Sociologie

Knížka zmapovala vývoj sociologie jako oboru od osvícenství, přes pionýrské práce Comta a osobnost Marxe, Spencera, Durkheima a Webera. Najdete v ní odkazy na anglosaskou sociologii 20. století, základní výzkumné koncepty a metody. Knížku doporučujeme koupit. Tady najdete pouze ukázky (obrázky mají velikost 241 kB).

Marxistická sociologie

Přístup založený na konfliktu se v sociologii objevil v devatenáctém století díky Karlu Marxovi (1818-1883). Marx napsal velice mnoho o ekonomice, kapitalismu, kultuře, technologii, třídním boji a ideologii. Také výrazně rozšířil tu část sociologie, která se týkala velkých teorií, vývoje lidstva a možnosti od základu zrekonstruovat společnost.

Marx se především zabýval společenským vývojem a sociální změnou a věřil, že bohatství a moc byly ve společnosti nerovnoměrně rozděleny. Proto se nezajímal o to, jak funguje sociální konsenzus, ale o to, jak si jedna skupina ve společnosti udržuje nadvládu nad druhou. Svým způsobem byl jeho přístup funkcionalistický - myslel si, že určité instituce slouží k udržování soudržnosti ve společnosti.

Společenská obnova

Marxův sociologický přístup můžeme stručně shrnout následovně:

1. Všechny společnosti jsou založeny na konfliktu.
2. Základním motorem všech společenských změn je ekonomika.
3. Společnost by se mělo chápat jako celek, v kterém je určujícím faktorem ekonomiko.
4. Historická změna a vývoj nejsou náhodné, dají se rozpoznat v lidském vztahu k organizaci ekonomiky.
5. Člověk je formován společností, ale může také společnost změnit - prostřednictvím racionální akce, založené na vědeckých, historicko - materialistických premisách.
6. Práce v kapitalistické společnosti vytváří odcizení.
7. Když se postaví mimo společnost, mohou lidé prostřednictvím kritiky pochopit a změnit svou historickou pozici.
8. Je tedy možné společnost přebudovat prostřednictvím vědecké kritiky o revolučních akcí.

Tato myšlenka společenské obnovy ve dvacátém století ukázala svou sílu.

Kapitalismus: celosvětový systém

Marxova základní teze spočívala v tom, že kapitalismus je nová forma společenské organizace, založená na vykořisťování dělníků vlastníky kapitálu. Kapitalistická buržoazní třída vzala dělníkům, proletářské třídě, nadhodnotu, agresivně rostla a šířila výrobní technologie, čímž vytvářela celosvětový systém. Marxův obrázek společnosti se velmi liší od těch, které namalovali Durkheim nebo Comte.

Marx měl na mysli to, že formy organizace ekonomiky - například kapitalistická výroba - určují zákony, politiku, kulturu, náboženství a ideologii společnosti. To je sociologická formulace pevného univerzálního zákona, s kterým mnoho dalších sociologů nesouhlasí.

Motiv zisku

Marxistická sociologie kapitalismu tvrdila, že výroba zboží za účelem vytvoření zisku vede neúprosně ke společenskému systému, který je reflexí tohoto sledování zisku.

Hodnoty kapitalistické produkce prostupují všechny sféry společnosti a stanovují pořadí důležitosti jednotlivých věcí. Na domovech důchodců pro staré lidi se teď dá dobře vydělávat a peníze určují, kolik je kde pečovatelů a jaká úroveň péče se nabízí. To má Marx na mysli, když mluví o ekonomické infrastruktuře, která určuje superstrukturu - neboli kulturu, politiku, zákon, ideologii atd.

Vztahy mezi třídami

Marx zavedl do sociologie velmi důležitou myšlenku třídy, která se liší od skupiny, vrstvy, elity nebo kasty. Marx tvrdil, že členství v sociální třídě je dáno dělbou práce ve společnosti. Kapitalismus přinesl zvláštní, a podle Marxe zvláště vykořisťovatelský soubor třídních vztahů. Tvrdil, že třídy jsou...

1. objektivní, externí kritérium
2. definované svými vztahy k výrobním prostředkům
3. také subjektivní kritérium

Teorie celku

Podle Marxe kapitalistická společnost nesměřuje ke konsenzu, ale nevyhnutelně vytváří třídní antagonismus. Vzhledem ke konkrétní struktuře společnosti jsou konflikt a disharmonie nevyhnutelné.

