logo SDS
Dnešní datum: 17. 09. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 575x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 462x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 358x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 316x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 313x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 265x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 16
Prům. 13.3
21 denni
Max. 476
Prům. 369.3

Nyní si čte web : 30 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Věda v Československu v období normalizace

Vydáno dne 28. 01. 2006 (25253 přečtení)

Pro připomenutí průběhu a dopadů normalizace po roce 1969 vybíráme příspěvek Jiřího Dvořáka ze sborníku Výzkumného centra pro dějiny vědy z roku (konference Praha, 21. – 22. listopadu 2001).

Provozně-ekonomická fakulta Vysoké školy zemědělské Praha v Českých Budějovicích v letech 1970–1975

Motto:

Normalizace, původně synonymum pro zmrazení demokratizačního procesu v Československu a postupnou likvidaci většiny jeho výsledků, zakotvené v tzv. moskevském protokolu ze srpna 1968; v širším smyslu označení procesu obnovy prosov. totalitního režimu v Československu na podzim 1968 a završeného XIV. sjezdem KSČ v květnu 1971 (v dobovém oficiálním slovníku užíváno od roku 1969 termínu konsolidace). Jindy se pojmem n. označuje celé období od srpna 1968, resp. dubna 1969 do listopadu 1989.[1]

Vstupem vojáků okupačních armád pěti států Varšavské smlouvy v rámci operace „Dunaj“, začínající v noci z 20. na 21. 8. 1968, [2] se začala negativní změna veškerého polednového vývoje v celé ČSSR.[3]

I ve vývoji Provozně-ekonomické fakulty Vysoké školy zemědělské Praha v Českých Budějovicích se v letech 1970–1975 plně odrážela tzv. normalizace československé společnosti.[4] Co však předcházelo vlastnímu průběhu normalizace na škole?

Rezignací Alexandra Dubčeka[5] na zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa dne 17. dubna 1969 na funkci 1. tajemníka ÚV KSČ došlo ke zvolení nového vedení KSČ v čele s Gustávem Husákem.[6] Občané ČSSR celkem správně vycítili či vytušili, že se jim do té doby „jejich“ strana i vláda odcizila, ale ve své většině na to téměř patřičným způsobem nereagovali. Jestliže ještě za Dubčekova vedení KSČ lidé většinou věřili tomu, že svým kritickým hlasem mohou situaci ovlivnit a přispět tak ke změně špatného rozhodnutí vládnoucí garnitury, za Husáka už považovali v převážné většině své protesty za zcela zbytečné, a také již patřičně nebezpečné. Proto také přešli do postavení oné proslulé „nespokojené mlčící většiny“.

Na zasedání ÚV KSČ ve dnech 29. – 30. května 1969 byl přijat program obnovení totalitní moci KSČ pod názvem „normalizace“.[7] Přitom si ovšem nikdo z nové vedoucí garnitury KSČ ještě nedovolil veřejně vyhlásit, oč se vlastně skutečně jedná. Všichni, což bylo pro tehdejší celkovou situaci v sovětskou mocí okupovaném ČSSR svým způsobem typické, se pokrytecky, verbálně a přitom zcela farizejsky „tzv. přihlásili k myšlenkám ledna 1968“,[8] avšak v praxi usilovali o pravý opak.[9]

Postupně se tlak nového vedení KSČ zvyšoval. Jak se normalizátorům dařilo ovládat stranu i společnost, tak byla postupně odhalována „maska“ normalizace.[10] Již ve dnech 25. – 26. září 1969 odvolal ÚV KSČ usnesení předsednictva ÚV KSČ z 21. 8. 1968 o okupaci Československa a nahradil jej označením „bratrské internacionální pomoci“ armád států Varšavské smlouvy.[11] A když se k tomuto „snažení“ připojilo i zasedání vlády ČSSR dne 29. září 1969, byla tak normalizátory vytvořena tolik „potřebná základna“ pro „důkladnou očistu státního aparátu od pravicově oportunistických živlů“.[12]

