Evropské aspekty v politice české radikální levice

Vedle vnitropolitických témat je bezesporu politika ve vztahu k Evropské unii oblastí, kde mohou i opoziční složky české politiky sehrávat dosti podstatnou roli. Chtěl bych se proto v následujícím textu zabývat tím, jaká je současná politika české "radikální levice" (shrnuji přitom pod tento pojem ty politické skupiny, které usilují o systémovou změnu, o zásadní překonání nedostatků kapitalistického systému) ve vztahu k EU jako takové, ve vztahu k levici v EU, ale i ve vztahu k otázkám, které jsou v současnosti významné zejména pro západoevropskou levici.

Jsem si přitom vědom jisté omezenosti takového přístupu jak ve vnitropolitickém smyslu, tak navenek. Nepochybně by bylo možné rozšířit pohled i o další v principu levicové proudy, jaké bychom našli např. ve straně zelených nebo v rámci humanistického hnutí; stranou mého pohledu zůstávají do značné míry také anarchisté a "radikální stalinisté" (z okruhu KSČ). Není tomu proto, že bych význam těchto skupin a priori podceňoval, přiznávám poctivě hlavní důvod: ve vývoji v této části politického spektra se podstatně méně orientuji. Omezuji se proto na skupinu, jejmž dominantním faktorem je nesporně KSČM, k dalším politickým uskupením patří Strana demokratického socialismu (SDS), některé menší, radikálněji levicově smýšlející části ČSSD, a několik skupin levicově orientované mládeže (KSM a různá převážně trockistická seskupení).

Ještě diskutabilnější může být "vnější" omezení mého přístupu. Geograficky je pojem Evropy značně širší, a proto může vůči mému vymezení zaznít řada námitek. K této otázce, která ostatně hraje ve sporech evropské levice značnou roli, se chci ještě v dalším textu vrátit. Na tomto místě chci pouze zdůraznit, že rozhodujícím faktorem pro mne bylo vymezení politické, nikoliv zeměpisné. Vycházel jsem přitom nejen z faktu, že jako ČR jsme součástí politické entity EU, ale také z převládajících postojů v české veřejnosti, která namnoze klade rovnítko mezi pojmy Evropa a západní Evropa (ještě si asi všichni pamatujeme na heslo počátku 90. let "Zpátky do Evropy"!). Považuji proto za důležité rozebrat, jaké postoje zaujímá česká levice právě v tomto směru - ať už si o něm myslíme cokoliv, má z hlediska možných alternativ vývoje (možných ve smyslu "uskutečnitelných", nikoliv ve smyslu "teoreticky myslitelných") zásadní význam. Vycházím ve svém rozboru zejména ze zkušeností, které jsem získal během několikaletého působení ve Výkonném výboru Strany evropské levice (EL), ale také v době konstituování této strany. Uvědomuji si, že některé z mých postojů mohou např. v řadách části členů KSČM vyvolat nesouhlas (přisuzuji to většinou spíše nedostatečné vzájemné informovanosti). Budu jen rád, vyprovokuje-li tedy tato stať určitou polemiku, která by v konečném důsledku přinesla vyjasnění postojů, a především by přispěla ke zvýšení informovanosti české levicové veřejnosti o problematice vývoje levice v rámci EU. Ještě raději bych byl, kdyby podnítila nějaké, evropskou problematikou inspirované praktické kroky v české levicové politice.

Postoje české veřejnosti k Evropě

Postoje české levice jsou pochopitelně také odrazem názorů, s nimiž se setkáváme v české společnosti jako celku. Uplatnují se tu, podle mého názoru, zejména dva navzájem propojené faktory: za prvé onen zvláštní paradoxní vztah k cizincům a cizině, který převládá mezi Čechy, a který je zdánlivě nelogickou směsí jistého komplexu méněcennosti s pocitem vlastní převahy a superiority českého národa (pro mnohé z nás jde psychologicky o "pupek světa"), a za druhé nepříliš pozitivní historické zkušenosti české společnosti s naší účastí v nadnárodních útvarech, od Rakouska-Uherska až po RVHP a Varšavskou smlouvu. Ať už právem nebo neprávem, u nás vždy převládalo mínění, že na svou účast v takovýchto seskupeních doplácíme (do značné míry to platí dokonce i o státním spolužití se Slováky).

