Co s mravoličným románem

Nečíslovaná kapitola z Bondyho knihy 677 (z konce roku 1977, Zvláštní vydání, 2001) je zařazena v textu knihy mezi I. a II. kapitolu a svým obsahem vybočuje z rámce knihy ještě více než XVII. kapitola, kde Bondy za sebe nechal hovořit postavu básníka. Tady ale mluví Bondy sám - o svém pohledu na realistický román. I když vlastně - hlavně vás seznámí se svým viděním české normalizační společnosti.

A teď si chci položit otázku, co s mravoličným románem. Je to román, kterému z neznámých důvodů říkají realistický, tedy u nás socialisticko-realistický. Je to román oceňovaný kritikou a žádaný širokou čtenářskou obcí. Je to román Karla Houby, Milana Kundery, Thomase Manna, Ludvíka Vaculíka, Ernesta Hemingwaye, Jana Kozáka, a kdyby psal Václav Hons romány, tedy jistě i Václava Honse. Jak je však možné vydávat tyto romány za realistické? Je to jen mravoličné žvanění, které s realismem nemá co dělat. Jsou to namáhavě vymyšlené, obsahově stále stejné obměny několika málo základních tradičních schémat - jak se žije v manželském trojúhelníku, jak se překonávají obtíže a jak život vítězí nad smrtí a zlem.

Tato schémata vycházející nikoli z reálné skutečnosti, ale z jednou zaběhaných klišé, jsou pak pracně zalidňována postavami - jejich typy jsou stejně tak předem určené, jako je románové klišé samo - a naplňována jakýmsi dějem - a tomu se říká život. Tzv. problémy jsou předem známy a dány a tzv. řešení taky. Problémy, postavy i řešení přecházejí z románu do románu, od autora k autorovi - a čtenář si to rád přečte, protože se nemusí myšlenkově vůbec namáhat; vše je jasné předem, ostatně každý čtenář je rád, když najde bezbarvost a prolhanost vlastního života v knize ke čtení a může s klidem z limonádové katarze pěkně usnout. V mravoličném románu se nenarazí na žádné tabu, byť autor hovoří sebeodvážněji, nikdy žádné tabu nepřekročí, ba ani skutečně nezmíní, vše se udává v občanském klidu - za odvahu jsou vydávány nicotné narážky na to, že se lidem těžko žije, že čtyřicátníka svrbí přirození a že nejde všecko v životě a ve společnosti tak po másle, jak by se nám hodilo. Občas se vyskytne heroický motiv, jak čestný jedinec hájí dobrou věc proti ouřadům a trpí načas nepochopením, ale jinak čestný člověk vesele (byť v těžkých podmínkách) bojuje za vlast (až za ni zhyne), poctivě pracuje (byť vzdor překážkám), až se dopracuje a problémy manželského trojúhelníku zvládne způsobem pro všechny optimálním. Jedinec zlý spravedlivě je odsouzen a na svoje skutky doplatí - alespoň ve výhledové perspektivě. Zdá se, že tato zeměkoule je skutečně nejlepší ze všech zeměkoulí, a hrdost jímá čtenáře nad tím, jak protagonisté mravoličného románu musejí zvládnout a překonat tolik překážek, takže je vidět, že život není pro dobrého člověka lehký, ale nakonec přece vítězný. To je katarze uměleckého díla.

Mravoličný román bedlivě dává pozor na skutečná tabu společnosti a života, předstíraje tak idylu, která se skoro neliší od zlatého věku. Není žádných nepřekonatelných problémů, dobro a život vždy vítězí, v příkopě zanechávajíce ty nečestné lidi, kteří dobru a životu strkají klacky pod nohy, ať to jsou rušitelé manželského svazku, bezpáteřní kariéristé nebo nepřátelé svobody a lidské budoucnosti. Mravoličný román je ze své nejhlubší podstaty nerealistický, nepravdivý, neživotný a neskutečný.