Bylo tak odstartováno další období čistek v KSČ i v československé společnosti. Ve všech sférách života ČSSR se většina československé společnosti pomalu, postupně a neochotně nakonec podřídila náporu normalizátorů. Pod vedením G. Husáka a ostatních neostalinských brežněvistů znormalizovaná KSČ prosadila tuhou „normalizaci“ společnosti a obnovila tak „staré pořádky“.[13] Rozhodující etapou završující proces tzv. konsolidace[14] totalitního režimu se proto v roce 1970 stala čistka v KSČ, probíhající pod označením „výměny členských legitimací“, kterou ÚV KSČ schválil ve dnech 28. – 30. ledna 1970.[15] Počáteční vlažný postup tzv. prověrek a jejich liberálnost vedla předsednictvo ÚV KSČ ke schválení nového dokumentu „Závěry předsednictva ÚV KSČ ze 14. dubna 1970 k dalšímu postupu při výměně stranických legitimací“.[16] Ten fakticky přinesl nová pravidla pro stranické orgány, která dokonce umožňovala zrušit výsledky již uskutečněných stranických „pohovorů“.[17] Tím se vlastní pohovory staly nakonec jen pouhým formálním tzv. rituálem,[18] který měl dát již předem připraveným závěrům formální zdůvodnění a konečnou podobu.[19] Vyloučení či zrušení členství, tzv. vyškrtnutí z KSČ, se tak stalo poslušným nástrojem v rukou „normalizátorů“.[20] Celý vývoj, včetně bilaterálních vztahů ČSSR a SSSR, dovršila 6. května 1970 v Praze podepsaná nová Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, v prosinci 1970 následovalo přijetí neblaze proslulého „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“ a vyvrcholením byl ve dnech 25.– 29. května 1971 XIV. sjezd KSČ.[21] Ovšem stále nespokojení normalizační představitelé v KSČ žádali, pod neustálým nátlakem sovětských představitelů, aby došlo i na všechny ostatní československé občany – jinostraníky i bezpartijní! Proto také federální vláda ČSSR dne 27. srpna 1970 přijala známé usnesení č. 202 o provedení tzv. pracovně politického zhodnocení příslušníků nekomunistických stran a nestraníků pracujících ve státní a hospodářské správě.[22] Listopadové volby 1971 do zastupitelských orgánů v ČSSR již plně potvrdily „podřízenost“ většiny československé společnosti totalitnímu komunistickému režimu.[23]

Na Provozně-ekonomické fakultě Vysoké školy zemědělské (dále jen PEF VŠZ) Praha v Českých Budějovicích vystřídal ve vedení fakulty dosavadního děkana, prof. Ing. Jaroslava Neumanna, CSc., v letech 1970–1973 prof. Ing. Antonín Klesnil, CSc., a konečně od roku 1973 až do roku 1989 působil jako děkan prof. Ing. Vladimír Krupauer, CSc.[24] Podobně jako probíhal proces normalizace pod vedením prověrkových komisí na Vysoké škole zemědělské v Praze a na Vysoké škole zemědělské v Brně,[25] probíhal i na PEF VŠZ Praha v Českých Budějovicích.

„V rozhodující míře normalizátoři své záměry prosadili důsledným a systematickým uplatňováním ‚demokratického centralismu‘ nejen v KSČ, ale i celé společnosti. I lidé zcela opačného přesvědčení byli tak nejednou dotlačeni k tomu, že prováděli Husákovy požadavky a dokonce se při plnění svých stranických povinností nezřídka podíleli i na postihu svých nedávných přátel, kteří se odmítali slepě podřizovat stranické kázni.“[26] Také v Českých Budějovicích byli všichni zaměstnanci školy pod bedlivým dohledem jihočeského krajského výboru KSČ. Ten byl plně podřízen normalizátorům v KSČ.[27] Položme si proto velmi důležitou otázku, jaká byla jejich sociální základna? „Sociální základna normalizační moci po dubnu 1969 byla nesmírně úzká. Představovala ji polovzdělaná, zkostnatělá a reformami ohrožená byrokracie politických aparátů a státních úřadů, střední generace funkcionářů ozbrojených sil a malé skupinky lidí ze všech sociálních vrstev, spjaté ideologicky s politikou Sovětského svazu, Gottwalda a Novotného, a obávající se návratu k předválečné bídě.“[28] A právě tito komunisté dostali, pod hlavičkou stranických orgánů, možnost pozastavovat členství v KSČ, jednotlivě i hromadně, mohli zrušit celou základní organizaci, využívali toho, že členové KSČ s pozastaveným členstvím museli o pohovor písemně požádat, a pokud tak neučinili, mohli být z KSČ vyloučeni. Přitom ale bezvýhradný souhlas s „internacionální pomocí“ byl nezbytným předpokladem pro setrvání v KSČ! Prověřovaní tak svým postojem do jisté míry rozhodovali o svém osudu. Navíc prověřovaní měli před komisemi sami dokazovat, čím si vlastně zaslouží důvěru setrvat v řadách KSČ, a zejména, jak osobně napomáhají při prosazování politiky „normalizace“. Členové prověrkových komisí KSČ, ve kterých razantně sílil vliv bezohledných „ultralevých“ fanatiků a mnoha dravých prospěchářů, tuto velkou osobní „šanci“, vedle uspokojení svých osobních ambic a často samolibých aspirací, náležitě „využili“ a zneužili. Během roku 1970 již formování sociální i politické základny normalizačního režimu, včetně pacifikace rozhodující většiny obyvatelstva, pokročily natolik, že stále znovu vyhlašovaná a připravovaná preventivní opatření proti nespokojeným občanům byla jen stereotypní rutinou. Stala se jakýmsi, svým způsobem vždy znovu a znovu se opakujícím „rituálem“, který měl asi především chránit jak samotné členy vládnoucí normalizační kliky, tak i všechny jejich početné a ochotné přisluhovače, před jejich noční můrou, před společným stigmatem, před nepotlačitelným strachem z hněvu vlastních spoluobčanů.[29]

