Kapitola XVII. z
Bondyho knihy 677 (z konce roku 1977, Zvláštní vydání, 2001), v níž básník vede v hospodě monolog ke geopolitické situaci i k Československu na sklonku 70. let. Jsa dozajista přesvědčen, že hází perly sviním...„Slaneček mezi dvěma žraloky se obrací na toho, který mu je nejblíž, o lidská práva. Když si v r. 1968 jistá malá zemička v srdci Evropy myslela, že se může aspoň trochu sama ujmout svých věcí, žraloci se bleskurychle dohodli, že exemplární potlačení tohoto zpozdilého nápadu slouží jim oběma stejnou měrou. I mělo tohoto roku být znovu obnoveno NATO i Varšavská smlouva, a když se Francie dala slyšet, že smlouvu s NATO neobnoví, a Rumunsko prohlásilo, že za těchto okolností je varšavský pakt zbytečný, ti, kteří vládnou ještě nad vládci, si rychle zatelefonovali. Malý bordel v srdci světa ukáže přece všem, že oba pakty jsou bezpodmínečně nutné. A zatím entusiastičtí, ale nevtipní politikové, vtipní, ale prohnilí elitáři, upřímní, ale nevědomí lidé chtěli něco, co by alespoň připomínalo svobodu. Bylo záhodno nechat to dojít dost daleko a teprve pak spustit. Jakž se i stalo a NATO i Varšavská smlouva byly zachráněny.
Na tomto světě vlas z hlavy nespadne bez vůle fašistických vládců, budiž to v Chile, u nás nebo v Angole. A ani vlas se nezkrátí nikomu bez jejich dohody. Hlasití politikové jezdí po světě žvanit o míru či o svobodě, tiší za nimi dobře je drží ve svých rukou. Jak se tato doba pak nazývá? Internacionální jednota fašismu.
Co jest nejpříznačnější, je to, že všude disidenti mohou volat po svobodě a právech, ale nikde žádný se dosud neobjevil, jenž by volal po bezprávné vládě nové vládnoucí třídy, označil ji, obvinil ji, odhalil ji. Vláda Sovětského svazu není vláda hrstky zkostnatělých byrokratů, jak se to snaží prezentovat technokrati á la Sacharov, ani vláda hrstky krvežíznivých bestií, jak o tom blábolí Solženicyn, ale je to vláda nové vládnoucí třídy, která se zmocnila všeho bohatství své země, pevně je drží a využívá je jen pro svůj třídní prospěch a cíl a vykořisťuje nejneslýchanějším způsobem všechno obyvatelstvo, dokonce i estébáky,“ hovořil básník za jiskřivého zimního odpoledne u stolu, kde sedělo pár náhodně se sešlých mladíků.
„Sovětský svaz je třídní společností nejklasičtěji vyhraněnou, jaká kdy byla. V tom je dialektika jejího vzniku i jejího zániku. Sovětský svaz není žádná jen degenerovaná a zbyrokratizovaná diktatura proletariátu,jak blouzní pár lidí, kteří usnuli v r. 1936 a dosud se neprobudili; je to nová třídní společnost se vším všudy, kde nezbylo ani sebemenší stopy po politických právech vykořisťovaných a kde vše řídí ze svého hlediska a racionálně a cílevědomě úzká vládnoucí třída, vybavená všemi tradičními prerogativy, jaké vládnoucí třídy kdy měly a mít budou, pokud nepojdou.
Sovětská vládnoucí třída, stejně početně nepatrná jako vládnoucí třídy jiných fašistických zemí - okolo dvou procent obyvatelstva v SSSR i v USA-vznikla zákonitě, a nikoli nějakou Stalinovou svévolí nebo jeho zvláštní mocí. Nikde nikdy nemůže být nějaká vládnoucí třída ustavena nějakým dekretem shora nebo diabolickou silou jednotlivého diktátora. Vládnoucí třída vzniká zákonitě tam, kde jsou zlikvidována práva obyvatelstva; a tento proces se jednak neodehraje přes noc, jednak musí mít svoji konkrétní hospodářskou a sociální základnu. Vláda vládnoucí třídy Sovětského svazu se neuskutečnila pouhou usurpací moci, i když při svém nástupu musela co nejkrvavěji zlikvidovat ,jinak smýšlející` složky obyvatelstva. Vláda vládnoucí třídy Sovětského svazu vznikla na základě chronicky nedostatkové, po Leninově smrti chronicky - i možná záměrně - zanedbávané ekonomiky, a po zlikvidování politicky uvědomělé opozice a nastolení svých třídních zákonů je dnes monopolním vlastníkem a monopolním disponovatelem všeho bohatství země a monopolním vydřidušským vykořisťovatelem všeho obyvatelstva země a ještě vydřidušštějším koloniálním vysavatelem obyvatelstva zotročených zemí ve východní Evropě.“ Slunce svítilo jižním oknem básníkovi do zad a zářivý sníh z malostranských střech vrhal dovnitř bílé paprsky.
