Za boje globální i národní

Kořeny Světového sociálního fóra (WSF) lze vystopovat až do ledna 2000, kdy se v Davosu shromáždila skupinka asi padesáti aktivistů zastupujících odbory, intelektuály, rolnické organizace a další sociální skupiny. Mezi těmi, kdo se shromáždili na „Anti-Davosu v Davosu“, byl i Šamir Amin, intelektuál, který je považován za jednoho z nejpřednějších myslitelů měnící se dynamiky kapitalismu.

Šamir Amin je aktivně napojen nejen na WSF, ale i na regionální fóra, která vznikla jako vzdor vůči imperialistické globalizaci. Je ředitelem Fóra třetího světa (TWF) sídlícího v Dakaru (Senegal), Cairu a v Belgii, což je síť sociálních vědců a intelektuálů z rozvojových zemí. Amin rovněž sehrál klíčovou úlohu při formování Světového fóra alternativ (WFA), které vzniklo v roce 1997. Cílem WFA je sloužit potřebám sociálních hnutí angažujících se v odporu vůči dominantnímu diskursu o globalizaci. Rovněž se účastní hledání alternativ tím, že rozvíjí nástroje pro „globalizaci odporu a bojů“.

Aminovo vlivné dílo „Akumulace v celosvětovém měřítku“, které poprvé upoutalo pozornost anglicky hovořícího světa v roce 1970, přišlo na vznikající pole rozvojové ekonomiky jako závan čerstvého vzduchu, protože se stavělo proti tehdy převládající ortodoxii, kterou roku 1960 představil americký historik ekonomiky W. W. Rostow. Rostow tvrdil, že ekonomicky zaostalé země by se mohly dostat na cestu k rozvoji, pokud by došlo k infůzi kapitálu v podobě zahraničních investic či pomoci. Amin jako první předložil koncepty „center“ a „periferií“, čímž celé téma rozvoje spojil s povahou kapitalismu a imperialismu. Když poukázal na to, že problém nedostatečné rozvinutosti je sám o sobě výsledkem povahy a dynamiky kapitalismu v globálním měřítku, postavil převládající ortodoxii na hlavu.

V Hyderabádu, kde se účastnil Asijského sociálního fóra (ASF), rozmlouval s V. Sridharem. Hovořil o změnách v povaze imperialismu a globalizace a jejích důsledcích pro země Jihu. Při artikulaci alternativní vize pro lid a země Jihu poukázal na to, že pluralita vizí proti globalizaci je při úsilí o sociální změnu pozitivním rysem. Argumentoval tím, že jakýkoli alternativní systém musí každé zemi a společnosti umožňovat vyjednávání o podmínkách, za nichž se bude angažovat se zbytkem světa. Zde jsou výňatky z těchto rozhovorů:

Jaký je význam WSF-ASF a regionálních fór, která vznikla v několika málo uplynulých letech jako odpor proti imperialistické globalizaci?
Já tyto události považuji za důležité. Nemyslím si, že by neměly své vlastní problémy. Po celém světě je mnoho sociálních hnutích a rostou. Svojí povahou se velmi liší a bojují buď na sociálních frontách - na obranu dělnictva a práv lidových tříd - nebo na frontách politických za základní politická práva. Jsou tu feministická hnutí, ekologická hnutí a mnohá další. Pro současnou dobu je ale charakteristické to, že tato hnutí jsou rozdrobená - v tom smyslu, že se většinou jedná o národní hnutí, nebo v mnoha případech o hnutí lokální. Většina z nich se zabývá jediným tématem či jedinou dimenzí problému, aniž by ji artikulovaly do celkového alternativního politického projektu.
Jedná se o výsledek nedávné historie. Sociální organizace, které vznikly po druhé světové válce postupně dosáhly svých dějinných mezí. A nemluvím jen o sovětském modelu alternativy, ale také o tom, co se odehrálo a stále odehrává v Číně a o erozi sociálně demokratického modelu na rozvinutém kapitalistickém západu. Rovněž mluvím o erozi celé škály toho, čemu říkám „národně populistické“ alternativy na Jihu…

