logo SDS
Dnešní datum: 20. 05. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Socialismus a Praľské jaro
(10. 06. 2018, 1098x)

Socialismus a Praľské jaro (2)
(10. 06. 2018, 683x)

Socialismus a Praľské jaro (3)
(10. 06. 2018, 630x)

Socialismus a Praľské jaro (literatura)
(10. 06. 2018, 611x)

Z Afghánistánu se dnes vrátí domů tři čeątí vojáci...
(08. 08. 2018, 603x)

Novčenko nebo babičok?
(31. 05. 2018, 599x)

Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 574x)

Poznámka na okraj
(31. 05. 2018, 541x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 20
Prům. 16.4
21 denni
Max. 535
Prům. 385

Nyní si čte web : 31 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Marxova teorie společnosti

Vydáno dne 13. 12. 2008 (11207 přečtení)

Tento text vyšel v knize Michaela Hausera Prolegomena k filosofii současnosti“ (Filosofia, Praha 2007, s. 31-79). Kniha se zaměřuje na základní krizové body postmoderní současnosti (ekologickou krizi, omezování demokracie, rozklad subjektu) a chápe je jako impulsy k obnově (materialistické) filosofie. Autor se věnuje Marxovi, Adornovi a Kosíkovi, aby ukázal jejich význam pro pochopení dnešní situace. Seznamuje nás zároveň se současnou levicovou filosofií s Jamesonem, Mouffovou, Žižkem, ale také se Sorosovou kritikou neoliberálního kapitalismu. Postmodernismus autor vykresluje jako hegemonickou kulturu s mnoha paradoxy: Nevytváří postmodernismus se svou skepsí a nihilismem nakonec půdu fundamentalismu? Není právě proto zapotřebí oživit perspektivu jiného světa, jak to naznačuje pozdní Derrida?

Marxova společenská teorie[1] se vyznačuje snahou vytvořit celostní teorii společnosti, která postihne vnitřní rozpory, dějinnou dynamiku a zásadní proměny společenské organizace a forem produkce. Marx zkoumá moderní společnost ve vztahu k předcházejícím formám společnosti i ve vztahu k jejím vnitřním tendencím, které mohou vést k nové společenské transformaci. Marxova teorie spojuje pohled sociologický, ekonomický, antropologický, historický, futurologický a ekologický. Marx pojímá společnost jako vnitřně rozporný a dynamický celek, ve kterém se základní společenské instituce (vlastnictví, politický systém, stát) dostávají do konfliktu s životním procesem jednotlivců. Společnost není souhrn individuí, nýbrž „vyjadřuje sumu vztahů, poměrů, v nichž jsou tato individua k sobě navzájem.“[2] Celek společenských vztahů vymezuje základní určení jednotlivce (občan, otrok, námezdně pracující), ale jednotlivec svou životní činností (praxí) na tento celek zpětně působí. V Marxově teorii společnosti se propojuje mikroanalýza (zaměřená na jednotlivce) a makroanalýza (orientovaná na obecný charakter společnosti).

Přírodně-lidské individuum jako východisko sociologie

Marxova společenská teorie vychází z předpokladu, který je obtížné zpochybnit. Tímto předpokladem je „existence živých lidských individuí.“[3] Marx volně navazuje na antické, především Aristotelovo pojetí člověka, ve kterém je člověk chápán jako „animal rationale“ (živočich obdařený rozumem), jako bytost spojující přírodní a lidskou složku. Marx na rozdíl od většiny novověkých filosofů pojímá člověka nejen jako bytost založenou na rozumu, vědomí, morálním cítěním, nýbrž také jako bytost smyslovou a tělesnou.[4] Člověk je bytost, která je částečně součástí přírody (jsou v něm pudy, zvláště pud sebezáchovy, hlad a sex), které má člověk spolu s ostatními živými tvory, ale zároveň je to lidská bytost, která má lidské schopnosti a vlastnosti – je to přírodně-lidská bytost. Marx se vyhýbá oběma typům antropologického redukcionismu: redukcionismu biologickému či sociobiologickému, který člověka převádí na bytost determinovanou přírodou (lidství člověka není nic než genetická výbava nebo síť neuronů; člověk je svou přirozeností dravec, neboť jeho přirozeností je zápasit s ostatními a prosazovat se na úkor slabších), tak i redukcionismu idealistickému, který člověk pojímá jen jako racionální nebo morální bytost (jak je tomu např. v politické teorii Johna Rawlse).

Marx rozvíjí své pojetí člověka v raných spisech, v „Ekonomicko-filosofických rukopisech“ a v „Německé ideologii.“ Člověk jako bytost smyslová, pudová, tělesná je závislá na vnějších, materiálních předmětech, které nemá k dispozici.[5] Její bytí je podmíněno předměty, které si nemůže vyspekulovat, nýbrž je musí získat svou činností. Základním rysem člověka je, že je to bytost nedostatku („Mängelwesen“, jak říká Herder). Předměty, které jí chybí, nejsou věcí její volby, jak naznačuje liberální teorie, nýbrž jsou předmětem jejích pudů. Jistý okruh materiálních předmětů musí nabývat každý člověk, aby mohl reprodukovat svůj život. Jestliže je člověk smyslovou bytostí pociťující utrpení, je bytostí „vášnivou“, která „energicky prahne po svém předmětu.“[6] Kdybychom člověka chápali tak, že je to bytost, která nepotřebuje vnější předměty, tj. je to bytost nepředmětná, byla by to bytost netělesná – byl by to přízrak, „Unwesen“[7]. Člověk je předmětná bytost (bytost, jejíž existence je podmíněna vnějšími, smyslovými předměty), protože je to bytostí přírodní, tělesnou, skutečnou, tj. není to jen součást nějaké teorie.[8]

