Poučení z krizového vývoje... (2)

III.

Záměry a cíle kontrarevoluce v Československu byly obdobné jako v Maďarsku v roce 1956, pouze taktický postup byl jiný vzhledem k odlišným podmínkám i době. Protisocialistické síly v naší zemi, jednající v souladu se záměry soudobého imperialismu, se orientovaly především na použití metod politické, ideologické a mocenské destrukce a na postupné uskutečňování kontrarevolučních cílů v delším časovém období, než tomu bylo v Maďarsku. Avšak i u nás počítaly tyto síly s tím, že ve vhodnou chvíli, narazí-li jejich plány na odpor, rozpoutají i fyzický teror proti marxisticko-leninským kádrům i proti občanům oddaným věci socialismu.

Dnes už na základě získaného poznání je možné odpovědět na otázku, jak narůstala hrozba revolučním vymoženostem našeho lidu a proč se nepodařilo zastavit kontrarevoluční spád událostí a obhájit věc socialismu v ČSSR vnitřními silami, ať už cestou politického zápasu, nebo pomocí vlastních mocenských prostředku.

Proces rozvíjení socialistické revoluce má v podmínkách existence světové soustavy socialismu své objektivní zákonitosti a závazná kritéria, jež při respektování národních zvláštností určují charakter socialistické moci a podmiňují soustavný revoluční vývoj společenského pokroku. Narušování těchto zákonitostí vážně poškozuje zájmy socialismu, a dochází-li k jejich celkovému popírání a odmítání, stává se potom takové jednání ve své podstatě protisocialistickým a kontrarevolučním. Mezi trvalé a neměnné hodnoty socialismu patří:

• vedoucí postavení dělnické třídy a její avantgardy - komunistické strany;
• úloha socialistického státu jako nástroje diktatury proletariátu;
• marxisticko-leninská ideologie a její uplatňování prostřednictvím všech nástrojů masového působení;
• socialistické společenské vlastnictví výrobních prostředku a zásady plánovitého řízení národního hospodářství;
• principy proletářského internacionalismu a jejich důsledné uskutečňování v zahraniční politice, zejména v poměru k SSSR.

Vývoj po lednu 1968 potvrzuje, že pravice vedla cílevědomý útok proti všem základním hodnotám a normám socialismu a že systematicky rozkládala stranu i celý politický socialistický systém. Tento široce založený nápor jí usnadňovala skutečnost, že A. Dubček, který měl zpočátku důvěru ve straně i v zemi, postupně ustupoval z marxisticko-leninských pozic, dostával se do vleku pravicově oportunistických a protisocialistických sil, až se nakonec stal jejich symbolem.

1. Komunistická strana Československa postupně přestala být v roce 1968 řídícím centrem socialistického společenského řádu. Pod nánosem revizionismu ztrácela charakter marxisticko-leninské strany, což ji znemožňovalo uplatňovat vedoucí úlohu ve společnosti. V důsledku popření zásad demokratického centralismu byla strana postupně zbavována akceschopnosti. Ústřední výbor KSČ jako celek byl vyřazen z rozhodování v klíčových otázkách, které podle stanov strany spadají výhradně do jeho kompetence.

Počínání pravicové a kolísavé části předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ napomáhalo tomu, že naprostá většina krajských a okresních výboru strany i stranické organizace mnoha velkých závodů byly nakonec ovládnuty agresívními pravičáckými skupinami. Pravicoví představitelé předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ i někteří vedoucí oddělení ÚV KSČ se stali mluvčími bloku revizionistických a nacionalistických sil, umrtvovali politickou aktivitu dělnické třídy a paralyzovali její odpor proti narůstajícímu kontrarevolučnímu komplotu v zemi. Vyklizovali pole pro rozkladnou činnost pravicových a antisocialistických sil a přispívali tak k vytvoření atmosféry nátlaku a strachu.

Pravicová část vedení KSČ nejen trpěla, ale i podněcovala generální útoky proti stranickému aparátu, umrtvovala jeho činnost i práci volených orgánů. Stranický aparát byl přitom nahrazován různými komisemi a aktivy, které byly ve skutečnosti nátlakovými skupinami pravicových elementů. O složení těchto komisí a aktivech se nerozhodovalo ve stranických, orgánech. V aparátě i jinde se do popředí drali různí oportunisté a kariéristé, kteří ve snaze získat si přízeň pravičáků pomlouvali a hanobili činnost strany i její slavnou revoluční historii.

Stupeň rozkladu v KSČ dosvědčuje i skutečnost, že z jejích řad byli za aktivní pravicově oportunistickou činnost vyloučeni čtyři tajemníci ÚV KSČ, devět vedoucích tajemníků krajských výboru a 59 vedoucích tajemníků okresních výborů strany. Více než jedna třetina členů ÚV, KV a OV musela bud rezignovat, nebo byla ze strany vyloučena.

Ústřední výbor KSČ jako nejvyšší orgán strany mezi sjezdy i jeho výkonné orgány přestaly plnit úlohu řídícího štábu při rozvíjení socialistické společnosti i při obraně jejích revolučních vymožeností. A. Dubček a jeho stoupenci, kteří si zmonopolizovali rozhodování ve vedení strany, paralyzovali činnost předsednictva i celého ústředního výboru KSČ. Znemožňovali přijetí účinných opatření v době, kdy to ještě bylo možné, a svým postupem vyklízeli nepřátelským a reakčním silám pozici za pozicí. Tím se stupňovala a umocňovala troufalost a útočnost kontrarevoluce, zatímco postupně slábla až prakticky zanikla možnost jejího potlačení vnitřními politickými i mocenskými prostředky.

2. Rovněž rozklad socialistické moci dosáhl značného stupně. Postup A. Dubčeka v čele strany a O. Černíka jako předsedy vlády přispěl ve velké míře k tomu, že byla postupně rozvrácena činnost mocenských orgánů socialistického státu, Bezpečnosti, justice, armády, čehož využívali vnitřní i zahraniční nepřátelé našeho zřízení.

Činnost vlády a její postup určovali kromě O. Černíka i další pravicoví činitelé, kteří oslabovali státní vedení socialistické společnosti, deformovali záměry ekonomické reformy a všemožně uvolňovali prostor pro revizionistické a protisocialistické koncepce ve všech základních oblastech politiky státu. Patřil k nim především O. Šik, který se postupně dostal od svých revizionistických koncepcí v ekonomické oblasti a „teoretických“ návrhů na změnu politického systému až k přímé zradě socialismu a nakonec skončil jako tuctový přisluhovač antikomunistických centrál na Západě.

O. Černík jako předseda vlády ignoroval četné kritické hlasy a doporučení soudruhů z vlády i volených funkcionářů národních výboru. V podstatě umrtvoval iniciativu, jež směřovala k odstranění negativních jevů. Členy vlády, a zejména jejího předsednictva, objektivně neinformoval o skutečné situaci v zemi ani o vážných problémech, jež vyvstávaly v našich vztazích se SSSR a dalšími spojenci, přestože tyto otázky byly neustále na pořadu jednání předsednictva ÚV KSČ. Tak se dostávali do izolace ti místopředsedové vlády a ministři, kteří byli znepokojeni současnou situací a dožadovali se rozhodných opatření.

Postupné ochromování vlastního poslání a činnosti mocenských orgánu prováděla pravice velmi promyšleně, otevřeně i skrytě. Chtěla dosáhnout toho, aby v případě nutnosti nebyly tyto orgány způsobilé rozhodně vystoupit proti kontrarevoluci a obhájit moc dělnické třídy, ale naopak, aby jich v pravou chvíli mohly dokonce zneužít pravicové kruhy usilující o politický zvrat. Současně nastolovala otázku odčinění všech revolučních aktů třídní spravedlnosti po únoru 1948, při čemž drze zneužila fakt, že strana přiznala a kritizovala případy porušení socialistické zákonnosti v padesátých letech.

Postupně se vytvořila taková situace, že poctiví pracovníci státních mocenských orgánů byli politicky odzbrojováni a izolováni, zatímco vyzývavost a troufalost kontrarevolucionářů a vysloveně kriminálních živlů se nesetkávaly s odporem a postihem státní moci. Čestné příslušníky Bezpečnosti dezorientovala už sama skutečnost, že ministr vnitra J. Pavel se nijak netajil svým záměrem zlikvidovat Státní bezpečnost. Veřejně to vyhlásil a v praxi také uskutečňoval. Rovněž neskrýval, že se ztotožňuje s programem revizionistických a antisocialistických sil.

Vedení strany a státu nejenže nevolalo ministra vnitra J. Pavla ke stranické a služební odpovědnosti, ale svou naprostou nečinnosti napomáhalo bezbřehé liberalizaci v bezpečnostních a justičních orgánech, což ve svých důsledcích nevyhnutelně vedlo ke ztrátě politické i právní jistoty občanu československého státu.