Máte na mysli násirovské a nehrúovské typy…
Ano. V důsledku tohoto vývoje jsme se posunuly do období charakterizovaného rozdrobeností. K současnému mocnému systému, neoliberální či imperialistické globalizaci, která je novou fází imperialismu, nebude žádná alternativa, pokud se tato hnutí nespojí, aby artikulovala celkovou alternativu. Na jedné frontě nelze bojovat. I když na té frontě uspějete, tento úspěch bude omezený, křehký a nestabilní, protože vše souvisí se vším a protože v konečné instanci potřebujeme celkovou alternativu se všemi jejími dimenzemi. Alternativní vize samozřejmě musí mít ekonomickou dimenzi. Ale bude třeba oslovit také politickou, sociální a kulturní dimenzi.
WSF není organizací se společnou politickou platformou pro určování strategií. Ale nejedná se ani o fórum otevřené komukoli. Má svůj charakter, k němuž se participující organizace musí hlásit. Musí dát jasně najevo, že jsou proti neoliberalismu, ale nikoli nutně proti kapitalismu. Rovněž musí být proti militarizaci globalizace, ale nikoli nutně proti imperialismu, který znamená mnohem více.
Domnívám se, že je povinností všech lidí, kteří se domnívají, že by měli artikulovat nějakou alternativu, aby participovali a ne bojkotovali… Viděl jsme nějaké lidi volající po bojkotu ASF. Mýlí se a jsou to sektáři. Může tu být několik NVO (nevládních organizací), o nichž i já osobně pochybuji. Některé možná mohou být zkorumpované a rovněž by mohly být manipulované imperialismem. OK, ale takový je život. Musíme si uvědomit, že takové organizace nepředstavují hlavní sílu. Hlavními silami jsou lidové organizace jako třeba odbory, rolnické organizace, organizace odborníků, feministická hnutí, ekologická hnutí a řada dalších sociálních skupin. Musíme respektovat rozmanitost koncepcí a názorů. Různá hlediska je rovněž třeba artikulovat na různých úrovních - na národní úrovni, ale i na globální úrovni, protože globalizace je realitou.
Imperialismus je realitou již dlouhou dobu. (směje se)

Říkáte, že nutnou podmínkou změny současné situace je sjednocené hnutí lidu z Jihu. Jakou v tom má úlohu lid Severu?
Jsem internacionalista. Jsem marxista, socialista, internacionalista a universalista. Nejsem šovinista a už vůbec ne third-worldista. Svět je jen jeden, ale je plný nerovnosti. Kapitalistický rozvoj, který tvaroval moderní svět, jej tvaroval na základě rostoucí nerovnosti mezi národy, ale také uvnitř národů. Posledních pět století jsou země, které se nacházejí v centru a země, které se nacházejí na periferii. Takže jedním z hlavních prvků globálního systému je jeho imperialistická dimenze. Imperialismus je synonymem narůstající polarizace mezi národy. Je založen na racionalitě kapitalistické ziskovosti. Uvědomění lidových sil na Jihu, který je periferií globálního systému, je fundamentální podmínkou jakékoli změny.
Po druhé světové válce došlo ke gigantickému hnutí lidu Asie a Afriky za národní osvobození. Měli jediný cíl: nezávislost. Bylo to správné, protože se jednalo o první krok. Ale síly, které se kolem tohoto požadavku sjednotily, představovaly různé třídy. V zemích jako Čína, Vietnam a Kuba patřilo vedení radikální levici. Ale v zemích jako Indie patřilo vedení během boje proti britskému imperialismu středním třídám. V Africe a v arabských zemích vedla hnutí celá škála sil. Vedení v těchto zemích chápalo, že se potřebují nejen vzájemně podporovat, ale rovněž po dosažení nezávislosti vybudovat společnou frontu založenou na jejich společných požadavcích vůči globálnímu systému. Tak v roce 1955 došlo k Bandungu.
Společná fronta skutečně přinesla výsledky. Vytvořila těmto zemím prostor, aby dosáhly několika dekád relativně vysoké míry ekonomického růstu. Došlo k industrializaci a rovněž ke gigantickému úsilí ve vzdělávání a na dalších polích. Politicky těmto zemím umožnila překročit etnický, lokální a národní šovinismus. Spojenectví mezi národy se zakládalo na politice, což hodně záviselo na postoji těchto zemí k imperialismu. To vysvětluje, proč někteří jako Násir v Egyptě byli spojenci Indie a nikoli Pákistánu. Fakt, že Pákistán byl převážně muslimský, tak jako Egypt, nebyl nikterak důležitý.
Během posledních 20 až 30 let dosáhly vize, které vzešly ze socialismu, ať už ruského nebo čínského, a z radikálnějších národně osvobozeneckých hnutí, svých historických mezí.

