1. Veřejné mínění = hlas liduKdyž velký francouzský filosof Jean Jacques Rousseau (1712-1778) před více jak dvěma sty lety označil veřejné mínění za královnu světa, vzbudilo to velkou pozornost. Nejen, že dal veřejnému mínění tak honosný příměr, ale ve spisu ,,O společenské smlouvě" (1762) ho charakterizoval jako jeden, a to nejdůležitější, ze čtyř zákonů upravujících a usměrňujících chod společnosti, „...jenž není vryt ani do mramoru, ani do kovu, ale do srdcí občanů; jenž tvoří pravý řád státu; jenž den ze dne nabývá nových sil; jenž ostatní zákony, když zastaraly a vymizely, znovu oživuje a nahrazuje...“.
J. J. Rousseau nebyl zdaleka prvním v historii, kdo se obracel k hlasu lidu, jak se dříve říkalo. Moudří muži od starověku až po novověk, od Claudiana a Cicera až po Thomase Hobbese a Davida Hume si všímali názorů davů, obecného názoru a smýšlení v různých podobách a souvislostech. K němu se obraceli tribunové i básníci. Úsloví „Vox populi, vox Dei“ – „Hlas lidu, hlas boží“ bylo poprvé vysloveno už v eposu řeckého básníka Hésioda „Práce a dni“ v 7. století před naším letopočtem. Přisuzovalo mínění lidí platnost božské autority. Byl to však J. J. Rousseau, který neohroženě vyzvedl veřejné mínění „z rukou božích“ ke společenské realitě.
Veřejné mínění se v průběhu let stalo centrem pozornosti nejen filozofů a poetů, ale i novodobých politiků, a také, ne vždy seriózních, mediálních velmocí. Ujali se ho specializovaní vědci - psychologové i odborníci nově se formujících vědních oborů sociologie a politologie. Postupně podle svého zaměření a potřeb podrobovali veřejné mínění analýze, hodnotili jeho význam, zkoumali jeho podstatu i strukturu.
Termín veřejné mínění není jednoznačný
V průběhu let byl pojem veřejné mínění používán stále častěji. Dnes je definitivně zařazen do slovníku moderní společnosti.
V běžném chápání se veřejným míněním rozumí vše od projevených názorů lidí až po jejich chování. Nerozlišuje se mínění od postojů a nálad, veřejnost od mas, publika a davu. Nelze tedy hovořit o jednoznačnosti termínu veřejné mínění. Nevyjadřuje zcela a v přesných mezích jev, který je jím označován. Spíše ho přesahuje. Je však natolik vžitým termínem v řeči lidí, politiků, novinářů i vědeckých pracovníků, že uplatnění jiného názvu by neobstálo. Odlišujeme proto běžné, lidové pojetí termínu veřejné mínění od pojmu vědeckého.
Dokonce v různých jazycích má termín veřejné mínění poněkud jiných význam. Původní francouzský termín „l'opinion publique“ vychází z latinského „opinio publicus“. Tomu odpovídá i anglické „the public opinion“, polské „opinia publiczna“ a obdobné výrazy v řadě jiných jazyků. Pod slovem „mínění“ jsou v těchto jazycích často myšleny i jiné výrazy, např. domněnka a názor.
Jiná pojetí se projevují v některých jazycích u přídavného jména „veřejn“. V němčině užívané „öffentliche“ znamená spíše otevřené, nesoukromé. V ruštině „obščestvennoje“ vyjadřuje více pojem společenské než veřejné.
Autoři vědeckých pojednání o veřejném mínění vykládají mnohoznačné slovo „veřejné“ po svém. Můžeme ho chápat v tom smyslu, že jde o mínění veřejnosti, anebo že označuje předmět mínění - veřejné záležitosti, či že jde o veřejný, nesoukromý způsob projevu. Nejspíše přídavné jméno „veřejné“ vyjadřuje vše dohromady.
Rovněž slovo „mínění“ má mnoho synonym - smýšlení, názor..., avšak nelze ho ztotožňovat s pojmy postoj či chování.
Užívání pojmu „veřejné mínění“ bylo vždy v minulosti spojováno s úlohou a postavením lidí ve společnosti, s jejich názory, smýšlením, úsudky a přesvědčením. V těchto souvislostech je pojem „veřejné mínění“ užíván i v současné době.