Celkový vývoj ve straně i v celé společnosti měl zákonitě negativní dopad i na činnost a politickomorální stav čs. armády. Nové vedení armády se začalo formovat v dubnu 1968 už v ovzduší nejistoty a rostoucích pravicových tlaku, kdy politický rozklad v armádě byl provázen všestranným uvolněním kázně a narušením principu nedílné velitelské pravomoci v míře nemyslitelné v socialistické zemi.

Jedním z politických a ideologických center pravice byla Vojenská politická akademie, z níž vzešlo v létě 1968 dokonce oficiální memorandum s požadavkem, aby byly přehodnoceny zásady vojenské politiky strany a státu schválené XIII. sjezdem KSČ a aby byla upravena československá vojenská doktrína na základě revize našeho vztahu k Varšavské smlouvě.

Na růstu negativních jevů v armádě měl značný podíl gen. V. Prchlík, jenž po lednu 1968 přešel z funkce náčelníka Hlavní politické správy na místo vedoucího oddělení ÚV KSČ pro řízení stranické práce v armádě, Bezpečnosti, v soudech a prokuratuře. V. Prchlík se stal aktivním vykonavatelem oportunistického kursu ve vztahu k armádě, Bezpečnosti, soudům a prokuratuře.

Tehdejší stav v armádě a Bezpečnosti vyžadoval rozhodná opatření k posílení stranického vlivu. Avšak dochází k pravému opaku. Místo kádrového řešení bylo na návrh A. Dubčeka bezpečnostní a branné oddělení ÚV KSČ zrušeno. Nejvyšší stranický orgán tak ztratil důležitý nástroj pro řízení komunistu v armádě a Bezpečnosti.

Tato i mnohá další fakta svědčí o tom, že politická a bojová pohotovost československé armády byla značně narušena. Jak silně byla naše armáda zasažena pravicovým oportunismem, potvrzuje skutečnost, že za protisocialistickou činnost a hrubé porušení vojenských řádů byl značný počet členů útvarových organizaci vyloučen ze strany a mnozí z nich museli odejít z armády.

Také v nejvyšším zákonodárném sboru - Národním shromáždění - se skupina pravicových poslanců v čele s předsedou Národního shromáždění Josefem Smrkovským zmocnila všech rozhodujících pozic. Kolem J. Smrkovského se uměle vytvářel kult tzv. lidového tribuna, který měl mít ve všem rozhodující slovo. J. Smrkovský a jeho pomahači v parlamentě i ve sdělovacích prostředcích potírali promyšlenou demagogií každý alarmující hlas těch poslanců, kteří respektovali Skutečné zájmy strany a lidu a dožadovali se rozhodného postupu proti nepřátelským silám.

J. Smrkovský na jedné straně prosazoval přijetí některých nesprávných zákonných úprav nahrávajících pravici a na druhé straně spolu s F. Krieglem všemožně oddaloval přijetí zákonných opatření namířených proti reakci a kontrarevoluci.

Machinace pravicových sil v oblasti státní moci dokazuje také výběr poslanců do České národní rady v červenci 1966. Při volbách poslanců došlo dokonce k volebním podvodům. Z České národní rady, v jejímž čele stál Č. Císař, si pravice vytvářela další významný nástroj pro dosažení politického zvratu v zemi.

Rozhodující články výkonné i zákonodárné moci v Československu tedy postupně přestaly plnit své třídní poslání v politickém systému socialistického státu. Pravicově oportunistické a protisocialistické síly v nich získaly klíčové postavení a využívaly svých pozic k tomu, aby v zárodku mařily každou snahu zaměřenou na zastavení a odvrácení katastrofického vývoje.

Mocenské orgány Státní bezpečnosti, justice i armády byly ochromeny, nebyly řízeny vedoucími orgány strany a státu, takže nebyly schopny čelit prudkému nástupu kontrarevolučního podzemí ani diverzi vnějších nepřátel. Bojeschopnost i morální a politický stav Čs. lidové armády citelně poklesly, takže oprávněně vznikala otázka, zda je armáda, bez jasných pokynů vedení strany a vlády, způsobilá zajišťovat ochranu našich západních hranic, jež jsou současně hranicí i celé světové socialistické soustavy.

3. V politickém systému Československé socialistické republiky má při budování a obraně socialismu významné místo Národní fronta jako politický svazek pracujících měst a venkova, společenských organizací a zájmových sdružení uznávajících vedoucí úlohu KSČ. Pravicově oportunistické síly se po lednu 1968 soustředily na přeměnu Národní fronty v takové politické seskupení, které by popřelo vedoucí úlohu KSČ v naší společnosti. Hlavním podněcovatelem těchto snah byl předseda ústředního výboru Národní fronty a člen předsednictva ÚV KSČ Fr. Kriegel, který se stal jednou z vůdčích postav nacionalistického, protisovětského a přímo kontrarevolučního proudu.

Obzvláště prudký zápas se sváděl o odbory, které chtěla pravice zbavit jejich třídního obsahu a poslání. Rozbíjení jednoty odborového hnutí bylo výrazem soustředěného útoku pravice proti třídní jednotě pracujících, jenž měl zároveň podlomit i likvidovat vedoucí postavení dělnické třídy v socialistické společnosti. Dělnická třída jako celek se nedala strhnout k protisovětským vystoupením.

Zásadoví odborářští funkcionáři, především poctiví komunisté, byli skandalizováni a odstraňováni z funkcí, aniž se jich orgány strany zastaly. Místo nich prosazovala pravice do funkcí vyznavače tzv. obrodného procesu a nezřídka i deklasované živly, při jejichž výběru byl hlavním kritériem jejich odmítavý vztah k vedoucí úloze strany, k marxisticko-leninskému pojetí socialistické výstavby a ke spojenectví se Sovětským svazem.

Pod heslem „nové odborové politiky“ byl zpracován a široce publikován Návrh programu činnosti ROH, který měl vysloveně oportunistický a revizionistický charakter. Popíraly se v něm leninské principy organizátorské i výchovné činnosti odboru za socialismu i jejich spoluodpovědnost za rozvoj socialistické ekonomiky. Ve značném počtu závodů se při volbách odborových orgánů prosadila teze „odbory bez komunistu“. Nechyběly ani případy, kdy docházelo k zakládání různých tzv. organizací pracujících mimo rámec ROH, jako například federace lokomotivních čet, jejichž zřízení bylo v rukou vyloženě kontrarevolučních živlů.

Podobný proces jako v odborech probíhal s dílčími odlišnostmi i v ostatních společenských organizacích sdružených v Národní frontě. Velké škody napáchala pravice především na naší mládeži. Pod pláštíkem kritiky nedostatků došlo k rozbití Československého svazu mládeže jako jednotné organizace působící na politickoideovou výchovu mládeže v duchu marxismu-leninismu. V důsledku nerozhodného postupu předsednictva ÚV KSČ byly mládežnické organizace vydány napospas pravicovým a kontrarevolučním silám.

Do politického života v té době také vstoupily nové politické organizace s otevřeným protisocialistickým programem, jako K 231 a KAN. které byly přímo napojeny na západní antikomunistická centra. Bylo to jen další svědectví, že destrukční proces v našem politickém systému už nabyl vyhraněných kontrarevolučních rysů. Obě tyto reakční organizace nepokrytě vyhlásily, že jejich nejbližším cílem je odplata za únor 1948, a neskrývaly se ani tím, že chtějí nastolit buržoazně demokratické zřízení a tvrdě se vypořádat s komunisty i se všemi poctivými budovateli socialismu. Vedení strany a vlády ani proti takovýmto vysloveně protisocialistickým a kontrarevolučním seskupením nezakročilo.

V Čs. straně socialistické a Čs. straně lidové získávaly stále vetší vliv síly, jež jim chtěly vrátit starou protikomunistickou úlohu, jakou obě tyto strany hrály před únorem 1948. Těmto cílům byl podřízen masový nábor nových členů i přijetí nových programů. Širokou činnost také rozvíjelo Dílo koncilové obnovy, které ve službách bojového politického klerikalismu získávalo dosti velkou masovou základnu, zejména na Slovensku.

S programem otevřené revize února 1948 a nového rozštěpení politické jednoty dělnické třídy vystoupila i sociální demokracie, která se přihlásila k antikomunistické linii Socialistické internacionály.