Marx zároveň člověka pojímá jako „lidskou bytost“ – jako bytost, která má schopnosti a vlastnosti vznikající v dějinách na základě lidské činnosti: rozum, vůli, lásku, řeč. Marx si jasně uvědomoval, že tyto schopnosti nevznikají pouze činností individua, nýbrž jsou to schopnosti „rodové“. Člověk je „rodová bytost“ .[9] Tyto rodové schopnosti jsou základem lidství individuálního člověka.[10] Člověk se vztahuje nejen k předmětům přírodním, ale také k přírodním předmětům přetvořeným lidmi (metamorfovaným lidskou prací). Marx dále hovoří o tom, že také samotný vztah k předmětům, je již přetvořen lidskou činností, tj. nemá čistě přírodní formu. Přírodní předměty, ke kterým se člověk vztahuje, jsou vždy již zlidštěné, už proto, že lidské smysly nejsou bezprostředně přírodní, nýbrž se přetvářejí v lidských dějinách, a jsou rodové.[11] „Utváření [Bildung] pěti smyslů je práce celých dosavadních světových dějin.“[12] Jejich a udržování a rozvíjení opět závisí na vnějších předmětech, na kterých se tyto smysly mohou uplatnit, „afirmovat“. Smysl pro hudbu rozvíjíme jenom tehdy, když tu je předmět, tj. hudební skladba, kterou posloucháme. Podobně je tomu s rozumem – rozvíjí se jenom tehdy, když má předmět: myšlenku nebo téma.[13]

Základní pojmy Marxovy teorie společnosti

Marx zavádí několik vzájemně se prostupujících tematických okruhů:

A. předmět, k němuž se člověk vztahuje (ten je buď přírodní – surovina, nebo přetvořený, tj. naturálie metamorfovaná prací). Dají se rozlišit tři druhy předmětů: praktické, umělecké a teoretické předměty.[14]

B. vztah člověka k tomuto předmětu. Ten je vždy přírodně-lidský. Hlavní formou tohoto vztahu je činnost účelově přetvářející předmět, tj. práce.

C. vztah člověka k lidskému rodu. Tento vztah se zakládá na tom, že schopnosti a možnosti člověka jsou vytvořené lidským rodem. Vztah k lidskému rodu se proto uplatňuje v každé aktivaci těchto schopností, tj. v každé činnosti individua. Při své práci individuum používá předměty (nástroje), na jejichž genezi se podílel celý lidský rod. Čím více se individuum stává rodovou bytostí, čím více rodových schopností a předmětů si osvojuje, tím více je člověkem a větší individualitou.

D. vztah k sobě samému. Předchozí okruh, vztah k lidskému rodu, osvojení a rozvíjení lidských schopností, proměňuje vztah jedince k sobě samému. Vzniká médium komunikace (řeč), pojmy, vědomí, sebevědomí, které jsou předpokladem svobody a identity.[15]

Marx všechny tyto čtyři okruhy sjednocuje. Jednotícím momentem je skutečnost, že člověk jako živá deficitní bytost musí reprodukovat materiální podmínky své existence – reprodukovat svůj život. Totéž platí u všech druhů pospolitostí, komunit, společností. Marxova teorie stojí na předpokladu, že každý jedinec, a tím i každá společnost musí neustále zabezpečovat svou vlastní životní reprodukci.[16] To je základ materialistického pojetí dějin a společnosti – historického materialismu.[17]

Z tohoto základního předpokladu samozřejmě vyplývá, že prvořadou otázkou je způsob, jakým jednotlivec nebo společnost získává prostředky (předměty) ke své reprodukci.[18] Marx se zaměřuje na to, jaký je způsob produkce, která umožňuje reprodukci jedince i společnosti.[19] Z toho plynou základní hlediska jeho zkoumání. Pokud vyjdeme z výše uvedených tematických okruhů a spojíme je s produkcí jako jednotícím momentem, získáme základní pojmy Marxovy teorie společnosti. Tyto pojmy Marx zavádí v pozdějších spisech, zvláště v Kapitálu, a protože je Marx rozvíjí v jiných souvislostech, nezapadají přesně do tematických okruhů raného Marxe. Nicméně se je pokusme systematizovat.

V okruhu A. se objevují předměty, které jsou buď určeny k přetvoření prací, tj. pracovní předměty (předměty získané z přírody jako půda nebo surovina), anebo jsou to výsledky přetváření přírodních předmětů, tj. produkty lidské práce. V kapitalistické společnosti jsou tyto předměty většinou určeny ke směně (k prodeji), a tedy mají povahu zboží.

U okruhu B., ve kterém běží o vztah mezi člověkem a předmětem (pracovním předmětem), vystupují předměty, které se uplatňují při přeměně jedné věci v druhou, jsou to tedy pracovní prostředky. Tyto předměty se při produkčním procesu vkládají mezi činného, pracujícího člověka a pracovní předměty. V širším smyslu jsou to všechny materiální podmínky, jichž je zapotřebí k produkčnímu procesu. (Jak říká Marx, všeobecným pracovním prostředkem je sama země.) Na pracovní prostředky klade Marx obzvlášť velký důraz. „Ekonomické epochy se neliší tím, co se produkuje, nýbrž tím, jak, jakými pracovními prostředky se produkuje. Pracovní prostředky jsou nejen měřítkem vývoje lidské pracovní síly, nýbrž i ukazatelem společenských vztahů, za nichž se pracuje.“[20] Charakter pracovních prostředků a jejich využití vyjadřuje něco zásadního o charakteru společnosti. Parní stroj, vynález řeckého vynálezce Heróna, se v antice nestal produkčním prostředkem, protože charakter společenských vztahů nebyl příznivý pro zavedení a rozšíření parního stroje (nebylo zapotřebí využít síly parního stroje, neboť tu existovala velmi levná pracovní síla otroků). Spojíme-li pracovní předměty a pracovní prostředky, dostáváme to, čemu Marx říká produkční prostředky.