Kdyby chtěl někdo třeba u nás napsat realistický román, musel by si nejprve vybrat skutečně žijící lidi. Mohl by začít tím, že si vezme normálního občana, otce rodiny. Tento občan pracuje dejme tomu v úřadě, a proto je ve straně. Přežil od r. 1948, kdy mu bylo osmnáct, vše. I kdyby to byl naprostý blbec, alespoň by si pamatoval, co prožil. Marxistická teorie byla pro něho vždy španělskou vesnicí a za třicet let každoročního svazáckého, odborářského a stranického školení, jichž se musel účastnit, má z ní dojem, že je vycucaná z prstu a že je plastická jak žvejkačka, protože během těch třiceti let sloužila k osvětlení a k obhájení věcí diametrálně odlišných, a pořád to byla tatáž marxistická teorie. Je tedy tento občan ve straně již dávno a dávno prostě z toho praktického důvodu, že by ho jinak z úřadu vyhodili a děti by se nedostaly na školu. Manželka, která musí být také ve straně, projevuje své pohrdání KSČ ještě daleko hlasitěji, rezolutněji a zpátečničtěji. Nebylo by výjimkou, kdyby svůj hluboký odpor ke komunistům spojovala i s antisemitismem. Oba rodiče ventilují v podstatě pocit hanby, že musejí být ve straně, kterou by za normálních okolností potírali, seč by byli s to, a jsou tak hluboce poškozeni v té nejzákladnější lidské sebeúctě. Nicméně dětem zcela samozřejmě vštěpují již od mateřské školky, že musejí být jiskřičkami, pionýry, svazáky a komunisty, protože, pochopitelně, bez toho by se nedostaly na školu a nikdy by to nikam nedotáhly. Ostatně mají již zažádáno pro dětičky o byt - a pak to nejsou žádné žerty. Ovšem pokud jsou děti ve věku předpubertálním, střeží se rodiče poslouchat před nimi Svobodnou Evropu, ba i pronášet moc špatné řeči; naopak jim pro hodiny občanské výchovy vysvětlují vše podle posledního úvodníku Rudého práva. Jsou to rodiče nejen opatrní, ale i částečně vzdělaní, takže se obávají, že by děti ve škole nejen prokecly, že se doma mluví jinak, ale že by mohly být i postiženy schizofrenií. Potajmu a se strachem si jednou přečtou Solženicyna, když se jim čirou náhodou dostane do ruky, a jsou přesvědčeni, že kterýkoli americký prezident je právě ten nejlepší možný taktik. Zde je možno rozpracovat několik modifikací. Například že už jsou tak vyjukaní a utlačení, že v „osvobození“ vůbec nedoufají - a pak mají méně skrupulí před bezostyšným kariérismem. Nebo že naopak každý rok znova doufají ve „zhroucení“ režimu - a pak mají větší tendenci ke preventivnímu alibismu - třeba že paní oklepe v práci v deseti průklepech čtyřřádkovou básničku o tom, že nám vláda vzala čokoládu. Nebo že se pokládají za tak bezprecedentně ublížené a ukřivděné osudem, že v nich čím dál víc plane přání pomstít se, až bude čas, jak se k tomu s rajskou nevinností znaly v šedesátém osmém sloupy naší pokrokové kultury jako Kundera a Vaculík aj. aj. Co by potom, „až by to přišlo“, dělali, může si autor domyslet. Tito lidé žijí spořádaným životem, dokonce jim jejich odpor „ke komunistům“ usnadňuje, aby se vyhnuli manželskému trojúhelníku. Když děti ve škole excelují ve svazáckých funkcích, jsou docela normálně rodičovsky hrdi a pochlubí se sousedům.

Jinou postavou pro realistický román je obyčejný dělník. Denně pro váznutí přísunu materiálů, vypínání proudu atd. prostojí pěkných pár hodin. Už dávno si odvykl i jen na to nadávat. Je to ztracená energie. Bavějí se spolu o rybách, o chatách, o autech a o sportce. Pijou přitom víc piva, než je zdrávo. Dávno vědí, že kdyby stát jejich podnik vůbec zavřel a jen jim dál platil mzdy, ještě by ušetřil. Ale je samozřejmé, že mzdu musejí dostat tak jako tak a nepůjdou přece pracovat do nějakého podniku, kde se skutečně plně využívá pracovní doba (protože je to podnik sledovaný vládou). Tam sice mají mzdy dvojnásobné, ale nám ta naše k pohodlnému životu taky stačí. Manželka s podstatně nižším platem po práci prostojí hodiny v různých frontách na potraviny a nejrůznější potřeby, přijde domů utahaná, nadává, vaří, uklízí, pere na děti a po krátkém hledění do televize padne. Děti chraňpánbůh, aby šly na školu! V osmnácti jsou vyučeni a už kvalifikovanými dělníky a nosí domů pěkné peníze z fušek pro soukromníky z nakradeného materiálu, což dobře odkoukaly od rozšafného otce. I tady se žije spořádaně; žádné mnohoúhelníky, kluci dokonce smějí nosit dlouhé vlasy, což si děti výše zmíněného ouřady za žádných okolností dovolit nesmějí. I když je otec víceméně náhodou členem strany, děti se tam nehrnou, majíce i funkce vedoucí ke kariéře za bohaprázdnou ztrátu času. Nosí trička s americkými emblémy a drnkají na kytaru písně dlouhejch cest, protože rocku u nás moc není a ani být nesmí - viz osud Plastiků, tak dobře sledovaných právě kluky od lopaty. Osobní perspektivu vidí v dalším rozmnožování aut a chat a posléze i cest do Jugoslávie. Dál jejich ambice nesahají prostě proto, že je to vše, čeho v naší konzumní společnosti lze dosáhnout. Společenské perspektivy nevidí žádné, nejvejš že se zas objeví nějaký Dubček. Ony totiž v naší společnosti žádné společenské perspektivy taky nejsou.

