
Na
počátku století se šance socialismu na návrat zdály téměř nulové, píše Neil
Clark v britském listu New Statesman. Avšak dnes rudý prapor opět vlaje napříč
Evropou.
Francis Fukuyama, autor Konce historie, napsal v časopise Time v roce 2000: Jestliže socialismus znamená politický a ekonomický systém, v němž stát kontroluje velkou část ekonomiky a přerozděluje bohatství tak, aby produkoval sociální rovnost, potom si myslím, že existuje pravděpodobnost, že se jeho návrat kdykoliv v budoucí generaci blíží k nule.
Měl by podniknout výlet napříč Evropou dnes. Nemylte se, socialismus - čistý, nefalšovaný socialismus, ideologie, kterou liberální kapitalisté prohlásili za mrtvou - slaví napříč kontinentem návrat. Vynořil se nesporný trend, v němž se dlouho etablované středolevé strany, které přinesly globalizaci a neoliberalismus, setkávají s tím, že jejich volební dominance čelí výzvě bezvýhradně socialistických stran. Tyto strany nabízejí politiku, která se jasně odděluje od agendy thatcherismu, s níž se mnohé evropské středolevé strany v uplynulých dvaceti letech zasnoubily. Propagují opětné znárodnění privatizovaných státních podniků a stop další liberalizaci veřejného sektoru. Vyzývají k zavedení nového zdanění bohatství a jeho radikálnímu přerozdělení. Hájí stát blahobytu a právo všech občanů na slušnou penzi a bezplatnou zdravotní péči. Rozhodně se staví proti válce a jakémukoliv dalšímu rozšiřování NATO. A co je ze všeho nejzásadnější, staví se proti ekonomickému systému, v němž jsou zájmy obyčejných občanů podřízeny zájmům kapitálu.
Vzestup Die Linke
Nikde jinde není tento levicový trend zřejmější než v Německu, domově meteorického vzestupu Die Linke (Levice), politického seskupení, které se zformovalo teprve před 18 měsíci a kterému společně předsedá socialistický rudý veterán Oskar Lafontaine, dlouhodobá metla byznysu. Strana, dnes již ve východním Německu hlavní opozice křesťanských demokratů, uskutečnila tento rok ve volbách do západního parlamentu významný vpád do hlasování pro sociálně-demokratickou stranu (SPD) a získala zastoupení v Dolním Sasku, Hamburgu a Hesensku. Jednoznačně socialistická politika Die Linke, která zahrnuje opětné znárodnění průmyslu elektřiny a plynu, zákaz investičních fondů a zavedení maximální mzdy, souzní s obyvatelstvem nespokojeným s demontáží smíšeného ekonomického modelu Německa a s přijetím anglosaského kapitalismu - tedy s posunem, k němuž došlo v době, kdy byla SPD ve vládě. Průzkum veřejného mínění provedený loni ukázal, že 45% západních Němců (a 57% východních Němců) považuje socialismus za dobrou ideu, jiný průzkum v říjnu ukázal, že Němci ve velké většině podporují znárodnění velkých segmentů ekonomiky. Dvě třetiny všech Němců říkají, že souhlasí s programem Die Linke cele nebo částečně.
Podobný příběh v Holandsku
Je to podobný příběh levicového znovuzrození v sousedním Holandsku. Tam stojí nadále na čele pokroku Socialistická strana Holandska (SP), která v posledních všeobecných volbách v roce 2006 téměř ztrojnásobila svoje parlamentní zastoupení a která měla rozsáhlé zisky v provinčních volbách v loňském roce. SP, kterou vede charismatická 41letá epidemioložka Agnes Kantová, je na cestě překročit holandskou Labour Party, člena vládnoucí konzervativci vedené vlády, jako hlavní levice středového seskupení Holandska. SP si získala popularitu tak, že se stala jedinou levicovou holandskou parlamentní stranou, která vedla kampaň za hlasování NE v průběhu referenda v roce 2005 o ústavní smlouvě EU a za opozici vůči široké imigraci. Považuje ji za součást neoliberálního balíku, který povzbuzuje pružné trhy s pracovní silou. Strana volá po společnosti, kde budou nejdůležitějšími hodnotami lidská důstojnost, rovnost a solidarita, a byla kousavá ve svých útocích proti tomu, co popisuje jako kulturu hrabivosti zplozenou kapitalismem založeným na inflačních bonusech a snadných penězích. Jako Die Linke, SP vede kampaň na spolehlivě protiválečné platformě - žádajíc konec holandské úlohy amerického domácího pejska.