Různá pojetí veřejného mínění
Pod vlivem rozvoje vědy, ale především pod vlivem praxe a potřeb politického a hospodářského života vznikalo v průběhu dvou století mnoho koncepcí veřejného mínění, které dodnes tvoří celou škálu různých směrů a škol. Ty jsou charakterizovány různým pojetím filozofické podstaty, společenské funkce a významu veřejného míněnÍ. Souvisejí zejména s determinací (určením, vymezením) veřejného mínění, s jeho strukturou, s úrovní a způsoby jeho poznávání, s jeho začleněním do soustavy věd a také s principy odrazu, vzájemného vlivu veřejného mínění a společenské skutečnosti.
Nejvýznamnější směry; proudy a školy je možné členit do čtyř základních koncepcí či pojetí veřejného mínění:
- psychologické
- participační, empirické
- pragmatické
- dialekticko-materialistické
Psychologické pojetí, někdy nazývané též psychologizující, se formovalo v minulém století pod vlivem rozvoje psychologické vědy a jejího průniku do analýz společenských jevů.
Mezi hlavní představitele psychologického pojetí veřejného mínění patřili Gustav le Bon (1841-1931) se svojí teorií psychologie davu, a Gabriel Tarde (1843-1904) zejména úvahami o rozdílu mezi míněním, tradicí a rozumem. Sem se zařazují také školy klasického a moderního freudizmu i velice rozšířená americká škola behaviorizmu (směr zkoumající chování lidí z pozic jeho vnějšího projevu). Veřejnému mínění věnují pozornost i mnozí současní sociální psychologové.
Psychologické koncepce, jakkoli se od sebe v mnohém liší, chápou a posuzují veřejné mínění jako výhradně psychologický jev, jehož podstata a funkce spočívají zcela nebo převážně v psychice člověka, resp. společnosti.
Participační koncepce veřejného mínění, která vznikla později ve spojení s liberalistickými politickými tendencemi, kladla důraz na praktickou stránku veřejného mínění, na politickou účast - participaci veřejnosti na politickém vedení státu. K této koncepci se pojí i různé přístupy funkcionální a pozitivistické.
Všechny vycházejí především z empirické metody poznávání, která je významným, možno říci určujícím a převládajícím metodologickým způsobem v soudobé praxi výzkumů veřejného mínění. Takto pojatý výzkum je, zejména v Německu, nazýván demoskopie (doslova: popis lidu).
Empirismus se opírá o konkrétní údaje zjišťované v běžných průzkumech dotazováním občanů, zdůrazňuje jevové znaky a zkušenosti. Podceňuje však širší společenské souvislosti veřejného mínění a opomíjí jeho teoretickou analýzu. Nicméně rozvoj empirizmu, jehož kultivovaným mluvčím byl Paul F. Lazarsfeld, (1901-1976) vedl k vyhranění zájmu o metodologii a metodiku výzkumu.
V určitém protikladu k participačním názorům vzniklo pragmatické pojetí veřejného mínění pokládající za hlavní kriterium jednání lidí užitečnost (pravdivé je to, co je užitečné), a zdůrazňující individuální mínění. K veřejnému mínění se staví negativisticky jeho ignorováním či odmítáním. Pragmatismus uznává veřejné mínění pouze jako produkt masové komunikace.
Oba přístupy, participační a pragmatický, jsou dnes nejrozšířenějšími ve světě. Vzájemně se prolínají, konkurují si a zápolí o svoji existenci i v naší společnosti.
Za zmínku stojí náboženské výklady veřejného mínění, postavené na víře v nadpřirozené síly. Protože podle této koncepce pochází veřejné mínění od boha, platí rčení: Hlas lidu, hlas boží.
Své postoje k veřejnému mínění vyjádřili i takoví myslitelé jako G. W. F. Hegel (dialekticky, avšak s opovržením vůči mínění mas), E. Durkheim (který vnesl do teorie veřejného mínění pojem hodnotících soudů), F. Tonnies (jeden z průkopníků zkoumání veřejného mínění) a W. Mills (zejména s kritikou povrchního zkoumání veřejného mínění a manipulace s ním).
Ve spleti rozmanitých koncepcí veřejného mínění se objevil ještě jeden přístup - dialekticko-materialistický. Je založen na charakteristice veřejného mínění jako společensko-historické kategorie, tedy reálného společenského, historicky podmíněného jevu.