„Bohatství, kterým disponuje a které si rozděluje sovětská vládnoucí třída, je neméně ohromné, než to, jímž disponuje vládnoucí třída v USA. Privilegia vládnoucí třídy SSSR, počínaje neomezeným disponováním vším, přes imunizování před zákony, jež platí jen pro ostatní, a konče osobním bohatstvím, jsou stejné. A protože bohatství vydřené z celé země nemůže žádná vládnoucí třída zkonzumovat, obrací je k uskutečnění svých nejzazších cílů, jimiž jsou všechny formy světové vlády. Vládnoucí třídy fašistických velmocí zákonitě plodí boj o úplnou jedinou nedělenou světovládu a tomuto cíli jsou ochotny - zabezpečeny samy nejen před všemi bombami, ale i před soudem svých protivníků, s nimiž jsou třídně totožní, a tak i jedna ruka - obětovat životy všeho obyvatelstva světa.
I nejlépe placení přisluhovači vládnoucí třídy, estébáci, funkcionáři a kati, jsou odměňováni jen pranepatrným zlomkem bohatství, které přímo konzumuje vládnoucí třída sama. Kolik je milionářů v USA, tolik je milionářů v SSSR; aspoň co do možnosti, co si vše pořídit a dopřát. V sovětském fašistickém zřízení nepotřebuje vládnoucí třída nosit plné prkenice, má neomezenou dispoziční moc nade vším a nestojí ji to vydávání hotových rublů, ale podpis na papíře. V tom je vládnoucí sovětská třída „modernější“ než americká, ale má stejné zlaté zámky po celé zemi a stejné privátní nemocnice, stejné farmy, na nichž jen pro ni samotnou pěstují zdravé obilí a maso, školy pro své děti, policii a soudnictví, které její příslušníky činí beztrestnými, a má stejně divokou svévoli a všechny vykořisťované obludně ponižující zpupnost. Dělník nemá v žádném ohledu ani stotisícinu těch možností, které má „obyčejný“ řadový příslušník vládnoucí třídy.“ V maličkém pokoji bylo horko, a tak jeden kluk zavřel nafťáky.
„Sovětská vládnoucí třída není žádnou historickou zvláštností, je jen přirozeným historickým závěrem celého dlouhého období třídních dějin lidstva, a mýlil-li se Lenin, nemýlil se Marx, když říkal, že vládnoucí třída nesejde z jeviště dějin, dokud nevyčerpá všechny možnosti své vlády a dokud nebude znemožněna rozvojem ekonomiky nadbytku. Sovětská i americká vládnoucí třída, nemluvě ani o západoněmecké, francouzské či japonské, se však v prvé řadě úzkostlivě starají právě o to, aby ekonomika nadbytku nikdy nepřišla. Ačkoli ekonomická potence těchto zemí by umožňovala prakticky v jedné generaci dosáhnout společenských norem beztřídní společnosti, polovina vší vyždímané nadhodnoty je rok co rok vyhazována oknem v nejrůznějších formách přípravy války a všeobecné represe uvnitř i v koloniálně závislých zemích. Jestliže se kdysi propočítalo, že za výdaje druhé světové války mohl mít každý obyvatel planety přepychovou vilu s limuzínou, dnes by to mohl mít každý obyvatel planety každý rok znova. Ubozí estébáci se svými tří až pětipokojovými byry, rekreačními chatami a dvěma až třemi auty v rodině nesní ani o tom, jak by mohli žít, kdyby fašistická vláda byla svržena, a to nemluvím o tom, že by poprvé se svobodně mohli dívat lidem do očí. Dělníci, kteří v SSSR žijí tak, jak žili naši předkové před sto lety, stejně jako dělníci v USA, kteří žijí tak, že my tak nebudeme žít ani za sto let, ti všichni by mohli konečně začít žít ve skutečném zabezpečení všech potřeb, mezi nimiž stále důležitější úlohu hrají potřeby mimo sféru základní konzumpce, to jest potřeby konkrétního uplatnění práv na řízení jak výroby, tak společnosti a její politiky vnitřní, tak jako zahraniční, a potřeby kulturní v nejširším slova smyslu.“ Pana Pánka i některé další to nezajímalo, ale tím trpčeji hovořil básník, když to pozoroval.