Je nutno zalidnit realistický román více postavami. Je tu postava starého komunisty. Zřídkakdy je ještě funkcionářem strany. Je-li jím, lze předpokládat u něho ještě větší zatrpklost než u frustrovaných elitářů. Zatrpklost vede vždy ke zúžení zorného pole a tento starý komunistický funkcionář vidí jen to, že se nám nic nepodařilo, že cíle, s jejichž vidinami žil před válkou (nebo aspoň ve Vítězném únoru), nebyly dosaženy, že všude je jen samý oportunista, kariérista, nemarxista, (v čemž se bohužel nemýlí), a to od míst nejvyšších až po jeho děti. Nevěří sám sobě a svým pár dávným soudruhům - u jiných členů strany čichá jen přetvářku a nepoctivost - říká, že obyvatelstvo od osmnácti do šedesáti je nutno odepsat a že se soustředíme teď jen na nejmladší generaci, vášnivě se upíná k přátelství se Sovětským svazem na věčné časy, ale s obavami si připomíná, že i tam už jednou přišel Chruščov a že u nás už jednou dubčekovci utáhli celý národ na vařené nudli. Pozoruje, jak mu vše přes jeho funkci uplývá mezi prsty, hořce si uvědomuje, jak stárne, a osobní ani společenské perspektivy nevidí v barvě naděje.

Zajímavou modifikací této postavy je starý komunista, který již není ve funkci - pravděpodobně od r. 1969 - a ten se snadno obrátí úplně čelem vzad. Imunizován do značné míry svým pradávným členstvím hlasitě kritizuje bordel, ve kterém žijeme; na Sovětský svaz už nic nedá, o Číně nic neví a víceméně automaticky se stal eurokomunistou ještě dříve než Carillo. Někdy už ani v tom nenachází útočiště a říká, že politika je svinstvo a sovětská obzvlášť. Jestliže manželka nebo matka, též staré komunistky, pro Sovětský svaz a jeho garnituru u nás stále horují, vyskytuje se tu zajímavý případ rodinného rozvratu na stará kolena. Nutno před psaním konzultovat psychologa.