Sílící ztráta poslední špetky naděje na možné zlepšení poměrů v československé společnosti, umocněná ještě stále rostoucím pocitem osobní nejistoty, a přitom naopak shora slibovaná možnost naděje na přežití v dosavadním místě, vše násobené existenčními problémy a strachem o rodinu a děti, prostě snaha přežít stůj co stůj, to vše přivádělo více či méně velké množství slušných lidí dříve či později k popření svého vlastního přesvědčení a k zapojení se do procesu normalizace, často jen svým pasivním a tichým souhlasem. Bylo a je otázkou, zda je či není proviněním samo o sobě to, že lidé, kteří mohli i nadále učit a působit na PEF VŠZ, přijímali možnost kariéry. Do jisté míry lze snad pochopit i značný rozsah jejich politické přizpůsobivosti (chameleónství či proslulého „českého rektálního alpinismu“), která se velice často projevovala i u lidí, kteří přišli o členství v KSČ. V každém případě však bylo a je vždy zcela neprominutelné, když ten, kdo zachraňoval sám sebe, ničil přitom jiné. Své negativní dopady přinášely takové iracionální potřeby lidí, svou povahou neukojitelné, neboť uspokojují jen na přechodnou a velice krátkou chvíli, jako byla nezměrná touha manipulovat a ovládat lidi, udržet se na své pozici, být u moci, postupovat rychle nahoru a přitom předbíhat jiné, touha po neomezené moci a všech výhodách z toho plynoucích, po neadekvátní pomstě, po devastaci a destrukci jiných.[30]

Také všichni zaměstnanci PEF VŠZ Praha v Českých Budějovicích byli rozděleni do kategorií A, B, C, D. Označení a zařazení do jednotlivých kategorií znamenalo následující osud: A – tzv. perspektivní – budoucí kádry s perspektivou jistého růstu, s možností kariéry v závislosti na svých schopnostech podřídit se a plnit uložené stranické úkoly; B – stabilní, kteří byli ponecháni na svých pozicích a funkcích, ovšem bez možností další rychlé a úspěšné kariéry; C – vyloučení a vyškrtnutí, prozatím ponecháni na škole, s reálnou a neustálou hrozbou „urychleného“ odchodu v případě potřeby, většinou přeřazení ze svých dřívějších pozic; D – určení většinou k bezpodmínečnému odchodu ze školy.

Poslední kategorie se dělila na dvě subkategorie. Na ty, kteří odešli do starobního důchodu, což bylo pro ně i jejich rodiny „svým způsobem velkou životní výhrou“. Ostatní – většina této kategorie, odcházeli s „cejchem“ a tvrdým existenčním dopadem, který jak jim, tak i jejich rodinám (i jejich dětem), velice silně a dlouhodobě znepříjemňoval každodenní život, často až do roku 1989. „Politické čistky byly rozšířeny i na rodinné příslušníky. Nový ministr školství J. Hrbek ihned po svém nástupu do funkce koncem roku 1969 vyhlásil program odstraňování nepřátel státu mezi učiteli. Počátkem roku 1970 nařídil jmenovat na vysokých školách disciplinární komise a využívat novelizovaný zákon o vysokých školách spolu s novelou zákoníku práce k urychlenému rozvazování pracovního poměru s ‚pravičáky‘ i těmi, kteří se dříve exponovali a teď ‚zaujali vyčkávací stanovisko‘. Postupně pak – podle závěrů hodnocení všech učitelů – v odůvodněných případech i s dalšími. Ministerstvo školství si dovolilo veřejně porušovat ústavu ve směrnici nařizující přihlížet při přijímacích zkouškách do škol k vlivům prostředí, v němž uchazeči vyrůstali, což zdůvodňovalo tím, že nelze opomíjet působení rodiny a postoje rodičů k zájmům státní politiky. Tak byla starost rodičů o děti zcela nestydatě zneužívána k politickému vydírání a s vědomím vedení KSČ prosazováno trestání dětí za politické názory a činy jejich otců a matek.“[31]

Někteří učitelé zkoušeli nalézt dočasné uplatnění, většinou však pouze krátkodobé, na různých středních školách. Ale i zde pro ně až velice rychle, v průběhu první poloviny sedmdesátých let, nezbylo žádné místo k uplatnění jejich odborných znalostí a kvalifikace.[32]

K upevnění normalizace a pozic normalizátorů sloužila, v rámci oslav 25. výročí osvobození Československa Rudou armádou, na výstavišti Parku kultury a oddechu v Českých Budějovicích jubilejní zemědělsko-potravinářská, rybářská a lesnická výstava, od r. 1970 již celostátní zemědělská výstava pod názvem „Jižní Čechy – země živitelka“, která navazovala na předcházející zemědělské výstavy od počátku 60. let 20. století, a ve kterých se již od svého založení PEF VŠZ Praha v Českých Budějovicích aktivně pravidelně a úspěšně angažovala.[33] Také v letech 1971–1975 pokračovala škola v této své činnosti.[34]

