Kdo, když ne levice? Jak, když ne společně?

Kdo, když ne levice? Jak, když ne společně?

Jste kandidátem do Evropského parlamentu za KSČM, ač jste členem Strany demokratického socialismu, jak to chápete?

Já sám to chápu především jako důkaz a doklad toho, že nastoupený trend pokračuje. Jednou z priorit činnosti SDS je vytvářet podmínky a svými silami přispívat ke spolupráci komunistické a nekomunistické levice, chcete-li, spolupráce antikapitalistických sil.

Myslím, že v tomto směru bylo zejména v posledních několika letech uděláno mnoho a troufám si tvrdit, že SDS, by malá strana, udělala v tomto směru poměrně dost, určitě víc, než by odpovídalo její velikosti, materiálním a organizačním možnostem, počtu členů a tak dále. Velevýznamnou roli sehrály v tomto směru například příprava a konání 2. sjezdu Evropské levice v Praze před více než rokem, jehož hostitelem a organizátorem byla právě naše strana.

Troufám si tvrdit, že se nám za těch asi osm měsíců příprav podařilo ukázat, že slova o akční spolupráci levice nemusí být jen zbožným přáním. Kromě členů SDS a KSČM, kteří hráli mezi organizátory klíčovou roli, se velice aktivně podílely desítky dalších, od členů KSČ, přes aktivisty různých levicových nevládních iniciativ, až například po příznivce ČSSD.

Příkladů je samozřejmě mnohem víc. A patří mezi ně v poslední době také stále častější účast členů SDS na kandidátkách KSČM ve volbách od úrovně obcí až po volby do PSP v roce 2006.

Přestože jsem přesvědčen, že taková akční spolupráce zatím daleko zaostává za tím, co by bylo potřeba, je určitě vidět posun správným směrem a už dnes je česká levice dál než řada našich soudruhů v mnoha jiných evropských zemích.

Jestliže ale vnímáme potřebu prohloubení co nejširší spolupráce na domácí úrovni jako akutní, na evropské (a vůbec mezinárodní) úrovni ji považuji za ještě daleko naléhavější. Proto považuji skutečnost, že hned dva členové celostátního výboru SDS figurují na kandidátce KSČM do EP, za důležitý signál nejen pro českou veřejnost, ale i pro evropskou levici jako takovou. Například před pěti lety při minulých evropských volbách se kandidát navržený SDS mezi tehdy čtyřiadvacítku ani nedostal.

Myslím, že tento přístup je správný, a že na druhou stranu zvyšuje i prestiž KSČM v kruzích evropské radikální levice. Chtěl bych zde připomenout ještě jednu dost důležitou věc, i když přímo nesouvisí s vaší otázkou. KSČM má také jako jedna z mála významných evropských stran dobré vztahy jak s příznivci , tak i s odpůrci evropské integrace v levici. Přitom se v některých případech jedná o strany, které i díky tomu, spolu, jak se říká, moc nemluví .

Liší se vᚠpohled na fungování Evropského parlamentu od pohledu KSČM?

Podle mého názoru se v zásadě neliší. Záleží samozřejmě, který aspekt jeho fungování máme zrovna na mysli. Navíc se mi zdá, že rozhodující je, jak se přitom díváme na evropskou integraci vůbec, co si slibujeme od Evropské unie, jaké a jestli vůbec vidíme nějaké plusy a minusy atd. A tady není velký rozdíl mezi KSČM a SDS. Spíše se liší názory uvnitř KSČM i SDS, než mezi oběma stranami navzájem. Myslím, že to je i důsledkem chybějící otevřené diskuse, možná nechuti k ní, možná strachu, abychom se nerozhádali uvnitř i navenek. No a jedním z důsledků je potom i to, že co se týká formování, ovlivňování, případně prosazování evropské integrace se nejen česká, ale i evropská levice spíše drží stranou, i to je jedním z důvodů, proč chybí na tyto otázky nějaké společné pohledy, ale i návrhy na levicová řešení .

Pokud se například shodneme, že jen více demokracie v EU přinese také něco pro lidi, nejen pro banky a byrokraty, a má šanci přiblížit rozhodování blíže lidem a jejich potřebám, tak musíme říci i to b - že je třeba posílit roli EP. Ale také evropských nevládních a občanských organizací, odborů, politických stran a dalších struktur, které mají šanci reprezentovat a prosazovat zájmy těch neprivilegovaných . Jinak to zůstane jako dosud, že zatím úspěšněji využívají EU a integrace obrazně řečeno ty banky a byrokraté.

Buďme naprosto konkrétní. Co byste chtěl ve své práci europoslance, pokud byste byl zvolen, především prosazovat?

To potom vyplývá z výše řečeného. První a naprosto samozřejmou podmínkou je schopnost se efektivně pohybovat v celé té parlamentní mašinérii, stoprocentně zvládnout roli v EP jako takovém. Tady si troufám tvrdit, že mám celkem dobré předpoklady. Mám na mysli především jazykové znalosti, vzdělání - jak to formální, tak veškeré postgraduální kurzy, odborná školení v nejrůznějších oborech, a už doma nebo v zahraničí, ale především zkušenosti z práce v řadě mezinárodních organizací, ve Federálním shromáždění, v evropských mládežnických strukturách a další.

