Pokud budeme vycházet ze staré moudrosti, že nic tu není navěky, vzniká otázka, jakými KVALITATIVNĚ odlišnými rysy by se mohla vyznačovat společenská soustava, která by nahradila současný kapitalistický systém. Kromě evolučního, pokrokářského aspektu, je tu přece kvalitativní přeměna, zvrat.
Jenže latinské slovo „revolutio“ znamená, jak nás informuje slovník,
„valení zpět, zpětné točení, otáčení do původní polohy, navracení, návrat“.
Jak ukazuje také známá dialektická triáda, zřejmě pokud se člověk překonává neuspokojivé aspekty statu quo je spontánním výsledkem takového procesu zároveň určitý, zdánlivý i nezdánlivý návrat k tomu, co bylo PŘED kritizovanou a napravovanou situací …
Na vyšším stupni ovšem …
-.-.-.-.-.-
Tento návrat ale zdaleka nemusí být jen spontánním podvědomým výsledkem. Bývá i vědomým úsilím. Historické události nás o tom přesvědčí v mnoha ohledech. Například renesanční návrat k antice, ale jsou příklady ještě mnohem názornější.
Tak třeba jazyk a obrazy Velké francouzské revoluce byly podmalovány výslovnými odkazy na antiku, na starý Řím – původně na římskou republiku. Stejně tak se stylizovalo umění a styl té doby, nazývány klasicismem. Francouzi se shlédli (výslovně) i v posloupnosti starořímského vývoje : morální rozklad Direktoria vytvořil předpoklady pro nástup Napoleona, ale formálně (jako pojmenování odlišné reality) šlo zprvu o jakousi obdobu římského triumvirátu, který byl ale nazván konzulátem. Možná proto, že konzulové byli ve starém Římě instituce vysoce legitimní, kdežto triumvirové měli legitimitu poměrně pochybnou.
A i zde nastoupilo nakonec císařství – tedy stylizace téže posloupnosti, která se UŽ odehrála kdysi v dobách antického Říma.
Umění a styl přešly do polohy empíru.
Zdá se, že každý pokrok je svým způsobem návratem tehdy, pokud dochází ke kvalitativnímu zvratu, což je dalším významem slova revoluce. Návrat a kvalitativní zvrat - ne snad jen jako syntéza dvou prvků, ale jako dvě vlastnosti téhož …
Francouzi se sice shlíželi v antice a ve starověké římské republice a pak císařství a Napoleonův občanský zákoník (Code civil) ukazuje nově probuzenou roli římského práva.
Ale to samozřejmě neznamená, že zavedli otrokářství – spíš naopak ho rušili i tam, kde bylo. Všichni měli být svobodnými občany. Francouzský režim (na počátku jakobínské vlády v létě 1793) jako první osvobodil otroky na Haiti (Saint Domingue), kteří dostali právo měnit zaměstnavatele i proti jeho vůli, i když jen jednou ročně a jako mzdu dostali právo na třetinu výnosu z obdělávaných plantáží.
-.-.-.-.-.-
Úvahy na téma, jestli je vhodnější spojení levice s konzervativizmem nebo s liberalismem nemá podle mne praktického významu. To, co bude nové, bude nejspíš jak prolongací dnešních trendů, tak se pravděpodobně bude v mnoha podstatných rysech podobat tomu, co bylo ještě před tím, s čím „to nové“ svádí onen „dialektický zápas“ …
-.-.-.-.-.-
Na úseku politické ekonomie může tento „dialektický“ návrat vést logicky k úvahám nad některými pojmy a myšlenkami z období, které PŘEDCHÁZELO současné ekonomii hlavního proudu.