PEF VŠZ se v rámci výzkumu připojila k realizaci pátého pětiletého plánu v oblasti zemědělství, kterému bylo XIV. sjezdem KSČ určeno trvalé zvyšování efektivnosti jako nedílné součásti národního hospodářství. Katedra organizace a řízení socialistických zemědělských podniků PEF VŠZ končila v r. 1972 výzkumný úkol SV-O-4 „Ekonomika a organizace zemědělské výroby v podmínkách horských a podhorských oblastí“. Ve spolupráci s Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky v Praze a Výzkumným ústavem luk a pasienok v Banské Bystrici a Vysokou školou zemědělskou v Brně byla právě českobudějovická katedra PEF VŠZ koordinačním pracovištěm tohoto značně rozsáhlého vědecko-výzkumného úkolu.[35]

Zemědělství se mělo zaměřit na výstavbu socialistické zemědělské velkovýroby, která by byla do budoucna schopná zajistit plnou soběstačnost československé společnosti v produkci potravin a všech dalších zemědělských výrobků.[36] Za rozhodující článek zemědělské výroby byl určen rozvoj rostlinné výroby, včetně efektivního využití a rozšiřování osevních ploch, zvyšování úrody zrnin a celkové racionální využívání obilního fondu. „V popředí zájmu byla řídící práce, účelnější využívání finančních a investičních prostředků a rychlejší uplatňování výsledků vědy v tomto odvětví. Při využití všech těchto zdrojů, šlo především o efektivní intenzifikaci výroby bez vynaložení dalších mimořádných prostředků z celospolečenských zdrojů.“[37] Zajímavé je tvrzení, i když se zde mínění pamětníků poněkud často odlišuje, že v průběhu let 1970–1975 v rámci PEF VŠZ Praha v Českých Budějovicích bylo na vědu u mnoha pracovníků fakticky stále méně času, což bylo dáno postupným zaváděním nejrůznějších školení a velkou schůzovní činností.[38] V rámci činnosti Socialistického svazu mládeže na školách byla organizována, vedle tzv. dobrovolně povinných akcí typu LPA, i SVOČ, která byla nakonec centrálně organizována do podoby celostátních kol SVOČ. Aniž bych ji chtěl přeceňovat, umožnila v mnoha oborech (zejména pak v oblasti technických a přírodních věd, kde přece jen dohled ideologů KSČ nebyl takový jako v oblasti společenských věd, kde pro některá téma nebyl otevřen odpovídající prostor), vážným zájemcům srovnání s jinými školami a studenty v podobě soutěže, dále umožňovala navazování kontaktů a zapojování do týmové a interdisciplinární spolupráce. Pro vedení kateder, ústavů, fakult a jednotlivých vysokých škol se velice rychle stala prestižní záležitostí, která se zpětně promítala do oblasti komplexního hodnocení pedagogů.[39]

Jiří Dvořák, 2001
Práce uvedena ve sborníku Věda v Československu v období normalizace (1970–1975)


Poznámky:

[1] J. Tomeš, Slovník k politickým dějinám Československa 1918–1992, Praha 1994, s. 137.

[2] A. Benčík, Operace „Dunaj“: Vojáci a Pražské jaro 1968, Praha 1994; Sedm pražských dnů: 21. – 27. srpen 1968. Dokumentace, Praha 1990; J. Pecka – V. Prečan (edd.), Proměny Pražského jara. Sborník statí a dokumentů, Praha 1993; P. Pithart, Osmašedesátý, Praha 1990; J. Pecka a kol., Sovětská armáda v Československu 1968–1991, Chronologický přehled, Praha 1996.

[3] D. Havlíček, Jaro na krku. Zážitky ze zákulisí sekretariátu ÚV KSČ od června do prosince 1968, Edice Svědectví o době a lidech, sv. 5, Praha 1998; P. Janýr, Neznámá kapitola z roku 1968. Zápas o obnovení Československé sociální demokracie, Edice Svědectví o době a lidech, sv. 4, Praha 1998; J. Pecka, Spontánní projevy Pražského jara 1968–1969, Edice Prameny k dějinám československé krize 1967–1970, sv. 1., Praha-Brno 1993; P. Pithart, Dějiny a politika, Praha 1990.

[4] J. Pecka – J. Belda – J. Hoppe, Občanská společnost 1967–1970. Emancipační hnutí uvnitř Národní fronty 1967-1970, Edice Prameny k dějinám československé krize 1967-1970, díl 2, sv. 1., Praha-Brno 1993; J. Pecka – J. Belda – J. Hoppe, Občanská společnost 1967–1970. Sociální organismy a hnutí Pražského jara 1967–1970, Edice Prameny k dějinám československé krize 1967–1970, díl 2, sv. 2., Praha-Brno 1993; J. Pecka, Dělnické výbory na obranu svobody tisku (1968), Praha 1993.

[5] J. Tomeš, Slovník, s. 48-49.