„Leč mluvit o vládnoucí třídě, jejím vykořisťování a jejích zločinech, jichž se nemůže nedopouštět, chce-li se jako vládnoucí třída udržet, je největším zločinem East and West. Nesčíslní propagandisté od pitomých žurnalistů až po učené univerzitní profesory jsou placeni za to, aby dokazovali, že to bez vládnoucí třídy nejde. Že je to jen skupina nejobětavějších lidumilů, která snímá starosti z beder všeho obyvatelstva, aby si mohli ještě veseleji žít. Vládnoucí třída má absolutní monopol na informování, bavení a oblbování všeho obyvatelstva. Nejjemnějšími vlásečnicemi proudí do mozku každého z nás neustále její ideologický jed. Všem nám má být zabráněno, abychom poznali svůj pravý zájem, spojili se k němu a provedli ho. A tímto naším pravým zájmem je jedině zničení - a ne vyměnění - vládnoucí třídy.
Když už vládnoucí třída neví kudy kam a vidí masovou nechuť a ,neposlušnost` obyvatelstva, uteče se k nejhanebnější, ale zatím vždy nejúčinnější, demagogii, že nás chrání před ,nepřátelskou vládnoucí třídou` - americká před sovětskou, sovětská před americkou. Tato obludná lež, obhajující nejen válečné cíle, ale samu nadvládu vládnoucí třídy principiálně, je skutečně nejtěžším dělem, jež vládnoucí třída používá, a zatím vždy se jim podařilo rozbít solidaritu všech, kteří jsou vykořisťováni. Je nutno zapomenout na všecko a je nutno říct všecko. Je nutno zapomenout na to, že Lenin koncipoval Říjnovou revoluci jako socialistickou, a nezdařilo se mu to, je nutno říci, že nikdo z nás nemá co bránit a nikdo z nás nemá důvod bránit panství vládnoucí třídy. Je dále nutno říci, že Charta 77 se ani jedinkrát a ani slůvkem nezmínila o skutečném třídním a vykořisťovatelském charakteru sovětské moci a o našem postavení jako koloniální země vedené kompradorskými přisluhovači kolonialistů, ochotnými za svoje privilegia svléknout z nás poslední košili, opakuji kompradorskými přisluhovači okupantů, kteří ani sami nejsou naší vlastní vládnoucí třídou a dobře to vědí a moc je to sere.
Je dále nutno říct, že bez třídní analýzy nelze porozumět ničemu ani v dějinách, ani teď, ani v budoucnu. Ohavné spolčení supervelmocí, dokumentované už stokrát od Jalty až po ČSSR 1968, bylo znovu dotvrzeno Sonenfeldtovou doktrínou, která výslovně hovoří o tom, že zájmem Spojených států je co největší klid v Sověty okupované Evropě a co nejbezpečnější panství SSSR v této části světa - výměnou za pax americana jinde. Je nutno říci, že zubatý pěstitel buráků jedná se Sověty ne o lidská práva, ale o právo vyrábět neutronovou bombu, stejně jako maršál Brežněv jedná o právo na sovětské ponorkové základny v Africe. Je nutno říci, že odpovědí na toto čachrování dvou fašistických vládnoucích tříd (neboť jestliže sovětská zavírá své odpůrce do koncentráku, americká je střílí za bílého dne po ulicích - viz osud hnutí Black Power po r. 1968, taky to jeden pro USA příjemný důsledek sovětské okupace ČSSR), je tedy nutno říci, že odpovědí není prošení o zbytky ze stolu, ale boj. Co je však ještě dále nutno říci? Je nutno říci, že tento boj nemá dnes skoro žádné vyhlídky na úspěch - a přesto musí být připravován a veden.
Fašistické supervelmoci, které úplně zbavily obyvatelstvo všech základních práv (jaké je to právo - vybrat si ze dvou blbých kandidátů prezidentství, vybraných v nejužším rámci vládnoucí třídy?), ničí životní prostředí, přihlížejí přelidnění, připravují se na světový hladomor, rozplýtvávají poslední surovinové zásoby planety, na níž žijeme, tak rychlým tempem, že za třicet let bude lidstvo stát na pokraji propasti pro celou svoji civilizaci. Proč kybernetickými počítači vybavené fašistické vlády tohle všechno nereflektují? Protože čím větší bída, čím větší hlad, čím horší životní podmínky - alespoň ve třetím světě - tím lepší půda pro jejich fašistickou demagogii a diktaturu.
