S ohledem na vzdouvající se světovou krizi by mohl čtenáře zajímat
podkladový materiál Stanislava Heczka k přednášce o finančních krizích pro
studenty bakalářské studia z předmětu Světová ekonomika. (mn)Finanční krize jsou důsledkem rostoucí globalizace, zejména propojenosti kapitálových trhů. Finanční krize v rozvinutých zemích mají podobu bankovních krizí (zde banky přestávají poskytovat úvěry) nebo měnových krizí (měnových turbulencí, náhlých výkyvů měnového kursu domácí měny). V rozvojových zemích jsou typické kombinace obou krizí s doprovodnými obtížemi při splácení zahraničních dluhů. Finanční krize často vedou k hospodářským recesím či depresím.
I. Obecné znaky finančních krizí:
- Finančním krizím předchází finanční deregulace a liberalizace kapitálových transakcí.
- Měnové krize předchází zvýšení přílivu zahraničního kapitálu, způsobený vysokým úrokovým diferenciálem (iD > iF) při stálém (fixním) měnovém kursu.
- Příliv zahraničního kapitálu tlačí na zhodnocení domácí měny, zhoršování vnější rovnováhy (běžného účtu platební bilance) a oslabení finančního sektoru.
- Bankovní krize jsou spojeny s nadměrnými půjčkami na aktiva (na nemovitosti nebo na akcie) se spekulačně vysokými cenami.
- Finanční krizi doprovází panika, kdy zahraniční investoři utíkají ze země, příslušné země zvyšují úrokové sazby, aby útěku zahraničního kapitálu bránily, což však se nedaří.
- Odliv zahraničního kapitálu a problémy se splácením úvěrů bývají spojené se zvyšováním zahraničních úrokových sazeb, postižené země následně znehodnocují svou domácí měnu, to vede ke ztrátě kapitálu u subjektů nepojištěných proti kursovému riziku, což ústí ve volný pád domácí měny (tedy ve značné její znehodnocení).
- Mezinárodní měnový fond (IMF) nabízí stabilizační programy, vázané však na uskutečnění další ekonomických reforem (přizpůsobení ekonomiky).
V devadesátých letech 20. století (i počátkem 21. století) docházelo k rozsáhlým měnovým krizím, spojených s prudkými poklesy cen aktiv, kolapsem finančních institucí a depreciací měn (znehodnocováním měn). Doprovodným faktorem měnových krizí byly mnohdy hospodářské deprese.
II. Finanční krize konce 20. století a počátku 21. století
1. V letech 1992 - 1993 došlo k útokům na Evropský měnový systém. V létě 1992 se občané Dánska vyslovili v referendu proti přijetí Maastrichtské smlouvy, 20. září 1992 mělo proběhnout referendum ve Francie, jeho výsledek byl nejistý. To vyprovokovalo útoky finančních spekulantů na fixní kursy měn v rámci Evropského měnového systému (EMS). Útoku podlehla finská marka, švédská koruna se udržela. 13. září 1992 začal útok na italskou liru a 15. září 1992 na britskou libru, 16. září 1992 britská libra dočasně opouští EMS, přidává se italská lira i španělská peseta. 20. září 1992 v referendu ve Francii byla schválena Maastrichtská dohoda, finanční trhy to však příliš neuklidnilo. Pokračovaly útoky na měny Portugalska, Španělska, Francie, Irska, Norska, Švédska. Útoky se zintenzívnily v létě 1993 a vedly k rozšíření fluktuačního pásma v rámci EMS plus mínus 2,5% na plus mínus 15%, to trochu překvapivě uklidnilo finanční trhy. Později se ukázalo, že za útoky na liru a libry stál zejména finanční magnát George Soros, který na nich vydělal miliardové jmění.
2. Mexická měnová krize let 1994 - 1995 začala odchodem zahraničních investorů v důsledku růstu úrokové sazby v USA a poklesu úrokových sazeb v Mexiku (také díky nízké inflaci). Vznik Severoamerické zóny volného obchodu (NAFTA) vyvolal výbuch povstání zapatistů v mexickém Chiapasu a tím i politickou nestabilitu v Mexiku, což podnítilo další útěk zahraničních investorů. Nerovnováhu platební bilanci měla řešit 15% devalvace mexické měny. To se nesplnilo. Tato devalvace naopak podnítila další masový odliv zahraničního kapitálu a ten si pak vynutil až 120% devalvaci mexické měny (pesa) a přechod k volně plovoucímu (flexibilnímu) kursu. Odliv zahraničního kapitálu způsobil v Mexiku bankovní krizi a následnou hospodářskou recesi. USA poskytly Mexiku stabilizační půjčku, ovšem s řadou podmínek, které se týkaly další liberalizace ekonomiky a zlepšení podmínek pro přímé zahraniční investice (PZI, FDI) v Mexiku. V souvislosti s mexickou měnovou krizí se stal pro všechny investor známý pojem tzv. tequilla efekt, který označuje hromadný odliv zahraničního kapitálu. V reakci na mexickou krizi pak MMF přijal opatření na monitorování základních ekonomických údajů, které mají včas signalizovat finanční a měnové krize, jde o tzv. special data dissmination standards čili speciální standardy zveřejňování údajů (viz Lipková, 2000, s. 103).