K okruhu B. patří také lidská činnost, práce – na přeměnu předmětu zaměřené vynakládání fyzické a psychické energie, schopností, dovedností, znalostí. Opět platí, že forma a úroveň těchto schopností, dovedností atd. závisí na charakteru dané civilizace, na kulturních tradicích, na úrovni průměrného vzdělání obyvatelstva.[21] Souhrnu fyzických, duševních, morálních, kulturních dispozic, které se mohou uplatnit v činnosti transformující předmět, v práci, se říká pracovní síla.

Pokud propojíme produkční prostředky a pracovní síly ve všech uvedených aspektech (z okruhu A. i B.), vzniká pojem produkčních sil.[22]

U třetího a čtvrtého okruhu se setkáváme s tím, že člověk je společensky podmíněná bytost. Pokud okruh C. a D. spojíme s otázkou produkce, pak se jasně ukazuje, že reprodukce individuálního života závisí na reprodukci společnosti (tj. na produkční síle dané společnosti). Ale jaký je vztah individua ke společnosti, pokud uvažujeme o produkci? Individuum produkuje v součinnosti s větším množstvím individuí. Produkce je vždy společenský vztah. (A způsob součinnosti je „produkční silou“).[23] Produkce má společenský charakter. Otázkou je, jakým způsobem jsou tyto vztahy uspořádány, neboť v dějinách se jejich uspořádání proměňuje. Marx je nazývá jako produkční vztahy. Hlavním kritériem je, kdo má právo disponovat produkčními prostředky, tj. otázka vlastnictví. Forma produkčních vztahů je základní strukturou, která určuje vztah jednotlivce k ostatním lidem a k produktům lidského rodu. Tyto vztahy jsou základním kritériem pro klasifikaci různých typů společnosti.

Produkční vztahy existují objektivně v tom smyslu, že jednotlivci do nich vstupují jako do něčeho předem daného. Tyto vztahy určují místo jedince ve společenské struktuře (jeho sociální pozici). V každé společnosti vedle sebe působí několik typů produkčních vztahů, ale vždy tu jeden typ převládá a dominuje nad ostatními. Je to dominantní typ produkčních nebo vlastnických vztahů. Obecně se dá říci, že dominantním se stává ten typ produkčních vztahů, který umožňuje lepší uplatnění daných produkčních sil. (Marx však celou věc pojímá v jejím historickém kontextu, takže tu vždy mohou působit další činitelé, které na dlouhou dobu tuto logiku blokují.) Mezi produkčními vztahy a produkčními silami může být rozpor vznikající tím, že převládající produkční vztahy začnou omezovat nahromaděné produkční síly, takže je stále obtížnější reprodukovat danou společenskou strukturu. Tak roste tlak na změnu převládajícího typu produkčních vztahů.

Vrátíme-li se k individuu, můžeme individua rozlišit také podle jejich vztahu k samotné produkci. Jednak jsou zde lidé, kteří vynakládají svou fyzickou a psychickou energii na vytváření produktů nebo na organizaci produkce umožňující společenskou reprodukci. Ten, kdo produkuje prostředky k životu společnosti, se nazývá buď producentem (bezprostředním výrobcem) nebo pracujícím (Arbeiter).[24] Potom jsou zde ti, kteří se mohou věnovat činnosti, která k materiální reprodukci společnosti bezprostředně nepřispívá (vojenství, vědě, umění, náboženství, lovu, zábavě). Tito jedinci jsou buď v nějakém neekonomickém vztahu k vlastníkům produkčních prostředků nebo jsou to přímo tito vlastníci. Jakmile se produkční síly rozvinuly natolik, že umožnily vytvořit tolik prostředků k životu (produktů), že nebylo nutné, aby se každý práceschopný člen společnosti bezprostředně podílel na produkci, vznikl základní předpoklad k tomu, aby část společnosti začala konat činnosti, které bezprostředně nesouvisejí s produkcí, tj. aby se rozvíjela dělba práce.[25] Některé rodiny nebo jednotlivci se potom změnili ve vlastníky produkčních prostředků (stád, půdy, otroků).

Tato skutečnost vytvořila produkční vztahy, které nejsou vztahem mezi individui se stejným podílem na produkčních prostředcích, na zdrojích společenského bohatství. Vztah k těmto zdrojům bohatství se rozrůznil. (Jsem jejich vlastník, nájemce nebo na ně nemám žádný nárok?) Tento vztah vytvořil základní společenské určení daného individua, které individuum sdílí s jinými. Tento společný vztah k produkčním prostředkům zakládá zvláštní sociologickou kategorii, která se označuje jako společenská třída. Ta zahrnuje jedince, kteří mají stejný vztah k produkčním prostředkům. Zvláštností je, že jednotlivci si existenci třídy nemusí uvědomovat. Existence tříd se však projevuje tehdy, když individua se stejným vztahem k produkčním prostředkům začínají mít potíže s reprodukcí svého života, životní formy nebo svého bohatství, anebo se snaží prosadit svůj produkční způsob na úkor jiného a společně bojují proti jiné třídě. Tehdy vzniká specifický fenomén – rozptýlení jedinci s různými názory a osudy si uvědomují, že mají společně zápasit za nějakou věc. Vzniká u nich vědomí, že tu je jistý společný zájem. Tomuto vědomí se říká třídní vědomí. Pokud třída dříve existovala pouze objektivně, „o sobě,“ („an sich“), tj. existoval jenom empiricky prokazatelný stejný vztah určitého množství individuí k produkčním prostředkům, tak nyní dochází k uvědomění si společných zájmů, ke vzniku třídy „pro sebe“ („für sich“). Marx nicméně analyzuje pouze třídy v kapitalistické společnosti, neboť v předchozích formách společnosti třídy nemohou dostatečně vykrystalizovat. Produkční prostředky totiž ještě nejsou zcela odděleny od práce (středověky rolník je poddaný, ale zároveň disponuje nějakou půdou, většinou obecní).[26]

