o morální diskreditaci celé strany a varovat před nebezpečím, „abychom neotevřeli prostor nesocialistickým nebo dokonce protirevolučním silám“.

V rezoluci květnového pléna se konstatovalo, že hlavním nebezpečím pro stranu se stalo pravicové nebezpečí, které se však zužovalo jen na hrozbu protisocialistických a antikomunistických sil působících mimo stranu. Přestože v diskusi na ústředním výboru došlo ke střetům s pravicovými oportunisty, v závěru A. Dubčeka ani v rezoluci nebyla odhalena úloha pravicových sil ve straně. I přes tyto nedostatky mohly závěry pléna přinést pozitivní výsledky, kdyby je vedeni strany důsledně plnilo.

Na květnovém plénu došlo také ke změně stanoviska v otázce svolání mimořádného sjezdu. Tato změna vycházela ze záměru marxisticko-leninských sil vzít urychleným svoláním sjezdu iniciativu do svých rukou. To by ovšem předpokládalo jednotný a principiální postup celého vedení strany, čehož dosaženo nebylo.

Po květnovém plénu aktivita marxisticko-leninských sil vzrostla. Na aktivech a schůzích statisíce členů a funkcionářů podpořily usnesení květnového pléna a žádaly energická opatření na obranu socialismu. Vyvrcholením pokusu o pozitivní obrat ve vývoji se stal celostátní aktiv Lidových milicí v Praze, jehož se zúčastnilo přes 11000 příslušníků. Aktiv byl výrazem skutečnosti, že Lidové milice v té době jako celek nepodlehly náporu pravice, setrvaly na principech marxismu-leninismu a přátelství se Sovětským svazem a byly odhodlány bránit věc socialismu.

V období příprav na XIV. mimořádný sjezd strany, pro nějž bylo příznačné ovzduší hysterie zastrašování a teroru, probíhal rozhodující boj o stranu mezi marxisticko-leninskými silami a pravicí.

Projevem otevřeného a koordinovaného nástupu reakce bylo zveřejnění kontrarevoluční platformy 2000 slov, která byla přímým návodem k násilným akcím a k destrukci socialistického systému. Tato kontrarevoluční výzva šla zároveň nejdále v rozněcování nenávisti proti Sovětskému svazu a vyjadřovala dokonce veřejnou pohrůžku našim spojencům ozbrojeným konfliktem.

Záměrné opublikování tohoto kontrarevolučního pamfletu v předvečer okresních konferencí ovlivnilo jejich průběh a volbu delegátu na krajské konference. Přes odmítavé stanovisko předsednictva ÚV, které však sami jeho pravicoví členové - A. Dubček, J. Smrkovský, F. Kriegel i O. Černík vzápětí sabotovali, zhruba polovina okresních konferenci v českých krajích se postavila na podporu 2000 slov.

V období mimořádných krajských konferencí strany se již výrazně projevil plný přechod pravice na otevřenou frakční činnost. Druhé centrum ve straně se snažilo izolovat levicové síly v dosavadním ústředním výboru a předurčit zasíláním instrukcí do krajů výsledky voleb delegátů na sjezd i složení nového ústředního výboru. Podařilo se mu dosáhnout, že mezi delegáty na XIV. mimořádný sjezd bylo mnoho pravicových oportunistů, nacionalistů a kolísavých členů strany. Pouze 17,4 % delegátu byli dělníci, což nemá v historii KSČ obdoby. Pravice si tak vytvořila podmínky, aby na sjezdu uchvátila moc a legalizovala své cíle a záměry.

Antikomunistické a antisocialistické síly organizovaly otevřené demonstrace, provokace a akce vyloženě anarchistického charakteru. Stupňovaly nacionalistickou antisovětskou vinu, zejména v souvislosti se cvičením štábu spojeneckých vojsk v Československu. Usilovaly o rozpuštění Lidových milicí.

Šovinistická kampaň proti dopisu adresovanému Lidovými milicemi sovětskému lidu, a zvláštní zběsilé útoky vůči 99 pragovákům, kteří ve svém dopise vyjádřili věrnost socialismu a přátelství se Sovětským svazem, byly výrazným svědectvím rodícího se bílého teroru. Antisovětismus a s ním spojené zneužívání národního cítění byly jednotící platformou pravice a kontrarevoluce.