3. Měnové turbulence v zemích Východní a Střední Evropy let 1997 - 1998 byly spojeny s procesy ekonomické transformace. Například v České republice po tzv. transformační krizi let 1991 - 1992 následovalo tzv. posttransformační oživení let 1993 - 1996, při fixním měnovém kursu domácí měny to nutně vedlo ke zhoršování obchodní a platební bilance země, což tlačilo na devalvaci české koruny. Vzniklé nerovnováhy, které se týkaly nejen oblasti vnějších ekonomických vztahů, přiměly vládu V. Klause ke korekci liberální hospodářské politiky v podobě tzv. balíčku opatření z 16. 4. 1997 a tzv. ozdravného programu z 28. 5. 1997. V dubnu se vláda vyhnula devalvaci české koruny zavedením tzv. dovozních depozit s platností od 21. 4. 1997 (ta ovšem byla zrušena na naléhání orgánů Evropské unie již dne 21. 8. 1997). Ovšem dne 26. 5. 1997 byla již nucena uvolnit fixní kurs koruny, což vedlo k znehodnocení koruny zhruba o 10 - 12% vůči DEM a USD. Tzv. balíček opatření a tzv. ozdravný program obsahovaly kroky, které představovaly fiskální a mzdovou restrikci (pokles investičních výdajů vlády, krácení výdajů rozpočtových a příspěvkových organizací). Tyto restrikce pak uvrhly českou ekonomiku do tzv. posttransformační recese let 1997 - 1998, ta pak byla v pozadí pádu vlády V. Klause. V říjnu a listopadu 1997 přišla další vlna depreciací, vyvolaná dopady asijské finanční krize (viz dále). V té době již působila vlády J. Tošovského, kterou pak vystřídala vláda M. Zemana (v červenci 1998). Podobné měnové turbulence zažilo tehdy i Polsko a Slovensko.
4. Asijská měnová krize let 1997 - 1998 měla své podhoubí ve financování rozvoje zemí Jihovýchodní Asie zahraničním kapitálem, přilákaného vysokými domácími úrokovými sazbami a státními bankovními garancemi, které sváděly k rizikovým investicím. Problémem těchto zemí bylo rovněž velké zadlužení podniků a rozsáhlá korupce. Rostoucí schodek běžného účtu platební bilance vedl rovněž ke tlakům na devalvaci měny. Znehodnocení měny pak zhoršilo pozici klientů bank se závazky v cizích měnách, země přestaly být schopny plnit své závazky v cizích měnách a stát nebyl schopen naplnit slíbené bankovní garance. Následný útěk zahraničního kapitálu vedl k hlubokým devalvacím národních měn a vynutil si přechod k flexibilním (plovoucím) kursům měn. Útěku zahraničního kapitálu mělo bránit zvyšovaní domácích úrokových sazeb, což ovšem vedlo k hospodářským recesím a k sociálním nepokojům. Mezi postižené země patřily Thajsko, Malajsie, Indonésie, Singapur a Jižní Korea. Mezinárodní měnový fond přichází s plánem na obnovu asijských ekonomik, který ovšem předpokládá patřičné přizpůsobení (reformu a restrukturalizaci) ekonomik postižených zemí. Hrozba tzv. domino efektu, který by mohl vést k třetí světové hospodářské krizi, byla však zažehnána, hlavně díky tehdejšímu úspěšnému vývoji americké ekonomiky. Nicméně asijská měnová krize negativně ovlivnila situaci v jiných regionech světa - např. v zemích Východní a Střední Evropy (viz výše), v Rusku a Brazílii (viz dále).