K okruhu D. patří ještě otázka, jak se to má s produkcí vědomí, pojmů, představ, myšlení. Marx v „Německé ideologii“ píše o tom, že „produkce idejí, představ, vědomí se zprvu bezprostředně prolíná s materiální činností a s materiálními styky lidí, je to řeč skutečného života. […] Totéž platí o duchovní produkci, jak se zračí v řeči politiky, zákonů, morálky, náboženství, metafyziky atd. určitého národa. […] Vědomí nemůže být nikdy nic jiného než vědomé bytí, a bytí lidí je jejich skutečný životní proces.“[27] Způsob produkce, forma styků mezi lidmi, způsob bytí, tj. forma společenské existence, utváří ideály, představy, myšlenky lidí. Lidé mění svou materiální produkci a své materiální styky, a tím se mění jejich myšlení, ideály a normy. „Život není určován vědomím, nýbrž vědomí je určováno životem.[28] Tak lze vysvětlit skutečnost, že myšlení a ideály nejsou v dějinách konstantní, nýbrž se mění ve vztahu k formě života dané společnosti.

Dominantní forma produkce a styky mezi lidmi (vztahy) utváří vědomí většiny lidí. Vědomí a soubor idejí, které je výrazem převládající formy produkce, se nazývá ideologií. Ideologie je dominantní myšlenkový a normativní systém, který vyjadřuje základní způsob materiální reprodukce společnosti a napomáhá jejímu průběhu. Zároveň je to systém spjatý s třídou, která je v daném způsobu produkce dominantní. Hlavní funkcí ideologie je legitimovat daný produkční způsob tak, aby i ty skupiny a třídy, které jsou utlačované nebo okrajové, považovaly daný systém produkce a rozdělování za právoplatný a přirozený. Marx proto říká, že „myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami, tj. třída, která je vládnoucí materiální silou společnosti, je zároveň její vládnoucí duchovní silou.[29]

Je však třeba zdůraznit slovo „ideje“, neboť idea se může stát vládnoucí tehdy, když i skupiny a třídy utlačované v ní objeví výraz svých zájmů. Jak říká Slavoj Žižek, vládnoucí ideje nejsou jenom idejemi těch, kteří vládnou.[30] Každá třída, která chce nastoupit na místo třídy, která vládla před ní, musí svůj zájem vydávat za zájem všech členů společnosti.[31] V povaze ideologie jako souhrnu právních, etických, ekonomických, uměleckých, filosofických názorů a postojů, je zastírání a prosazování partikulárních zájmů určité třídy. Ideologie se snaží vyvolat falešné zdání o své univerzální platnosti, o neexistenci ideologie. Funkční ideologie má proto sklon zastírat existenci tříd a zahalovat skutečné příčiny společenských procesů. Ideologie je falešné vědomí nebo, jak to vyjadřuje Louis Althusser, imaginární vztah k reálným podmínkám individuální existence. Myslitel vězící v síti ideologie zpravidla odvozuje proces myšlení výhradně z čistého myšlení a zapomíná na širší souvislosti. „Pracuje výhradně s myšlenkovým materiálem, který bezděčně bere jako materiál vytvořený myšlením a nijak už nepátrá po vzdálenějším, na myšlení nezávislém původu, a to s naprostou samozřejmostí, neboť se mu každé jednání, protože je zprostředkováno myšlením, zdá také v poslední instanci založeno na myšlení.[32] Ideologie je převrácené vědomí, které se samo sobě jeví jako pravé. Toto převrácené vědomí je však do jisté míry nutné. Pokud má nerušeně probíhat produkční proces založený na určitých produkčních vztazích, je zapotřebí, aby většina lidí hleděla jiným směrem, než jsou dané produkční vztahy. K reprodukci třídní společnosti je nutné, aby většina lidí měla falešné vědomí.

Konkrétní analýza celku

Marx neustále usiluje o to, aby všechny uvedené okruhy (A.,B.,C.,D) vytvořily živý, vnitřně členitý celek, ve kterém vystoupí jejich vzájemné vazby. Jenom tak je možné skutečně nereduktivní poznání společenské skutečnosti. Marx označuje určitý historický celek těchto vazeb jako společenskou formaci.[33] Protože každá společnost musí zajistit produkci prostředků ke své reprodukci (reprodukci svých členů, základních institucí…), produkce zůstává vždy základní podmínkou existence každé formace. Můžeme říci, že společenská formace představuje sjednocující formu dynamické a vnitřně rozporné struktury s dominantou, která je tvořena hlavním rozporem (mezi produkcí, resp. produkčními silami, a produkčními vztahy) a rozpory vedlejšími, které se vyskytují mezi relativně samostatnými sférami.[34] Hlavní rozpor však není rozporem mezi dvěma fixními instancemi (produkcí a produkčními vztahy), které se dají izolovat a jednoznačně určit. Produkční síly a produkční vztahy si nelze představovat jako dvě ozubená kola, která do sebe buď zapadají nebo nezapadají. Jak zdůrazňuje Althusser, podle Marxe je tento hlavní rozpor ve vztahu ke komplexnímu celku celé struktury, „je touto strukturovanou komplexitou determinován.“[35][36] V této skutečnosti hraje roli také nahodilost, která se váže ke geografickým, historickým, kulturním podmínkám nebo k politickému životu, zvláště k politické události, která nastoluje novou hodnotící perspektivu skutečnosti.[37] Althusser pro tento zvláštní vztah razí termín naddeterminace nebo strukturální příčina. Roli tu hrají vždy další rozpory i relativně samostatné sféry, které nemusí mít bezprostřední vztah k dominantnímu rozporu. Je to například rozpor mezi ideologickou a emancipační funkcí křesťanství ve středověku nebo rozpor mezi středověkou a renesanční oficiální a lidovou kulturou, jak o něm píše Michail Bachtin, nebo rozpor mezi různými vedle sebe existujícími politickými formami (městské státy a feudální království v pozdním středověku). Marx usiluje o to, aby se chaotické společenské procesy a události staly prvky komplexní, rozporné a dynamické struktury. Hlavní důraz klade na to, abychom společnost chápali jako živou strukturu, kterou nelze plně vystihnout žádnými izolovanými abstraktními pojmy (jednotlivec, ekonomika, status…).