Případem u nás ne nejobvyklejším, ale zato vděčnějším, je případ, který jsem s to popsat jen tak, jak jsem jej osobně poznal. Měl jsem dobrého známého, ne-li přímo přítele, který se v zlatých šedesátých letech se zálibou a sebeuspokojením věnoval vědecké kariéře, věc to mým tužbám vlastním věru ne cizí. Byl to ostentativní antikomunista a antimarxista, dovedl se vyhnout vstupu do strany, aby si nezatížil svědomí, jen to vnutil manželce, kterou používal jako jakýsi kádrový štít. In the golden sixties to všechno krásně šlo. V roce 1969 by byl musel odejít z místa - ačkoli se v obrodném procesu uchránil veřejného spuštění se s dubčekovci a jen doufal, že už přes noc nás přijede ten americký pan prezident osvobodit - nebo vzít ve svém ústavu kádrové místo. To učinil (ještě i teď se uchrániv vstupu do strany); já jsem mu cosi dopáleného napsal a neviděli jsme se osm let. Setkání po tak dlouhé době dopadlo fantasticky. Přesvědčoval mne o správnosti každého slova naší propagandy. Vykládal to, co slyšel od estébáků, na něž se musel napojit - jako sacresanctum - počínaje tím, že Chartu 77 sepsala CIA, a konče tím, že to všechno platí mezinárodní žid, který má zničení Ruska vytyčeno za cíl už přes sto let. Druhý den, když jsem o tom uvažoval, poznal jsem, že jsem narazil na případ kdysi masový ve třicátých letech v nacistickém Německu a v SSSR, který tak šokoval západoevropské intelektuály: jak totiž vzdělaný, kultivovaný a původně ostře proti režimu stojící vědecký pracovník náhle začne papouškovat propagandistické zhovadilosti Goebbelsů, Ždanovů, Šuslovů a teď Bilaků a estébáků; není to ze ztráty soudnosti ani pro to, že by se jakousi zvláštní katarzí dotyčný stal zanícencem pro režim, ale prostě z toho důvodu, že dotyčný nemůže žít ve lži. Chce být stále na straně pravdy a svědomí mít čisté. A protože jinak by musel z práce ven, udělá ten fantastický psychologický skok, že náhle prohlásí za pravdu to, s čím nesouhlasí, ale co musí stále říkat - a i doma mezi čtyřmi zdmi už mele teď jen ty úvodníky a komentáře z televize, jimž přece ani jejich vlastní autoři nevěří. Je to fantastický případ, kdy pro pravdu, proto, aby mohl mít pocit, že žije v pravdě, příjme lež. A věřím, že pod tím není skryt hrubý kariérismus. Věřím, že ve většině případů německých a ruských intelektuálů třicátých let, kteří najednou začali svým zahraničním přátelům říkat, že jsou upřímně přesvědčeni, že Hitler či Stalin to myslí i dělají dobře, byla motivem tato hluboká niterná potřeba žít v pravdě a s pravdou. Čímž se demonstruje, co dokáže etika v koncentračním táboře. Podle mne osobně je tedy snad lepší býti bez té etiky. Případ, který jsem zde zapsal, připadá mi daleko hroznější než ty výpovědi obžalovaných před sovětskými a našimi soudy, kdy se obžalovaní přiznávali, že znásilnili vlastní babičku. V případě, jejž jsem uvedl, se brainwashing odehrává dobrovolně a z etických pohnutek! A jeho výsledku subjekt chce věřit!

Typickou postavou pro realistického spisovatele může však být mladý esenbák. Tomu je málo přes dvacet let, rodinné prostředí nebylo pro jeho volbu rozhodující, je to mladý muž, který měl už devítiletky až po krk, ničemu se nevyučil a už na vojně mu dali lákavou nabídku od VB - s pěkným platem, neboť to je povolání pravých mužů. O světě má představy čoklovské. Cestu ke straně všemi možnými školeními prodělává uvědoměle, neboť ví, že to přece patří k jeho uniformě - jinak by ji neměl; dovídá se v tomto procesu, že náš režim nesmí být nikdy otřesen, neboť by o tu uniformu přišel. To mu dává zažívat pocit oddanosti, který v naší společnosti jinak vymizel. Ale nejvíc ze všeho ho těší - až ho pálí - moc, moc, kterou má nad automobilisty a hlavně nad vlasatými kluky, kteří mu byli předvedeni jako ti, od nichž právě hrozí nebezpečí jeho uniformě. Jinak by proti nim nic neměl, sám nosí aspoň dlouhé kotlety s knírem, nemá rád jen dechovku a Gotta, ale taky big-beat, ovšem jen z desek. Na veřejnosti se to hrát nesmí. Jeho perspektivy jsou dány normálním služebním postupem a nedělá si s nimi starosti. Byt, bourák, chata, založit rodinu, přičemž se už automaticky počítá s nejrůznějšími mnohoúhelníky. Nemá co číst, protože rodokapsy z první republiky se už dotrhaly a Karolína Světlá, která je asi tak ten normál toho, co vychází, ho nudí.