[6] Tamtéž, s. 77–78. Srov. J. Madry, Sovětská okupace Československa, jeho normalizace v letech 1968–1970 a role ozbrojených sil, Praha 1994, s. 85 uvádí: „Do konce června 1969 ovládlo Husákovo vedení téměř všechny vyšší řídící orgány KSČ, nekomunistických stran a společenských organizací, avšak jeho izolace v národě trvala. Protože G. Husák věděl, jak úzká je vrstva těch, kteří ho spolehlivě podporují, rozhodl se v červnu 1969 zahájit ve vedení KSČ přípravu ozbrojených sil na střetnutí s lidem v srpnu 1969. Nejzávažnější zkušenosti z jara 1969 nejsou hlavně v tom, jak se G. Husák se svými společníky dostal k moci, ale jak ji upevnil potlačováním zárodečného odporu obyvatelstva a jak dosahoval stále větší poslušnosti většiny vedoucích činitelů. Nebyl to jen výsledek nátlaku a administrativních opatření státní moci.“ Zajímavý pohled a srovnání nabízí: V. Plevza, Vzostupy a pády. Gustáv Husák prehovoril, Bratislava 1991, s. 129 an.

[7] K dějinám socialistického Československa, Praha 1986, s. 387.

[8] A. Míšková – H. Barvíková – M. Šmidák, Československá akademie věd 1969–1972. Restaurace komunistické moci ve vědě, Praha 1998, Sešity ÚSD, sv. 30, s. 32.

[9] J. Madry, Sovětská okupace Československa, s. 85 uvádí: „Prvním příznakem návratu od polednové omezené demokracie k totalitě bylo potlačení nekonformních názorů a opoziční činnosti uvnitř vládnoucí strany, které se v průběhu roku 1969 rozvinulo ve všeobecné ignorování a potlačování vůle lidu i členů KSČ.“

[10] K dějinám socialistického Československa, s. 383–397.

[11] Tamtéž, s. 388.

[12] A. Míšková – H. Barvíková – M. Šmidák, Československá akademie věd 1969–1972, s. 32.

[13] J. Madry, Sovětská okupace Československa, s. 116–156.

[14] Tamtéž, Srov. K dějinám socialistického Československa, s. 387–397.

[15] Tamtéž, s. 389. Podrobněji viz: J. Maňák, Čistky v Komunistické straně Československa (1969–1970), Praha 1997, Edice Sešity ÚSD, sv. 28.

[16] Tamtéž. Podrobně též: A. Míšková – H. Barvíková – M. Šmidák, Československá akademie věd 1969–1972, s. 52–53.

[17] Tamtéž.

[18] J. Maňák, Čistky, s. 35 an. Srov. J. Madry, Sovětská okupace Československa, s. 147 uvádí: „Výsledky stranických prověrek ‚ultralevé‘ neuspokojily, přestože Husákův červnový odhad, že počet členů KSČ klesne o 25% byl o 3% překročen. Vyloučeno bylo 67.000, vyškrtnuto z KSČ 260.000 a dalších 147.000 členů odešlo z vlastního rozhodnutí bez pohovoru v prověrkových komisích. Již před prověrkami neměla KSČ svým sociálním složením charakter dělnické strany, ačkoliv v roce 1947 ji téměř z poloviny tvořili dělníci. Po prověrkách zůstalo v KSČ 26% dělníků. Rozhodující část členů v produktivním věku (31%) představovala inteligence, hlavně byrokraté státního, hospodářského a politického aparátu. Prověrkami se prudce snížil počet příslušníků KSČ ze škol, vědy a kultury. Podle údajů ze září 1970 bylo na mimopražských vysokých školách vyloučeno 56% a v Praze 47% členů KSČ, nejvíce z humanitních oborů.“

[19] V. Prečan, Společenské vědy ve svěráku „konsolidace“, in: V kradeném čase, Brno 1994, s. 272–301.

[20] Tamtéž.

[21] K dějinám socialistického Československa, s. 428–432. Srov. XIV. sjezd Komunistické strany Československa, Praha 1971.

[22] A. Míšková – H. Barvíková – M. Šmidák, Československá akademie věd 1969–1972, s. 53.

[23] Tamtéž. Srov. K dějinám socialistického Československa, s. 426–433.

[24] Encyklopedie Českých Budějovic, České Budějovice 1998, s. 13, heslo Jihočeská universita, s. 171–173, zde o PEF VŠZ v Praze s. 171-172. V. Krupauer, 20 let Vysoké školy zemědělské, provozně ekonomické fakulty v Českých Budějovicích, in: Sborník Vysoké školy zemědělské v Praze Provozně ekonomické fakulty v Českých Budějovicích. Biologická řada, zvláštní číslo, roč. XIX., č. 2/1981, s. 1–7, zde s. 2. V témže roce vyšla od prof. Ing. Jaroslava Neumanna, CSc., stať se stejným názvem. Srov. J. Neumann, 20 let Vysoké školy zemědělské, provozně ekonomické fakulty v Českých Budějovicích, in: Sborník Vysoké školy zemědělské v Praze Provozně ekonomické fakulty v Českých Budějovicích. Ekonomická řada, roč. XIX., č. 1–2/1981, s. 1–15. (Spis. č. 834).

[25] Úmyslně jsem, z důvodů možné a nadbytečné duplicity, vynechal mnohé záležitosti, které byly společné pro práci a činnost všech vysokých škol zemědělských v tehdejší ČSSR. Mnohé věci jsou totiž plně shodné s tím, co přináší článek A. Mikovcové Vysoká škola zemědělská v Brně v kontextu brněnského školství na počátku normalizace v tomto sborníku.

