„Jdi od toho“, řekl Lenin a jeho lidé na začátku roku 1921 svému systémovému děcku a pak pozvali do předpokoje (lobby) Rady lidových komisařů Trh, za který už dozajista sovětští ekonomové v té době skrytě lobovali. „Doufáme, že víš, co po tobě chceme, chlapče?“, uzavřeli nakonec významný pomyslný rozhovor. A Trh – polichocen zájmem, který o něj projevovali jeho bývalí úhlavní nepřátelé – horlivě kýval…

Je radno někomu, kdo není odborníkem na ekonomiku a sociální záležitosti, aby vyjádřil své názory na téma socialismus? Z mnoha důvodů si myslím že ano.

Kdysi dávno jsem si o sobě myslel, že jsem slušný člověk. Že když mohu, pomohu, a když nemůžu, tak aspoň neškodím. Byla to bláhovost, samozřejmě.

Když se nás někdo zeptá, jakou politiku zastáváme… zeptejme se ho místo odpovědi, co on se domnívá, že je člověk, příroda, dějiny, společnost, stát, právo. Politika spěchá, aby zhasla světla a všechny kočky byly černé. – napsal před téměř osmdesáti lety španělský filosof Ortega y Gasset. Zhasnout světla se politice už dávno podařilo, všechny ideje vypadají stejně vyprázdněné a bezmocné. Zvláště v postkomunistických zemích se prosadila představa, že každá kritika kapitalismu je jen předsudkem z komunistické minulosti.

Na počátku století se šance socialismu na návrat zdály téměř nulové, píše Neil Clark v britském listu New Statesman. Avšak dnes rudý prapor opět vlaje napříč Evropou.

Tento text vyšel v knize Michaela Hausera „Prolegomena k filosofii současnosti“ (Filosofia, Praha 2007, s. 31-79). Kniha se zaměřuje na základní krizové body postmoderní současnosti (ekologickou krizi, omezování demokracie, rozklad subjektu) a chápe je jako impulsy k obnově (materialistické) filosofie. Autor se věnuje Marxovi, Adornovi a Kosíkovi, aby ukázal jejich význam pro pochopení dnešní situace. Seznamuje nás zároveň se současnou levicovou filosofií s Jamesonem, Mouffovou, Žižkem, ale také se Sorosovou kritikou neoliberálního kapitalismu. Postmodernismus autor vykresluje jako hegemonickou kulturu s mnoha paradoxy: Nevytváří postmodernismus se svou skepsí a nihilismem nakonec půdu fundamentalismu? Není právě proto zapotřebí oživit perspektivu jiného světa, jak to naznačuje pozdní Derrida?

Pokud budeme vycházet ze staré moudrosti, že nic tu není navěky, vzniká otázka, jakými KVALITATIVNĚ odlišnými rysy by se mohla vyznačovat společenská soustava, která by nahradila současný kapitalistický systém. Kromě evolučního, pokrokářského aspektu, je tu přece kvalitativní přeměna, zvrat.

„Soukromé před státním“ dosloužilo. Ti samí zastánci zisku, kteří nám po léta předříkávali neoliberální mantru volného trhu, se dnes bez sebemenšího pocitu trapnosti obracejí s důvěrou na stát. Průlom udělal šéf Německé banky Josef Ackermann, který již v březnu 2008 požadoval státní intervence do finančního systému se zdůvodněním, že už v samoozdravnou sílu trhu nevěří. Od té doby v souladu s tím šíří i takový Obchodní věstník myšlenku, že „kapitalismus ... dnes může přežít jen s pomocí státu“.