Četná fakta prokazují, že v roce 1968 se u nás vytvořila široká protikomunistická koalice a vznikala nová struktura politického systému, která fakticky obnovovala stav před únorem 1948 a v níž se dokonce projevovaly i výrazné prvky z předmnichovské buržoazní republiky. Zatímco Komunistická strana Československa byla pravicovými oportunisty rozkládána, její činnost paralyzována a její akceschopnost ochromena, maloburžoazní kontrarevoluce si vytvářela stále vetší zálohy, které podle potřeby nasazovala do politického zápasu. Pravicová část vedení KSČ vydávala tento protisocialistický pohyb za pozitivní politickou angažovanost našich občanů. Přitom všechny ty, kdož proti těmto nebezpečným jevům vystupovali, označovala pravice za sektářské a konzervativní odpůrce „socialistické obrody“. Ve skutečnosti pravicově oportunističtí činitelé odkryli prostor pro vysloveně reakční a kontrarevoluční živly, které se draly do popředí a neskrývaly se se záměrem, že odstraní od moci A. Dubčeka, O. Černíka a další, jakmile nebudou už potřebovat jejich ochrany a záštity.

4. při prosazování svých cílů kladla pravice a antisocialistické síly mimořádný důraz také na likvidaci vedoucí úlohy strany v ekonomice, na rozrušení principu centrálního plánovitého řízení národního hospodářství a na prosazování revizionistického pojetí ekonomické reformy. Československá ekonomika měla být postupně oddělována od socialistického společenství a co nejvíce připoutávána k ekonomice kapitalistického Západu.

Pravicově oportunistická praxe i výklad ekonomické reformy směřovaly ke zrušení všech centrálních řídících hospodářských orgánů, k úplnému popření úlohy plánu, k oddělení ekonomického řízení od politického rozhodování a k postupné likvidaci všelidového vlastnictví. V podstatě šlo o to, aby byly socialistický stát, strana i odbory zcela vyřazeny z tvorby a provádění ekonomické politiky a aby se rozpoutala tržní živelnost se všemi negativními důsledky pro společenské i hmotné postavení pracujících. Pod záminkou, že je třeba vyjít vstříc spotřebiteli, prosazovala pravice soukromé podnikání, aby maloburžoazní živel měl i vlastní ekonomickou základnu pro rozleptávání socialismu. Kontrarevoluční záměry v oblasti národního hospodářství dnes už otevřeně přiznává i O. Šik a jeho přátelé na Západě.

V teorii i praxi se tak postupně připravovala a etapovitě uskutečňovala přeměna socialistické ekonomiky v systém, který by zbavil dělnickou třídu a všechny pracující nejen všech revolučních vymožeností, ale i základní politické a ekonomické jistoty. Pravice počítala s tím, že postupné zhoršování ekonomické situace vyvolá živelnou nespokojenost pracujících, kterou pak využije v boji proti socialistické moci.

5. Závažné problémy a krizové jevy v ideologické oblasti, které vznikaly a narůstaly v naší společnosti již delší dobu, vyústily po lednu 1968 v překrucování, v popírání a posléze i v příkré odmítání základních principů marxisticko-leninského světového názoru ve filozofii, v sociologii, v historii, v ekonomii, v oblasti státu, práva a výstavby strany i v kultuře a umění, kde všude docházelo k přímé kapitulaci před buržoazní ideologií. Ideologický zápas přerostl v přímý boj o moc, do něhož pravice v plné míře zapojila sdělovací prostředky.

Vinou kapitulantského postoje pravicové části Dubčekova vedení se pravicové síly plně zmocnily rozhlasu, televize, zpravodajského filmu i většiny tisku a přeměnily je v hlavní nátlakový a mocenský nástroj k prosazení svých cílů. Celkové obsahové zaměření sdělovacích prostředku v podstatě splynulo s ideologickou diverzí imperialistického Západu.

Agresívní skupiny tzv. progresivistů umlčovaly a terorizovaly poctivé redaktory a novináře, kteří chtěli pravdivě a objektivně hodnotit situaci v naší zemi. Každého, kdo obhajoval principy marxismu-leninismu, proletářského internacionalismu, spojenectví s SSSR i naši příslušnost k světovému socialistickému společenství, každého, kdo vyjadřoval nesouhlas nebo se postavil na odpor vzdouvající se vlně antisocialistické a protisovětské hysterie, všemožně zastrašovaly a dožadovaly se jeho vyřazení z národního společenství.

Československé události potvrzují, že v ideologické oblasti nemůže v žádném případě docházet k ústupu před buržoazní ideologií, s níž nemůže být kompromisu. Potvrzují, že strana nesmí podléhat prakticismu, oslabit ideologickou práci, snížit ji na pouhou propagandu politiky, na abstraktní vysvětlování marxisticko-leninských pouček. Ideologická práce strany vždy byla, je a musí být nedílnou součástí politického boje strany a dělnické třídy. Každé zanedbání, oslabení masově politické a ideologické práce strany, Každé rozrušení jejich teoretických, třídních a internacionálních základu využívá ideový protivník. Zákonitě to pak vede zprvu k pokusům o „vylepšení“ či „zdokonalování“ socialismu, k nahrazování internacionalismu nacionalismem, přechází k pěstování ideálu maloburžoazního spotřebitelského socialismu, k vytváření falešných mýtů o socialistické skutečnosti, až nakonec ústí v odmítání a popírání socialismu vůbec. Komunistická strana a socialistický stát musí ovládat všechny nástroje k prosazení svých politických, třídních a ideových cílů. Sdělovací prostředky, tisk, rozhlas, televize, film, jsou nesmírně důležitým nástrojem moci a masové politické výchovy, který se nikdy nesmí vymknout řízení a kontrole marxisticko-leninské strany a socialistického státu, nemá-li se věc socialismu dostat do vážného nebezpečí.

6. Po celou dobu existence Československé republiky vedla dělnická třída a pracující v čele s Komunistickou stranou Československa boj o základní zahraničně politickou orientaci státu, jež by zajišťovala jeho samostatnost, suverenitu a svobodný rozvoj. Československo-sovětská smlouva o spojenectví, přátelství a poválečné spolupráci z 12. prosince 1943 byla vyjádřením vůle lidu, který se na tragických zkušenostech z let 1938 a 1939 a v průběhu národně osvobozeneckého boje přesvědčil, že životní zájmy našich národů, vnitřní i mezinárodní jistota československého státu jsou neoddělitelné od nerozborného internacionálního bratrství se Sovětským svazem. Tuto neochvějnou vůli lidu zakotvil Košický vládní program a definitivně ji utvrdil Vítězný únor 1948. V Ústavě ČSSR, ve všech usneseních sjezdu KSČ, ve stanovách strany i v programových prohlášeních Čs. vlád po únoru 1948 je jasně a jednoznačně řečeno, že naše přátelství a spojenectví se SSSR, s nímž náš váží společné třídní zájmy, je hlavní záštitou samé existence českého a slovenského národa a nejvyšší zárukou naší úspěšné socialistické cesty.

Avšak tuto základní pravdu začala pravice po lednu 1968 uvádět stále více v pochybnost, až nakonec přešla otevřeně na protisovětské pozice a vědomě narušovala naše internacionální závazky vyplývající z členství ČSSR ve Varšavské smlouvě. Pod heslem tzv. vlastní tváře Čs. zahraniční politiky se krok za krokem prosazoval kurs na roztržku s našimi socialistickými spojenci a bratrskými stranami. Taková zhoubná linie se uskutečňovala v době, kdy se naše země stala předmětem hlavního zájmu imperialismu, který chtěl využít našeho vnitropolitického vývoje k zasazení úderu věci socialismu nejen v naši vlasti, ale prostřednictvím Československa i životním zájmu celého socialistického společenství. Antisovětská orientace pravicových sil v KSČ se stala rovněž součástí mezinárodního revizionistického proudu, pro nějž byl takzvaný československý experiment posilňující injekcí a novým argumentem pro požadavek revize základních principů marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu v komunistickém hnutí.

Zahraničně politická koncepce pravice, která byla důsledkem kontrarevolučního vývoje v ČSSR. vedla ve svých důsledcích nejenom k ohrožení vnitřní stability a bezpečnosti státu i jeho suverenity a mírových podmínek pokojné práce lidu, ale i k obnažení západních hranic tábora socialismu, jehož mělo být Československo pevnou výspou na rozhraní socialistické a kapitalistické soustavy v Evropě. Obrana a zachování socialismu v naší zemi se tudíž netýkaly pouze bezprostředních zájmů Komunistické strany Československa a našeho pracujícího lidu, ale nutně se staly společnou záležitostí socialistických států, bratrských stran těchto zemí i celého komunistického hnutí.

Tato obecná charakteristika krizového vývoje ve straně a společnosti v ČSSR potvrzuje, že rozvratný proces, rozpoutaný pravicovými a protisocialistickými silami zachvátil všechny oblasti veřejného a politického života - ekonomiku. ideologii i zahraniční politiku. V srpnu 1968 vznikla v Československu vyhrocená kontrarevoluční situace a naše země se dostala na pokraj občanské války. Na porad dne vyvstala se vší ostrostí otázka „kdo s koho“. Buď kontrarevoluce, opírající se o podporu mezinárodní reakce, dovrší své zhoubné dílo, nebo se socialistickým silám podaří kontrarevoluci odrazit a uhájit věc socialismu.