Boj o moc se stal i bojem o změnu zahraničně politické orientace ČSSR. Pravicově oportunistický a antisocialistický blok usiloval o likvidaci základní záruky národní a státní existence socialistického Československa spočívající ve spojenectví a přátelství se Sovětským svazem a dalšími socialistickými zeměmi. Měly tak být vytvořeny vnější podmínky pro likvidaci socialismu v Československu.

Tyto a mnohé další skutečnosti dokumentuji spojitost událostí v Československu s bojem mezinárodního imperialismu proti SSSR a socialistickému společenství. Stratégové center světového antikomunismu měli v socialistickém Československu své přímé pomahače. Ústy jednoho z nich, L Svitáka, se přihlásily o slovo krajně reakční síly, jez se formovaly v takových organizacích, jako K 231 a Klub angažovaných nestraníků. Jejich programem byla likvidace vymožeností února 1948 a faktická likvidace socialismu. V čele ústředí K 231 byli K. Nigrin, J. Brodský, V. Paleček, O. Rambousek a další, kteří většinou byli přímými agenty západních rozvědek. Zakladateli KAN byli kromě I. Svitáka spisovatel V. Havel a prof. V. Černý, který měl těsné spojení s poúnorovou emigrací. KAN i K 231 měly úzké spojení se západními rozvědkami a dostávalo se jim nejen politické, ale i materiální podpory.

Značný vliv v boji proti socialismu v ČSSR měly síly, které se angažovaly z pozic sionismu, jednoho z nástrojů mezinárodního imperialismu a antikomunismu. Jejich předními reprezentanty u nás byli F. Kriegel, J. Pelikán, A. Lustig, E. Goldstücker, A. J. Liehm, E. Löbl, K. Winter a řada dalších.

V protikomunistických plánech založených na demagogii s tzv. demokratickým socialismem připadá významná úloha obnovující se sociální demokracii. Ta se připravovala vystoupit jako samostatná politická sila využívající sociálně demokratických přežitku v myšlení části členů KSČ, které hodlala strhnout na svou stranu. Kalkulovalo se s tím, ze sociální demokracie, „nezatížená obdobím budování socialismu“, bude přitažlivá pro dezorientovanou a politicky nepevnou část společnosti. Za souhlasu a podpory pravicových funkcionářů KSČ F. Kriegela, J. Smrkovského, Z. Mlynáře, J. Litery, L. Lise a dalších byl vytvořen ilegální přípravný ústřední výbor, jehož členy mj. byli Z. Bechyně, J. Munzar, O. Janýr, F. Šupka. Zároveň se ustavily přípravné výbory v krajích, okresech a v některých místech i základní organizace. Tato činnost, rozvíjená v úzké součinnosti s předáky Socialistické internacionály, měla za úkol provést politický rozkol dělnické třídy. I v ostatních stranách sdružených v Národní frontě, Čs. straně socialistické, Čs. straně lidové, Straně slovenské obrody i Straně slobody, vypracovaly se programy další činnosti směřující k popření vedoucí úlohy KSČ a obnovení staré buržoazně demokratické a klerikální základny.

Nemalá role v antisocialistické hře o Československo připadla reakčním představitelům katolického kléru, vydatně podporovaným katolickou emigraci v zahraničí.

Spojené působení zahraniční i vnitřní reakce prohlubovalo vnitropolitickou krizi, která se stále více promítala do vztahu s našimi nejbližšími spojenci.

Bratrské strany, především KSSS, se snažily s velkou trpělivostí odstranit napětí ve vzájemných vztazích a přesvědčit vedení strany ze je nutno čelit kontrarevoluční hrozbě v ČSSR. Využily k tomu všechny možnosti, které poskytovaly oficiální i osobní kontakty. Na schůzkách v Drážďanech, Sofii, Moskvě v prvé polovině roku 1968 ukazovali jejich představitelé A. Dubčekovi na konkrétních faktech, ze situace v ČSSR se vyvíjí nebezpečným směrem, který zároveň ohrožuje společné zájmy socialistického tábora. Ujištění A. Dubčeka, že vedení KSČ si také uvědomuje vážnost situace a že samo cítí potřebu zjednat nápravu, se však doma zamlčovala, obcházela a neplnila. Ze záznamu jednání se s. L. I. Brežněvem, s. J. Kádárem a dalšími soudruhy, z celé rady dopisu, které zaslali generální tajemník ÚV KSSS a první tajemníci dalších bratrských stran A. Dubčekovi a vedení naší strany, i z telefonických rozhovoru jasně vyplývá, jak upřímně a hluboce prožívaly strany a lid bratrských socialistických zemi potíže v našem vnitropolitickém dění a nebezpečí, z něhož vyrůstala hrozba existenci socialismu v Československu. Nabízeli soudružskou podporu i pomoc ke zvládnutí situace a vyčerpali všechny politické množnosti, které přicházely v úvahu, aby vyburcovaly A. Dubčeka a jeho stoupence k odpovědnému komunistickému postupu.

