Nedávno mne zaujal na webové stránce SDS článek Amiry Haas přetiątěný z izraelského listu Haarec a hlavně poznámka administrátora naąich "web sites", ľe se jedná o pohled – diplomaticky řečeno – ojedinělý.
Nemyslím si, ľe podobné názory jsou v Izraeli ojedinělé. Přesnějąí by asi byl jiný eufemizmus: není jim „přílią dopřáno sluchu“. No a vzápětí jsem si uvědomil, ľe u nás tomu není o moc jinak.
Začal jsem hned vzpomínat, jak, čemu, s jakou intenzitou apod. se naše sdělovací prostředky věnovaly v průběhu nejnovější vojenské „kampaně“ Izraele v Libanonu (ano, přesně tak byla často agrese proti slabému sousedu decentně nazývána).
Musel jsem si přiznat, že hlasům podporujícím, nebo alespoň (více či méně krkolomně) ospravedlňujícím „řešení“, ke kterému se opět uchýlila izraelská vláda bylo v mediích sluchu dopřáno bohatě. Naopak hlasy, upozorňující na nepřijatelnost, bezvýchodnost a nebezpečnost takové politiky (a to i pro samotný Izrael), jakoby snad ani neexistovaly.
Například o tom, že KSČM uspořádala nějakou tiskovou konferenci, na které mimo jiné upozornila, že skutky, kterých se izraelská armáda dopouštěla v Libanonu, jsou v dokumentech mezinárodního práva označovány termínem „válečné zločiny“ bych se asi ani nedozvěděl, nebýt nešikovné(?) výzvy tiskové mluvčí k umělcům.
Teprve masivní kampaň proti této výzvě volající umělce k podpoře už ani nevím čeho a odsouzení něčeho jiného, mě upozornila na to, že nějaká tiskovka byla, a o čem se na ní mluvilo. Takže možná, že ta tisková mluvčí nakonec ani tak nešikovná nebyla.
Přitom Strana evropské levice a evropská levice vůbec, od počátku útok na Libanon důrazně odsuzovaly a požadovaly jeho okamžité skončení. Stejně tak většina české levicové politické scény. Logický byl samozřejmě i požadavek, aby se k této záležitosti jasně vyjádřila i vláda (tehdy) ČSSD.
Stručně řečeno, takovým názorům sluchu příliš dopřáváno nebylo, a pokud ano, zpravidla byly doprovázeny více, či méně razantními poznámkami o antisemitismu.
Taková stanoviska ale přece nemají s antisemitismem nic společného, stejně jako nepovažuji za antisemitské názory těch Izraelců, kteří kritizují tuto politiku izraelské vlády doma v Izraeli.
Naopak jsem přesvědčen, a zdá se mi stále zřejmější, že přechod od hledání mírového řešení k „vynucení míru silou“, který zvítězil v izraelské vládě po zavraždění Izaka Rabina a který by nebyl samozřejmě možný bez podpory republikánské administrativy USA, může ve svých důsledcích ohrozit samu existenci Státu Izrael, přinejmenším rozšiřuje a radikalizuje řady jeho nepřátel.
Zvláštní pozornost by si samozřejmě v této souvislosti zasloužila kontraproduktivní politika Spojených států amerických v celé oblasti, ale to zatím ponechme stranou.
Bez ohledu na to, zda angažmá poslední světové „supervelmoci“ je v tomto regionu vedeno dobrými úmysly, které si zaslouží skutečně širokou podporu všech, včetně naší a byla vyjádřena i OSN, nebo se USA řídí jen ryze svými „dobrými důvody“, jsou jeho výsledky zatím spíše tristní. Bez toho, abych chtěl dělat unáhlené historické paralely s „vývozem“ revoluce, toho, či onoho modelu apod., vkrádá se termín „vývoz demokracie“.
Ve skutečnosti dochází naopak k růstu podpory militantních islámských organizací a jejich další radikalizaci, dramaticky roste nejen antiamerikanismus, ale obecně odpor ke všemu „euro-atlantickému“ a neislámskému. Do těžké situace se dostávají „laické“ režimy v islámském světě a dokonce i spojenci USA, bez ohledu na to, zda se jedná o polofeudální diktatury, nebo moderní státy, fungující víceméně na principu formální demokracie. Tedy všichni kdo mimo jiné podporují, nebo alespoň respektují existenci Státu Izrael a jeho právo na mírový vývoj.
Obávám se, že šéfové všech agresivních a bojovných křídel všech islámských, nebo pseudoislámských hnutí a organizací atd. dávají na modlení, aby jim bůh republikánskou administrativu v USA zachovati ráčil. Ale dost černého humoru, není to, bohužel, žádná sranda.
Jsem prostě přesvědčen, že ten, kdo dnes kritizuje izraelskou vládu za její agresi v Libanonu a počínání USA v regionu, ten ve skutečnosti jedná více v zájmu Státu Izrael a jeho budoucnosti, než ti, kteří při sebemenší kritické poznámce okamžitě spustí hysterickou kampaň proti „antisemitismu“.
Za pozornost by jistě stála i poměrně trapná role, kterou v této souvislosti sehrála naše diplomacie v čele s ministrem Svobodou, a mám obavy, že teď to lepší nebude, ale to už je zase jiný příběh.
Lubomír Ledl, 20.září 2006
Kdo vlastně ohroľuje Izrael?
