Abychom nemuseli emigrovat…

Duch doby

Nesnesitelná tíže bytí P. Fialy

Nechám v tuto chvíli stranou, že socialismus jako takový jsme zatím neměli tu čest poznat – a takzvaný reálný socialismus neměl s vizí socialistické společnosti mnoho styčných bodů. Budu vycházet z předpokladu, že P. Fiala nechce opět žít v socialismu reálném. Fiala v období reálného socialismu neemigroval. V osmdesátých letech vystudoval – a poté pracoval jako historik. Zřejmě z hlediska doby, v níž žil, nebyl považován za nespolehlivého či rizikového.

Definujme si ve stručnosti hlavní rysy reálného socialismu, jejichž návratu bychom se mohli právem obávat. Jsou jimi cenzura, omezování projevu slova, požadavek uniformity, dehonestace a degradace názorových odpůrců či obhajoba jediného správného názoru, kdy na každého, kdo se odchyluje, je třeba pohlížet jako na potenciální hrozbu. Takováto půda přeje sklizni donášení, sepisování nejrůznějších seznamů, oceňování lidí nikoli podle jejich výkonu, ale podle jejich (non)konformity a rozdělení společnost do nesmiřitelných táborů, mezi nimiž se komunikační příkop neustále prohlubuje.

Se mnou ten socialismus porazíme

Zatímco má být Fiala naší spásou před mukami socialismu – patrně je po vzoru V. Klause přesvědčen, že Evropská unie prosazující fiskální pakt, odírající Řecko na kost a chystající se k podpisu mezinárodní smlouvy TTIP, která jakékoli vyhlídky na nějaký model společenského uspořádání, byť jen vzdáleně se blížící socialistické společnosti znemožní, neboť výrazně posílí práva nadnárodních korporací – a občanská práva ztenčí na minimum, je příkladem socialismu, který brání volnému trhu – určitého návratu v čase zpět bychom se obávat měli. A to i s přispěním čelných tváří ODS.

Éra kapitalistického realismu

To, že v poslední době v mnoha ohledech na reálný socialismus navazujeme, poukazuje například teoretik kapitalistického realismu Mark Fischer. Václav Bělohradský k jeho dílu dodává: „Na socialistický realismus se mnozí z nás ještě pamatují, byla to literatura, která systematicky vyškrtávala z reality vše, co nebylo v souladu s obrazem světa, který spravovala komunistická strana. Kapitalistický realismus je systém, v němž se jakákoli změna zdá nemožná, protože možné je tu definováno servilně vůči tomu, co je. Je to systém, který připouští jen sebereprodukci, utopie neustálého růstu jeho ukazatelů je v něm jedinou realitou. Co je sociálně a biologicky nemožné pro pozemské bytosti se tu zdá nutné, reálné, přirozené. Místo, které kdysi patřilo skutečnosti, stále rychleji okupuje přesná reprodukce našich vidin a halucinací – film v 3D, reálnější než realita! Obraz společnosti, v níž žijeme je falešný, protože po roce 1989 z našeho jazyka byla vytlačena jako nebezpečně levicová slova, bez nichž současné společnosti nelze porozumět – jako sociální spravedlnost, třídní konflikty, odcizení, alternativa. Knihy jako tato vrací do našeho jazyka slova, která potřebujeme, abychom byli schopni vzdorovat ‚novému kapitalismu‘, který je nový tím, že z každé alternativy dělá pouhý fragment sebe sama.“

Fiala ve svém protisocialistickém zápalu opomněl zmínit rysy dnešních dní, které jsou pro řadu z nás silně znepokojující. M. Němcová, která dosud pokládá pád Nečasovy vlády stíhané jednou korupční aférou za druhou za tragédii a málem za komunistický převrat, bojuje proti uctění památky padlých za druhé světové války v Rusku. Rusko je pro ni agresor, který se dopustil na Ukrajině invaze, třebaže fakta říkají poněkud něco odlišného. Stala se symbolem protiruské a protizemanovské hysterie. Zřejmě jí neubírá na lesku v předsedových očích ani skutečnost, že je přímo spojena s érou, kdy strana hlásající rozpočtovou zodpovědnost nebyla schopna uhradit vlastním zaměstnancům sociální a zdravotní pojištění.