Komunisté i nekomunisté, kteří si uvědomovali smrtelné nebezpečí hrozící našemu socialistickému zřízení, požadovali na vedení strany a státu, aby rozhodně čelilo kontrarevolučním silám a postavilo se na obranu vymožeností socialismu. Tyto naléhavé výzvy byly obsaženy v četných rezolucích a dopisech adresovaných ústřednímu výboru Komunistické strany Československa, zůstaly však bez odpovědi. V době, kdy kontrarevoluční síly v Praze a jiných místech přecházely do otevřeného útoku ve snaze chopit se moci, pravicoví představitelé ve vedení strany ujišťovali veřejnost, že je „všechno v pořádku“ a že „proces obrody a demokratizace se úspěšně rozvíjí“.

Tisíce komunistů, jednotliví občané a celé kolektivy pracujících, představitelé všech vrstev obyvatelstva a různých organizací včetně členů ústředního výboru Komunistické strany Československa a ústředního výboru Komunistické strany Slovenska i členů vlády ČSSR a poslanců Národního shromáždění a Slovenské národní rady, vědomi si své třídní, národní a internacionální odpovědnosti za osud socialismu v Československu, hledali usilovně východisko z těžké, kritické situace. Jelikož pravicová část vedení strany nechtěla přijmout žádná opatření, která by vedla ke zmaření kontrarevolučního převratu a k odvrácení občanské války, začali se obracet na vedení bratrských stran i na vlády našich spojenců s prosbou, aby v této historicky závažné chvíli poskytly československému lidu internacionální pomoc při obraně socialismu. Jednali tak v hluboké víře, že jejich třídní bratři nenechají Československo napospas kontrarevoluci, jež hrozila krveprolitím, a že zabrání tomu, aby naše země byla vyrvána ze socialistického společenství.

Objektivní posouzeni a objasnění příčin a souvislostí hluboké krize, v níž se octla KSČ a celá naše společnost v roce 1968, nezvratně dokazují, že vnitřní síly, paralyzované politikou pravicových představitelů ve vedení strany, nebyly s to se zmobilizovat a zastavit frontální nástup kontrarevoluce. Za takováto situace bylo nutno rozhodnout, zdali se má čekat, až kontrarevoluce vyvolá bratrovražedný boj, kdy budou hynout tisíce lidí, a teprve potom poskytnout internacionální pomoc, nebo přijít včas a předejít krvavé tragédii i za cenu počátečního nepochopení doma i za hranicemi. Vstup spojeneckých vojsk do Československa 21. srpna 1968 předešel takovému krveprolití, a byl tedy potřebným a jedině správným řešením.

Důkladné prozkoumáni faktů o poměrech v naší straně i v celé zemi před srpnem 1968 i v pozdějším období potvrzuje, že každé jiné řešení, které by neobsahovalo vnější bezprostřední pomoc SSSR a dalších našich spojenců, nemohlo mít v podmínkách, kdy činnost strany byla ochromena a československá státní zřízení se dostávalo na pokraj rozpadu, žádnou naději na úspěch, neboť by nevedlo k záchraně socialismu v ČSSR.

Vstup spojeneckých vojsk pěti socialistických zemí do Československa byl aktem internacionální solidarity, který odpovídal jak společným zájmům československých pracujících, tak mezinárodní dělnické třídy, socialistického společenství a třídním zájmům světového komunistického hnutí. Touto internacionální akcí byly zachráněny životy tisíců lidí, zabezpečeny vnitřní i vnější podmínky pro jejich mírovou a pokojnou práci, upevněny západní hranice socialistického tábora a zmařeny naděje imperialistických kruhů na revizi výsledků druhé světové války.

Ústřední výbor KSČ odmítá abstraktní pojetí suverenity socialistického státu, jaké šíří v zájmu oklamání mas buržoazní propaganda, a stojí na pozicích, které i v otázce suverenity odpovídají třídní a internacionální podstatě socialistického státu. Proto vstup spojeneckých vojsk do ČSSR považuje za bratrskou internacionální pomoc československému lidu.

Srpnová internacionální akce na záchranu socialismu v ČSSR vytvořila pevné zázemí pro československé komunisty, kteří díky této pomoci mohli plně rozvinout vlastní politický zápas proti kontrarevolučním, protisocialistickým a pravicově oportunistickým silám a překonat politickými prostředky kontrarevoluční hrozbu věci socialismu v ČSSR. .

Pravdivé poznání celého pozadí skutečné situace v roce 1968 i všech motivů vstupu spojeneckých vojsk do ČSSR ukazuje v pravém světle všechny lži, pomluvy a vědomé překrucování skutečnosti, konstruované a šířené naší vnitřní reakcí, pravicovými oportunisty i zahraniční buržoazní propagandou o srpnových událostech. Hluboké a správné pochopení pravého smyslu těchto událostí je zároveň rozhodujícím předpokladem k vytvoření zdravého politického ovzduší v naší zemi, k upevnění ideové a Akční jednoty KSČ na marxisticko-leninském a internacionalistickém základě.

«

Po vstupu spojeneckých vojsk A. Dubček, O. Černík, J. Smrkovský, Fr. Kriegel, J. Špaček, Z. Mlynář, Š. Sádovský, Č. Císař, V. Slavík prohloubili svou zpronevěru na zájmech strany, Čs. lidu i mezinárodního komunistického hnutí a učinili další hazardérský krok. V noci z 20. na 21. srpen 1968 prosadili přes zásadní odpor a nesouhlas marxisticko-leninské části ve vedení strany netřídní, protiinternacionalistické prohlášení předsednictva ÚV KSČ, jehož zveřejnění mělo katastrofální důsledky.

Po tomto věrolomném aktu A. Dubček rozpustil zasedání předsednictva ÚV KSČ. S jeho vědomím a za zády ÚV KSČ byl svolán předsednictvem a částí městského výboru KSČ v Praze, které byly známou baštou pravice, nelegální mimořádný sjezd KSČ, na němž se chtěli pravicoví oportunisté zmocnit úplně vedení strany, a především vyhlásit všestranný boj proti Sovětskému svazu a zmobilizovat proti němu nejen všechny domácí, ale i zahraniční protisovětské a antikomunistické síly.

Po 21. srpnu 1968 učinily protisocialistické síly z prohlášení předsednictva ÚV KSČ, které bylo ve své podstatě bezpříkladným protistranickým činem, svůj štít. Pravice vydírala tisíce členů a funkcionářů strany a nutila je řídit se tímto prohlášením. Odvolávala se na to, že komunisté musí disciplinovaně plnit usnesení předsednictva ÚV své strany. S jeho pomocí otevřela naplno stavidla protisovětské hysterie a uvedla do pohybu lavinu šovinismu, projevující se navenek pseudovlasteneckými výzvami a hesly. Nastala neuvěřitelná dezorientace, protože kontrarevoluce promyšleně vyvolala pomocí sdělovacích prostředků bezhlavou paniku. Obrátila naruby všechny základní pojmy a hodnoty. Co bylo legální, prohlašovalo se za nelegální, zatímco veškerému ilegálnímu počínání kontrarevoluce se dávalo zdání legality.

Na základě prohlášení předsednictva ÚV KSČ si pravice vynutila přijetí obdobných prohlášení ve vládě, v Národním shromáždění a v dalších státních a společenských organizacích. Souhlas s jejich nacionalistickým a protisovětským obsahem si pravicově oportunistické a kontrarevoluční síly vymáhaly morálním terorem, dokonce i hrozbami fyzického násilí.

Kontrarevoluční úloha sdělovacích prostředku vyústila po 21. srpnu 1968 ve smršť šovinistické demagogie. která měla zabránit tomu, aby českoslovenští občané rozpoznali správnou dělící čáru třídního boje. Tato demagogie měla současně vzbudit v naší zemi i ve světě dojem, že jde o „všenárodní vlastenecké hnutí“. Takovémuto ovzduší podlehli i mnozí čestní komunisté a poctiví občané naší republiky, kteří vinou celkové dezinformace i hluboce chybného prohlášení PÚV KSČ nebyli s to rychle rozeznat skutečnou pravdu. Leckteří z nich se dopouštěli činů, jež odporovaly jejich skutečnému přesvědčení. Postupně se sami přesvědčili a přesvědčují o správnosti internacionální pomoci spojenců, tehdejších svých postojů a činů upřímně litují a poctivou prací vyjadřují svou oddanost věci socialismu.

V tehdejší složité situaci projevil státnickou rozvahu a prozíravost s. L. Svoboda. již v noci z 20. na 21. srpen 1968 i v dalších dnech vydali prezident republiky a ministr národní obrany rozkazy, v nichž Čs. lidové armádě uložili zachovat klid, nevyvolat střetnutí s vojsky spojenců. Tyto rozkazy byly v podstatě splněny, čímž se předešlo nedozírným následkům.

