„Každá jednotlivost má údajně dobrý důvod, všechny ty dobré
důvody dohromady vytvoří zase to, čeho jsme se tak těžce zbavovali:
socialismus. V socialismu znovu žít nechci a emigrovat nehodlám. A budu se
snažit, aby z naší země nemuseli odcházet ti, kteří o tom (zase) přemýšlejí.
Postavme se současným vládnoucím sociálním inženýrům (pardon, pěkně po novu:
manažerům), dokud je čas. Vyžeňme socialismus dříve, než dožene a vyžene nás“,
formuloval P. Fiala, stávající předseda ODS, co ho pálí.
Duch doby
Nesnesitelná tíže bytí P. Fialy
Nechám v tuto chvíli stranou, že socialismus jako takový
jsme zatím neměli tu čest poznat – a takzvaný reálný socialismus neměl s vizí
socialistické společnosti mnoho styčných bodů. Budu vycházet z předpokladu, že
P. Fiala nechce opět žít v socialismu reálném. Fiala v období reálného
socialismu neemigroval. V osmdesátých letech vystudoval – a poté pracoval jako
historik. Zřejmě z hlediska doby, v níž žil, nebyl považován za nespolehlivého
či rizikového.
Definujme si ve stručnosti hlavní rysy reálného socialismu,
jejichž návratu bychom se mohli právem obávat. Jsou jimi cenzura, omezování
projevu slova, požadavek uniformity, dehonestace a degradace názorových odpůrců
či obhajoba jediného správného názoru, kdy na každého, kdo se odchyluje, je třeba
pohlížet jako na potenciální hrozbu. Takováto půda přeje sklizni donášení,
sepisování nejrůznějších seznamů, oceňování lidí nikoli podle jejich výkonu,
ale podle jejich (non)konformity a rozdělení společnost do nesmiřitelných
táborů, mezi nimiž se komunikační příkop neustále prohlubuje.
Se mnou ten socialismus porazíme
Zatímco má být Fiala naší spásou před mukami socialismu –
patrně je po vzoru V. Klause přesvědčen, že Evropská unie prosazující fiskální
pakt, odírající Řecko na kost a chystající se k podpisu mezinárodní smlouvy
TTIP, která jakékoli vyhlídky na nějaký model společenského uspořádání, byť jen
vzdáleně se blížící socialistické společnosti znemožní, neboť výrazně posílí
práva nadnárodních korporací – a občanská práva ztenčí na minimum, je příkladem
socialismu, který brání volnému trhu – určitého návratu v čase zpět bychom se
obávat měli. A to i s přispěním čelných tváří ODS.
Éra kapitalistického realismu
To, že v poslední době v mnoha ohledech na reálný socialismus
navazujeme, poukazuje například teoretik kapitalistického realismu Mark
Fischer. Václav Bělohradský k jeho dílu dodává: „Na socialistický realismus se
mnozí z nás ještě pamatují, byla to literatura, která systematicky vyškrtávala
z reality vše, co nebylo v souladu s obrazem světa, který spravovala
komunistická strana. Kapitalistický realismus je systém, v němž se jakákoli
změna zdá nemožná, protože možné je tu definováno servilně vůči tomu, co je. Je
to systém, který připouští jen sebereprodukci, utopie neustálého růstu jeho
ukazatelů je v něm jedinou realitou. Co je sociálně a biologicky nemožné pro
pozemské bytosti se tu zdá nutné, reálné, přirozené. Místo, které kdysi patřilo
skutečnosti, stále rychleji okupuje přesná reprodukce našich vidin a halucinací
– film v 3D, reálnější než realita! Obraz společnosti, v níž žijeme je falešný,
protože po roce 1989 z našeho jazyka byla vytlačena jako nebezpečně levicová
slova, bez nichž současné společnosti nelze porozumět – jako sociální
spravedlnost, třídní konflikty, odcizení, alternativa. Knihy jako tato vrací do
našeho jazyka slova, která potřebujeme, abychom byli schopni vzdorovat ‚novému
kapitalismu‘, který je nový tím, že z každé alternativy dělá pouhý fragment
sebe sama.“
Fiala ve svém protisocialistickém zápalu opomněl zmínit rysy
dnešních dní, které jsou pro řadu z nás silně znepokojující. M. Němcová, která
dosud pokládá pád Nečasovy vlády stíhané jednou korupční aférou za druhou za
tragédii a málem za komunistický převrat, bojuje proti uctění památky padlých
za druhé světové války v Rusku. Rusko je pro ni agresor, který se dopustil na
Ukrajině invaze, třebaže fakta říkají poněkud něco odlišného. Stala se symbolem
protiruské a protizemanovské hysterie. Zřejmě jí neubírá na lesku v
předsedových očích ani skutečnost, že je přímo spojena s érou, kdy strana
hlásající rozpočtovou zodpovědnost nebyla schopna uhradit vlastním zaměstnancům
sociální a zdravotní pojištění.