Copak tyto země rovněž nevyjednávaly mezi těmito dvěma tábory - imperialismem na jedné straně a socialismem na druhé?
Určitě, to je pravda. Sovětský svaz mohl těmto zemím, které fungovaly jako pojistka proti imperialismu, poskytovat nápady - v některých případech dobré, ale v mnoha špatné - a v některých případech dobrou výzbroj. (směje se) USA nemohly tak jako dnes, kdy se mohou jednostranně rozhodnout, že vybombardují kteroukoli zemi na světě, jednat jako gangster.
Ale protože podpůrná základna vedení erodovala, vstoupily tyto země do vakua, což vyústilo v regresi na všech frontách. Erodovala i afro-asijská solidarita. Otevřela se tak cesta pro další modely pseudosolidarit, které jsou velmi reakční, založené na etnickém či pseudoetnickém šovinismu, nebo na náboženském fundamentalismu. Dovolte mi to říci polemicky: Jestliže většina indického lidu přijímá hindutvu a jestliže většina lidí v muslimských zemích přijímá nesmysl politického islámu, nedojde ve světovém měřítku k žádné změně, pokud je nepřekročí jiná vize lidské solidarity.

Jak se v těchto zemích došlo až na samou mez?
Existoval určitý prostor pro rozvoj, protože kolonialismus vyústil v nízký stupeň industrializace v několika málo zemích a ve vůbec žádný v mnoha dalších. Takže, po národním osvobození existoval prostor pro industrializaci. Ale při jejím provádění se stávala nákladnější, co se týče nákladů na investice a technologie. Tyto země rovněž zdědily sociální systémy s velmi nízkou úrovní vzdělanosti, což skýtalo nesmírný prostor pro vzestupnou mobilitu lidu skrze vzdělání. Dokud děti z lidových tříd (nižší střední třída a rolnictvo) mohly povýšit díky vzdělání - a k tomu docházelo v obrovském měřítku v Indii, Egyptě a mnoha dalších zemích - profitoval systém ze své legitimity. I když nebyl demokratický, přinášel alespoň něco. Země, které měly vysokou míru ekonomického růstu, který nebyl doprovázen rostoucí mírou nerovnosti (nemám na mysli sociální spravedlnost), ale nabízel povýšení velkým částem společnosti, požívaly důvěryhodnosti a legitimity. Některé z těchto zemí byly polodemokratické, jako třeba Indie. Jiné, jako třeba násirovský Egypt, nebyly demokratické vůbec. Ale byly stejně legitimní a důvěryhodné, protože měly výsledky. Jakmile systém dosáhl bodu, kdy již nemohl pokračovat se stejnou logikou a na tomtéž základě, politický systém se ještě více zkorumpoval a ztratil legitimitu. Tak vzniklo vakuum, které začaly zaplňovat reakční síly.