Je možno předpokládat, že až půjde všem lidem o krk a bude se hrát o holou záchranu naší civilizace (na kulturu se fašistické vlády dávno vysraly), využijí fašistické vládnoucí třídy psychologie paniky a utuží svoji diktaturu až po nejzazší mez, a dokonce ještě budou s to přijít snáze než dnes s realizací vyhlazovací války, do níž půjdete jako ovce na porážku, tak jak šli vaši fotři i dědci. Já už tu nebudu. Budete sami vidět a budete vzpomínat, co jsem vám řekl, když už nejste s to ani číst knihy.“ Básník se cítil unaven, protože toto říkal už stokrát, jako by hrách na stěnu házel, a byl si toho plně vědom. Ta psychologická inerce lidstva, které se ze všeho nejvíc bál, zřejmě už se blížila ze všech koutů do všech srdcí.
„Přes ohromné materiální bohatství dnešní civilizace je nutno pochybovat o tom, že se beztřídní společnost kdy uskuteční - protože na to prostě nezbude čas.“ Pan Pánek se ošil na židli, polekav se náhle, že opravdu přijde čas, kdy nebude co fetovat.
„Politická práva svobodných lidí, z nichž nejzákladnější je právo určovat a řídit ekonomickou produkci společnosti a disponovat plně jejím produktem, jsou nám všem dnes vzata důsledněji než kdykoli v dějinách. Tváří v tvář fašistické vládnoucí třídě, která je charakterizována jakožto fašistická právě tím, že všechna politická práva nám vzala, stojíme všichni jako jedna jediná třída proletariátu. Žádné další mezitřídy mezi námi a jimi už není. To je situace, jaká byla zákonitě na počátku třídních dějin a která je zákonitě na jejich samém logickém i historickém konci. Nikomu z nás, ani největšímu estébákovi, nezbývá k uhájení života nic jiného než se prodat monopolnímu vykořisťovateli. Jsme hůře ekonomicky postaveni, než byli otroci v antice. A jsme tisíckrát hůře na tom v ohledu rozložení sil. Fašistická vládnoucí třída má všechny síly, my nemáme žádné materiální síly. Naší jedinou silou je vědomí skutečnosti, poznání pravdy o světě, v němž žijeme, a naší jedinou zbraní je šíření tohoto poznání.
Jedna věta, kterou jsem tu řekl, je tvrdším úderem než všechny charty prosící o větší měkkost pro postižené bývalé elitáře. Těm koneckonců může vládnoucí třída vyhovět jak v individuálních případech (všichni o nich dobře víme), tak v krajní nouzi v celku (všichni víme, že bývalá funkcionářská elita se dožadovala jen obnovení svého podílu na moci a s. Mlynář ve svém pověstném spise sliboval jen ještě dokonalejší kolaboraci s okupanty, než zaručuje současná sklerotická garnitura). Jde o všecko - nejde jen o handlování s funkcemi a o dětičky elitářů. Bezpráví je už tucet let všeobecné a elitáři si je jen s pořádným zpožděním ráčí uvědomovat. Ale co s nimi, co i s eurokomunisty, kteří se neodváží říci, že Sovětský svaz není žádnou socialistickou zemí, ale blekotají jen, že je to taky jedna z cest k socialismu - místo aby odhalili nepokrytě fašistický charakter nové sovětské vládnoucí třídy.
Je možno diskutovat o tom, zda je ekonomickým principem SSSR státní kapitalismus, nebo prostě stav holého loupežnictví. Není však možno nevidět fašistickou nadstavbu SSSR, která je výrazem sociálního postavení vládnoucí třídy SSSR jakožto třídy sociálně neobyčejně slabé, snad ještě slabší, než je americká. Tato třída má své frakce, své zájmové skupiny, bestiální estébácko-generálskou, liberální technokratickou, ale je to jedna a táž fašistická vládnoucí třída, jež nebude nikdy abdikovat a nikdy se nevzdá dobrovolně svého absolutního politického monopolu, nikdy nepřipustí sebemenší reálný podíl nás, kteří pracujeme jakožto proletáři, na řízení ekonomické základny společnosti.