Je třeba sundat Zemana
Jiná z tváří ODS, J. Černochová, se přimlouvá za větší jásot
nad našimi „spojenci“: „Z toho amerického konvoje jsem si jako politička
odnesla poznatek, kterým bych chtěla pomoci změnit toto vnímání. Abychom i
našim vojákům a lidem, kteří se zasloužili o naši bezpečnost – ať už na misích
nebo tady – projevovali alespoň padesát procent úcty, kterou projevujeme jiným.
Jak říkám, jsem pro konvoj, jsem ráda, že vše dobře dopadlo. Ale donutilo mě to
přemýšlet o tom, jak by se měla česká vláda, politici i veřejnost chovat k
lidem, kteří za naše svobody nasazují životy pod českou vlajkou zejména na
zahraničních misích. Jsem připravená otevřít debatu na toto téma na výboru pro
obranu a požádat Ministerstvo obrany, aby – pokud to bude možné – zveřejnili
plány příjezdů vojáků z misí. A aby tu zůstalo něco, co se stane tradicí.“ Jak
dojemné.
To nám ale nevadí…
Nikoho z ODS ale ani v nejmenším neznepokojuje trend, kdy S.
Slonková sepisuje seznamy ruských agentů“, jak jí jednotlivá jména zrovna slina
přinese na jazyk. Neznepokojuje je, že pánové Macháček, Šafr a další volají po
novodobé cenzuře – pod hlavičkou boje proti prokremelské propagandě. Opět se
vynořují pravdy, které je potřeba označit za lži – a lži, z nichž je třeba
udělat následováníhodné a nekriticky uctívané pravdy. Vesele překrucujeme
historii. V poslední době se to projevuje především dehonestací výročí ukončení
druhé světové války a porážky nacismu – a tolerancí kombinace prvků nacismu s
fašismem v nejvyšších patrech ukrajinské politiky (jako symbol může posloužit
postava D. Jaroše). Vznikají soupisy nových „nepřátel“, kteří jsou v první fázi
identifikováni. Čeká je ve fázi druhé pronásledování – a ve třetí už nijak
nezastřený lynč? Kde potom bude stát předseda ODS? K pomníkům osvoboditelů se
chystáme připevňovat cedulky, že dotyčný byl zároveň i pěkný lump. Pokud ovšem
v tomto snažení budeme chtít být nezaujatí, budeme muset například k
Churchillově soše doplnit informaci, že byl představitelem kolonialismu a v éře
studenoválečného soupeření by se také ledacos našlo. Za chvíli pro samé cedulky
neuvidíme sochy, kterými jsme původně hodlali vyjádřit naše díky.
Zase se budeme chlubit jednotnými kulturními a politickými
frontami, opět srovnáme krok a zavřeme ústa. Neopomeneme ovšem do světa
vykřikovat, jak si můžeme jít, kam chceme – a jakou že máme svobodu slova.
Uniformita a mýtus volného trhu
„Každá limitovaná, avšak žádaná, komodita vytváří monopol, o
jehož dosažení všichni dodavatelé usilují, a kterého se všichni zákazníci
obávají… Vše, co nemá stanovenou cenu, trh ignoruje. Příkladem, který se
nejvíce nabízí, je životní prostředí. Vzduch je zdarma, takže ho užíváme a
znečišťujeme většinou bez jakéhokoli postihu, a stejně je tomu i s oceány. To,
co nikdo nevlastní, nemá stanovenou cenu a nelze to tedy zahrnout do žádné
kalkulace…“, píše teoretik hledající kapitalismus s lidskou tváří (Charles
Handy, Hlad ducha, 1997, s. 25-27).
Unie není socialistická – neboť nesleduje zájem většiny...
Na rozdíl od autora se nedomnívám, že systém, který je
založený na zisku jako hlavním hybateli, kde moc a zdroje kumuluje v čím dál
větším objemu čím dál méně jednotlivců, je reformovatelný. Zákonitě naráží na
své limity a kolabuje. Jedno ale Handy vystihl – vize volného trhu je v dnešním
stadiu kapitalismu chimérou. Unie není socialistická – neboť nesleduje zájem
většiny. Dělá vše proto, aby hájila zájmy nadnárodních korporací – a pokud se
uchyluje k regulacím, tak ve prospěch těchto korporací. Klaus, Ježek a Jedlička
se mohou předhánět, kdo z nich vykreslí Unii jako větší socialistické zlo.
Nemohou však zakrýt realitu, že nebezpečí Unie je jinde. Spolu s kyjevskou
vládou asi nějaké výročí porážky nacismu slavit raději nebudeme. Dluhy různých
spekulantů a šíbrů hodíme na hlavy většiny občanů a jejich potomků – a do
omrzení jim budeme opakovat, že dluhy se jednoduše platí. Nějaké vyšetření
případu upálení lidí v Oděse nás nechává v klidu, třebaže víme, co se tam
odehrálo. Budeme zvyšovat částky pro „šiřitele pravdy“. Té jediné správné,
pochopitelně.
Abychom nemuseli…
Kulisy reálného socialismu ožívají v podobě kapitalistického
realismu. Problémem je, že emigrovat před ním není pomalu kam. Hlavně
nehledejme pomoc u P. Fialy. Ten je totiž jednou z opor systému, jenž pro řadu
lidí v různých částech světa přestává být k životu.
Marek Řezanka, 30. 4. 2015