Marx shrnul všechno, co dosud o společnosti řekli ekonomové, političtí teoretikové a filozofové, kteří vytvářeli velké sociologické teorie kapitalistické společnosti.

V marxistickém myšlenkovém systému pokračovaly významné osobnosti dvacátého století jako Gramsci, Adorno, Althusser a Habermas.

Marxistická teorie konfliktu

Marx byl jedním z původních teoretiků konfliktu; jasně to vyplývá z jeho Komunistického manifestu (1848):

Většina moderních sociologů si myslí, že Marx zachází příliš daleko, ale souhlasí s tím, že základem společnosti je spíše konflikt než konsenzus.

Další důležitou postavou je v tomto směru Georg Simmel (1858-1918).

Vývoj po šedesátých letech

Dříve než zmizíme v Baudrillardově simulacra, můžeme si povšimnout určitých nápadných bodů ve vývoji sociologie v sedmdesátých a následujících letech. Mezi nejdůležitější patří návrat marxismu, vzestup feminismu a vývoj antikolonialistických teorií historického vývoje.

Sociologie dlouho mluvila o industriální společnosti, kapitalismu a modernizaci, ale zřejmě zapomněla, že většina z toho vznikla s pomocí imperialismu, který si podmanil třetí svět, aby ten všechno zaplatil.

Marxismus prošel v průběhu dvacátého století mnohými extrémními změnami. Stalin ho dusil, Mao ho překroutil, ale v šedesátých letech jaksi znovu intelektuálně zavoněl po růžích. Mnoho lidí to připisuje temnému kouzlu antiburžoazních inteligentů, od Antonia Gramsciho (1891-1937) po Jeana-Paula Sartra (1905-1980). Ale mohlo by to být dusivou konformitou hlavního proudu společnosti i sociologie. Nemusíme čtenářům připomínat pochybný stav, v kterém se ocitla akademická sociologie, když obhajovala takové myšlenky jako „konec tříd“ či „konec ideologií“ a skoro všechno ve společnosti jí připadalo dokonalé.

Konec ideologie

Sociologie to v konformitě přivedla nejdál - nebo nejníž, podle toho, jak se na to díváte - tím, co na konci padesátých a během šedesátých let vešlo ve známost jako debata o „konci ideologie“. Daniel Bell (nar. 1919) ve své knize Konec ideologie (1960) prosazuje názor, že třídní ideologie v kapitalistických společnostech přirozeně zanikly a že na jejich místo nastoupila konvergence ke sdílení moci a sociální harmonii.

Tyto myšlenky teprve zapouštěly kořeny, když přišly války, antiautoritářská hnutí a sociální kriticismus, které v letech šedesátých pohnuly západním světem a začaly nahlodávat politický konsenzus. Myšlenka o konvergenci, která dnes vypadá spíše jako toužebné přání, ve skutečnosti odstartovala ve společnosti i v sociologii bezprecedentní období konfliktů a rychlých změn. Sociologie se znovu vrátila k marxismu, teorii konfliktu a myšlenkám, které napadají status quo.

Gramsciho koncept hegemonie

Marx původně tvrdil, že polarizace kapitalistické společnosti mezi dělníky a buržoazií bude pokračovat. Protože k tomu na Západě ve dvacátém století jasně nedošlo (došlo spíše k opaku), marxisté začali znovu přemýšlet o tom, jak kapitalistická společnost vlastně funguje. Bylo stále jasnější, že společnost se postupně stává spíše složitější a že v ní přibývá tříd a přechodných skupin.

V debatě o třídě a moci byl klíčovým myslitelem Antonio Gramsci (1891-1937). Sociologické diskuse o složité moderní společnosti se točily okolo jeho konceptu hegemonie.

Gramsci vyměnil Marxovu představu nevyhnutelného třídního boje ve společnosti za pružnější, sociologičtější pohled konfliktů mezi skupinami, stranami, jednotlivci a ideologiemi. Myšlenka hegemonie nebo získávání vůdčí úlohy ve společnosti konsenzem přitahuje pozornost k faktu, že jednotlivci vždy reagují na společnost a kulturu, v kterých žijí, a redefinují je.

Jeho myšlenky měly velký vliv na studium kultury a na diskusi o populární kultuře - která již není považována za pouhý „cirkus pro masy“.

Gramsci napsal mnoho ze svých teorií ve vězení a musel si dávat pozor na to, co říká. Tím je interpretace jeho myšlenek ještě trochu ztížena.

Výběr připravil Milan Neubert, 27. 12. 2004