Výňatky z knihy Rudolfa Černého „Antonín Novotný: pozdní obhajoba“, v níž popisuje společnou práci na rukopisu „Exprezident“. Rukopis byl posléze na příkaz ÚV KSČ zabaven státní mocí a na 50 let „zmrazen“ v sejfech
zvláštního oddělení.Stranický dokument Poučení z krizového vývoje byl na trhu, díval jsem se na tu brožuru pohledem publicisty pracujícího na stejném námětu. Materiál svědčil o ideologických a politických obtížích KSČ a hlavně také o zrodu brožury vůbec. Vždyť celá dvě léta trvalo, než štáb pracovníků složených z kádru patentovaných historiků, politologů, ideologů a nejrůznějších profesorů mající k dispozici od peněžních fondů až po stenografické záznamy zasedání ústředního výboru KSČ vše, co si jen mohli přát, tedy tento pracovní štáb vypotil po nesčetných obtížích dokument, který víc než stroze informoval o přípravě, cílech a záměrech opozice. Tato brožura byla nejenom hmatatelným důkazem byrokratismu ÚV KSČ, ale i ideologické neschopnosti autorů. Členům strany se dostala suchopárná, frázovitá brožura, která nejenže nikoho o ničem nedokázala přesvědčit, ale která se stala naopak cílem vtipů, nezájmu a posměchu, a to hlavně ze strany členské základny KSČ.
Toto nepodařené publicistické dílko strany mělo na Novotného deprimující dopad, čekal od Poučení mnohem, mnohem víc. Jak s tímhle prý chce někdo někomu vysvětlit důvody a průběh krize? Při dalším setkání jsem si všiml, že je nezvykle unavený. Nebylo to však z pocitu, že by na něho doléhala léta, byla to únava ze zklamání nad poznáním, že idea, které zasvětil celý život, ztrácí pro národ význam.
Nejraději by prý byl už trvale z Prahy venku, ještě však neměl právně ukončenou koupi chalupy v Mirošovicích. Fáma o měně, která se před časem vynořila, sice utichla, ale ceny nemovitostí dosti stouply. Antonín Novotný si postěžoval na značné nároky prodávajícího a trpce dodal:
„Lidé si myslí, že se topím v penězích, nebo co. Mohl jsem našetřit jmění, ale nikdy jsem o to nestál!“
„Asi vycházejí z představy prezidentského platu, ne?“
„Když jsem vstupoval do prezidentské funkce, bylo to honorováno 240 000 měsíčně. Podotýkám, že tento plat bral každý náš prezident, Masarykem počínaje a Svobodou konče. Mně se to zdálo přehnané, hned po nástupu do funkce jsem prosadil zkrácení platu na 170 000 korun. Byl jsem ochotný jít ještě níž, ale soudruzi v předsednictvu protestovali, že nemám právo kazit mým následovníkům výšku mzdy! Víc se mi to snížit opravdu nepodařilo, tak jsem ty peníze vracel zpět do fondu strany. Za těch jedenáct let je to hezká hromádka miliónů, až když jsem cítil, že se to se mnou houpe, tak jsem si nechal plné tři poslední platy. Proto si mohu dovolit koupit tu chalupu, žít trochu v klidu, jestli se to dá klidem nazvat. Musím se zajímat o chalupu, abych neviděl nechuť ústředního výboru dělat nekompromisní politiku. Oni teď sice vytasí hesla o potřebě upevnění stranického vedení, ale já mám pocit, že po nich nevolají v zájmu nastolení leninských norem demokratického centralismu, ale pro ospravedlnění své vlády. Pochybuji, že by kdy dovolili soudit chyby nedávné minulosti – byť třeba jen ze stranických pozic.“
„Myslíte, že budou mít s takovou snahou úspěch?“
„Naprostý a opřou ho o oddaný byrokratický aparát. Dovedu si představit, jak toho dosáhnou. Sekretariát vyčistí od opozičníků, ale i zbytku krajní levice. Ty nahradí kádry z fabrik, což má dvě výhody: budou moci hovořit o posílení dělnických kádrů strany a využít jejich politické nezkušenosti. Takový člověk, který vydělával u soustruhu dva tisíce korun měsíčně, přichází do nového místa s nejlepšími úmysly – ale stačí pár měsíců pohodlnějšího života s platem pěti tisíc plus řada požitků, které zvyšují celkovou mzdu a životní úroveň. Zároveň však tupí hroty revolučnosti, kterou si dotyčný přinesl z fabriky, a za pár měsíců si rozmyslí kritizovat některá opatření vedoucích orgánů a tak riskovat návrat do dílny. No a z revolucionáře se začne klubat byrokrat!“
„To nemůže platit pro každého,“ namítl jsem.