Po 21. srpnu 1968 vyvolávaly kontrarevoluční živly v Československu chaos, rozvrat, ústavičné napětí a nepokoje. Rovněž pravicoví oportunisté vyvíjeli horečnou aktivitu, aby za každou cenu zabránili normalizaci ve straně i ve vztazích k bratrským stranám. Lidé jako V. Šilhán, J. Litera, J. Šabata, L. Lis, Z. Hejzlar, J. Pelikán, B. Rattinger, M. Vaculík, P. Machonin, K. Kaplan, M. Hájek, R. Horák, D. Havlíček, J. Ruml a další, kteří dříve spolu s exponenty pravice ve vedeni strany a státu prováděli nebezpečnou činnost, napomáhali vytváření kontrarevoluční situace, rozkládali stranu, státní orgány a společenské organizace, nyní všemožně usilují o to, aby se neustále udržovalo krajní napětí v zemi. Naprostá většina z nich patří k hlavním organizátorům nelegálního vysočanského sjezdu uskutečněného 22. srpna 1958. Většina delegátů tohoto sjezdu, mezi nimiž chyběli účastníci ze Slovenska, tvořila kulisu pro předem připravené vyhlášení platformy, jež se naprosto rozcházela s posláním, programem i celou revoluční a internacionalistickou historií naší strany. Nelegální vysočanský sjezd si kladl za cíl:

• přijmout ucelenou antisovětskou platformu, jež obsahovala různé ultimativní požadavky vůči KSSS a Sovětskému svazu. Přitom se pravičáci stavěli do pózy jakýchsi vítězů, ačkoli ve skutečnosti byli již pouhými bankrotáři;
• otevřeně proklamovat roztržku s KSSS a dalšími bratrskými stranami. Organizátoři nelegálního sjezdu si dokonce nadutě osobovali právo vyobcovat tyto strany z mezinárodního komunistického hnutí;
• popřít všechny revoluční tradice strany i její marxisticko-leninské programové principy a přeměnit ji v jakési nacionalistické, šovinistické a protisovětské seskupení pod názvem KSČ.

Pokus pravice o dovršení převratu v KSČ se projevil i při inscenované volbě tzv. vysočanského ústředního výboru, v němž měli převahu lidé stojící na protistranických pozicích. Pravice se rovněž zmocnila ústředního tiskového orgánu, Rudého práva, jehož jednotlivá čísla, zvláště od 21. srpna až do 3. září, se celým svým provokačním nacionalistickým a protisovětským obsahem zpronevěřovala internacionalistickým tradicím Rudého práva a neměla nic společného ani se stranou, ani s marxismem-leninismem.

Vysočanské pravicové centrum všemožně dezinformovalo a klamalo bratrské komunistické strany, obzvláště na Západě, ve snaze získat podporu pro svůj revizionistický a antisovětský kurs i v rámci mezinárodního komunistického hnutí. Současně aktivně napomáhalo tomu, aby se z tzv. československé otázky stal uzlový bod nenávistné kampaně rozvířené imperialistickými kruhy. O. Šik, který dlel 21. srpna 1968 se skupinou ministrů - exponentů pravice - v Bělehradě, protiprávně pověřil J. Hájka, aby odejel do OSN.

J. Hájek se skutečně zúčastnil projednávání tzv. československé otázky v Radě bezpečnosti, kam ji vnutily na porad jednáni západní mocnosti. Přednesl na tomto fóru velmi rafinovaný protisovětský projev, ačkoli mu byly tlumočeny striktní pokyny prezidenta republiky, vlády i ÚV KSČ, aby do New Yorku neodjížděl a v Radě bezpečnosti nevystupoval.

Dne 23. srpna 1968 odejel přes odpor pravicových představitelů do Moskvy prezident republiky s. Ludvík Svoboda a Čs. delegace složená ze soudruhu G. Husáka, V. Biľaka, A. Indry, J. Pilera, M. Dzúra a B. Kučery. V Moskvě se k ní připojili A. Dubček, O. Černík, J. Smrkovský, J. Špaček a B. Šimon a 25. srpna pak další členové vedení strany, O. Švestka, E. Rigo, F. Barbírek, M. Jakeš, J. Lenárt a Z. Mlynář.

Výsledky čtyřdenních jednání československých a sovětských vedoucích činitelů byly vyjádřeny ve společném protokolu podepsaném všemi přítomnými účastníky. Českoslovenští představitelé v tomto dokumentu vyjádřili své odhodlání dosáhnout normalizace poměrů v naší zemi na základě marxismu-leninismu, obnovit vedoucí úlohu strany a autoritu státní moci dělnické třídy, vyřadit kontrarevoluční organizace z politického života a upevnit mezinárodní svazky ČSSR se Sovětským svazem a dalšími socialistickými spojenci. Tento dokument byl východiskem pro konstruktivní práci. Na celkových pozitivních výsledcích moskevských jednání se z československé strany aktivně podíleli soudruzi L. Svoboda, G. Husák, V. Biľak a další soudruzi zaujímající jasné třídní internacionalistické pozice.

V tu dobu dochází také na Slovensku k prudkému spádu událostí, který má, i když s některými rozdíly, obdobné rysy jako v českých zemích. Ve dnech 21., 22. a 23. srpna usilovala zdravá část předsednictva ÚV KS Slovenska za účasti s. Husáka o zachování nezbytné rozvahy a odpovědnosti. Po příjezdu zmocněnců tzv. vysočanského ústředního výboru (F. Vodsloně, L. Hrdinové, Š. Sádovského) svolali pravicově oportunističtí představitelé KS Slovenska, V. Pavlenda, J. Zrak, A. Ťažký, R. Harenčár a S. Falťan, prostřednictvím pravicově části městského výboru KSS v Bratislavě na 26. srpen 1968 mimořádný sjezd Komunistické strany Slovenska. Tento sjezd zpočátku probíhal ve vyhrocené nacionalistické a antisovětské atmosféře. Přihlásil se k výsledkům nelegálního vysočanského sjezdu a podle jeho příkladu přijal výzvu adresovanou komunistickým a dělnickým stranám pěti socialistických zemí.

Po přerušeném jednání se mimořádný sjezd KS Slovenska znovu sešel 28. srpna. Zúčastnil se ho po svém návratu z Moskvy s. G. Husák, jehož vystoupení přivodilo v jeho průběhu základní změnu. Mimořádný sjezd KSS přijal usnesení, jímž odmítl legálnost tzv. vysočanského sjezdu, obsahově anuloval závěry prvé části sjezdu KSS, jednomyslně schválil moskevský protokol a zvolil G. Husáka prvním tajemníkem ÚV KS Slovenska. Vliv a nátlak pravicově oportunistických sil byl ovšem ještě značný, což se projevilo především při volbách do nového ústředního výboru KSS, do něhož nebyla zvolena řada marxisticko-leninských kádrů, jež pravice vystavovala neustálým útokům.

Po návratu předsednictva ÚV KSČ z Moskvy probíhalo v Praze rozporuplné jednání při přípravě plenárního zasedání ÚV KSČ, které mělo projednat a vyvodit závěry z moskevského protokolu. A. Dubček, O. Černík, J. Smrkovský a další pravicoví představitelé přistupovali k plnění moskevského protokolu nezodpovědně a věrolomně. V podstatě podporovali výsledky nelegálního vysočanského sjezdu, Ačkoli během jednání v Moskvě prohlašovali, že neuznávají jeho právoplatnost. Současně zkoordinovali svůj postup s organizátory tohoto sjezdu, z nichž mnozí byli kooptováni do ÚV KSČ, kde významně posílili vliv pravice. Ve prospěch pravice se rovněž změnilo složení předsednictva ÚV KSČ, z něhož byl sice odvolán F. Kriegel, ale v důsledku zákulisních machinací byli zbaveni svých funkcí i soudruzi O. Švestka, D. Kolder, E. Rigo a A. Kapek. Velkou chybou ÚV KSČ bylo, že na tomto svém zasedání schválil kooptaci mnohých pravicově oportunistických exponentů do svých řad, jakož i početné rozšíření předsednictva ÚV, do něhož se rovněž dostala řada pravičáků.

A. Dubček ve svém projevu na srpnovém zasedání ÚV KSČ všemožně ospravedlňoval svůj oportunistický kurs, zamlžoval obsah moskevského protokolu a obcházel závazky, které z něho vyplývaly pro naše stranické a státní orgány. Zaujímal smířlivecký postoj k nelegálnímu vysočanskému sjezdu.