Dialekticko-materialistické pojetí považuje veřejné mínění za součást společenského vědomí, které je určováno materiálními podmínkami a sociálním postavením lidí ve společnosti. Utváření, fungování a dynamika veřejného mínění jsou závislé na těchto podmínkách. Toto pojetí předpokládá empirické a teoretické, komplexní, interdisciplinární zkoumání veřejného mínění z pozic různých vědních oborů, a vyváženého filozofického, ekonomického, sociologického, sociálně psychologického a politického pohledu.
Představiteli tohoto směru byli především Karel Marx (1818-1883) a Bedřich Engels (1820-1895). Ale také A. Gramsci, G. V. Plechanov a V. I. Lenin.
Podstatu vzniku a utváření veřejného mínění z marxistických pozic výstižně charakterizoval Georgij V. Plechanov (1856 1918) slovy:
„Pro dialektické materialisty mínění zajisté vládne světem, neboť u lidí, jak praví Engels, „musí všechno, co je uvádí do pohybu, nutně projít jejich hlavou, přeměnit se v pohnutky jejich vůle.“ To však není v rozporu s tím, že „veřejné mínění“ má své kořeny v sociálním prostředí a koneckonců v hospodářských poměrech; to není v rozporu s tím, že každé dané „veřejné mínění“ začíná stárnout, jakmile počíná stárnout způsob výroby, který je vyvolal. Ekonomie formuje „veřejné mínění“, které vládne světem.“
Mínění lidí je v tomto smyslu určováno především jejich objektivním ekonomickým postavením. Nutno dodat, že nejen jím a nejen bezprostředně. Dokonce, jak víme z praxe, veřejné mínění zpětně působí na mnohé stránky našeho života a v tom smyslu je aktivním funkčním faktorem společenských změn.
Chápejme a tolerujme různá pojetí veřejného mínění. Nicméně přikloňme se k takovému pojetí, které se jeví systémově funkčním, efektivním a perspektivním z hlediska vývoje moderní společnosti. K pojetí, které je spojeno s podstatou veřejného mínění jako hlasu skutečně svobodných lidí žijících v sociálně spravedlivé nevykořisťovatelské společnosti.
Ke struktuře veřejného mínění
Veřejné mínění nelze ztotožňovat ani s vědou, ani s ideologií, ani s uměním. Na druhé straně se však v něm protínají jak racionální, vědecké poznatky, tak emocionální prvky i etické a mocenské aspekty.
Často se říká, že veřejné mínění je zrcadlem skutečnosti. Zrcadlem, které může být rovné, ale i pokřivené. Může věrně odrážet objektivní realitu, ale může být zkreslené, falešné, iluzorní. A právě onen svět iluzí, tak vábných a podbízivých, a přitom klamných a obojakých, se soustavně promítá do veřejného mínění.
Kdo by neměl rád pohádky o sličných princeznách a moudrých králích, o živé vodě a třech zlatých vlasech... Kdo by neměl rád i jiné pohádky, třeba malé o zázračných zubních pastách či prášcích na praní, anebo velké o milionové výhře v loterii, či ještě větší o lidském spasení anebo o velkém bohatství, které nikoho z nás nemine, zejména, když bude pracovat v bance anebo v některé nezávislé mafii. Jenomže to už nejsou pohádky se zaručeně dobrým koncem.
To vše a ještě mnohem víc bývá obsahem veřejného mínění, které vždy a ve všech případech, tak či onak odráží skutečnost. Ruský sociolog a filozof, vědec a výzkumník Boris A. Grušin (1929) o tom napsal ve své knize Mínění o světě a svět mínění (1967):
,,…veřejné mínění odráží pouze část pravdy. Jeho druhá a neméně důležitá část spočívá v tom, že zkoumaný obraz nikdy není jednoduchým, zrcadlovým, ale je ve své podstatě složitým, rozporným odrazem, na který působí velké množství různých faktorů.“
Doposud jsme chápali veřejné mínění jako celek, jako mínění všech lidí. Jenomže ono je ve skutečnosti silně diferencováno, rozčleněno, stejně jako je rozčleněna, strukturována společnost. Je míněním Čechů a Slováků, míněním dělníků a inteligence, mládeže a starších generací, je souborem názorů Pražanů i obyvatel jiných měst a obcí.