Je třeba sundat Zemana

Jiná z tváří ODS, J. Černochová, se přimlouvá za větší jásot nad našimi „spojenci“: „Z toho amerického konvoje jsem si jako politička odnesla poznatek, kterým bych chtěla pomoci změnit toto vnímání. Abychom i našim vojákům a lidem, kteří se zasloužili o naši bezpečnost – ať už na misích nebo tady – projevovali alespoň padesát procent úcty, kterou projevujeme jiným. Jak říkám, jsem pro konvoj, jsem ráda, že vše dobře dopadlo. Ale donutilo mě to přemýšlet o tom, jak by se měla česká vláda, politici i veřejnost chovat k lidem, kteří za naše svobody nasazují životy pod českou vlajkou zejména na zahraničních misích. Jsem připravená otevřít debatu na toto téma na výboru pro obranu a požádat Ministerstvo obrany, aby – pokud to bude možné – zveřejnili plány příjezdů vojáků z misí. A aby tu zůstalo něco, co se stane tradicí.“ Jak dojemné.

To nám ale nevadí…

Nikoho z ODS ale ani v nejmenším neznepokojuje trend, kdy S. Slonková sepisuje seznamy ruských agentů“, jak jí jednotlivá jména zrovna slina přinese na jazyk. Neznepokojuje je, že pánové Macháček, Šafr a další volají po novodobé cenzuře – pod hlavičkou boje proti prokremelské propagandě. Opět se vynořují pravdy, které je potřeba označit za lži – a lži, z nichž je třeba udělat následováníhodné a nekriticky uctívané pravdy. Vesele překrucujeme historii. V poslední době se to projevuje především dehonestací výročí ukončení druhé světové války a porážky nacismu – a tolerancí kombinace prvků nacismu s fašismem v nejvyšších patrech ukrajinské politiky (jako symbol může posloužit postava D. Jaroše). Vznikají soupisy nových „nepřátel“, kteří jsou v první fázi identifikováni. Čeká je ve fázi druhé pronásledování – a ve třetí už nijak nezastřený lynč? Kde potom bude stát předseda ODS? K pomníkům osvoboditelů se chystáme připevňovat cedulky, že dotyčný byl zároveň i pěkný lump. Pokud ovšem v tomto snažení budeme chtít být nezaujatí, budeme muset například k Churchillově soše doplnit informaci, že byl představitelem kolonialismu a v éře studenoválečného soupeření by se také ledacos našlo. Za chvíli pro samé cedulky neuvidíme sochy, kterými jsme původně hodlali vyjádřit naše díky.

Zase se budeme chlubit jednotnými kulturními a politickými frontami, opět srovnáme krok a zavřeme ústa. Neopomeneme ovšem do světa vykřikovat, jak si můžeme jít, kam chceme – a jakou že máme svobodu slova.

Uniformita a mýtus volného trhu

„Každá limitovaná, avšak žádaná, komodita vytváří monopol, o jehož dosažení všichni dodavatelé usilují, a kterého se všichni zákazníci obávají… Vše, co nemá stanovenou cenu, trh ignoruje. Příkladem, který se nejvíce nabízí, je životní prostředí. Vzduch je zdarma, takže ho užíváme a znečišťujeme většinou bez jakéhokoli postihu, a stejně je tomu i s oceány. To, co nikdo nevlastní, nemá stanovenou cenu a nelze to tedy zahrnout do žádné kalkulace…“, píše teoretik hledající kapitalismus s lidskou tváří (Charles Handy, Hlad ducha, 1997, s. 25-27).

Unie není socialistická – neboť nesleduje zájem většiny...

Na rozdíl od autora se nedomnívám, že systém, který je založený na zisku jako hlavním hybateli, kde moc a zdroje kumuluje v čím dál větším objemu čím dál méně jednotlivců, je reformovatelný. Zákonitě naráží na své limity a kolabuje. Jedno ale Handy vystihl – vize volného trhu je v dnešním stadiu kapitalismu chimérou. Unie není socialistická – neboť nesleduje zájem většiny. Dělá vše proto, aby hájila zájmy nadnárodních korporací – a pokud se uchyluje k regulacím, tak ve prospěch těchto korporací. Klaus, Ježek a Jedlička se mohou předhánět, kdo z nich vykreslí Unii jako větší socialistické zlo. Nemohou však zakrýt realitu, že nebezpečí Unie je jinde. Spolu s kyjevskou vládou asi nějaké výročí porážky nacismu slavit raději nebudeme. Dluhy různých spekulantů a šíbrů hodíme na hlavy většiny občanů a jejich potomků – a do omrzení jim budeme opakovat, že dluhy se jednoduše platí. Nějaké vyšetření případu upálení lidí v Oděse nás nechává v klidu, třebaže víme, co se tam odehrálo. Budeme zvyšovat částky pro „šiřitele pravdy“. Té jediné správné, pochopitelně.

Abychom nemuseli…

Kulisy reálného socialismu ožívají v podobě kapitalistického realismu. Problémem je, že emigrovat před ním není pomalu kam. Hlavně nehledejme pomoc u P. Fialy. Ten je totiž jednou z opor systému, jenž pro řadu lidí v různých částech světa přestává být k životu.

Marek Řezanka, 30. 4. 2015