Má-li dnes někdo starší padesáti let zvláštní pocit
déjà vu, že mu
dnešní politika a události kolem nás v ledasčems připomínají období před
listopadem 1989, rád bych ho trochu potěšil tím, že není sám a že nemusí
uvažovat o potřebě navštívit psychologa. Myslím, že nás je takových hodně a že
nejsme
mimo realitu. Jen je třeba nazvat věci pravým jménem: vrátila se
nám
normalizace.
Termín normalizace pochází z Moskevského protokolu, podepsaného
27. srpna 1968. Mnozí proto spojují normalizaci s „dočasným pobytem sovětských
vojsk“ na území Československa, ale to byl podle mne jen jeden z faktorů, které
vlastní normalizaci napomáhaly. Pro většinu lidí asi slovo normalizace
splývá s obsahem režimu před rokem 1989, a proto ji často používají jako nadávku
nebo nálepku. Třeba před několika dny Evžen Tošenovský, místopředseda ODS, viděl
normalizaci v zavedení institutu přechodného pobytu, tedy nesmyslného zásahu do
svobody občanů.
Kdybychom se ale omezili na takové chápání normalizace, nikam bychom nedospěli.
Celá společnost se jako celek za 25 let velmi proměnila a ta korespondence
jednotlivých výseků tehdejší a dnešní reality se průběžně mění. Nejpodstatnějším
rysem normalizace je podle mne skutečnost, že se za normalizace pokoušejí
společenské elity udržet celou společnost ve stavu, který těmto elitám vyhovuje.
Proto je mi bližší chápání normalizace u Jiřího Hájka, který píše (ProtiProud),
že úkolem dnešní normalizace je „zachovat zdání demokracie v zemi, ale současně
zabránit šíření zakázaných názorů a informací, které se objevují
především na několika nezávislých internetových webech. A které stále větší část
veřejnosti, jíž už se zvedá žaludek z jednostranné propagandy oficiálních
režimních médií, stále více vyhledává a pomáhá šířit.“ Myslím, že tady je Hájek
blízko pravdy. Je to i pochopitelné, protože jeho táta, s nímž jsem si o té
původní normalizaci po listopadu 89 dost často velmi otevřeně povídal, se na
jejím průběhu a hlavně jejích mechanismech významně podílel.
Proto si myslím, že normalizaci nesmíme chápat jako nějaký
jeden konkrétní stav společnosti, ale jako petrifikaci konkrétního
žádoucího stavu, tedy uvádění a uvedení společnosti elitami do stavu
ztrnulosti a její setrvání v něm. Ve stavu, kdy končí dynamika povrchových
procesů, kdy se zavádějí mechanismy, které brání poruchám, snažícím se o
opětovné uvedení občanského systému do pohybu.
Jsem přesvědčen o tom, že jev normalizace souvisí s existencí studené války, do
jejíchž vod naše země znovu vplula. Z dálky je slyšet dunění válečných bubnů,
ale když se pořádně soustředíte, slyšíte za duněním i píšťalky starých krysařů.
Pravda je revoluční, proto ji dnes nepotřebujeme. Důležité je jen vítězství té
správné strany. A správnou stranu určují elity, ať už to jsou satrapové,
vazalové nebo političtí dealeři.
Milan Neubert, 17. dubna 2015
PS: Tento článek dnes nevznikl náhodou. Ta minulá normalizace
totiž podle mne nezačala příjezdem spojeneckých tanků, ale až ustavením nových
vazalů. V Československu se tak stalo 17. dubna 1969 na zasedání ÚV KSČ. Co tomu
předcházelo, to asi nechtěně popsal ve svých pamětech Vasil Biľak.
Normalizace včera a dnes