V našem vztahu k Evropě a k EU proto převládá jakási mírná skepse, v nejlepším případě lhostejnost. Ani česká média příliš o otázkách evropské integrace nebo o životě a dění v dalších státech Evropy neinformují. Místo seriózních rozborů nebo do hloubky jdoucích informací jsme čas od času objektem kampaní, v níž je "český národní zájem" redukován na otázku obhajoby syrečků nebo na právo na výrobu tuzemského "rumu" za studena z bramborového lihu.

Levicově smýšlející a levicově se angažující část obyvatelstva se v tomto směru zřejmě nijak statisticky významně neodlišuje. S ohledem na vyšší podíl starších věkových skupin a větší vliv ideologicky určovaných postojů má snad jen poněkud jiné geografické rozložení sympatií a antipatií, ale bez solidního sociologického výkumu si ani tím nejsem jist - kdoví, jaký je průměrný postoj této části populace např. k Bulharsku nebo k usidlování Rusů na našem území.

Tato "nepopulárnost" evropských témat klade zvýšené nároky na vlastní aktivitu levice: o to více a intenzivněji bychom je my sami měli vnášet do společenské diskuse, o to podrobnější informace poskytovat našim sympatizantům a členům, o to přesvědčivěji jim ukazovat, jak hluboce do jejich života evropská integrace zasahuje, a o to silněji je motivovat, aby se o politický život v EU v co nejširším slova smyslu zajímali a aktivně se na něm podíleli.

Levice v Evropě a EU

Druhou determinantou postojů české levice k EU je pochopitelně situace v rámci evropské radikální levice a postoje této levice k EU a evropské integraci. Existuje několik platforem, na nichž se evropská radikální levice setkává (a bohužel také střetává). Za nejdůležitější z nich považuji seskupení, která jsou přímo spojena s politickým působením v rámci EU - zejména pak konfederovanou frakci této levice v Evropském parlamentu (GUE/NGL) a Stranu evropské levice. (Nechci přitom podceňovat ani širší seskupení jako NELF, ani skupiny programově zásadně zaměřené proti EU a odmítající se politicky do života v EU a v kapitalistické společnosti jakýmkoliv způsobem včleňovat.)

Hodnocení práce parlamemtní frakce v EP rád přenechám povolanějším, jen bych zde chtěl poznamenat, že bohužel ani o ní se toho levicový volič běžně mnoho nedozvídá, a to dokonce ani o práci českých členů této frakce.

Pokud jde o Stranu evropské levice (EL), její vznik v r. 2004 poznamenal fakt, že mimo ni nakonec zůstala dvě velká seskupení, jinak se podílející na práci frakce GUE/NGL v Evropském parlamentu: skandinávské levicově-ekologické strany (které si mimo jiné chtěly ponechat "otevřená dvířka" ke spolupráci se evropskými zelenými) a skupina tří silných komunistických stran (portugalská PCP, řecká KKE a česká KSČM). Není bez zajímavosti, že ve všech třech zmíněných členských státech EU má Strana evropské levice členské strany: v Portugalsku je to Levý blok, v Řecku hnutí Synaspismos a u nás SDS. Sotva však je možné - snad s výjimkou Řecka - přičítat fakt, že se výše zmíněné strany nestaly členy EL, nějakým konkurečním vztahům: portugalský Levý blok se stal členem až s časovým odstupem od založení EL, a česká SDS nepředstavuje pro KSČM žádnou reálnou politickou konkurenci (a v době formování EL jakýkoliv svůj konkureční postoj vůči KSČM vylučovala).