Hovoříme o subjektu veřejného mínění, tedy o tom, kdo ho vyjadřuje, kdo je jeho nositelem. Za subjekt veřejného mínění považujeme veřejnost, různé sociální skupiny, velké i malé, různě zájmově orientované. V tom smyslu mluvíme o sociologickém aspektu veřejného mínění.
Jakkoli je veřejné mínění vyjadřováno určitou částí jednotlivců, není jen prostým souhrnem jejich názorů. Je neustále formováno vzájemným kontaktem a interakcí (vzájemným působením) lidí, i když se nám v empirickém výzkumu projeví jako suma individuálních mínění.
Za objekt veřejného mínění považujeme to, co je jeho obsahem. Objektem veřejného mínění mohou být nejen hodnocení, soudy a představy lidí, jejich očekávání, přání a domněnky, ale i fakta a jevy objektivní skutečnosti. Jde hlavně o to, že jím musí být jevy, k nimž se může a je schopna veřejnost vyjádřit. Řekli bychom, že to musí být záležitosti, které jsou předmětem veřejného zájmu.
O psychologickém pojetí a psychologických kvalitách veřejného mínění již byla řeč. V tom smyslu hovoříme o jeho psychologickém aspektu. Psychické vlastnosti a schopnosti lidí jsou velice důležitou složkou utváření a fungování veřejného mínění. Mají v něm své místo city, vůle, paměť, intelekt, instinkt. Je propojeno s takovými pojmy jako je motivace, reflex, komunikace, představivost a stereotyp. Obsahuje a v sobě promítá vlastně všechny psychologické kategorie, především ty, jimiž se zabývá sociální psychologie.
Často se veřejné mínění přirovnává k postojům, s nimiž má mnoho společného, avšak není s nimi totožné. Postoj jako hlubší a trvalejší vztah člověka k určitému jevu je v podstatě východiskem mínění. Mínění z postoje vychází a nemůže bez něho vzniknout. Podle některých autorů je mínění verbalizovaným, slovně vyjádřeným postojem. Jestliže zároveň víme, že postoje lidí jsou dány hodnotami, které ve svém životě lidé přijali a zastávají, pak můžeme naznačit i mechanismus vzniku a formování veřejného mínění.
Ne zcela probádaným, avšak důležitým problémem veřejného mínění je jeho vztah k jednání lidí. Vědět, jak budou lidé reagovat na různé podněty společenské praxe, jak budou jednat v určitých situacích, znamená - obrazně řečeno - předpovídat budoucnost. To je cíl, k němuž vlastně směřují všechny výzkumy veřejného mínění: poznáme-li, co lidé říkají, budeme znát jejich činy.
Jednají lidé skutečně podle toho, jaké je jejich mínění? Odpověď není jednoznačná. Někdy ano, někdy ne. Lidé jednají, chovají se, podle toho, jaké zastávají postoje. Jestliže mínění z různých důvodů postojům vždy neodpovídají, pak tedy činy lidí neodpovídají vždy jejich výrokům. Vztah veřejného mínění a jednání lidí je v podstatě vztah mezi slovy a činy.
Mínění se kvalitou přibližuje k dalším pojmům, s nimiž se někdy i ztotožňuje. Patří mezi ně především názor, smýšlení (které obsahují více racionálních prvků než mínění) a také nálada (u níž je patrna převaha emocionálních složek).
Schéma vlivu faktorů formujících veřejné mínění

Důležitou roli při utváření a působení veřejného mínění mají morální vlastnosti lidí - čest, slušnost, smysl pro pravdu a spravedlnost. A naopak veřejné mínění ovlivňuje morálku lidí. Pak mluvíme o jeho morálním, sankčním a výchovném působení.
Mohli bychom hovořit o dalších stránkách, aspektech, rovinách, formách projevu veřejného mínění, o jeho postavení jako kolektivního soudu - o jeho sepětí se všemi oblastmi lidského života. Všechny zobecněné a generalizované poznatky o tomto jevu by vyústily do teoretických a metodologických závěrů, na jejichž konci vznikne a bude fungovat teorie veřejného mínění.
Celkový souhrn dosavadních poznatků o veřejném mínění umožňuje, aby se postupně formoval ucelený teoretický systém tohoto pojmu. Veřejné mínění má svůj vyhraněný předmět, subjekt i objekt zkoumání, vymezené poznávací hranice, vytváří se jeho kategoriální aparát, má svoji logickou strukturu, propracované vědecké metody empirického poznávání, známe jako vlastnosti, rysy a odhalujeme pravidla, podle nichž se řídí. Postupně se formulují i jeho zákonitosti a zákony.