Odlišuje se od něho mladý estébák, který už před třicítkou prodělává různá vysoká školení a maturitu. I on je ovšem opojen svou mocí a ovšemže se mu líbí sherlockovská stránka jeho práce. Je pevným stranickým kádrem i s manželkou a děti bude vychovávat v pravověrnosti; vždyť ovšem on i manželka jsou z kádrově nejpevnějších rodin. Leč jaksi se mu nedaří nevidět tu tisíc a jednu trhlinu, jimiž do naší společnosti vniká jakýsi nihilismus, počínaje chronickými nedostatky ekonomiky a zásobování obyvatelstva a konče nepravověrností 95% občanů, o čemž ví více a lépe než kdo jiný právě díky své profesi. Současně má v povědomí nevykořenitelnou obavu z opakování historických zkušeností s více než snadným pádem režimů v naší době. Chtěl by mít freneticky rád Stalina, ale nemůže zapomenout, co se už jednou o Stalinově éře odhalilo a kam to pak vedlo. Chtěl by vůbec nevědět, že a jak se celá republika dala zmagořit v tom osmašedesátém roce, ale je sám povolán k čištění toho Augiášova chlíva Charty 77, která zase byla se škodolibou potměšilostí přijata 95% národa. Vidí kariéristy, kteří v jádru nejsou o nic lepší než otevření disidenti; disidenti, kteří dokáží odmítat jakoukoli kariéru. Vidí, jak kolem jeho kolegů a výše zmíněného esenbáka, kterým pohrdá, se pro věc sovětského komunismu mezi mladými nehne ani prstem. Chtě nechtě mu to dělá starosti a doma ne dost dbale vyhovuje manželce. Zásobovací a jiné obtíže se jeho rodiny sice dotýkají daleko méně než rodin jiných, ale nejenže se přece jenom dotýkají, jsou jím často hůř reflektovány než jinými, neboť se v nich bojí symptomů zhoršujícího se společenského klimatu. Bude muset žít v této společnosti ještě možná čtyřicet let. Čeho se dočká?

Když se jedná o poměrně vysoce postaveného estébáka, hraje tu úlohu i neuvědomělá snaha vyrovnat se nějak disidentské elitě, která má zřetelnou kulturní převahu. Jak si osvojit její kulturu nebo alespoň její životní styl? Jsou nakonec ti elitáři tak špatní? Vždyť by bylo možno, aby i on byl jimi vybrán za partnera. Jsou opravdu ty perspektivy a teze eurokomunismu tak špatné a nereálné? Hospodářské a kulturní nedostatky Sovětského svazu přece bijí do očí. Nebude nutno počítat s elitáři pro vzdálenější budoucnost jako s určující společenskou silou? Je nutné úplně si k nim zavřít zadní vrátka?

Některý realistický spisovatel by mohl chtít věnovat svou pozornost také mládeži. Již v prvních třídách devítiletky si děti vypravují anekdoty a říkánky namířené proti našemu zřízení a zvláště jeho spojenectví na věčné časy, jako si za protektorátu děti vyprávěly vtipy proti Háchovi a Hitlerovi. Obezřetní rodiče lomí rukama a cpou do nich životní moudrost, že kdo nejde do SSM, nedosáhne ničeho.

Vtipy apod. nelze říkat na veřejnosti. Mladý jinoch má plnou hlavu erotických trápení (stejně jako mladá dívka) a může být na pár let vůči společenským záležitostem laxní. Ale jednoho dne dostane do ruky zakázanou literaturu a zjistí, že existuje ještě jiný svět než ČSSR s jejím věčným spojenectvím. Jak nepředstavitelně vysoké je procento těch šestnácti a dvacetiletých, kteří touží emigrovat, a to nejen z touhy po dobrodružství, ale proto, že chtějí uskutečnit životní cíle, které u nás neuskuteční – ať je to hudební věda nebo rock‘n‘roll. (Zajisté jen nepatrný zlomek procenta emigraci uskuteční, ale kolik bolestných snů i pak ještě zůstává.) Zatím bloudivě obcházejí diskotéky a malá divadélka, kde se pod čepcem SSM udržují ostrůvečky nonkonformismu, draze však placené povinnou přetvářkou, neupřímnosti a - což je snad ještě horší - podprůměrnosti. A ti, co jdou na školy? V nejlepším případě podlehnou pasivitě, byrokratickému stylu veřejného života a vědecké práce a zplaněvší stanou se jen překážkou všeho novátorského usilování druhých. V případě druhém vychovává si z nich náš režim zakryté nenávistníky, kteří ze všeho - a nejvíc ze svých podvázaných životních nadějí budou obviňovat ne už jen KSČ a SSSR, ale marxismus a revoluční hnutí jakékoli vůbec. Vyroste nám nejen elitářská, ale černosotněnecká inteligence, která si předělá i křesťanství k antikomunistické zbrani. Jen pár těch, kteří jsou obdařeni skutečně šťastnou náturou, dokáže intenzivně a iniciativně pracovat ve škole i po ní ve svém oboru bez ohledu na společenskou situaci. Ale těch pár nemůže realistický spisovatel idealizovat a dělat z nich vzor (tím méně ovšem normál) pro ostatní, neboť nikdo z těch ostatních je následovat nebude, protože nedovede a nemůže.