Marx vytváří teorii dějin a společnosti, která se vyhýbá oběma extrémům, jak positivistickému přístupu, který registruje fakta, aniž hledá jejich hlubší souvislosti (tento přístup nakonec vidí v historii a společnosti agregát nespojitelných faktů, které mají víceméně stejný význam. Záleží pak čistě na osobní preferenci badatele, pro který fakt nebo okruh faktů se rozhodne, to znamená, že positivismus vede k čistému subjektivismu). Vyhýbá se také opačnému přístupu, který v dějinách a ve společnosti vidí předem danou logiku nebo vyšší smysl a živou a složitou tkáň společnosti nanáší na předem připravenou osnovu (osvícenský humanismus, např. Herder, podle které se lidstvo rozvíjí k větší lidskosti, náboženské pojetí nebo sociálně darwinistické chápání, patří sem i bernsteinovský nebo stalinistický marxismus, tzv. marxismus-leninismus).[38]

Marxova analýza, jejíž nástrojem je Hegelova dialektika, usiluje o pojmové uchopení společnosti v jejím pohybu (Werden). Brání se statickému pohledu. Jednotlivé sociologické kategorie pojímá tak, že v sobě reflektují celek společenské skutečnosti. Obecné formy a vztahy vytvářející tento celek však nemají ontologickou povahu, tj. nepředstavují entity existující samy o sobě, neboť „obecné a zákonité souvislosti existují jen ve zvláštním a jedinečném.“[39] Zkoumání společnosti se provádí tak, že se podstupuje dvojí cesta: od konkrétních pojmů k obecným a od obecných ke konkrétním. Je to proto, aby se rozvinuly všechny skryté potenciály pojmu a společnost byla reprodukována ve své živé plnosti a celistvosti.[40]

Společnost jako konkrétní strukturu potom můžeme zkoumat ve dvou jejích aspektech, které spolu úzce souvisí, v jejím aspektu strukturálním a genetickém.[41] První se týká poznání dané společenské formace jako konkrétní struktury, druhý aspekt se váže k poznání jejího vzniku. Úplné nereduktivní poznání společnosti je možné teprve spojením obojího – anatomie moderní společenské struktury i poznání obecnější struktury celých lidských dějin – struktury struktur.

Od moderní společnosti k archaické a zpět

Marx postupuje tak, že vychází od dané společnosti, směřuje ke společnosti původní a odtud se vrací zpět k současnosti, aby spatřil její náběhy ke společnosti budoucí. Jedná se o duchovní reprodukci dějin společenských formací jako struktury struktur. Ve známé pasáži v Rukopisech „Grundrisse“ nejprve navrhuje provést anatomii moderní buržoazní společnosti, neboť „je to nejvyvinutější a nejrozmanitější historická organizace produkce. Kategorie, které vyjadřují její vztahy, pochopení její struktury, dovolují proto zároveň proniknout do struktury a produkčních vztahů všech zaniklých forem společnosti, z jejichž trosek a prvků je vybudována […] Anatomie člověka je klíč k anatomii opice. […] Tak buržoazní ekonomie poskytuje klíč k antické atd. Naprosto však ne tím způsobem, jak to chápou ekonomové, kteří stírají všechny historické rozdíly a ve všech formách společnosti vidí formy buržoazní.“[42] Marx říká, že poslední epocha vždy nejprve chápe předcházející formu jednostranně, neboť v ní spatřuje pouze svůj předstupeň. Tak je tomu v době, kdy je tato epocha nová a nabitá tvůrčí energií. Začne-li se však považovat za dobu úpadku a kritizuje sama sebe, je schopna „objektivně porozumět“ předchozím formám. „Tak dospěla buržoazní ekonomie k porozumění feudální, antické, orientální společnosti teprve tehdy, až začala sebekritika buržoazní společnosti.[43] Takto můžeme dospět až k výchozímu stavu, ze kterého se vyvíjely následující epochy.