To vše opravňuje k závěru, že veřejné mínění je specifickou společenskovědní oblastí. Ve skutečnosti se již vyčleňuje ze sociologie a sociální psychologie jako relativně samostatný vědní obor. Myslím, že tento obor můžeme nazývat opiniologií, či přesněji socioopiniologií - vědou o společenském, veřejném mínění.
Vraťme se však od vědy k prostému a jednoduchému označení veřejného mínění. Jak tedy lze charakterizovat tento pojem? Jak stručně vysvětlit, co je veřejné mínění?
Veřejné mínění je složitým dynamickým souborem hodnotících soudů různých sociálních skupin o objektech veřejného zájmu; v empirické rovině je pak vědomým, verbálně vyjádřeným výrokem veřejnosti o veřejných záležitostech.
Společenský význam veřejného mínění
Zajímá nás ještě jedna, velice důležitá, dalo by se říci nejpodstatnější stránka veřejného mínění: jeho úloha ve společnosti. To, co bylo krédem J. J. Rousseaua, co i dnes velice zajímá mnohé politiky, literáty a novináře, liberály i marxisty.
Společenská závažnost veřejného mínění je objektivně dána rozhodujícím postavením a úlohou lidí ve vývoji společenských procesů, zejména jejich podílem na řízení. Veřejné mínění je s historií společnosti těsně spjato, je od ní neoddělitelné. Existuje a bude existovat po celou dobu jejího trvání.
Na tom nic nemění skutečnost, že v jednotlivých historických etapách je lidu, masám, veřejnosti přikládána různě důležitá úloha. To závisí na společenském systému, na úrovni a způsobu vedení států.
Kdo uznává úlohu lidu, jeho sílu, uznává a přijímá i veřejné mínění. A naopak. Kdokoli zatracuje a třeba proklíná anebo ignoruje veřejné mínění, staví se zády k lidu, podceňuje jeho roli. Dělají chybu ti státníci, vůdci i vedoucí, kteří názory veřejnosti neberou vážně. Úspěch mají ti, kteří se o ně opírají, počítají s nimi, rozhodují na základě jejich hluboké znalosti. Nikoli však bezvýhradně a bezhlavě. Veřejné mínění se totiž může mýlit. Nelze se podřizovat jeho náladám zejména tam, kde lidé neznají, nemohou znát a jsou neinformovaní.
V té souvislosti hovoříme o tzv. dvojjediném pojetí veřejného mínění. Na jedné straně je nutno s ním počítat, brát ho jako důležitý aktivní faktor společenského dění a jednat na základě jeho zevrubného poznání. Na druhé straně je potřeba k němu přistupovat střízlivě a kriticky s vědomím jeho relativní nedostatečnosti.
Veřejné mínění má v širším, celospolečenském pojetí politické aspekty, je úzce propojeno s politickým systémem státu. Jestliže vyjadřuje názory, přání a vůli lidí, pak je zároveň součástí demokratické formy vlády a řízení státu. Veřejné mínění je tedy součástí demokracie a jejím (nikoli jediným) výrazem. Pokud ovšem demokracii nechápeme formálně a rozumíme jí vládu lidu, a za lid považujeme široké masy občanů.
Vztah státního režimu, jeho zákonů a představitelů k veřejnému mínění je dokonce určitým indikátorem, ukazatelem úrovně demokracie ve státě. V praxi se dá konkrétně prokazovat. Podle vztahu k veřejnému mínění lze téměř přesně usuzovat nejen o demokratičnosti jednotlivých politiků, ale celého politického a společenského systému v zemi. Pokuste se dosadit sami.
Veřejné mínění má ve společenském kontextu ještě jednu vlastnost - dá se ovlivňovat. A tak se setkáváme se společenským jevem, který bezprostředně ovlivňuje chod společnosti - s manipulací veřejným míněním. Jeho proměnlivost a poddajnost, zejména vzhledem k množství emocionálních prvků, které obsahuje, umožňuje, aby této schopnosti využívali, ale spíše zneužívali pro své zájmy mocenské a komerční instituce. Specializovaní manipulátoři to dokáží, především prostřednictvím sdělovacích prostředků, často velice obratně a mistrně. Ponechme stranou, kdy a jakými způsoby tak činí.