Nejnovější vývoj situace v Gaze přináší novou malou naději, že se snad podaří zastavit koloběh násilí, v němž se na sebe zdánlivě donekonečna vrší odplata, odveta za odplatu, i pomsta za odvetu. Přeložený článek z izraelského levicově orientovaného deníku Haarec naznačuje, že si nutnost nalezení východiska z tohoto bludného kruhu uvědomuje stále více lidí (jh). Pro reportéra, který byl zvyklý pobývat na frontě, je zvláštní a poněkud frustrující sledovat válku v Izraeli zpovzdálí. Poznáváte tak dění nejen ze zpráv vašich izraelských kolegů, ale také prostřednictvím zrcadlové síně mezinárodnách médií s jejich často komplikovanou agendou, oblíbenými a neoblíbenými tématy. Jako Izraelec přinejmenším víte, na čí straně stojíte. O mnoho obtížnější může ale v takových dobách být neizraelským Židem.
Pravda, ne pro všechny Židy. Mnoho z nich, zdráhám se říci že většina, se prostě o věc nezajímá. Daleko více je zaměstnává vánoční a novoroční shon a zprávy o obnoveném válečném střetu kolem Gazy jen tak mimochodem registrují. Ale ti, jichž se zprávy dotýkají a kteří tráví čas u zpravodajských televizí a čtením všech dostupných informací na webu, mohou být rozděleni do tří skupin.
Je tady velký počet těch, kteří s pavlovovským reflexem mávají praporem, dobří a nevinní sionisté a Židé, kteří vidí jen trauma lidí na jihozápadě Izraele, a instinktivně se staví za izraelskou armádu (IDF), často s výčitkou vládě, že neumožňuje armádě postupovat dále a udeřit s větší tvrdostí.
Pak je zde skupina, podle mého názoru o něco menší, ale velmi dobře slyšitelná, lidí, kteří obvykle patří k radikálnější levici, nebo méně často k protiizraelským židovským sektám, a kteří se cítí nuceni kát se za mnohé izraelské hříchy a připojit se k nepřátelům Izraele při podpisování petic, organizování demonstrací a obviňování sionistické komunity z válečných zločinů. Tito lidé se jednoznačně odstřihli od hlavního proudu lokální židovské komunity a cítí se dobře tam, kde jsou.
Je tu ale ještě třetí proud - snad ne ten nejširší, ale věřím, že dosti významný - těch, kdo mají na věci mnohem složitější názory a jsou znepokojeni. Silně soucítí s Izraelem a dokonce chápou, proč se vláda rozhodla zahájit zničující operaci "Lité olovo", jsou ale extrémně rozrušeni a postiženi množstvím civilních obětí a rozsahem destrukce, které se téměř zdají být součástí akce i jejím záměrem. Jistě, říkají si, musí existovat, je to nutné, nějaký jiný způsob jak takové věci dělat. A žijí s těmito svými pochybnostmi, často nevyjádřenými, dokonce ani v rámci rodin a mezi nejbližšími přáteli, protože to nejhorší s čím se shledávají, je že ostatní kolem nich se nezdají být schopni rozlišovat různé nuance, ani pociťovat soucit s mrtvými a trpícími raněnými na druhé straně. Začinají si sami sobě klást velmi nepříjemné otázky: Jsme obklopeni latentními rasisty, nebo je snad něco v nepořádku s námi samotnými, co nás zbavuje jistoty a citů lidí kolem nás? Nebo má snad každý podobné pochyby, jen se podobně jako my bojí je vyjádřit nahlas?
Snad v nejtěžší situaci jsou lidé, kteří se denně podílejí na práci židovských organizací toho druhu, který vždy spěchal s povinnými nesmyslnými prohlášeními jako "celonárodní židovský fond stojí pevně za Izraelem". Téměř vždy je jejich důvěra a nejdražší víra otřesena.
"Prostě nemohu pochopit, jakto že ostatní v kanceláři nejsou schopni přiznat, že tu bylo skutečné utrpení na palestinské straně, a že Izrael za to nese podstatnou část zodpovědnosti", řekl mi přítel, který pracuje pro jednu takovou organizaci v Londýně. "Cítím se tak osaměle, protože se zdá, že naprosto nikdo nechápe, jak jsem v téhle otázce rozpolcený. Velmi dobře rozumím pozici Izraele, a do určitého stupně se identifikuji s důvody pro zahájení operace, ale proč nikoho z nich nezarmucuje smrt dětí? Zdá se, že snad takové zprávy ani nevidí."
Dvě strany mince
Můj přítel si našel jakousi cestu - v práci mlčí, ale daroval peníze NGO, která nakupuje lékařskou pomoc pro Gazu.
Pro židy v USA je to snazší. S ohledem na velikost tamní židovské komunity a relativní sebevědomí amerických Židů existuje více platforem a proudů, které umožňují najít si podporu a současně uplatnit kritiku, a je tu mnohem větší otevřenost vůči jednotlivcům, kteří si utvářejí nezávislý postoj a veřejně jej vyjadřují. V menších komunitách jako je Británie nebo Francie se pracuje spíše v mentalitě obležení a s mnohem pevnějším myšlením o "nich" a o "nás".
Mnoho Izraelců by mohlo považovat takové úvahy za nepotřebnou měkkosrdcatost těch, kdo nikdy nesloužili v IDF a neplatí izraelské daně, jejichž rodiny nejsou nikde poblíž raket Kassám. Mohou si říkat: proč bychom se měli starat o to, co si takoví lidé myslí? Ale Izrael předpokládá pomoc, finanční sbírky, lobování a obhajobu v médiích, úsilí Židů v diaspoře na svou podporu. A k tomu může docházet jen v prostředí otevřenosti.
Nakonec jsou to jen občané Izraele, Židé i Arabové, kteří mají právo volit a rozhodovat, ale je nutné pochopit, že i když Židé ve světě stále většinově podporují Izrael, mají dnes více informací a méně nevinnosti než kdykoliv dřív a budou poskytovat takovou podporu pouze se zdravou dávkou kritičnosti - ať už bude přicházet zprava (vůči tomu, že izraelská vláda je moc vstřícná vůči Palestincům) nebo zleva od těch, kteří by si přáli vyhnout se pokud možno vojenským řešením.
Jak vedení Izraele, tak diaspory by měla poskytovat prostor pro takové diskuse, protože strnulost nezpevní podporu Izraeli, ale zvýží frustraci a deziluzi z něj.
Přeložil -jh z anglického textu.
Židům v diaspoře chybí dialog 