5. Do let 1998 - 1999 je situována ruská finanční krize. V devadesátých letech 20. století se ruská ekonomika dlouhodobě potýkala s poklesem produktu, inflací a deficity federálního rozpočtu. Koncem roku 1997 začaly působit tlaky na znehodnocení rublu. Sílícímu odlivu zahraničního kapitálu čelila ruská centrální banka zvyšováním úrokových sazeb, což jen prohloubilo (prostřednictvím úrokových nákladů) problém vládního dluhu. Kurzové intervence vedly k vyčerpání ruských devizových rezerv. IMF proto v červenci 1998 poskytl Rusku úvěr a zajistil další úvěrové zdroje (celkem tyto úvěry dosáhly výše 22,6 mld. USD). Počátkem srpna 1998 ruský parlament odmítl sérií zákonů, podmiňujících reformu sociálního a daňového systému, potřebnou k reformě vládního rozpočtu. Ruská vláda a centrální banka tak musely přistoupit k vlastním opatřením. Došlo k rozšíření fluktuačního pásma rublu, což vedlo k faktické devalvaci kurzu rublu. Dále byla provedena konverze krátkodobých pokladničních poukázek na dlouhodobé instrumenty, což vlastně představovalo moratorium na splácení vládního dluhu, který drželi z jedné třetiny zahraniční věřitelé (kromě dluhu v euroobligacích). Bylo dokonce vyhlášeno 90denní moratorium na splácení zahraničních dluhů (blíže viz Helísek, 2004, s. 58). Počátkem září 1998 byl zaveden floatingový kurzový režim - zpočátku řízený, později již volný. Změna kurzového režimu byla spojena s „runem na banky“. Došlo tak ke spojení dluhové, měnové a bankovní krize. Měnová krize spojená s depreciací probíhala po celý rok 1999 až do ledna 2000. Depreciace poté pokračovala i nadále, ovšem už mírnějším tempem. Na rozdíl od Mexika a jihovýchodní Asie odmítl v září 1998 Mezinárodní měnový fond uvolňovat Rusku další úvěry a další úvěr byl proto Rusku poskytnut až v červenci 1999, a to ke splácení dluhů Ruska vůči samotnému IMF. Ruské centrální autority čelily krizi zpřísněním monetární a fiskální politiky, zavedením devizových restrikcí a regulací v zahraničním obchodě (např. v dovozu alkoholu a vývozu potravin). Finanční krize vyvolala v Rusku hospodářskou recesi v roce 1998 a v letech 1998 a 1999 přispěla k vysoké inflaci. V roce 2000 však v Rusku nastala hospodářská expanze, což dokládá přebytek nevyužitých ruských výrobních kapacit. Finanční krize obzvlášť silně postihla bankovní sektor. Celkově došlo k úpadku jedné čtvrtiny ruských bank a zbývajícím cca 1 200 bankám musela být poskytnuta výrazná pomoc z veřejných zdrojů.
6. Vlivem asijské a ruské finanční krize začal zahraniční kapitál opouštět rizikové trhy, zejména tzv. emerging markets (vznikající trhy). Odliv zahraničního kapitálu postihl mezi jinými i Brazílii. V lednu 1999 proto propukla brazilská měnová krize, došlo k poklesu cen akcií a prohloubení schodku státního rozpočtu, nastal odliv zahraničního kapitálu a vznikla nerovnováha běžného účtu platební bilance. S pomocí přišel Mezinárodní měnový fond (ve výši 41 mld. USD), poskytnutí úvěru bylo však podmíněno ekonomickými reformami, které musely obsahovat snížení rozpočtového deficitu a přiměřené znehodnocení brazilského realu. Brazilskou měnovou krizi se podařilo relativně rychle překonat a tak neměla výraznější negativní dopady.
7. V letech 2000 - 2001 postihla finanční krize Turecko, velkou roli zde hrál opět fixní měnový kurz a obrovský odliv kapitálu, fixní měnový kurz musel být opuštěn a došlo k 36% devalvaci turecké liry, pří řešení krize byl jako obvykle nápomocen IMF, který schválil pro Turecko ozdravný program ve výši 11,4 mld. USD. Ozdravný program je orientován na masivní restrukturalizaci turecké ekonomiky. Důsledkem této restrukturalizace je mimo jiné odbourávání veřejného sektoru, což má negativní dopady na obyvatelstvo - 17% tureckého obyvatelstva žije pod hranicí chudoby a každý dvacátý pak s příjmem menším než jedno euro denně (Turecko a EU, 2006, s. 61)
8. V letech 2001 - 2002 zasáhla finanční krize Argentinu, svou roli v tomto případě sehrálo svázání vývoje argentinské měny s vývojem amerického dolaru. V letech 1999 - 2001 Argentinu prožívala hospodářskou recesi (částečně i jako důsledek brazilské měnové krize). Docházelo ke zhoršování hospodaření veřejných financí a narůstal rovněž zahraniční dluh. Počátkem prosince 2001 IMF odmítl uvolňovat další úvěry pro Argentinu. Nastal „run na banky“ a propukla bankovní krize. Současně se vyhrotila i politická krize. V lednu 2002 muselo dojít ke zrušení směnitelnosti argentinského pesa za dolar a v únoru 2002 pak k úplnému přechodu na volný floating (volně plovoucí kurz). Důsledkem bylo nejdříve prudké a potom mírné znehodnocování argentinské měny. Bylo vyhlášeno také moratorium na splácení veřejného zahraničního dluhu ve výši 95 mld. USD. V roce 2002 recese dosáhla svého dna a tak v roce 2003 bylo možné zaznamenat zlepšení hospodářské situace. V lednu 2003 bylo obnoveno úvěrování ze strany IMF (úvěr ve výši 6,8 mld. USD) a tak postupně mohla být finanční krize překonána.