Vztah KSČM a EL je v současnosti možno označit jako jakousi "přátelskou neutralitu" - na rozdíl od PCP a KKE se KSČM stala pozorovatelskou stranou EL, činnost EL v zásadě podporuje a v listopadu letošního roku se bude - ve spolupráci se SDS - podílet na pořádání 2. sjezdu EL v Praze. V rámci KSČM se ovšem příliš často informace o činnosti v rámci Strany evropské levice neobjevují, jsou ještě méně časté, než informace o práci europoslanců.

Stojí za to, uvést tří hlavní argumenty, které byly zmíněnou trojicí stran (zejména ovšem KKE) vzneseny proti vzniku EL: 1. omezení členství především na strany ze států EU, ačkoliv Evropa sahá až k Uralu, 2. podřízení činnosti EL (zejména však jejího financování) pravidlům EP a 3. hodnocení minulosti komunistického hnutí v zakládajících dokumentech EL.

Nechci věnovat tuto stať polemice s uvedenými argumenty, proto se k nim vyjádřím pouze stručně:

1. Členství nebylo nikdy omezeno na státy EU ani formálně ani fakticky (v pozadí námitky byl zřejmě vztah k Rusku a dalším postsovětským republikám; ironicky patřila v loňském roce KSČM k největším odpůrcům přijetí Strany komunistů Moldávie za člena EL), přirozeným těžištěm činnosti EL jakožto tzv. "politické strany na evropské úrovni", která vznikla jako protiváha podobných stran s jinou politickou orientací, ovšem musí být EU. Každá jiná koncepce je problematická - nic přitom nebrání jiným formám spolupráce (tj. nikoliv v rámci "politické strany na evropské úrovni") všude, kde o to bude zájem.

2. Podřízení se pravidlům EP je samozřejmě omezením, a může působit - jako každé omezení - v určitých situacích negativně. Má-li ovšem nějaká "strana na evropské úrovni" vzniknout, je takový "ústupek legalitě" nutný - ostatně i všechna zmiňované národní strany se podobně podřizují národní legislativě, ať už na ni mají jakýkoliv názor.

3. Poslední zmiňovaný bod vzbudil jistý ohlas také v českém tisku (patřil k hlavním sporným otázkám mezi KSČM a EL), proto raději ocituji celou předmětnou pasáž, preambuli ze Stanov EL a ponechám na čtenáři, aby si vytvořil názor na závažnost sporu, resp. nepřijatelnost formulace sám.

"Bráníme legitimitu našeho hnutí, které inspirovalo miliony lidí a přispělo k zajištění jejich sociálních jistot. Uchováváme v živé paměti památku těchto bojů včetně jejich obětí a včetně strádání, které tyto boje provázelo. Činíme tak s bezvýhradným odmítnutím nedemokratických, stalinistických praktik a zločinů, které byly v absolutním rozporu se socialistickými a komunistickými ideály."

Nemohu se ubránit pocitu, že uvedené argumenty (a některé z dalších námitek vůči činnosti EL, které se objevily později) jsou spíše vyjádřením celkově negativního postoje některých kritiků vůči EU jako takové. Pro mnoho radikálněji smýšlejících příslušníků levice jde stále především - nebo dokonce výhradně - o nástroj imperialistické politiky vedoucích kapitalistických států Evropy, a nepovažuji za možné dosáhnout jejího zlepšení, smysl má pro ně pouze postupná likvidace EU. Podobně "radikálně euroskeptický" postoj zastává i část skandinávské levice.