[26] J. Madry, Sovětská okupace Československa, s. 85.

[27] Tamtéž, s. 147–156, zejména s. 149. Srov. J. Petráš, Struktura Jihočeského krajského výboru Komunistické strany Československa a kádrový pořádek v letech 1968–1969, in: Jihočeský sborník historický (dále jen JSH) 64, 1995, s. 207–228. Dále: J. Pecka, Na obranu státní suverenity. Jihočeské rezoluce zaslané v červenci 1968 Národnímu shromáždění, in: JSH 66, 1999, s. 337–358, zejména s. 343, pozn. 4 (negativní hodnocení činnosti člena ÚV KSČ a poslance NS J. Trojana). O tom, že právě v Jihočeském krajském výboru KSČ měla normalizace zaryté stoupence svědčí osoba RSDr. Jaroslava Trojana (1922–1970), do r. 1968 vedoucího tajemníka Jihočeského KV KSČ v Českých Budějovicích. Právě on, který nemohl zapomenout na svou prohru z r. 1968, v tehdejším Federálním shromáždění ČSSR vedl společně se Soňou Penningerovou aktivitu „ultralevých“, a to i proti Husákovu vedení KSČ. V r. 1970 na podzimním zasedání Sněmovny lidu tato skupina poslanců požadovala politické procesy proti vedení strany z roku 1968. Právě J. Trojan patřil až do své předčasné smrti při autohavárii r. 1970 k těm nejzuřivějším, byl ve stálém kontaktu s pracovníky sovětské zpravodajské služby (Sověti jej a jemu podobné náležitě „používali“ k neomalenému nátlaku na tehdejší Husákovo vedení KSČ k prohloubení normalizace), shromažďoval na členy vedení KSČ všechny dostupné a potřebné kompromitující materiály.

[28] J. Madry, Sovětská okupace Československa, s. 68.

[29] Pro většinu lidí, žijících v normalizační ČSSR, komunistů i nekomunistů, byl příznačný nepopsatelný a vše ničící pocit strachu a absolutní bezmoci, většinou spojený s pocity trýznivé nejistoty, prázdnoty, nemožnosti jakékoliv svobodné volby a následné, naštěstí jen dočasné, i když v mnoha případech i dlouhodobé, ztráty osobní integrity. Jednoduše řečeno, každé rozhodnutí a řešení, přijaté v neřešitelné situaci, včetně „náležité a žádoucí“ sebekritiky před prověrkovou komisí (vždy spojené se značným vlastním sebeponižováním, pomineme-li časté ponižování od „prověrkářů“), bylo špatné a dobré, správné i nesprávné současně. Tento pocit ponížení, strachu a bezmoci přetrvával i ve vzpomínkách pamětníků, se kterými jsem hovořil. Všichni svorně poukazovali na problematičnost svého tehdejšího rozhodování v neřešitelné situaci, kdy člověk svým přizpůsobením se změněným poměrům musel obětovat možnost svobodné volby, možnost vlastní seberealizace, kdy jednal proti vlastnímu svědomí a kdy popřel často veškerou svou předchozí práci a činnost. Ti dříve narození to často přirovnávali k šoku, který „již československá společnost zažila v důsledku mnichovského diktátu z 30. září 1938. Přistoupení na něj znamenalo pak pro československou společnost nepochopitelný obrat o 180 stupňů. Národ, do té doby doslova vybičovaný k obraně mladé republiky a demokratického zřízení, postihla obrovská deziluze a šok. Pro většinu lidí následovala mravní agónie tzv. Druhé republiky. Následující osudy, Protektorát, problematika kolaborace či jen pouhého přežívání, účast jen malé části národa v odboji, to vše se plně negativně promítlo i při obnovení ČSR. Pamětníci zdůrazňovali, „že podobně jako za německé, tak i sovětské, okupace se národ rozdělil na tři skupiny: na ty, co nepřistoupili na kapitulaci a nadále vedli svůj boj, a to i za cenu ohrožení života svého a svých rodin, na druhou skupinu, kterou byla ona velká masa, jež se navenek nijak neprojevovala a tiše pracovala pro okupanty, a konečně na třetí skupinu, v níž byli vyložení kolaboranti a kariéristé. A nikdo přesně nevěděl, do jaké skupiny se zařadil jeho známý či soused“. Pamětníky byly též připomenuty smutné a tragické osudy, v nichž se „v průběhu okupace ocitla celá řada lidí, umělců či veřejně činných jedinců, i těch, kteří se ve státní správě, kultuře a vědě snažili zachránit, co se ještě dalo, nebo chtěli prostě jen dál pokračovat ve své profesi, a proto se museli veřejně ‚přiklonit‘ k novému režimu, aby po válce...“. Mnozí se zprvu domnívali, vedeni jak válečnou zkušeností, tak znalostí let 1948–1953, že ani nový normalizační režim nepotrvá déle než nacistický, a proto „logicky“ přistupovali na normalizační pravidla. Většina pamětníků odhadovala trvání normalizačního režimu na 5 až 10 let, ani největší pesimista tehdy „prý“ netušil, že to bude rovných dvacet let. S emocemi vzpomínali i na to, jak „postupně na všech pracovištích ‚houstla‘ dusivá atmosféra přicházející ,ponorkové nemoci‘, jak následovalo ,plíživé normalizační mlčení‘, jak se otřásala dlouholetá přátelství...“ Ti mladší se zase, možná i dost naivně, domnívali, že se snad situace po přejití prvního normalizačního „přívalu“ opět uklidní podle hesla: „Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří!“, nebo „ono se to u nás nějak odšvejkuje“, vždyť „nadarmo nejsme národ Pepy Švejka“, a podobě. Pokud prý člověk vyloženě nechtěl či nemohl emigrovat, nebo nebyl StB k emigraci přinucen, tak se musel, více či méně podřídit normalizačním pořádkům, což ve svých důsledcích vedlo k pokřivené „dvojí“ morálce se všemi jejími negativními dopady jak pro jedince, tak i pro celou společnost… Konec konců mnozí z nás se dodnes s tímto krajně nedůstojným „dědictvím“ nedávné minulosti, mou osobu nevyjímaje, každodenně vypořádáváme…. (Všem pamětníkům jsem slíbil, že zde neuvedu konkrétní situace, jména aktérů ani jména autorů vzpomínek. Jejich přání jsem respektoval a své slovo dodržel!!!).