III. Světová finanční krize
9. srpna 2007 propukla krize na americkém hypotečním trhu, která se následně přenesla na úvěrové trhy a začala snižovat důvěru mezi bankami. Splasknutí realitní bubliny postihlo takové giganty jako americkou společnost Citigroup, britskou společnost Northern Rock, německou Deutsche Bank a švýcarské společnosti UBS a Credit Suisse. Americká centrální banka (Fed) na vzniklou situaci reagovala již v srpnu snížením své diskontní sazby. V září pak přistoupila na další její půlprocentní snížení (na 5,25%), současně však snížila svoji základní sazbu, tzv. sazbu na federální fondy, opět o půl procenta na 4,75%. Na finanční a akciové trhy mělo snížení úroků pouze dočasně kladný vliv a po roce americká hypoteční a úvěrová krize přerostla do globální finanční krize, která zasáhla i Evropu (mimo jiné Německo, Belgii, Holandsko, Lucembursko, Francii či Velkou Británií). 3. října 2008 americký Kongres schválil plán prezidenta G. W. Bushe uvolnit na pomoc bankrotujícím bankám 700 miliard USD. Americká vláda např. bude investovat do akcií ohrožených bank a ručit za jejich ztráty. 8. října 2008 centrální banky USA, eurozóny, Velké Británie, Švýcarska, Kanady a Švédska snížily své základní úrokové sazby o 0,5 procentního bodu. Ke snížení se přidala také Čína (0,27 procentního bodu), dále Hongkong (1 procentní bod) a Austrálie (snížení o 1 procentní bod již o den dříve). Vlády Německa, Irska, Norska, Portugalska, Rakouska a Slovenska se rozhodly poskytnout neomezené záruky na ochranu soukromých úspor. Evropská unie v polovině října připravila záchranný plán, který počítá s uvolněním více než 2 bilionů eur na částečné odstranění škod, způsobených finanční krizí. Součástí tohoto rozsáhlého plánu má být mimo jiné uvolnění 200 mld. eur na podporu zaměstnanosti, pomoc malým a středním podnikům, rozvoj infrastruktury a investice do ekologicky šetrných technologií. S žádostí o pomoc (půjčku) se na Mezinárodní měnový fond obrátily vlády Ukrajiny, Maďarska a Islandu. Ukrajině má MMF půjčit 16,5 mld. USD a Maďarsku pak 15,7 mld. USD (navíc Světová banka má půjčit Maďarsku 1,3 mld. USD a Evropská unie dalších 8,1 mld. USD). Island by rád získal od MMF úvěr ve výši 2 mld. USD. 15. listopadu 2008 se ve Washingtonu konal summit dvaceti klíčových zemí světa (skupina G 20), který schválil myšlenku regulace finančních trhů a reformy mezinárodních finanční institucí a zároveň podpořil volný trh a obchod. Konkrétní návrhy mají být připraveny do počátku dubna 2009, kdy se v Londýně má konat další summit zemí skupiny G 20. V důsledku krize na finančních trzích se na pokraji hospodářské recese ocitly ekonomiky USA, Japonska, Německa a Velké Británie i ekonomiky eurozóny a EU jako celek. Reálnou se tak stává hrozba třetí světové hospodářské krize.
Praha, prosinec 2008 Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.
Použitá a doporučená literatura:
- Brůžek, A.: Světová ekonomika na prahu 21. století, 1. vydání, Velryba s.r.o., Praha 2003
- Cihelková, E. a kol: Světová ekonomika: regiony a integrace. První vydání, Grada Publishing, spol. s r.o., Praha 2002
- Cihelková, E., Křížková, J., Kunešová, J., Martinčík, D.: Světová ekonomika: nové jevy a perspektivy, 1. vydání, Beckovy ekonomické učebnice, nakladatelství C. H. Beck, Praha 2001
- Heczko, S.: Nástin interdisciplinární analýzy cyklického tržních ekonomik, disertační práce, FNH VŠE v Praze, Praha 2003
- Helísek, M.: Měnové krize (empirie a teorie), Institut integrace ČR do evropské a světové ekonomiky VŠE v Praze, Proffesional Publishing, Praha 2004
- Jonáš, J.: Světová ekonomika na přelomu tisíciletí, vydání I., Management Press, Praha 2000
- Lipková, Ľ.: Svetové hospodárstvo, doplnené vydanie, vydavaťelstvo Sprint vfra, Bratislava 2000