Jak charakterizujete současnou fázi globalizace oproti těm předchozím v dějinách?
Globalizace a imperialismus nejsou ničím novým. Dějiny kapitalismu jsou od samého počátku dějinami imperialistické expanze. A systém byl vždy globální. Tvrzení některých lidí, že globalizace je něčím novým, je směšné. Koneckonců, co to byla kolonizace Indie, když ne globalizace? Budování Ameriky do 16. století bylo také globalizací. Obchod s otroky, který hrál při budování Ameriky zásadní úlohu, byl globalizací. Později byl globalizací kolonialismus. A globalizace byla vždy imperialistickou globalizací. Nikdy se jí nedosahovalo mírovým a rovnoprávným vyjednáváním mezi lidmi. Takové jsou dějiny. Mýlili bychom se ale, kdybychom se domnívali, že se jedná o tentýž starý příběh. Nemůžeme vyvinout efektivní protistrategii, pokud se nezaměříme na to, co je nového.
Dominantní diskurs, ten pravičácký, říká: „Změna je vždy k lepšímu a dochází k ní spontánně. Změna je vždy bolestná, ale to je jen přechodná záležitost. Trh, čili kapitalismus, ten problém sám časem (až budou všichni mrtví) vyřeší.“ To není ani ideologie. To je propaganda. Ale právě to politici dennodenně opakují, noviny to každý den píší a denně se to pouští v televizi a dokonce se to prezentuje tak, že Není žádná alternativa.
Na to, co je nového, se musíme dívat odlišně. Jak se mohou lidové síly reorganizovat, aby zmenšily škody související s globální kapitalistickou expanzí? Co mohou dělat, aby v krátké době nastolily svoji vlastní agendu, aby vytvořily podmínky pro alternativu? Ta alternativa má podle mne jméno. Je to socialismus. Totéž jméno měla v minulosti a zůstane stejné i v budoucnu. Ale způsob, jakým si socialismus představujeme, nebude totožný s tím, jak si jej představovali naši otcové.

Řekl jste, že povaha imperialismu se dnes liší od jeho povahy v minulosti. Má to něco společného s tím, jak se dnes liší globalizace?
Ano. Imperialismus vždy charakterizovala rivalita mezi velkými mocnostmi. V 17. století Španělé a Portugalci proti Holanďanům; později Britové proti Francouzům; a ještě později Němci a Japonci proti ostatním. Rivalita mezi imperialistickými národy byla hlavním rysem. Právě na tomto základě se Lenin - v době před první světovou válkou správně - domníval, že tento systém musí vést k revoluci, protože povede k válce, proti které povstane proletariát, jenž bude obětí války. Dějiny prokázaly, že měl Lenin pravdu. K revoluci došlo. Cokoli se stalo potom, to je již jiný příběh, ale k revoluci došlo.
Po druhé světové válce se z USA a Japonska stali spojenci, kdy Japonsko bylo v podřízené pozici. USA a západní kapitalistická Evropa se spojily po Marshallově plánu a po zformování Organizace severoatlantické aliance (NATO). Geograficky světový kapitalistický systém zahrnuje USA a jejich vnější provincii, Kanadu; kapitalistickou Evropu, v té době omezenou Železnou oponou a nyní sahající o něco dále na východ; a Japonsko. V té době (po druhé světové válce) jsme pro to měli vysvětlení - jednoduché, ale jen částečně pravdivé. Imperialistické mocnosti skoncovaly se svojí rivalitou, protože měly společného nepřítele, Sovětský svaz. Věnovaly tedy více pozornosti společným zájmům než vzájemné rivalitě.
Avšak od té doby Sovětský svaz sice zmizel, ale z těchto zemí se již znovu nestali rivalové. Odráží se to v ekonomické správě globálního systému - ve fungování G7, skupiny nejmocnějších národů, Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a WTO (Světová obchodní organizace). Nejedná se o globální organizace; jsou to organizace globálního Severu - kapitalistického centra. Žádné velké neshody mezi těmito zeměmi nevidíme ani uvnitř těchto organizací. Měly bychom si tedy položit několik otázek. Zaprvé, proč jsme v této situaci? Zadruhé, znamená to, že mezi těmito zeměmi nejsou žádné kontradikce? Zatřetí, jsou-li tu nějaké kontradikce, jak se liší od kontradikcí dřívějšího období, v němž byly imperialistické země rivaly? Začtvrté, jak tyto kontradikce souvisí s vztahy Sever-Jih?
Já tvrdím - jak jsem řekl na WSF v Porto Allegre, na Egyptském sociálním fóru v Cairu a na ASF - že kapitalismus vstoupil do nové fáze, do fáze vyšší míry centralizace kapitálu. Položily se tak základy pro solidaritu kapitalistických zájmů na globální úrovni. Za Leninových časů, před první světovou válkou, a ještě asi před 30 až 40 lety (nebudu to datovat) monopolní kapitál potřeboval rozsáhlý trh, k němuž by šlo přistupovat jako k impériu. Kapitalistické centrum či metropole s několika koloniemi nebo zájmovými oblastmi tak byly normou. Právě to byl základ, na němž existovaly rivality mezi imperialistickými mocnostmi - sdílení či přeformování kolonií a kontroly nad globálním systémem. Nyní se říká - a neříkáme to jen my, ale i šéfové velkého byznysu - že, aby mohly být efektivní, nadnárodní korporace (TNC) musí mít na trhy přístup v globálním měřítku. Nemohou být úspěšné, ani když požívají kontroly nad většinovým podílem trhu i velkých regionálních trhů, jako je Evropská unie nebo severní Amerika či další části globálního trhu. Terénem, na němž zuří jejich vzájemná konkurence, je tedy Zeměkoule.
Ale aby mohly fungovat, tyto monopoly potřebují i globální systém. Změna v povaze imperialismu nepopírá důležitost změn v pracovních procesech a dalších dimenzích, které je třeba brát v úvahu, aby lidové třídy mohly znovu objevit efektivní formy organizování se. Abychom ale mohli být efektivní na globální politické úrovni a ve vztazích Sever-Jih, musíme brát v úvahu základní fakt, že imperialismus nyní funguje kolektivně jako triáda představovaná USA, EU a Japonskem.
Znamená to, že mezi těmito mocnostmi nejsou žádné kontradikce? Já říkám, že jsou. Můžeme pozorovat jejich vývoj, ale povaha těchto kontradikcí je odlišná. V zásadě neexistuje žádný společný stát. A kapitalismus nemůže fungovat bez státu. Tvrzení, že kapitalismu vládnou trhy, bez státu, je naprostým nesmyslem. Sever nemá žádný jednotný stát, ani konfederativní. Dokonce i Evropa se svojí unií je vybudována na národních státech, které mají v mnoha případech hluboké historické kořeny. Jak se tedy bude provozovat politická dimenze kolektivního imperialismu? To je nedořešená otázka.