[30] Srov. např. E. Fromm, Člověk a psychoanalýza, Praha 1967, s. 147.

[31] J. Madry, Sovětská okupace Československa, s. 138.

[32] SOA Třeboň, fond bývalého Archivu Jihočeského krajského výboru KSČ České Budějovice (A JKV KSČ České Budějovice), Z celkového počtu těch osob, kteří byli v rámci tehdejší krajské stranické organizace během let 1968–1970 vyloučeni a vyškrtnuti z KSČ, odešlo v roce 1968 3,6%, v roce 1969 již 14,8% a v roce 1970 okolo 81,4%, přičemž tu stále „chybí“ údaj o 0,2%. A JKV KSČ České Budějovice, I-1/1, sv. 9 – Podklady pro jednání konference jihočeské krajské organizace KSČ (krajská konference KSČ v Českých Budějovicích 17.-18. 4. 1971).

[33] Např. podkladové materiály Josefa Linharta (špatně čitelná kopie), tehdejšího předsedy Hlavní výstavní komise a ředitele Parku kultury a oddechu České Budějovice (Zapůjčeno ze soukromého držení s tím, že neuvedu držitele!). Tento na stroji psaný materiál ukazuje, že na podkladě materiálů zpracovaných pomocí učitelů a pracovníků z PEF VŠZ byla výstava rozdělena „na soubor dvanácti tématických oddílů, členěných do dílčích expozic, které jsou vhodně zařazeny do přirozených podmínek výstaviště“. Názvy jednotlivých částí byly: 1. „Buďte vítáni“ – 16 poutačů, z nichž polovina byla „věnována významným výročím připadajícím na letošní rok (25. výročí osvobození Československa Rudou armádou a 100. výročí narození V. I. Lenina) a druhá polovina bude charakterizovat osm okresů jihočeského kraje“, 2. „Produkty země práce“ – „alegorie třídního svazku dělníků a rolníků s poctou tvořivé lidské práci, fotografie a jména vynikajících pracovníků jihočeského zemědělství“, 3. „Jižní Čechy – země živitelka“ = dominanta celé výstavy, součástí měl být i polyekran – „který krátkým filmem provede návštěvníka dosud nevídanou formou cestou od individuální malovýroby až po moderní průmyslové výrobní formy v zemědělské socialistické velkovýrobě a současně dokumentuje všechny velké proměny života v jihočeské družstevní rodině a jejich členů až po kulturní a společenské složky života“, 4. „Bohatá sklizeň vůní, chutí, zdraví a krásy“ – „obklopí návštěvníka vůně a barvy květin, ovoce, zeleniny i zemědělských plodin“, 5. „Představitelé pokroku“ – mechanizace jihočeského zemědělství a opravárenské činnosti, 6. „Pro vysokou užitkovost“ – expozice živých zvířat („zaujme nepochybně všechny návštěvníky“), 7. „Pro radost a užitek“ – chovatelé drobného zvířectva a přehlídka turistických a dalších rekreačních zařízení, 8. „Největší partner – Zemědělské zásobování a výkup“, 9. „Zelený poklad kraje“ – Pavilón „Les a lov“ („ve všech svých expozicích rozvíjí základní Leninovu myšlenku ‚Budoucnost lesa je věcí všech‘ – a proto by měl být každý ochráncem lesa a tím tvůrcem nového a krásného zítřka“), 10. „Kraj sedmi tisíc rybníků“ – doména jihočeských rybářů, 11. „Velká podívaná – užitečná setkání“ – „je prostředím pro všechny programy na výstavišti, které uspokojí každého“ – zábavná část pro malé i velké návštěvníky, 12. „Jihočeské posvícení“ – „zde najdou útočiště gastronomické zájmy návštěvníků“.

