Šedesáté výročí vzniku Izraele si připomněla i masmédia. Žel, ne vždy k jádru věci jdoucími komentáři. Jan Fingerland (MfD, 10. 5.) například srovnává nesrovnatelné. Vidí obdobu stejného prvotního hříchu mezi vznikem ČSR v roce 1918 v historických hranicích a proti vůli obyvatel Sudet a vznikem židovského státu proti vůli většiny Arabů prostřednictvím války, přičemž muselo odejít 600
tisíc lidí. Eufemistickým dovětkem, že i sudetští Němci byli nakonec vypuzeni, když se soužití neosvědčilo, nasazuje své krkolomné paralele korunu. Jiří Hanák (Právo, 14. 5.) zase označuje za pověru názor, že nevzniknout Stát Izrael, byl by svět bezpečnější. Myšlenka dát Židům vlastní stát byla po hrůzách holocaustu přijímána po válce s pochopením. Nebyl by ale dnešní svět opravdu bezpečnější, kdyby se uskutečnila nikoli na účet Palestinců?
Hlubší zamyšlení nabídla politoložka a filmařka Nataša Dudinská (MfD, 7. 5.). Konstatuje, že nový židovský stát má dnes skvělou kulturu, vynikající armádu a kvetoucí hospodářství, a přesto si není jist sám sebou. Izraelci s nejsilnější armádou na Blízkém východě se podle ní budí v noci strachy z toho, že je Arabové smetou. V tomto stálém pocitu ohrožení vidí autorka tohoto komentáře hlavní zdroj židovské posedlosti bezpečností , která světí téměř všechny prostředky včetně porušování lidských práv, mezinárodního práva i vlastních demokratických zákonů. Jako by zde s budováním nových zdí přežívalo ghetto, ze kterého se chtěli Židé založením vlastního státu vymanit. Tato v Izraeli žijící politoložka vypočítává další zdroje pocitu nejistoty Izraele: patří do Evropy, nebo na Blízký východ? Vyřeší diskriminací svých muslimských občanů? Chce být státem náboženským nebo liberálním? Vymaní se ze zajetí fanatických osadníků, torpédujících mírový proces? Vyrovná se s rozdílnou kulturou svého evropského (aškenázského) establishmentu a židovských přistěhovalců z Orientu? Nesmíří se díky této své orientální druhé tváři jednoho dne s tím, že leží na Blízkém východě, a ne někde u švýcarských hranic? Podle Dudinské by to byl krok na trnité cestě směrem k míru se sousedy.
Mnoha články prostupovalo konformní pochopení pro právo Židů vrátit se po dvaceti stoletích do někdejší vlasti, jednostranně zde vyhlásit vlastní stát a uhájit jej ve válkách s Araby. Jako by právě toto bylo jediné možné řešení otázky židovské diaspory a špatného svědomí křesťanského Západu s jeho antisemitismem. A jsme u podstaty problému. Výhrady k obnově židovského státu v dnešní podobě měl od počátku Albert Einstein. Viděl v ní možnou hrozbu pro jím upřednostňované duchovní pojetí židovského společenství. Judaisté ji zase spojovali až s příchodem Mesiáše. I mnozí sionisté měli obavy z návratu do Palestiny. Jako by předjímali to, co vypočítává Dudinská. Podle dobových pramenů se po roce 1905 dokonce kvůli tomu zformovala celá odštěpenecká skupina. Tito teritorialisté byli ochotni začít budovat nový stát na území tehdejší Ugandy (nabízené britskou vládou) nebo kdekoli jinde kromě Palestiny! Samotný zakladatel sionismu T. Herzog uvažoval podle znalce této problematiky Marka Čejky dokonce o Argentině. Herzog však v roce 1904 zemřel a hlavní sionistický proud rozhodl na kongresu v roce 1905 jinak. Z citových a historických důvodů volil návrat do původní vlasti. Přesto, že tam už celá staletí žili Arabové! Kolik obětí a slz na obou stranách už stály za uplynulých 60 let tyto citové důvody!!
Hanák jistě nebude souhlasit, ale přesto: kdo ví, jakým směrem by se byly ubíraly dějiny světa, kdyby byl Londýn nabídl sionistům jiné, vhodnější místo. Třeba část tehdy ještě řídce osídleného území v mírném pásu Austrálie nebo jiné podobné teritorium. Měl jich tehdy na rozdávání. Při známé píli židovských osadníků - pokud by nabídku přijali - mohl na takových místech opravdu vyrůst nový, prosperující Izrael bez obtížně řešitelných problémů se sousedy a vyhnanci. Dnešní svět by opravdu nemusel být v takovém případě rukojmím izraelsko - arabského nepřátelství s jeho skrytou nukleární hrozbou a islámský fundamentalismus by nejspíš opravdu ztratil velkou část své protizápadní destrukční energie.
K vývoji kolem Palestiny už Haló noviny přinesly celou řadu článků. Proto jen stručně. Marek Čejka cituje v knize Izrael a Palestina dva klíčové výroky sionistických vůdců z roků 1918 a 1920 - Ben Guriona a Ch. Weizmanna. Ty svědčí o jednom. Oba si uvědomovali, že při návratu do Palestiny půjde o to, kdo s koho. Vědomě už tehdy vsadili na právo silnějšího a dodnes praktikované vytěsňování Arabů. Fakta uváděná v této knize svědčí i o další podstatné skutečnosti. Vznik Státu Izrael na území někdejší Palestiny je hořkým dědictvím kolonialistického a neokolonialistického egoismu především Velké Británie, ale i Francie. A nejen to. Země euroamerického kulturního okruhu by se už konečně měly dnes podívat pravdě do očí. Své už zmíněné špatné svědomí - odpovědnost za tisíciletou diskriminaci Židů, zakončenou běsněním nacistů, si nemohou léčit pověstným dvojím metrem, na úkor muslimských Arabů, kteří byli v dějinách k Židům vždy neporovnatelně tolerantnější než křesťané.
Co se stalo, nedá se už odestát. Východiskem může být jen rozumný kompromis nových generací. Izraeli by vzhledem k výše zmíněným skutečnostem dnes v každém případě slušelo méně povýšené výlučnosti a více vcítění i respektu k mezinárodnímu právu. Nejnovější kritické prohlášení části izraelské inteligence, vydané k letošnímu kulatému výročí, naznačuje, že se zde ledy pohnout mohou. ČR jako jeden z nástupnických států Československa - země, která měla v různých obdobích nadstandardní vztahy s oběma protagonisty tohoto blízkovýchodního dramatu, by tomu mohla z iniciativy své levice napomoci více než jiní.
Jan Ritter, SDS Praha
Haló noviny, 26. 5. 2008
Izrael - hořký odkaz kolonialismu