Ani uvnitř EL není vztah k EU zcela jednotný. K jistému štěpení dochází ve vztahu k tzv. euroústavě: zatímco např. francouzská PCF (věrna dosaženému úspěchu v referendu) v zásadě odmítá myšlenku euroústavy a je proti dalšímu prohlubování integrace v rámci EU, většinový názor v rámci EL (propagovaný především německou Levicovou stranou.PDS) spíše podporuje vznik ústavy, ovšem za předpokladu, že vznikne skutečně demokratickou cestou a že jejím těžištěm budou - na rozdíl od dnešních neoliberálních tezí - zejména politická a další práva občanů EU.

Evropská levicová témata v ČR

Jak již bylo řečeno, jsou v České republice jen málo frekventovány otázky, které doslova "hýbou" evropskou (zejména západoevropskou) levicí. Ještě než se pokusím tento rozdíl dokumentovat na několika příkladech, zastavil bych se rád u obecnějšího rozdílu, který má zřejmě hlubší kulturně politickou dimenzi. (V důsledku těchto rodílů si zřejmě také často máme se západoevropskou levicí trochu problém rozumět, doslova "mluvíme jinou řečí".)

Západoevropská levice je obvykle feministická, politicky se výrazně angažuje ve prospěch imigrantů (mnohde také ve prospěch homosexuálně a podobně orientovaných občanů) a má výrazný a radikální ekologický program. Těmito tématy pak oslovuje podstatně úspěšněji než my zde v ČR mládež. Domnívám se, že příčiny souvisejí se sociální základnou hnutí: levicové strany v západoevropských zemích byly již v minulosti nuceny obracet se k dalším sociálně vylučovaným vrstvám a skupinám obyvatel (tak, jak klesal relativní politický význam jejich tradiční sociální základny, průmyslového dělnictva) a získávat je pro aktivní podporu své politiky. Sociální základnou radikální levice v ČR jsou naproti tomu především důchodci nebo lidé, dlouhodobě spojení s hnutím, zejména výrazná je převaha těchto skupin v členské základně politických stran (KSČM i SDS), jejichž politika je pak formována spíše konzervativními postoji členstva. Překonání tohoto omezení bude nepochybně jedním z hlavních úkolů nejbližší budoucnosti. Bude k tomu potřeba mnoho odvahy, nebude přitom možné prostě kopírovat západoevropské zkušenosti, protože celkově je sociální složení české společnosti jiné.

A. Euroústava

Toto téma není samo o sobě jednoznačně levicové, jsem ovšem toho názoru, že levice v ČR se je ani nijak výrazněji nesnažila uchopit nebo využít. Zatímco otázka vstupu ČR do EU a referendum k tomuto vstupu alespoň jisté diskuse v rámci levice přinesla, problematice euroústavy se věnovalo velmi málo prostoru. Levice se výrazněji neangažovala ani při prosazování případného referenda. Přitom případné přijetí "smlouvy o ústavě" by mělo značné ekonomické a sociální dopady.

Situace u nás kontrastuje např. s anagažovaností francouzské levice, která svou aktivitou výrazně přispěla k výsledku referenda a odmítnutí ústavy.

Levice v ČR (a dalších "nových" státech EU) by měla, podle mého názoru, bojovat společně s levicí v západní Evropě proti sociálnímu nebo pracovně právnímu dumpingu zavedením určitých standardů, platných pro celou EU. Pro vznik podobných standardů může euroústava poskytnout vhodný právní rámec a ochranu.

Podstatnou otázkou pro levici musí být také postup, jakým bude "euroústava" vytvořena a přijímána. Tato otázka je mimořádně aktuální nyní, kdy hrozí přijetí rozhodujících částí ústavní smlouvy nějakou "zákulisní" cestou, mimo zraky a bez účasti veřejnosti. Je zřejmě nejvyšší čas, aby také levice v ČR začala mobilizovat veřejnost proti tomuto nebezpečí.