V Řecku je stranou na vzestupu překvapující agregát loňských všeobecných voleb Koalice radikální levice (SYRIZA). Názorové hodnocení této koalice jako veřejné opozice proti neoliberální ekonomické politice vlády Nové demokracie činí podle průzkumů téměř 20% - čímž se dostává do blízkosti strany PASOK, historické středolevé opozice, která se v uplynulých letech ostře posunula doprava. SYRIZA je obzvláště populární u mladých voličů: její podpora kategorie voličů kolem 35 let a níže dosahuje podle průzkumů zhruba 30%, což ji staví před PASOK.
V Norsku jsou již socialisté u moci, vládnoucí rudozelená koalice sestává ze Strany socialistické levice, Labour Party a Strany středu. Koalice, která dostala nálepku nejlevicovější vlády v Evropě, zastavila od doby, kdy před třemi roky přišla k moci, privatizaci státem vlastněných společností a jako priority si postavila další rozvoj státu blahobytu, veřejné zdravotní péče a zlepšení péče o přestárlé občany.
Sjednocování levice
Úspěch takových sil ukazuje, že pro levicové strany existují volební dividendy, jestliže voliči vidí, že reagují na krizi moderního kapitalismu tím, že odvážně nabízejí socialistická řešení. Jejich úspěch rovněž demonstruje volební přínos pro socialistická uskupení, odloží-li stranou své rozdílnosti a sjednocují se za společně dohodnutým programem. Die Linke například sestává z řady vnitřních subjektů nebo fór - včetně Protikapitalistické levice, Komunistické platformy a Demokraticko-socialistického fóra. SYRIZA je koalicí více než deseti řeckých politických skupin. A Holandská socialistická strana, která se původně nazývala Komunistická strana Holandska, úspěšně svedla dohromady na podporu jejich kolektivistického programu socialisty a komunisty. Stojí za to poznamenat, že ty evropské středolevé strany, které se plně nezasnoubily s neoliberální agendou, si uchovávají své dominantní postavení. Ve Španělsku si vládnoucí Socialistická dělnická strana dokázala udržet svůj široký levicový základ a byla opětně v březnu zvolena na čtyři roky s premiérem Zapaterem slibujícím socialistickou ekonomickou politiku, která se soustředí na potřeby pracujících a chudobných.
V posunu evropského kontinentu směrem k socialismu existují výjimky. Přes nedávné zvolení levicové Martiny Aubryové jako vůdkyně Francouzské socialistické strany je francouzská levice roztříštěna, a to ve chvíli, kdy by mohla využít rostoucí nepopularity administrativy prezidenta Sarkozyho. A v Británii přesto, že v ekonomických otázkách jde pravděpodobně více než kdy jindy od roku 1945 doleva, jen málo lidí volá po návratu k socialismu. Britská levice, přes slibné iniciativy, jakou byla zářijová Konvence levice v Manchesteru, která shromáždila představitele z několika socialistických skupin, zůstává stále roztříštěna a rozdělena. Za větší volební ztrátou mezi voliči z řad dělnické třídy, která by měla dodat svou hlavní podporu, stojí pravděpodobně též oddavky levice s neomezenou nebo volně kontrolovanou imigrací. Žádná socialistická skupina v Británii ještě nevyslovila kritiku masového přistěhovalectví z protikapitalistického a protirasistického hlediska způsobem, jak to udělala Socialistická strana Holandska. A i kdyby bylo možné sestavit koalici pokrokových sil stylem Die Linke a včas pro příští všeobecné volby formálně ukotvenou, britský volební systém představuje pro změnu obrovskou překážku.
Prognóza socialismu v Británii a zbytku Evropy je nicméně dobrá. S tím, jak kouše recese a je diskreditován neoliberalismus, bude fenomén jednoznačně socialistických stran s jasným protikapitalistickým a protiglobalistickým poselstvím nadále získávat půdu, a v Evropě dokonce nahradí strany třetí cesty. I v Británii, kde volební systém nabízí rozsáhlé výhody zavedeným stranám, bude tlak na Labour Party, aby se vzdala své vazby na neoliberalismus, sílit.
Překlad Václav Jumr
(mezititulky - redakce)
Haló noviny, 17. 12. 2008