Zajisté není počet postav pro realistického spisovatele vyčerpán. Jsou tu družstevní rolníci, kterým se dobře daří a kteří se radují z blbosti televize na nic jiného nemyslíce. Jsou tu uvědomělí kariéristé, ať už ve straně nebo na svém pracovišti. Jsou tu čachráři okresního formátu, stejně jako okresní gubernátoři. Jsou tu ti, kteří žijí jen ze zásady, že ruka ruku myje. Jsou tu uštvaní aktivisté, kteří vidí, jak stále stavějí na písku, a jiní, kteří žijí jen od jedné manifestace ke druhé - na minulost rychle zapomínající a budoucnost si nepředstavující. Jsou tu - byť dnes už ne masově - senilní udavačky a jsou tu bezcharakterní služebníčkové. A je tu nepochybně i trochu staromódní poctivý člověk, často křesťan, snažící se být čestným vůči sobě i svojí době. Je tu ješitný bývalý elitář à la Literární noviny, je tu surrealistický kýčař vydělávající statisíce na snobárně bohatých příslušníků establishmentu a jen málokde je tu také malíř i básník, kteří třou bídu, protože kýčaři být nedovedou. Může tu být i skutečně moudrý člověk, byť je tu ještě řidčeji zastoupen než kdy jindy. Může tu být ten, kdo prostě rezignoval; i Magor Jirous, který odmítá dávat si pozor na hubu. Mohou tu být ti, kteří se pokoušejí udržet naši kulturu nad propastí, až jim klouby praskají. Mohou tu být přesvědčení nihilisté, zvlášť mezi mladými. To všechno musí vidět ten, kdo chce psát skutečně realistický román, nikoli mravoličnou fantazii, která je nesmyslná.

Ale spisovatel nebude realistickým spisovatelem, bude-li si zaměňovat realismus za jakési cinéma-vérité, nevysvětlený a nevysvětlitelný fotografický záznam detailu. Realistický román má dokázat najít v zrcadlení kapky vody celou skutečnost. A k ní patří v lidském rozměru i otázka příčin, důvodů a eventuálně následků. Realistický spisovatel potřebuje znát analýzu toho, co popisuje. Potřebuje dnes tedy vědět, jaké jsou příčiny toho, že lidé vypadají tak, jak jsme uváděli. Musí vědět, jak ztroskotala socialistická revoluce u nás i v nejširším měřítku, jak a proč vznikla v Sovětském svazu nová třídní společnost s historicky novou vládnoucí třídou, k jakým cílům tato společnost směřuje, co je její hybnou pružinou a jakých výsledků se může takto dočkat. Neboť to všechno jsou věci, o nichž lidé nevědomky vědí, podle nichž instinktivně zařizují své chování a vedou svůj život, z nichž vyplývá jejich zklamání i ztroskotání. Jinak z práce spisovatele vznikne právě jen mravoučná abstraktní kompozice. Realistický spisovatel potřebuje znát o skutečnosti její zázemí. Jinak píše fikce.

Fikce lze psát snadno. Hemingway je sypal z rukávu. Thomas Mann byl mistrem rafinované spisovatelské lži - a nejvíc právě v Doktoru Faustovi: když ho člověk začne číst potřetí, rdí se studem, jak se mu to poprvé mohlo tak líbit; a ono se to poprvé opravdu líbí, v tom je ten vrchol kýčařovy slávy. Že to o sobě Thomas Mann dobře věděl, lze poznat jen podle toho, že ani slůvkem nenaznačil nesouhlas s interpretací takových Ernstů Fischerů, kteří vykřikovali, jak diabolickou zápornou osobností je Adrian Leverkühn a jak je Serenus Zeitblom ušlechtilý a poctivý člověk; na těchto Zeitblomech s jejich usraným pseudohumanismem stála Třetí říše nejpevněji - Leverkühna zakázala. Je vskutku možno spočítat realistické romány na prstech. V několika dílech Thomas Hardy, ve Vojně a míru Tolstoj, dosti v Kareninové, kde ovšem Levin a Kitty tajtrdlíkují podle nejlepších vzorů Černyšovského hovadiny, a snad nejvíc ten starý, ale dobrý Balzac. Jelikož nepovažuji realistický román za nutný cíl literatury, nemusím hořekovat, že je toho tak málo. Neboť cožpak Stendhal, Dostojevskij či Flaubert jsou realističtí spisovatelé? A kdo ještě zbývá - snad ne Gorkij?!