B. "Prekarita"

Téma "prekarity" patří naopak k typicky levicovým tématům, v západoevropské levici dominuje většině diskusí o pracovním právu a sociálním postavení pracujících. Přitom sám tento pojem je v ČR prakticky neznámý, a to i mezi levicově orientovanými a politicky činnými osobami. To však neznamená, že by zde byl neznámý i sám jev, označovaný termínem "prekarita" (precarité, precariousness, precarità). Do češtiny je asi nejpřesněji přeložen víceslovnými výrazy jako: nejistý pracovní poměr, nejisté pracovně-právní vztahy, práce bez právní jistoty.

Také u nás, podobně jako v západní Evropě, stoupá procento lidí, kteří pracují bez řádného pracovního poměru - ať už jde o nějaké varianty "švarcsystému", nebo pracovní poměry na dobu určitou, částečné úvazky (s nároky zaměstnavatele na plný pracovní výkon), nebo koneckonců i o "obálkovou metodu", při níž je část mzdy poskytována pracovníkovi "neoficiálně". Spadají sem i velké skupiny lidí (cizinců i občanů ČR), kteří jsou najímáni přes různé agentury a kteří nemají přímý pracovně-právní vztah se svým faktickým zaměstnavatelem.

Česká levice (s výjimkou některých menších trockistických skupin) se postavení těchto pracujících zatím výrazněji nevěnovala, popsaná terminologická situace tedy odráží také praktickou situaci české levicové politiky. Tento dluh bychom měli co nejrychleji odstranit, vyjasnit si svůj postoj k různým formám tohoto zvýšeného vykořisťování pracovní síly a hledat cesty, jak postiženým pomáhat - bez ohledu na to, jde-li o naše občany, nebo o obvykle ještě bezohledněji vykořisťované cizince.

C. Směrnice o službách

Také téma této tzv. Bolkesteinovy směrnice o službách patří k otázkám, které v ČR na rozdíl od západní Evropy prakticky nijak nepronikaly do sdělovacích prostředků a do povědomí veřejnosti. Sporadické informace, které se objevily, operovaly s "českým malířem pokojů v Holandsku" a zcela pomíjely skutečnost, že uvolňování pravního rámce poskytování služeb a omezování vlivu místní legislativy bude sloužit především velkým firmám, kterým by umožňovalo operovat ze země s nejliberálnějším zákonodárstvím pro daný typ služeb.

Také v tomto případě, podobně jako u odporu proti přijetí "euroústavy", byly protestní akce v západní Evropě, pokud o nich vůbec česká média informovala, vydávány za projevy snah o ochránění vlastních výsad a akty nepřátelské vůči obyvatelům "nových členských států". Chyběly prakticky úplně jakoukoliv seriózní informace o podstatě problému. (Dokonce ani sám pojem "země původu", se pokud vím, v českém zpravodajství nikdy neobjevil, o vysvětlení ani nemluvě.)

Pro nás, českou levici, by měl být příklad Bolkesteinovy direktivy dostatečným varováním. Měli bychom intenzivněji sledovat obsah diskusí, a pohotověji přenášet informace o dění v rámci EU. Jinak se bude rozhodovat "o nás bez nás" i tehdy, kdy by tomu bylo možno zabránit.

Bez ohledu na rozdíly v našem vnitřní vztahu k EU bychom se měli shodnout v jednom: existence EU je realitou, která se výrazně promítá do sociálně-politických podmínek ve všech členských státech. Každá odpovědná levice by měla z této reality vycházet a přizpůsobit jí svou politiku, jinak jí hrozí, že místo hledání reálných a realizovatelných alternativ bude stavět vzdušné zámky, a vyčerpávat se teoretickými a historickými úvahami a diskusemi. Našemu povědomí o evropské levicové politice by mohl výrazně napomoci podzimní sjezd Strany evropské levice v Praze, který poskytne širokému levicovému aktivu příležitost se seznámit s evropskými levicovými tématy a zkušenostmi. Využijme tuto příležitost.

6. 4. 2007 Jiří Hudeček

Vyšlo v časopise Alternativy, 28/2007