Ne však jen z doby přechodu k neoklasice, ale právě obráceně. Těžištěm by mohly být naopak osobnosti, v jejichž učení kulminují přístupy tehdy nejrozšířenější (tedy klasické) ekonomie (jakýsi předchozí „hlavní proud“), která dnešní hlavní proud předcházela, které se ALE dnešního hlavního proudu ještě výrazně nedotýkala. Ti už zmínění revoluční Francouzi se také neshlíželi v Římě z doby orientálně despotické a naprosto „neobčanské“ éry dominátu někdy z roku 400 n.l., ale byli inspirováni právě římskou republikou a pak za Napoleona principátem – podstatou éry, ne hraniční eklektikou …
Zkrátka na politické ekonomii by nás měli zajímat přístupy starého mainstreamu předcházejícího ten současný mainstream – nikoli éra přechodu k tomu současnému mainstreamu …
Spíše tedy Ricardo a také Marx, který odmítá postricardiánský vývoj klasické ekonomie (Malthuse nahrazuje v dnešní době Keynes) než reprezentanti klasické ekonomie z doby rozpadu.
-.-.-.-.-.-
Dá se snad - aspoň zhruba - říci, že levice jako světonázorový směr se na úseku ekonomického myšlení obvykle nacházela a nachází v jakémsi nepříliš ohraničeném pásmu, v jakémsi trojúhelníku jednak od Marxe přes Hilferdinga, Rosu Luxembergovou ke Sraffovi, Kaleckému a Keynesovi (Keynesovým předobrazem byl v Marxově době Malthus – viz téma podspotřeby, čili ono proslulé „kapitalistické rozdělování znemožňuje vykoupit bez problému vyrobený produkt“, pokud jde o postkeynesiánskou ekonomií, ta se nechává inspirovat klasickou politickou ekonomií i Marxem – a nejde jen o neoricardiánce Sraffu).
Třetím bodem tohoto pomyslného trojúhelníku jsou koncepce založené na institucionalistických přístupech. Nic na tom nemění ani neoklasické zaměření některých přívrženců tzv. tržního socialismu (Lange).
A s ohledem na tento trojúhelník, přesněji s ohledem na první dva uvedené „body“ (pásmo mezi Marxem a Keynesem), je rok 2008 pro levicovou ekonomii poněkud symbolický.
Zájem o téma Pražského jara pochopitelně ledacos zastínil, nicméně vzhledem k uvedenému spojení „levice – ekonomie“ se sluší připomenout, že v roce 2008 uplynulo
- 190 let od narození Karla Marxe
- 125 let od úmrtí Karla Marxe,
- 125 let od narození Johna Maynarda Keynese
- 185 let od smrti Davida Ricarda
- 105 let od narození Joan Violet Robinsonové, tedy zakladatelky toho levicovějšího keynesiánství (postkeynesiánství), která se marxistickou respektive klasickou ekonomií částečně inspirovala a Marx jí byl blízký, která hodnotila Marxe vždy jakoby „v podstatě pravdu majícího intelektuálního hromotluka“, „dogmatika“ I. dílu Kapitálu a „realistu“ dílů ostatních)
- 110 let od narození Piera Sraffy, zakladatele neoricardiánství, o kterém lze jinak říci zhruba totéž
- 25 let od úmrtí Joan Violet Robinsonové
- 25 let od úmrtí Pierra Sraffy
Přidáme-li k této pouhé číselné symbolice zcela nesymbolickou skutečnost, že právě v tomto roce vykvetla zvláštní krize, která vyvolává mírně řečeno, větší niterné znepokojení než skoro všechny její předchůdkyně (nic na tom nemění, že si „v lese pískáme“, že se nebojíme), krize, o které nikdo pořádně neví, kam vede a jak a hlavně čím skončí (bezprostředně po černém pátku 1929 na newyorské burze se dlouho nedělo nic tragického), pak lze při rozvíjení úvah o transcendentním návratu parafrázovat aktivisty Občanského fóra před 19 lety a říci podobně jako oni :
„Kdy, když ne teď“
v Chrudimi dne 7.12.2008, Miroslav Tejkl
Cesty vpřed bývají i návratem …