ÚV KSČ na svém zasedání 25.-26. září 1969 tento sjezd vyhlásil za neplatný, charakterizoval jej jako výsledek nepřípustné frakční činnosti některých členů ÚV KSČ, pravicové většiny městského výboru KSČ v Praze a dalších pravicově oportunistických sil. Svým usnesením potvrdil neplatnost tohoto frakčního shromáždění a zrušil netřídní, protiinternacionalistické a protistranické prohlášení předsednictva ÚV KSČ z 21. srpna 1968.

Skutečnost, že ÚV KSČ na svém zasedání 31. srpna 1968 přijal moskevský protokol, měla dalekosáhlý význam. Pozitivním činem srpnového pléna ÚV KSČ bylo to, že kooptovalo s. G. Husáka a s. L. Svobodu do ÚV a zvolilo je do předsednictva ÚV KSČ. Zásadové vystoupení obou soudruhu na plénu přispělo rozhodující měrou k tomu, že ÚV schválil moskevský protokol a postavil se za program normalizace života v zemi.

Pro dosažení normalizace bylo především třeba zformovat všechny zdravé síly ve straně i mimo stranu k rozhodnému úderu proti reakci, odhalit pravicové oportunisty a jejich skutečné záměry, porazit pravici v otevřeném politickém boji, vyrvat ji z rukou rozhodující mocenské pozice a nástroje, zejména sdělovací prostředky, a vymanit široké vrstvy pracujících z jejího vlivu. Přitom podmínky, v nichž se tento zápas odehrával, byly mimořádně těžké a složité.

Mnoho lidí propadlo ideovému zmatku a nebylo s to se oprostit od emocí podnícených a nadále rozjitřovaných především sdělovacími prostředky. Heslo „národní jednota“ se stalo zaklínadlem, jež sloužilo k morálnímu a politickému terorizování čestných komunistů a internacionalisticky smýšlejících pracujících. Nátlakem a nacionalistickým jitřením, jehož intenzita se stávala nesnesitelnou, napáchala pravice nepředstavitelné škody. Nese tak odpovědnost za neštěstí mnohých rodin, jejichž členové se dali strhnout do víru nacionalistické a protisovětské nevraživosti a někteří dokonce opustili svou vlast.

V prvních týdnech po 21. srpnu byly pravicové a protisocialistické síly ještě velmi drzé a troufalé. Spoléhaly se na to, že v A. Dubčekovi, O. Černíkovi a dalších pravičácích ve vedení strany a státu a v jiných článcích politického systému, kteří prováděli politiku dvojí tváře, mají záštitu a že mohou pomocí prostředků ovlivňování veřejného mínění v podstatě působit v předsrpnovém duchu, aniž se setkají s patřičným organizovaným odporem.

Avšak kontrarevolučním živlům nebylo dopřáno dlouho se radovat z některých úspěchů, jichž zpočátku po srpnu 1968 dosahovaly. Velkou čarou přes jejich rozpočet bylo schválení smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR, přijaté 18. října 1968 Národním shromážděním. Přijetí této smlouvy bylo významným politickým i psychologickým faktorem, jenž dával všem opravdovým komunistům a čestným stoupencům socialismu jistotu a vzpruhu do dalšího zápasu o upevnění všech socialistických hodnot.

Stejně tomu bylo i s další účinnou pomocí Sovětského svazu, jež měla všestranný charakter a životní význam pro naši zemi. Mimořádné dodávky obilí, ropy, cenných barevných kovu a jiných surovin zabezpečovaly chod našeho národního hospodářství a křížily všemožně spekulace pravicových a protisocialistických sil, spojované s politickými a jinými důsledky hospodářského rozvratu a chaosu, který záměrné vyvolávaly. Neocenitelná byla ideologická pomoc KSSS zdravému jádru naší strany, jež se mohlo na základě pravdivých informaci a leninských stanovisek sovětských komunistů správně orientovat ve složité situaci a zakalovat své internacionální postoje.

Znovu se formující marxisticko-leninská levice a její představitelé v předsednictvu a sekretariátu ÚV KSČ, v plénu ÚV KSČ i ve stranickém aparátě si kladli za cíl očistit stranu i celý náš společenský život od nánosu revizionismu, oportunismu a nacionalismu, zbavit antisocialistické a kontrarevoluční síly jejich vlivu, plně obnovit a dále rozvinout sílu našeho socialistického zřízení. Proti maloburžoaznímu heslu „jednota národa“ postavily tyto zdravé síly, které byly neustále terčem útoku pravice a kontrarevolučních sil, jedině správnou třídní koncepci revolučního svazku pracujících v čele s dělnickou třídou. Přitom musely trpělivým působením překonávat nedůvěru a nepochopení a postupně získávat na svou stranu ty čestné soudruhy a občany, kteří v srpnových dnech přechodně zakolísali a nyní hledali pravdu.

Uskutečňování této koncepce však bylo velmi obtížné, neboť pravicové oportunistické síly si i po 21. srpnu zachovávaly téměř všechny své pozice, dokonce je v některém směru ještě posílily. Vzhledem k tomu muselo zdravé jádro strany používat i mimořádné formy politického boje, tím spíše, že tisk, rozhlas i televize zůstávaly ještě v rukou pravice. V posrpnovém období sehrál závažnou úlohu časopis Zprávy, který byl ne jen významným činitelem ideologického působení, ale stal se i důležitým prostředkem organizačního sjednocování všech zdravých sil. V době, kdy oficiální stranický tisk neplnil své poslání a byl poplatný Dubčekově politické linii dvojaké tváře, časopis Zprávy zvedal revoluční a třídní sebevědomí opravdových komunistů, jimž pomáhal vytvářet očistný marxisticko-leninský proud ve straně.

Internacionalistická levice začala stále více přecházet od osobní agitace k otevřeným politickým vystoupením a akcím. V této souvislosti je třeba vysoce vyzvednout statečnost a nezměrnou iniciativu především mnohých předválečných členů strany, kteří nešetřili svou energií v boji za to, aby Komunistické straně Československa byla vrácena její revoluční čest.

K významnému měřeni sil mezi pravicí a levicí došlo v souvislosti s 51. výročím Velké říjnové socialistické revoluce. Po mnoha měsících, během nichž pravicové a protisocialistické živly všemožně dusily jakýkoli veřejný projev přátelství vůči Sovětskému svazu, se znovu uskutečnily veřejné manifestace na počest Velkého října. Avšak na druhé straně se rovněž potvrdilo, že kontrarevoluce ještě zdaleka nekapitulovala. Dokázala to různými vandalskými činy, ničením pomníků, pálením sovětských vlajek apod.

Prvním výrazným úspěchem marxisticko-leninské levice, o nějž mohla opírat svou další iniciativu a aktivitu, bylo plenární zasedání ÚV KSČ v listopadu 1968. jeho výsledky značnou měrou zúžily pole pro působnost pravicových živlů.

Skutečnost, že se podařilo prosadit rezoluci, v níž se odhalovala úloha antisocialistických sil před srpnem a pravicový oportunismus se otevřeně charakterizoval jako hlavní nebezpečí ve straně, měla velký význam pro další rozvoj v KSČ i v celé společnosti. Projednávání rezoluce v orgánech a organizacích KSČ urychlovalo politickou diferenciaci a umožnilo levici obhajovat a rozvíjet na stranickém fóru marxisticko-leninský kurs strany.

Pozitivním přínosem byla i další rozhodnutí listopadového pléna. Vytvoření výkonného výboru předsednictva ÚV KSČ omezovalo vliv pravice ve vedení strany a ztěžovalo i její další manévrování. Ustavením byra ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích byly zmařeny záměry pravicových oportunistu svolat tzv. sjezd českých komunistů a rozštěpit KSČ podle národnostního hlediska. Jeho předseda s. L. Štrougal v byru ÚV KSČ a množí soudruzi v krajích, okresech a základních organizacích vynaložili v této době značné úsilí, aby pravice byla postupně vytlačována z řízení nižších stranických orgánů a aby se obnovila práce strany v českých zemích na komunistických zásadách. Pozitivní úlohu v boji proti pravicově oportunistickým silám sehrály ve svém celku kontrolní a revizní komise strany. Průlomem do monopolu pravice na sdělovací prostředky bylo založení časopisu Tribuna jako orgánu byra ÚV KSČ, který v této těžké době navázal na revoluční a internacionalistické tradice československého komunistického tisku.

Při paralyzování vlivu a činnosti pravicových představitelů ve vedení strany se velmi aktivně angažoval s. G. Husák, jehož listopadové plénum ÚV KSČ v roce 1968 potvrdilo ve funkci prvního tajemníka ÚV KS Slovenska a zvolilo členem výkonného výboru předsednictva ÚV KSČ. Do vědomí zdravého jádra strany i všech poctivých občanů našeho socialistického státu se G. Husák zapsal svým pevným a smělým jednáním vůči kontrarevoluci a důsledně internacionalistickým postojem při řešení všech otázek, jež souvisely s obnovou soudružské spolupráce a ideové jednoty s KSSS a dalšími bratrskými stranami. V této souvislosti se uplatnila pozitivní úloha s. Husáka při jednáních delegací ÚV KSČ s vedoucími představiteli KSSS v Moskvě (říjen 1968) a v Kyjevě (prosinec 1968), kde spolu s prezidentem republiky s. Ludvíkem Svobodou významně přispěli k obnoveni a posílení vzájemné důvěry.