Archaická společnost

Marx rozebírá dějiny společenských formací především v „Německé ideologii“ a v Rukopisech „Grudrisse“. Jeho postup je takový, že klade otázku předpokladů – ptá se, jaké tu musely být předpoklady, aby vznikla daná společenská forma. Současná společenská forma předpokládá středověkou, neboť vzniká z politických, ekonomických, ideologických útvarů, které se rozvíjely už ve středověku. Totéž platí pro středověkou formu společnosti. Ta předpokládá antickou formu společnosti. Co je však předpokladem antické (nebo asijské) společenské formy? Při zkoumání předpokladů antické (nebo asijské formy) dospějeme k formě, která už nepředpokládá žádnou jinou formu a která je původní. Jako „první předpoklad se jeví především přirozeně vzniklé společenství. Rodina, rodina rozšířená v kmen nebo [kmen vzniklý] vzájemnými sňatky mezi rodinami, nebo spojení kmenů.“[44] Na začátku je to kmen, vyrůstající z menších pospolitostí, z rodin a rodů, kdo je vlastníkem. Prvotní formou vlastnictví je kmenové (tribální) vlastnictví. Setkáváme se zde s původním produkčním procesem a původní formou společnosti. Tato „přirozeně vzniklá pospolitost, nebo – chceme-li – stádnost, je prvním předpokladem – pospolitost krve, řeči, mravů atd. – přivlastňování objektivních podmínek jejich života a reprodukující se a zpředmětňující se činnosti tohoto života (činnosti pastevecké, lovecké, zemědělské atd.)“[45]

Jakým způsobem si takové společenství zajišťovalo svou reprodukci? Marx říká, že produkční proces byl naprosto závislý na přírodě. Země, „jako velká laboratoř“ poskytovala lidem dostatek pracovních prostředků, pracovního materiálu a sídlišť. Tyto předpoklady nejsou produktem práce. Země a pracovní prostředky a materiály, které lidem poskytuje, jsou tím, co je dáno přírodou. Produkční proces měl podobu sběru, lovu, pastevectví. Tato první forma společnosti (pospolitosti) byla nomádská. Kmen putoval z místa na místo. Lidé se neusazovali na jednom místě, „ledaže by se dostali do zvlášť úrodného přírodního prostředí, takže by seděli jako opice na stromě“.[46] Tato produkce je spojena s nepatrnou dělbou práce, která je dána víceméně rozdělením práce v rodině.[47] Forma této pospolitosti odpovídá rodinným vztahů, je to rozšířená rodina, ve které nicméně existuje jistá hierarchie (matriarchát, patriarchát) a vysoký stupeň osobní závislosti. Tato forma produkce nenaráží na žádnou překážku, pokud je dostatek volného místa a příroda poskytuje objektivní podmínky pro reprodukci pospolitosti. Pospolitost setrvává na jednom místě tak dlouho, dokud toto místo poskytuje pracovní prostředky a pracovní materiály: kameny, dřevo, zvěř, ryby, plody apod. Když pospolitost z tohoto místa získá vše potřebné, putuje na jiné místo, na němž bude postupovat stejně. Rod a kmen jako původní forma produkčních vztahů není třídní. Pastevectví, sběr a lov jako původní produkční proces nevytvářejí dostatečný nadprodukt, aby se rozvinula dělba práce a vznikly podmínky pro třídní rozrůznění společnosti.

Dostatečný nadprodukt může vzniknout až tehdy, když se pospolitost usadí na jednom místě. Proč se usazuje, to záleží na „různých vnějších, klimatických, zeměpisných, fyzických atd. podmínkách a rovněž na jejich kmenovém charakteru – jak se tato původní pospolitost více či méně modifikuje“.[48] Uvedení činitelé jsou více méně kontingentní.

Usazováním kmenů narůstá nedostatek volných míst příhodných k obživě a dosud putující kmeny o to víc tíhnou k usazení. Zvětšuje-li se počet obsazených míst, roste tlak kmenů na kmeny, které se už usadily, a dochází k válečným střetům. Při těchto střetech se vytváří další předpoklad pro novou formu společenských vztahů – z poražených, kteří nebyli utraceni, se stávají otroci. V této době, zhruba v období neolitické revoluce, začínají třídní dějiny společnosti.

Asijská a antická formace

Z archaické formy společnosti vyrůstají dvě formace, které existují vedle sebe. Je to asijská a antická formace. Obě vznikají usazením původně kočovných kmenů. Během neolitické revoluce lidé objevují nový způsob produkce – zemědělství – vedle něhož existují další způsoby produkce, zvláště pastevectví. Hlavním produkčním prostředkem se stává půda. Vlastnictví půdy (pozemkové vlastnictví) je proto rozhodující. Jaká je forma tohoto vlastnictví? Asijské a antické formy vlastnictví[49] jsou dvěma možnými transformacemi kmenového vlastnictví, které se vyznačovalo tím, že jedinec je vlastníkem nebo držitelem životních prostředků jenom jako člen pospolitosti.[50] V asijské formě vlastnictví se původní forma pouze dále rozvíjí. Asijská forma vlastnictví vzniká spojením jednotlivých pospolitostí takovým způsobem, že nad nimi stojí „shrnující jednota“, která se jeví jako „vyšší vlastník nebo jako jediný vlastník, že se tedy skutečné obce jeví jen jako dědiční držitelé.“[51] Objevuje se tu zvláštní paradox: kmeny a obce vytvářejí vyšší jednotu, ale představitelem této jednoty není něco obecného (stát, instituce), nýbrž konkrétní jednotlivec, orientální despota. „Vyšší pospolitost existuje jako osoba,“ kterou je jednak skutečný despota a jednak pomyslná podstata, bůh.[52] Orientální despota proto není nezávislým vlastníkem, nýbrž závisí na této obecné jednotě. Jeho vlastnictví není jeho osobní vlastnictví, nýbrž je vlastníkem jako osoba, která ztělesňuje obecnou jednotu. Vlastnictví jednotlivců, kteří jsou členové nějaké zvláštní obce, je potom zprostředkované společnou jednotou stojící nad jednotlivými obcemi a ztělesněnou v despotovi. Jednotlivec jakožto jednotlivec fakticky nic nevlastní. Individua jsou tu „akcidenty substance“, tj. vyšší jednoty všech pospolitostí.[53]