To ale není vše, dokonce to možná není ani to nejdůležitější. Možná to bude znít trochu kacířsky nebo namyšleně, ale za daleko důležitější považuji využít autoritu, snadnější přístup k informacím, institucím, ke sdělovacím prostředkům a toho všeho, co má europoslanec prostě k dispozici v zásadě ke dvěma úkolům. Za prvé, abychom si my, evropská levice (nebo chcete-li levice v Evropě ), uvědomili, že neseme spoluodpovědnost za další vývoj Evropy a jeho směr, a že to asi nepůjde bez hledání síly i ochoty ke spolupráci, spojování sil i vlastní integraci. Za druhé k tomu, abychom se my doma naučili a začali využívat EU jako nástroj na udržení a posílení sociálních a kulturních hodnot, které pravice u nás, ale nakonec v Evropě jako celku, bezohledně, krok za krokem, a zatím úspěšně, likviduje.

Prostě tím, že je levicový politik zvolen do Bruselu , nesmí na pět let zmizet z domácí politické scény, spíše naopak.

Jak vnímáte současné hrátky kolem Lisabonské smlouvy?

Trochu bych i souhlasil s termínem hrátky . Nechci samozřejmě celou tu diskusi zlehčovat, uznávám, že formální, strukturální rámec dalšího vývoje EU je důležitý, souhlasím, že Lisabonská smlouva je tak trochu trik po odmítnutí Evropské ústavní smlouvy. Považuji také za mimořádně důležité jasně zdůrazňovat, že levice má vážné výhrady k Lisabonské smlouvě, ale také to, že tyto výhrady máme ze zcela jiných, dokonce většinou zcela opačných důvodů než významná část české pravice a tak dále.

Uvedu příklad. Solidarita a rovnoprávnost mezi lidmi, regiony i státy, kvalita života Evropanů jsou bezpochyby hodnoty, které patří neodmyslitelně k levici. Stejné hodnoty ale tvoří oficiálně (alespoň podle všech dokumentů) také jeden ze základů Unie. Tak jak je možné, že v praxi to zatím vypadá, jako by EU sloužila v první řadě k prosazování pravicových neoliberálních pravidel hry.

Abych byl upřímný, je pak skoro jedno, jestli si budeme nakonec lámat hlavu jak lépe využívat ustanovení smlouvy z Nice nebo smlouvy z Lisabonu. V některých bodech je pro naše cíle lepší Lisabonská smlouva (např. Listina práv, pravomoci EP, možnosti vynucení si referenda, možnost EU vystupovat aktivněji při řešení konfliktů, ve prospěch míru ve světě apod.), v některých budí naopak obavy (větší váha velkých hráčů atd.). Nepovažuji to ale za tak klíčovou otázku, abychom se z toho museli tak dojímat jako v současné době např. ČSSD.

Je vlastně europarlament za současných pravomocí vůbec potřebnou institucí?

Z toho, co jsem říkal doposud, je asi zřejmé, že považuji EP za instituci potřebnou, myslím dokonce, že pokud se EU nemá vydat zcela cestou byrokratického molocha ve službách privilegovaných kruhů, měl by se EP stát ještě důležitější institucí s širšími pravomocemi. Musí se ale hledat cesty jak zkrátit cestu mezi voličem a procesem tvorby rozhodnutí v EU.

Ne náhodou je právě v Lisabonské smlouvě výrazné rozšíření pravomocí EP, zřejmě jako určitá protiváha k jiným změnám, které podle mého názoru naopak voliče od rozhodovacího procesu odcizují . Ale to by asi bylo na samostatný rozhovor.

Znovu ale zdůrazňuji, že za zásadní považuji celkovou demokratizaci EU, a tu nelze zužovat jen na kompetence, roli, velikost a já nevím jaké další charakteristiky parlamentu. Zásadní roli musí podle mého názoru sehrát všechny možné další nástroje a instituce, které si veřejnost na národní úrovni k obraně svých zájmů vytváří, které ale na té regionální (EU), evropské, nebo dokonce globální úrovni neexistují. Připomínám jen, že vlastníci, banky, kapitál, sdělovací prostředky, a já nevím kdo všechno další už globalizovaní jsou, veřejnost, odbory, politické strany atd. k tomu mají ještě daleko.

Co podle vás, jakožto informovaného občana České republiky, by se v činnosti Evropské unie mělo změnit?

To je zase dost široká otázka, ale za klíčové opravdu považuji neustále a tvrdošíjně prosazovat, aby se ty hodnoty, které EU deklaruje jako základní, mohly také prakticky uplatňovat. To znamená také neustále vytvářet lepší instituty a podmínky k tomu, aby se více dbalo na jejich dodržování. Ale to zase záleží na tlaku, který se nám na to podaří vytvořit. Jsme například svědky postupného úpadku vzdělanosti, oslabování vzdělávacích institucí, když to trochu přeženu, tak se dá říci, že v České republice prakticky neexistuje bytová politika, start mladých rodin do života je dost mimo zájem státu, o seniorech ani nemluvím, pracovní právo je u nás skoro sprosté slovo, věnovat zvláštní pozornost těm, kdo si poprvé v životě hledají práci se u nás nenosí a tak dále. Přitom ve všech těchto oblastech existují tzv. politiky, určité standardy, kde by stačilo důsledně trvat na jejich uplatňování a situace by byla lepší, než je dnes. A pochybuji, že to budou úředníci v Bruselu nebo naše vládní garnitura, kdo o to bude v potu tváře usilovat. Je to prostě hlavně na nás, změnit bychom se měli také my.

Myslím, že si tohle všechno všichni tak nějak uvědomujeme. Vyjadřují to i hesla, která jsou správná, a která často používáme. Já mám taky jedno: Kdo, když ne levice? Jak, když ne společně? . Teď už vlastně zbývá jen to poslední . Pustit se do toho a vydržet. A držet si palce.

 23. února 2009, Jaroslav KOJZAR