Po listopadovém plénu si pravice začala uvědomovat, že bude stále více ztrácet půdu pod nohama a že dojde k postupnému odhalení celého přediva jejích spikleneckých pletich a intrik, což povede k likvidování jejích pozic i vlivu v našem veřejném životě. Proto nasadila všechny páky, aby co nejvíce oddálila svůj pád a odsouzení československým lidem. Její platformou se stala politika dvojí tváře. Navenek licoměrně uznávala, že je nutno posilovat a rozvíjet naše socialistické zřízení i spojenecké svazky ČSSR s našimi spojenci, ale ve skutečnosti setrvávala na svých dřívějších pozicích. Všemožně chránila a upevňovala svou garnituru ve sdělovacích prostředcích, usilovně protlačovala své kádry do nově vytvořených vlád ČSR a SSR, do České národní rady a Sněmovny národů i do jiných orgánů a institucí. Využívala Každé příležitosti k organizování nátlakových kampaní a k vyvolávání permanentní krize jak uvnitř země, tak i ve vztazích ke spojencům. Její hlavní snahou bylo neustále udržovat situaci na bodu varu a celou veřejnost v soustavném napětí a nervozitě.

Stejně tak jako před srpnem 1968 i nyní dokázali pravicoví oportunisté při prosazování svých cílů dát bezostyšně v sázku všechno, co bylo prospěšné republice i jejímu lidu a co mělo být pevným kamenem ve stabilizaci socialistického státu. Týkalo se to i spravedlivé úpravy národnostních vztahů v rámci federativního uspořádání ČSSR, které vytvořilo základnu pro skutečně rovnoprávné soužití Čechů a Slováků. Svědčí o tom mimo jiné i hlučná kampaň kolem volby předsedy nově konstituovaného Federálního shromáždění.

Když se pravicovým hazardérům nepodařilo prosadit J. Smrkovského do funkce předsedy Federálního shromáždění, soustředili svou pozornost na odbory ve snaze přeměnit je v protistranickou a opoziční sílu. Dovršili rozčlenění odborového hnutí a na vedoucí funkce protlačili různé avanturisty, nemající nic společného se zájmy dělnické třídy. Na přelomu roku 1968-1969 využily revizionistické kruhy tribuny četných odborových sjezdů a shromáždění k vyvolání silného tlaku, jehož pomocí si chtěly vymoci přijetí zákona o podniku a podnikových radách pracujících. Prostřednictvím tohoto zákona mělo dojít k likvidaci centrálního hospodářského řízení a pod rouškou „přímé výrobní demokracie“ k nastolení podnikového partikularismu nedbajícího na celospolečenské zájmy a k vytlačení KSČ ze závodů.

Ovšem rozkladná činnost pravicových a protisocialistických sil pokračovala po srpnu 1968 na celé ekonomické frontě. Vedla k neustálému prohlubování dřívějších hospodářských těžkostí. Docházelo například k neustálému a nekontrolovatelnému zvyšování velkoobchodních a maloobchodních cen. Situaci navíc komplikovaly záměrně vyvolané nákupní horečky. Důsledky pokračující inflační viny tíživé dolehly především na ty vrstvy obyvatelstva, u nichž nedošlo k růstu příjmu.

Po listopadovém plénu ÚV KSČ v roce 1968 zapojovala pravice do nového kola nátlakových kampaní zaměřených proti normalizačnímu procesu především mládež a studentstvo. organizovala studentské stávky, demonstrace, různá memoranda a jiné akce, v nichž našly výraz ultimativní požadavky pravicově oportunistické a protisovětské fronty. Z psychózy vybičované mezi vysokoškoláky vzešla i osobní tragédie studenta Jana Palacha, za jehož smrt nesou představitelé pravice plnou politickou i morální odpovědnost. Tato událost se stala podnětem k vyvolání nové protistranické a protisovětské křeče, která měla před světem symbolizovat odpor proti nastolení klidu a pořádku v naší zemi. Známé události v souvislosti s mistrovstvím světa v hokeji koncem března 1969 dokázaly, že kontrarevoluce zabránila zkonsolidování situace v naší zemi, a že je nutno už konečně učinit přítrž tomu, aby se naše společnost zmítala ve stavu nepřetržitých krizí přerůstajících do katastrofických situací.

Mělo-li být dosaženo zásadního obratu v celém vývoji, bylo nutno v prvé řadě řešit situaci ve vedení Komunistické strany Československa, odkud bylo třeba začít s radikální změnou a nápravou. Odchod A. Dubčeka byl bezpodmínečnou nutností, neměla-li se strana a celá společnost i nadále potácet v bludném kruhu ustavičných krizových stavů.

Cílevědomě rozvíjené úsilí marxisticko-leninských sil ve straně vytvořilo předpoklady, aby na plenárním zasedání ÚV KSČ v dubnu 1969, jehož výsledky přijala většina československých komunistů se zadostiučiněním a souhlasem, byly provedeny základní změny ve vedení a politice strany. Odvoláním Alexandra Dubčeka z nejvyšší stranické funkce a zvolením G. Husáka prvním tajemníkem ÚV KSČ se otevírá nová etapa, v níž proces změn v poměru sil ve straně nabyl kvalitativně nového stupně. I když si pravice v nově zvoleném předsednictvu udržela ještě závažné pozice v osobách A. Dubčeka, O. Černíka, ztratila již určující vliv ve vedení strany. Rozhodující iniciativa a aktivita v Komunistické straně Československa přešla nezvratně do rukou marxisticko-leninské levice.

Alexander Dubček ani v dalším vývoji nepomohl straně při překonávání těžké situace, ani sebekriticky nepřehodnotil svá provinění proti zájmům strany a jejím internacionálním závazkům. Za své protistranické postoje a frakční činnost, které se neslučovaly se stanovami strany, byl v červnu 1970 vyloučen z řad Komunistické strany Československa.

Kádrovými změnami v předsednictvu a sekretariátu ÚV KSČ se vytvořily po dubnovém plénu ÚV KSČ v roce 1969 rozhodující předpoklady pro překonání vleklé krize ve straně i společnosti a pro ofenzívní nástup proti pravicově oportunistickým a antisocialistickým tlakům. Patřičnými zásahy a opatřeními byly upevněny mocenské orgány socialistického státu, které začaly energicky vystupovat proti kontrarevolučním živlům a narušitelům socialistické zákonnosti. Sdělovací prostředky, z nichž postupně byli vytlačováni hlavní exponenti pravice, začaly být řízeny a ovlivňovány stranickými a státními orgány.

Květnové plénum ÚV KSČ v roce 1969 projednalo a schválilo realizační směrnici, v níž byly obsazeny programové úkoly pro nejbližší období. Cílem bylo:

• ideově a organizačně porazit pravici, obnovit jednotu strany na základech marxismu-leninismu a plně likvidovat pozice antisocialistických sil ve společnosti;
• obnovit a upevnit internacionální svazky se Sovětským svazem a (dalšími socialistickými zeměmi a znovu získat autoritu KSČ v mezinárodním komunistickém hnutí;
• rozvinout úlohu socialistického státu a upevnit jeho orgány;
• v politickém systému Národní fronty zajistit vedoucí úlohu strany a vrátit mu socialistický charakter;
• zastavit inflaci a dosáhnout postupné konsolidace národního hospodářství.

K zajištění těchto cílů bylo nevyhnutelné stanovit správnou taktiku, která by umožnila vystříhat se jak opatrnictví, tak i radikalistických nálad. Jedině to mohlo dát předpoklad, aby se upevňovala marxisticko-leninská levice a rostl její vliv. To zároveň vytvářelo optimální podmínky, aby se nejširší masy postupně přesvědčovaly o dvojaké tváři Dubčekovy politiky a upřímné snaze nového vedení řešit životní zájmy lidu a vyvést stranu i společnost z krizových otřesů.

Při plnění úkolů realizační směrnice získávaly a rozšiřovaly marxisticko-leninské síly své pozice ve stranických orgánech, zatímco četní představitelé pravice se museli v důsledku své prohry vzdát svých funkcí, nebo jich byli zbavováni. Zásluhou soudruhů, kteří nastoupili na vedoucí místa ve sdělovacích prostředcích, se měnil jejich tón i zaměření. Veřejnost se postupně začala dovídat, jaké bylo skutečné pozadí tzv. obrodného a demokratizačního procesu, a přesvědčovat se o zhoubnosti nečisté politiky pravicových předáků.