Druhá společenská formace vyrůstající z archaické pospolitosti je formace antická. Pokud je soudržnost kmene podlamována putováním, kmen zabírá cizí půdu a vyvíjí se „energie jednotlivce,“[54] pak vznikají podmínky k tomu, aby se jednotlivec stal soukromým vlastníkem půdy. Zároveň je však toto individuální vlastnictví umožněno tím, že jednotlivec je členem obce. Obec je předpokladem vlastnictví půdy. Obec je tvořena jednotlivci individuálně vlastnícími hlavní produkční prostředek – půdu – ale jejich individuální vlastnictví je dáno tím, že tito vlastníci tvoří pospolitost.[55] V „Německé ideologii“ Marx říká, že je to „společné soukromé vlastnictví aktivních státních občanů.“[56] Hlavním důvodem existence této formy vlastnictví je přítomnost otroctví, a třídní společenský vztah. Pospolitost občanů se udržuje proto, že společnost je rozštěpena na třídu svobodných občanů a otroků. Ti představují zdroj pracovní síly, který je ve vlastnictví těch, kteří vlastní produkční prostředky (svobodných občanů). Svobodní občané mají moc nad otroky jenom jako celek, a proto jsou vázáni na formu obecního vlastnictví.

Pouze tato antická formace se dále vyvíjí a mění ve formaci feudální. Asijská forma vlastnictví představuje jakousi slepou větev ve společenských dějinách, neboť se stabilizuje natolik, že se přes všechna pnutí mezi produkčními silami a produkčními vztahy (která občas zajiskří v podobě sociálních nepokojů a povstání) nepřevrátí na jinou formaci. Společnost stabilizovaná asijskou formou musela být poražena vojensky nebo ekonomicky (levným zbožím), aby se její struktura proměnila. Asijská formace by nejspíš existovala ještě mnoho staletí, kdyby se neobjevila cizí civilizace, silnější a jinak organizovaná. Dá se uvažovat o tom, že asijská forma vlastnictví ovládla produkční síly natolik, že se nemohly rozvíjet rozpory, které vedou k zániku formací. Je ovšem pravda, že produkční síly se v asijské formě vlastnictví (zvláště v Číně) vyvinuly mnohem více než ve středověké a raně novověké Evropě, jak o tom svědčí např. vynález papíru, kompasu nebo střelného prachu. Na vyšším stupni byla i dělba práce a celková organizace společnosti (administrativa, komunikace, produkce).

Antická formace se ve srovnání s formací asijskou jeví jako méně stabilní. Antická formace v sobě obsahovala základní rozpory, které nedokázala natrvalo harmonizovat. Marx zdůrazňuje koncentraci vlastnictví půdy v pozdní antice a skutečnost, že svobodní občané postupně pozbývali půdu, a tím se rozkládal jejich vztah k oné pospolitosti i ke společným ideálům. Antická forma se rozpadá tehdy, když mizí pospolitost vlastníků vymezená vůči otrokům, a vzniká úzká elita vlastníků gigantických pozemků, mezi nimiž jsou také propuštění otroci. V této době jsou lidé definováni spíše svým majetkem než občanstvím (otrok, který nahromadil dostatečný majetek, se mohl z otroctví vykoupit a získat privilegia, která jeho bývalý pán neměl.)

Tato situace začala od kořene narušovat antickou formu vlastnictví. Římská říše se stala zranitelnou. Po rozkladu pospolitosti se občané zaměřili na své individuální zájmy a společná věc jim byla lhostejná. Západní část říše podlehla náporu germánských kmenů. Pouze východní část, ve které se podařilo přetvořit antickou formu ve formu de facto asijskou, se zachovala do druhé poloviny patnáctého století.

Feudální formace

Po konci antiky přichází strmý civilizační pád, tzv. temná staletí (saeculi obscuri). Tehdy se rodí formace nazývaná jako feudální, stavovská nebo též germánská. Zde se jasně ukazuje, že Marx nezastával jednoduché lineární pojetí vývoje společnosti, podle kterého v dějinách existuje neustálý pokrok a kumulace humanity, poznání a kultury. Marx píše o tom, že na konci Římské říše bylo zničeno mnoho produkčních sil, průmysl a obchod byl rozvrácen, mnoho civilizačních výdobytků (technologie, vědy, filosofie, lékařství, umění, stavitelství, sportoviště) bylo zničeno a zapomenuto.[57][58] Marx hovoří o tom, že tato formace se vytvářela pod vlivem společenské organizace, kterou měly germánské kmeny. Jejich organizace však mohla být jiná nebo místo germánských kmenů mohly nad Římskou říší zvítězit kmeny keltské nebo slovanské. Vítězství germánských kmenů nebylo nijak zákonité. Zkrátka vždy je tu nevyzpytatelný faktor kontingence a konkrétní konstelace sil, kterou nelze vyčíst z povahy produkčních sil a produkčních vztahů.[59] Feudální formace vzniká v těchto podmínkách. Jaké jsou její hlavní rysy? Tak jako antická a asijská formace má i formace feudální (stavovská) jako svůj hlavní produkční prostředek půdu, ale pracovní síla už není pracovní silou otroků, nýbrž nevolných samostatně hospodařících rolníků. Opět tu není nic zákonitého v tom smyslu, že tu působí předem dané vývojové schéma.