Zklamaně se pousmál a zamířil debatu o kus dále.
„Řada soudruhů teď prožívá závrať z úspěchu, že se jim podařilo uhájit stranu jako vedoucí sílu a socialismus u nás. Slaví a přehlížejí nebezpečí, které nezaniklo. Jen se, prosím, podívejte na tuto hru… jen si porovnejte tyto dvoje dokumenty XIV. sjezdu a jména účastníků. Podívejte, kolik v těch druhých už vypadlo jmen, zůstala pouze ta, která není možné zapřít…
Antonín Novotný přede mne položil dokumenty XIV. sjezdu KSČ. Nevěřil jsem vlastním očím, byly skutečně dvojí! Stačilo vzájemně porovnávat jména protagonistů. V těch druhých papírech, později vydaných, už mnohá scházela. Skutečnost, že existují „druhé protokoly“ sjezdu ve Vysočanech, a že se objevily tak brzy a v takové úpravě, mne šokovala.
Exprezident v tom viděl první náznak zkoumání možností opozice a vážení sil. Byl si jistý, že dříve či později přejdou poražené síly do ofenzívy, tentokrát to už nebude varianta z roku 1968, ale pokojná renesance reformismu. V jejich strategii nepůjde o mnoho nového, hlavně o upřesnění taktiky. Navíc, čas pracuje pro ně, nové generace bez zkušeností s životem v kapitalistickém zřízení socialismus berou jen jako sérii zákazů a příkazů, kdy je individualita potlačována.
„Když se to tak vezme, polednový vývoj je příliš nezklamal. Měli vítězství na dosah ruky, zaskočila je vlastní nedočkavost i fakt, že se jim určité síly vymkly z ruky a jen věci uškodily. KAN s jeho Komunisty na lucerny beru jako příklad za všechno…“ bilancoval Antonín Novotný.
* * *
Stránky rukopisu lektorované prezidentem byly prakticky čisté. Antonín Novotný skutečně jen upřesňoval, ne opravoval. A kladl mi na srdce, abych neustále konfrontoval dnešní události s minulostí; viděl v tom nesporně svoji vlastní rehabilitaci. Věřil, že k ní dojde a konečně se jí dočkal alespoň v omezeném měřítku v rámci stranických pohovorů. Byl předvolán před stranickou komisi, jak to probíhalo, osobně mi vyprávěl:
„Členství mi vrátili pod podmínkou, že se zdržím jakékoliv politické činnosti! Neslýchané! Vždyť to je proti samotným stanovám strany, ta se zbavovala členů, kteří nechtěli politicky pracovat! Já jsem tedy zase členem strany, ale bez rehabilitace! Noviny o tom nenapíší ani řádku, Rudé právo nevyjímaje! Ale řekl jsem jim od plic, co si o tom a o nich myslím. Kempný mne doprovodil až na chodník a sliboval:
„Jen klid, soudruhu Novotný, abys náhodou neprovedl něco nepředloženého. Zase bude všechno v pořádku. Jen klid…“
Je to skutečně kuriózní, člen strany, kterému strana zakáže stranickou činnost.
Každý komunista má povinnost zúčastnit se stranické činnosti, jen ne Antonín Novotný! Já to věděl už minulý týden, že mi bude vráceno členství. Byl toho plný Smíchov, lidé mi vzkazovali, že mi bude vrácena stranická legitimace. Někdo pustil dokonce zprávu, že přijdu na schůzi místní organizace, bylo tam nabito. Dokonce tam byli i zástupci OV KSČ, kdybych asi chtěl promluvit, tak by zakročili. Nešel jsem tam. Přiznávám to moc nerad, ale já se s tím stavem už smířil, nehodlám už do politiky zasahovat. Tu legitimaci mi přinesli až sem domů za mnou a zároveň žádali, abych vyrovnal nezaplacené příspěvky. Když jsem jim podával peníze, tak jsem jim řekl:
„Tady máte za chybějící známky, soudruzi. Za tři měsíce platím však pouze udržovací příspěvek jednu korunu…
„Jak to, soudruhu Novotný?“ nepochopili.
Tři měsíce mi byl zadržen plat a už jsem z něj neviděl ani korunu. Tak za ten čas platím jako nezaměstnaný!“
Antonín Novotný ke stranickým pohovorům v roce 1970 a k „Poučení“