U příležitosti prvého výročí srpnových událostí vyvolaly pravicové a kontrarevoluční živly v Praze i jiných místech ještě jednou pouliční nepokoje a nepřátelské akce proti straně, jejímu politickému kursu a našim socialistickým spojencům. Avšak toto měření sil dopadlo pro reakci a pravičáky katastrofálně, neboť utrpěli zdrcující porážku. Nevyšel jim pokus vyvolat otevřený masový odpor, jelikož většina lidí, které se jim dříve podařilo oklamat, už prohlédla jejich dobrodružnou hru, takže hlavní silou, na niž mohli spoléhat, bylo kriminální podsvětí. Skutečnost, že srpnové nepokoje roku 1969 byly zmařeny rozhodným postupem stranických a vládních orgánů a zlikvidovány vlastními mocenskými prostředky, byla nejen výrazem postupující konsolidace našeho společenského života, ale současně pozvedla pocit jistoty komunistů i všech poctivých stoupenců socialismu. Rozhodný zásah Lidových milicí, Bezpečnosti i příslušníků naší armády dokázal, že jeli vedení strany pevné a rozhodné, může se opřít o sílu těchto ozbrojených složek.

Ústřední výbor Komunistické strany Československa na svých zasedáních v září 1969, v lednu a červnu 1970 očistil své řady od pravicových činitelů a přijal řadu opatření, která vytvořila potřebnou základnu pro další rozvinutí politického a ideového zápasu za překonání revizionistického a oportunistického balastu a pro zajištění dalšího zdravého vývoje naší socialistické společnosti.

V poměrné krátké době se znovu upevnilo plánovité řízení národního hospodářství, stabilizoval se trh, odvrátila se perspektiva hospodářského úpadku a vytvořily se základní předpoklady pro vzestupný rozvoj ekonomiky. Na výzvu ústředního výboru KSČ rozvinula se široká aktivní účast a iniciativa pracujících na zvyšování výroby a společenské produktivity práce. Ke stabilizaci československého národního hospodářství významně přispěl svou další pomocí Sovětský svaz.

Dalekosáhlý význam mělo usnesení plenárního zasedání ÚV KSČ v lednu roku 1970 o výměně stranických legitimací. Veliký zápas za záchranu socialismu v ČSSR a proti všem snahám likvidovat stranu jako marxisticko-leninskou a internacionální sílu podrobil zkoušce každého československého komunistu. Výsledek této zkoušky se stal hlavní součástí individuálního hodnocení celkových postojů každého člena strany při stranických pohovorech. Komunistická strana Československa se rozešla s více než pětinou svých dřívějších členů, kteří v kritickém období neobstáli, neboť jejich postoje neodpovídaly nárokům kladeným na komunisty. Prověrka vedla k organizačnímu upevnění a ideovému posílení celé strany a vytvořila podmínky pro plnění jejího dějinného poslání jako avantgardy socialistické společnosti.

Spolu s pokračující konsolidací vnitřního života strany a státu došlo též k posílení mezinárodně politického postavení ČSSR a k obnově internacionální autority Komunistické strany Československa v komunistickém hnutí. Vystoupení delegace naši strany na moskevské mezinárodní poradě komunistických a dělnických stran v červnu 1969 nenechalo nikoho na pochybách, že KSČ bude v souladu se svými tradicemi účinně přispívat k upevnění marxisticko-leninské jednoty a akceschopnosti světového komunismu.

Během roku 1969-1970 došlo k plnému obnovení a rozvinutí soudružských vztahů mezi ČSSR a KSČ a ostatními socialistickými zeměmi a jejich bratrskými stranami. Jsou dnes pevnější a hlubší, než tomu bylo kdykoli dříve v minulosti.

Základem internacionalistických svazků naší strany a československého státu je naše bratrská pospolitost s Komunistickou stranou Sovětského svazu a SSSR. Vyjádřením této leninské jednoty zájmu a cílů obou našich stran i zemí se stala i nová spojenecká smlouva se Sovětským svazem ze 6. května 1970, která stvrzuje odhodlání našich národů jít vždy společnou cestou se sovětskými soudruhy a nikdy jinak.

V uplynulém období svedly tisíce členů a funkcionářů strany statečný a obětavý boj, při němž nešetřily svých sil, aby očistily štít své strany a její marxisticko-leninskou podstatu. Za to jim patří plným právem uznání. Avšak nebezpečí ze strany pravicového oportunismu, který byl sice organizačně rozbit, ještě zdaleka nepominulo a vyžádá si ještě mnoho času i sil, než bude úplně překonán jeho vliv.

«

Ústřední výbor Komunistické strany Československa uzavírá období vývoje naší strany i celé socialistické společnosti. Je to období naplněné obětavým úsilím strany a všech pracujících vybudovat všestranně bohatý a šťastný život občanů naší vlasti. Je to současně období, kdy naše strana a společnost, každý komunista, každý občan, starý či mladý, prošel dějinnou prověrkou pevnosti a síly svého socialistického přesvědčení. V ostrém politickém zápase s revizionistickými, oportunistickými a kontrarevolučními silami jsme se učili rozeznat přítele od nepřítele, abychom oddělili koukol od zrna a rozdrtili pokus o kontrarevoluční zvrat, z jehož smrtelného objetí jsme jen o vlásek unikli zásluhou internacionální pomoci bratrských socialistických zemí.

Poučení z velkých zkoušek, zápasu i tvrdých bojů zavazuje naši stranu, každého komunistu, každého čestného socialisticky smýšlejícího občana naší země chránit a rozvíjet socialismus a nedopustit již nikdy a nikým jeho ohrožení, byť se schovával za sebekrásnější slova a hesla. To je naše revoluční, národní, třídní a internacionální povinnost.

Zárukou toho může být jedině komunistická strana, která stojí pevně na principech marxismu-leninismu, strana zocelená v třídním boji s nepřítelem, očištěná od všech vlivů oportunismu a revizionismu, strana, která svou jasnou a reálnou politikou vyjadřuje nejušlechtilejší tužby a cíle pracujícího člověka. Hluboce si uvědomujeme leninskou zásadu, že síla naší strany je v jejím spojení s lidem. Vstoupili jsme do řad Komunistické strany Československa dobrovolně a vzali na sebe odpovědnost před vlastním lidem i před všemi pokrokovými silami na celém světě. Tento náročný úkol komunistů chceme se ctí splnit. V tom vidíme svatou povinnost - bojovat a pracovat s lidem pro lid, pro jeho blaho a mírový život. To je odkaz revolučních a internacionálních tradic Komunistické straky Československa, odkaz nejlepších synů strany, K. Gottwalda, který tvoří nedotknutelný základ existence a síly naší strany v celé její padesátileté historii. Na tyto principy navázal kurs, který ústřední výbor KSČ nastoupil po dubnu 1969 a který důsledně ve své politice uplatňuje.

Jsme pevnou součástí světového socialistického společenství. Naše úspěchy v minulosti i naše cesta vpřed jsou těsně spojeny s první zemí socialistické revoluce - Sovětským svazem. Bez jeho pomoci bychom nemohli řešit a zvládnout tak složité a velké úkoly, jaké si socialistický vývoj v naší zemi vyžadoval a vyžaduje. Poučeni trpkou minulostí budeme chránit jako oko v hlavě svatý odkaz pokrokových sil našich národů i spojenectví se Sovětským svazem, záruku naší národní, sociální a státní jistoty.

Ústřední výbor Komunistické strany Československa je hluboce přesvědčen, že všichni komunisté budou i nadále neochvějnými bojovníky za realizaci současné politiky strany, že pro její uskutečňování získají každého poctivého občana - dělníka, rolníka i příslušníka inteligence.

Přejdou léta, čas zahojí mnohé a přikryje jinými událostmi. Zůstanou však výsledky hrdinské a obětavé práce lidu, zůstane veliké dílo výstavby socialismu vytvořené pod vedením Komunistické strany Československa, zůstane strana, která dále povede národy k ještě lepší budoucnosti. Každý poctivý občan naší republiky musí usilovat, aby naše děti, vnuci, celá budoucí generace byli naplněni hrdostí na práci svých otců a matek, aby jejich odkaz rozvinuli a znásobili. To není a nebude cesta lehká. Je to cesta průkopnická, která vyžaduje hrdinství, obětavost a odříkání. Je to ale cesta cti, slávy a budoucnosti, která vede k naplnění tužeb každého občana žít spokojený a šťastný život.

V čele s Komunistickou stranou Československa kupředu za další výstavbu socialismu v naší vlasti !

Schváleno zasedáním ÚV KSČ, 10. - 11. 12. 1970
Státní pedagogické nakladatelství, n. p. v Praze, roku 1988, 7. vydání