Marx v obou hlavních textech, ve kterých se zabývá společenskými formacemi, staví do popředí formu vlastnictví. Těžištěm této formace je venkov. Tato formace začíná na mnohem rozsáhlejším území než formace antická. Rozhodující je charakter obce, její transformace. Velké vzdálenosti mezi jednotlivými rodinami (zárodky šlechtických rodů), jejich odloučení, způsobuje, že obec navenek existuje pouze při občasných shromážděních členů obce. Obec se projevuje jako spojování samostatných subjektů a ztrácí charakter státu, který měla u antických národů, neboť neexistuje v podobě města.[60] Obec v této germánské formaci získává reálnou existenci, jenom když se koná shromáždění jejích členů, pozemkových vlastníků. Vlastnictví jednotlivce se nejeví jako zprostředkované obcí. Rodina (šlechtický rod) vystupuje jako samostatná ekonomická jednotka. Obec nicméně existuje tak řečeno o sobě. Je to pospolitost řeči, krve, zvyků (její členové původně příslušeli k jednomu kmeni). Rody a jednotlivci si poskytují vzájemné ručení – jakousi solidaritu v případě nějakého ohrožení (jako je válka nebo povstání).[61] Povaha této obce dává třídě pozemkových vlastníků specifický ráz. V této formaci vládne vyhraněná stavovská hierarchie. Pozemkoví vlastníci mají moc nad nevolnými drobnými zemědělci, kteří jsou vázáni k danému panství a odvádějí práci za to, že mohou využívat půdu. Svoboda jednotlivce se odvíjí od pozemkového vlastnictví. Ale hierarchie je rovněž uvnitř třídy pozemkových vlastníků (knížata, hrabata, baroni, rytíři, zemani).[62] Mezi městským obyvatelstvem existuje rovněž přísná hierarchie. Jsou tu pospolitosti řemeslníků – cechy, které se skládají z mistrů, ale vedle nich žijí tovaryši, učni a „nádenická chátra“[63] Dělba práce a směna je nepatrná. Jednotlivé zemědělské jednotky (rodiny, vesnice, panství) jsou téměř zcela soběstačné.

Marx shrnuje základní společný rys všech těchto tří formací (antické, asijské, feudální), tedy formací, ve kterých je základním produkčním prostředkem půda a hlavní formou vlastnictví je vlastnictví pozemkové: pro všechny tyto tři formace platí, že účelem jejich produkce je vytváření „užitných hodnot“ – vytváření věcí, které jsou určeny k bezprostřednímu využití, ne ke směně. Cílem produkce je reprodukce dané společnosti.[64]

Pokračování ZDE.


Související články:
(Filozofie)

Rozhovor s Karlem Marxem (05.05.2018)
Karel Marx, filozof revoluce nebo liberální myslitel? (05.05.2018)
Národní identita není trauma, ale potřeba (12.02.2016)
Největąím ohroľením Evropy je její netečnost (06.04.2015)
Jak číst Marxův Kapitál (29.09.2010)
Marxova teorie společnosti (poznámky) (13.12.2008)
Marxova teorie společnosti (2) (13.12.2008)
Kdo jsme? Kam kráčíme? (16.06.2008)
Společnost nevolnosti (10.12.2007)
Bondyho vzkaz (22.04.2007)
Z Týnské až do Velryby (22.04.2007)
Zemřel Egon Bondy (10.04.2007)
Theodicea centur. XXI.? (21.10.2006)
Anketa o dekadenci „Západu“ (02.04.2006)
Obránci víry (31.03.2006)
Každý monoteismus je totalitní (30.03.2006)
Pokus o zahájení debaty na skandální téma: Marx (26.03.2006)
Nástin kritiky politické ekonomie (2) (15.03.2006)
Nástin kritiky politické ekonomie (15.03.2006)
K postmoderně nelze přistupovat jako k univerzální koncepci (06.03.2006)
Člověk jako fixní kapitál, aneb jak to Karel Marx vlastně myslel (31.01.2006)
O ateismu, pochybnostech a víře (30.01.2006)
Význam marxismu pro model socialismu (05.01.2006)
„Zkrotit kapitalismus“ (29.12.2005)
Zásady komunismu (15.12.2005)
Marxova filozofie dějin (05.12.2005)
Marx a sovětský komunismus (05.12.2005)
Chvála materialismu (30.11.2005)
Kdo filosofuje (06.10.2005)
Válka s plky (11.08.2005)
Sartre: důsledný filozof svobody, ale i obhájce komunismu (19.06.2005)
Profesor Wright: Kapitalismus omezuje demokracii (24.05.2005)
Výzva „sociálního” v sociální demokracii (24.05.2005)
K pojetí svobody u K. Marxe (22.04.2005)
Marx ve stavu beztíže (15.04.2005)
Polemika o „produktivistickém marxismu“ (04.03.2005)
Vědění a víra v čase rizik (11.02.2005)
Atheismus není nové dogma (08.02.2005)
Místo iracionality potřebujeme návrat k racionalitě (08.02.2005)
Redakční předmluva k českému vydání Grundrisse (06.02.2005)
Marxova cesta revoluční kritiky (06.02.2005)
Rukopisy „Grundrisse“ (06.02.2005)
Buddha (04.02.2005)
1. kapitola DDP ČSSD (29.01.2005)
Hodnota, úpadek a technologie: dvanáct tezí (21.01.2005)
Příběh o příběhu: Egon Bondy - pětasedmdesát (20.01.2005)
Ďáblův advokát: „atheistova“ úvaha o levici a náboženství (18.01.2005)
Epocha samovzněcování (13.01.2005)
Filozofie očima přírodního vědce (10.01.2005)
Ideje jsou silnější než peníze - pokud to jsou opravdu ideje (10.01.2005)
Marxova filozofie dějin (23.02.2004)
Marxova cesta k vědeckému pochopení světa (17.02.2004)
V Den paměti (27.01.2004)
Světu vládne finanční oligarchie, říká Egon Bondy (12.07.2001)
Egon Bondy: "Vyvlastnit vyvlastňovatele" (06.03.2000)

[Akt. známka (jako ve škole): 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Michael Hauser | Počet komentářů: 3 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: SOK

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
172 (172 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
148 (148 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
117 (117 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
107 (107 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
95 (95 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
121 (121 hl.)
Prohnilý humanismus !!
93 (93 hl.)

Celkem hlasovalo: 853


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.