Vedoucí představitelé pravicově oportunistických sil sice oficiálně deklarovali politiku přátelství se socialistickými zeměmi, licoměrně však zakrývali a ve skutečnosti podporovali snahy přehlušit a otupit tradiční a hluboké přátelství našich národů k lidu Sovětského svazu. Ve snaze blokovat jakoukoli snahu o dorozumění a obnovu vzájemně důvěry mezi KSČ a bratrskými stranami socialistických zemí, prosadily pravicové síly neúčast delegace KSČ na varšavské schůzce bratrských stran v červenci 1968 a nastoupily tak kurs na roztržku se spojenci.

Předsednictvo ÚV KSČ přes odpor některých svých členů varšavský dopis lehkovážně odmítlo a zvolilo postup namířený proti nejvlastnějším zájmům naší strany a socialismu. V odpovědi předsednictva se zastírala vážnost pravicového a kontrarevolučního nebezpečí, na něž ve svém dopise naši spojenci soudružsky upozorňovali. V rozporu s rezolucí květnového pléna se v odpovědi předsednictva dokonce prohlašovalo, že hlavním nebezpečím pro naši společnost je „konzervatismus“

Za vypjaté situace ve straně i společnosti bylo svoláno červencové plénum ÚV KSČ, jež však už nenalezlo dostatek sil a odvahy k tomu, aby se postavilo proti nesprávnému postupu předsednictva ÚV KSČ, a dokonce jeho stanovisko potvrdilo. To značně přispělo k prohloubení dezorientace mezi komunisty i v celé naší společnosti. Teprve plénum ÚV KSČ v září 1969 od základu nesprávné usnesení červencového pléna z roku 1968 zrušilo. Bratrské strany trpělivě usilovaly o jednání s představiteli KSČ, při němž by byly řešeny složité problémy ve vzájemných vztazích, které vznikly narůstáním kontrarevoluční situace v Československu a ohrožením zájmů socialismu. Při jednání v Čierne n. T. apelovalo politické byro ÚV KSSS na vedení naší strany, aby si uvědomilo svou komunistickou, internacionální odpovědnost a řešilo nebezpečnou situaci v ČSSR vlastními silami.

Postoje jednotlivých členů předsednictva ÚV KSČ se zásadně rozcházely. Pravicoví představitelé nešli k jednání v Čierné n. T. s poctivými úmysly. Mezi sebou se nikterak netajili úmyslem znovu oklamat naše nejvěrnější spojence, aby získali čas do XIV. sjezdu KSČ, který jim měl přinést definitivní vítězství. Licoměrně předstírali odhodlání, že podniknou neodkladná opatření proti antisocialistickým silám a kontrarevolučním organizacím. Stejnou roli sehráli i v Bratislavě na schůzce představitelů šesti socialistických zemí.

Po jednání v Čierné n. T. a Bratislavě A. Dubček a jeho stoupenci ve vedení KSČ zvolili taktiku průtahu a oddalování realizace opatření, která při jednáních se spojenci slibovali učinit. Navíc zkreslovali výsledky jednání a vykládali je jako své vítězství. A. Dubček nejenže ignoroval, ale i před vedením KSČ zatajoval oprávněné obavy bratrských stran o osud socialismu v Československu a míru v Evropě. Spolu s dalšími pravicovými představiteli ve vedení strany zabránil svolání plenárního zasedání ÚV KSČ, které bylo nezbytné v této těžké a složité době. Pokrytecky se zpronevěřil zásadě, kterou v Bratislavě slavnostně spolupodepsal, že „podpora, ochrana a upevnění socialistických vymožeností, sterých dosáhly národy svým hrdinným úsilím, obětavou prací lidu každé země, jsou společnou internacionální povinností všech socialistických zemí“

Druhou část textu naleznete ZDE.