Speciálním případem je ovšem literatura sovětská, která s výjimkou tří čtyř děl je dosud nebývalou bažinou lži, jakou svět neviděl - Majakovským od 150 000 000 počínaje a chruščovovským bardem Jevtušenkem konče; či od dělnicko-rolnického hraběte Alexeje Tolstého až po Michaila Granina a Šukšina. Jen některé kapitoly Tichého Donu, Mistr a Markétka, Doktor Živago a Matrjonina chalupa z té bažiny lži vysoko vyvstávají. Prolhanější v celém vesmíru je už jenom literární kritika - ale ta je ostatně takovou odevždy.

Mám-li teď odpovědět na otázku, co s mravoličným románem, mohu jen říci, ať jde do prdele. Je lží vydávat ho za realistickou tradici literatury. Ta vede jinudy a znamená něco diametrálně jiného. Realistický román je jedna z nejvyšších literárních forem, které byly vytvořeny. Ale podmínky pro jeho napsání nejsou vždy. Pak to ale znamená nespokojit se jako náhražkou s mravoličností. Tam, kde se na to nedbá, vznikají Milani Kunderové, Jani Kozáci, Alexandři Pludkové, stejně jako Peare Buckové, Bromfieldové, Hemingwayové, Leonidi Leonovové i Quido Mária Vyskočilové. Ti všichni pod falešnou nálepkou realismu produkují otravný potravinový jed.

V určitých historických obdobích a v určitých společenských situacích odhaluje, objevuje a sděluje pravdu jen sen. Je nesmírně víc pravdy u Baudelaira než u Jevtušenka, u Lautréamonta než Fadějeva, u Máchy než u Marie Pujmanové. Ba i u Karáska ze Lvovic než u Václava Honse.

Ostatně - a to je snad nejvýznamnější: vždyť žádné velké myšlenkové ani morální konflikty dnes nevznikají - každému je vše jasné. Žádný funkcionář ani kolaborant nedumá o tom, zda větším či menším zrnkem dobra či zla v jeho jednání převáží to či ono, zda něco něčím vykoupí apod. Ani nikdo neuvažuje už o tom, že snad ze špatného režimu vznikne lepší, jestliže mu pomůžeme, jestliže se mu obětujeme, a naše děti nás politují, ale očistí a docení. Nikdo nejen u nás, ale ani ve světě nepochybuje o holé všemoci moci a naprosté bezbrannosti vůči ní; takže kdo kolaboruje, aby zachránil blahobyt nebo holou kůži, prostě ví, že to jednoduše jinak nelze uchránit, a kdo nekolaboruje, ví, že je tím definitivně bez blahobytu i bez škol pro své děti a v trvalém ohrožení života a taky prostě „jen tak“ - kdepak je jaké dilema k řešení? Nad čím se rozhodovat? A zda je opravdovým morálním, neřku-li myšlenkovým problémem, že se někdo z těch či oněch důvodů „zkřiví“, „zlomí“, jak se říkalo? Není: ví přesně, co dostane a oč přijde - jaképak tedy dilema? Jaképak oběti? Nikdo je od nikoho nežádá - a že je pln sebelitování, podlec? To že by bylo problémem? Ten by se litoval, i kdyby mu hráli tuš při vstupu na nebesa.

Velký mravoličný román mohl být tam, kde byly ještě o něčem nějaké pochybnosti, něco se vážilo, o něco se lidé přeli a o něco se mohli pokoušet usilovat.

Realistický román mohl být tam, kdy ještě šlo o to lidem něco ukazovat a dokazovat, o něčem je přesvědčovat - ale když je o všem jasno?!

Dnes líčit duševní život pokrytce, kolaboranta nebo blba? Což pokrytci, kolaboranti a blbci vůbec čtou něco, co by je mohlo vyvést z míry? Předem přece vše vědí - i ti blbí.

A psát o figurkách? To dělal už dostatečně bezúspěšně Hrabal.