Tato třída rozděluje rafinovaně ty, jež vysává, kteří tvoří 98% obyvatelstva, do sociologických vrstev, které uměle poštvává proti sobě, a všem přitom vytváří zdání, že by je chtěla privilegovat víc než jiné, kdyby ti jiní jí v tom nebránili. Tak vytváří uměle antagonismy mezi manuálně pracujícími a inteligencí i reálné antagonismy mezi svými bezprostředními přisluhovači, kolaboranty, katovskými pacholky a vším ostatním obyvatelstvem. Ale i ten největší kolaborant jen stěží pronikne do vládnoucí třídy a naopak lehce bývá odkopnut, čím výše se dostal. Právě to, že příslušnost k vládnoucí třídě nevytváří a nepodmiňuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků, nýbrž možnost moci nad nimi, možnost disponovat jimi - jak ostatně věděl už Lenin - udržuje vládnoucí třídu fašistického režimu úzkou a nejužší a do určité míry výběrovou, i když věru se nestal dosud případ, aby syn ředitele, byť byl blbý jako špalek, dělal dělníka a syn generála, byť byl jak prase, nebyl opět oficírem.
Avšak i fašistická vládnoucí třída degeneruje a uzavírá se v sebe. Její vládnutí je rafinovanou soustavou na potlačování vší a jakékoli iniciativy a aktivity všech, kdo pracují, včetně kolaborantů. Sklerotičnost fašistické vládnoucí třídy postupuje rychle a byla by pro nás nadějí, kdyby vzhledem ke krátkostí času, který má zřejmě civilizace na této planetě před sebou, nebyla nám právě naopak největší hrozbou. Neboť vládnoucí třída, kterou máme, je neschopná řešení situace. A i kdyby se nám podařilo fašismus včas svrhnout - jeho dědictví, a zejména co se týče psychologie a vědomí lidí, by bylo po velmi dlouhou dobu vážnou překážkou na cestě k beztřídní společnosti na světě. Komandování, glajchšaltování, kolektivní blbnutí jsou věci, na které si lidé bohužel snadno a rádi zvykají a přenášejí je ve svém jednání ještě i po generace po pádu totalitního imperialismu. Viz Rusko, viz Německo, viz Čína - státy s relativně úspěšnou totalitářskou, autoritářskou, antidemokratickou tradicí.“ Básník se konečně odmlčel, protože zřejmě i pro něj bylo toho neštěstí dost. Posléze začal změněným hlasem:
„Existuje cosi, co Hegel nazývá lstí absolutního ducha, respektive lstí dějin. Je to důležitá dialektická kategorie, kterou dosud nejzevrubněji reflektoval Marx, ale i to se ukazuje být málo. Lest dějin spočívá například v tom, že vítězné vedení boje za svobodu až do konce dopouští určité přešponování a přetažená tětiva se prudce vychýlí znovu hodně a hodně zpět. Je to, řekněme, dialektická zákonitost thermidoru, kontrarevoluce, porážky svobody poté, co je vybojována. Je i řada jiných příkladů z jiných oblastí, neméně důležitých, ať už to je ekonomie nebo biologie. Je to zákonitost fungující i v dialektice vývoje a pohybu člověka jako rodu. Je to zákonitost tím strašlivější, že nastupuje většinou neočekávaně.
Technicky dospěla civilizace k takovým vrcholům, že je možno jen s největší úctou se poklonit člověku i bohu. Nechci ani pomyslit na to, že to může být bodem obratu, v němž dialektická zákonitost „lsti dějin“ zapracuje s důkladností dosud naprosto nevídanou. Je už pomalu pozdě začít tuto zvláštní zákonitost studovat na computerech. To už je lepší využití času, který nám zbývá, číst Tao Te-ťing. Já alespoň jsem už na něco jiného příliš stár a neostýchám se ani říct, že i příliš zmoudřelý. To ovšem neoslabuje to, čím se právě učení o Tao vyznačuje: ontologický i dějinný optimismus. Úděl biologična je překročit své biologické meze. Zda to bude s větším či menším zpožděním, dokonce zda v této či jiné oblasti vesmíru, nevíme, to si řekněme upřímně, a já vám zas upřímně říkám, že na tom, kdy a kde to bude, nezáleží tak moc, jak si snad, majíce lásku k člověku a jeho kultuře, myslíte. To tedy co se týče údělu člověka.
Ale úděly jiné jsou zcela zřejmé: údělem všech okupantů je býti vyhnán a údělem všech kolaborantů je být pověšen.“
Egon Bondy, prosinec 1977
Poznámka SDS z 18. 3. 2007:
Na návrh čtenáře upraven název článku a opravena chyba v perexu. Díky.