[34] Výstava zahájena. Delegace ústředního výboru KSČ a vlády. První tisíce návštěvníků, Jihočeská pravda (dále jen JP), 31. srpna 1970, č. 205, roč. XXVI., s. 1–2. Projev vedoucího tajemníka Jihočeského KV KSČ dr. Jaroslava Hejny. „Naše výstava má názorně a prakticky ukázat vedoucí úlohu KSČ a dokumentovat pevný základ a jednotu naší společnosti opřenou o svazek dělníků, rolníků a inteligence při budování socialistické vlasti, zvláště v oblasti rozvoje národního hospodářství. Má ukázat nejen současný život a minulost jižních Čech, ale i perspektivně odhalovat naši cestu vpřed…. Výstava by se měla stát v pravém slova smyslu permanentní školou zvláště pro zemědělce, pro inženýrsko-technické a hospodářské pracovníky a řídící orgány, státní aparát nevyjímaje. Dospělí občané i mládež by se na ní měli nejen osvěžit, rozptýlit a bavit po všech denních starostech, ale zvláště sem chodit studovat a učit se poznávat nejnovější zkušenosti.“ Srov. Roste zájem o výstavu, JP, 30. srpna 1975, č. 204, roč. XXXI., s. 1–2, (ve stejném čísle článek Začíná školní rok, s. 1–3, zaměřený na zkvalitnění politicko-výchovné činnosti ve školství od tehdejšího tajemníka Jihočeského KV KSČ Milana Vondrušky [a pozdějšího ministra školství ČSR]. Článek byl a je důležitý pro pochopení představ a způsobů realizace tehdejší politiky KSČ ve školství na jihu Čech).

[35] J. Neumann, 20 let Vysoké školy zemědělské, s. 3–4.

[36] Srov. XIV. sjezd Komunistické strany Československa, Praha 1971.

[37] K dějinám socialistického Československa, s. 443. „Státní orgány musely přijmout soustavu opatření na odstranění neodůvodněných rozdílů ve výrobních výsledcích zemědělských podniků, které hospodařily v obdobných přírodních podmínkách, a soustředit úsilí k plnému využití a ochraně půdního fondu.“

[38] Někteří z pamětníků uváděli přemíru vedlejší činnosti, zejména politicko-výchovného zaměření, která byla aparátem KSČ hodnocena a oceňována stejně jako vlastní vědecká činnost a měla vliv na komplexní hodnocení pracovníků. Někteří konstatovali, že často na vědeckou činnost měli relativně více času ti, kteří patřili do kategorie C, tj. vyškrtnutí a vyloučení. Vždy však záleželo na konkrétních lidech, na vedoucích pracovnících, jak k těmto záležitostem přistupovali. O co KSČ šlo, je „nejlépe“ vyjádřeno slovy M. Vondrušky: „Z těchto důvodů proto velkou povinnost a odpovědnost mají komunisté, stranické orgány i základní organizace KSČ, které konkretizují a realizují školskou politiku KSČ v jednotlivých místech, a na jednotlivých pedagogických pracovištích. Proto je nutné důsledněji a systematicky zkvalitňovat stranickou práci a uskutečňovat zde vedoucí úlohu KSČ. Na komunistech konec konců záleží, jak náročně v této oblasti fungují národní výbory, ROH, SSM, pionýrské organizace a další společenské organizace, jak postupně, vskutku leninsky, povedou učitele, pedagogy, řídící školské pracovníky, rodiče a všechny pracující k socialistické výchově, k vysokému vzdělání, k pracovní aktivitě i k morálně politické jednotě.“ M. Vondruška, Začíná školní rok, JP, 30. srpna 1975, č. 204, roč. XXXI., s. 3.

[39] LPA = letní pracovní aktivita pro studenty středních a vysokých škol v prostředí průmyslových a zemědělských závodů, později i v jiných oblastech hospodářství; SVOČ = Studentská vědecká odborná činnost. A opět, jako vždy, záleželo na zcela konkrétních lidech a na jejich přístupu k této, dle mého soudu potřebné a zajímavé činnosti. Žádná společnost by totiž neměla plýtvat schopnostmi, talenty a nadáním svých příslušníků. Mnoho tehdejších studentů se tak postupně dostalo do prvního vážného kontaktu s vědou a naučilo se, pod vedením ochotných, schopných a zanícených pedagogů (tehdy nás nezajímalo, zda jsou komunisté či bezpartijní, vyškrtnutí či vyloučení, hlavně že byli ochotni a schopni se s námi adekvátně a přitom nezištně podělit o své tehdejší poznatky, návyky, postupy, zkušenosti a dovednosti), jak základům vědeckého přístupu, tak i prvním svým nesmělým „krůčkům“ na poli vědy...



[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Jiří Dvořák | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
239 (239 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
231 (231 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
184 (184 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
185 (185 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
365 (365 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
199 (199 hl.)
Prohnilý humanismus !!
148 (148 hl.)

Celkem hlasovalo: 1551


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.