Říkal jste, že „gravitační centra“ zemí mají tendenci spadat mimo doménu národních států. Co to znamená pro lid těchto národů z hlediska hledání alternativy? A jak takový systém funguje a jaké jsou kontradikce v takovém systému?
Rád bych si myslel, že mám pravdu, aniž bych vypadal nějak arogantně. Ale ano, gravitační centra se přesunula zevnitř národů někam jinam. Stalo se to všem národům - USA, evropským národům a velkým i malým národům třetího světa. Tato změna souvisí s velikostí dominantního kapitálu, který je svým měřítkem globální. Jelikož se jedná o hlavní tvůrce rozhodnutí, nemohou se podřizovat národní logice. To vytváří problémy. Toto téma se diskutovalo na Evropském sociálním fóru ve Florencii. Řada lidí měla pocit, že by se měla vybudovat nová Evropa. Říkali, že je potřeba politická Evropa, nikoli nutně s jednotným státem, protože z historických důvodů tam jsou národy s dlouhými dějinami společného jazyka a kultury. Někteří navrhovali jakousi konfederaci. Jde o to, že taková Evropa nemůže stát jen na společném trhu; musí mít rovněž společnou politickou realitu. Jiná Evropa, tak jako jiná Asie, je možná. Tato nová Evropa by měla být založená na sociálním kompromisu mezi kapitálem (protože si nedokážeme představit okamžitý konec kapitálu) a prací a dalšími lidovými třídami. Ale já taktéž věřím, že této jiné Evropy nemůžeme dosáhnout bez změny jejího vztahu k Jihu. Evropa se nemůže změnit, pokud bude dál partnerem v kolektivním imperialistickém systému. Regionalizace umožní zemím Jihu, aby posílily své schopnosti vůči globálnímu systému. Může se zakládat například na dějinách a kultuře tak jako třeba v Latinské Americe. Země Latinské Ameriky mají mnoho společného. Dva úzce související jazyky, španělština a portugalština, spojují tyto země. Dalším společným faktorem je po více než dvě století společný nepřítel - USA. Nedomnívám se, že islám může poskytnout základnu pro takovou regionalizaci. Ale arabské země se společným jazykem by mohly být základem pro jednotu mezi národy. Tyto země nebyly nikdy v dějinách sjednoceny jedním státem, snad jen v představivosti nacionalistů. Ale toto spojenectví mezi zeměmi se musí zakládat na politice a nikoli jen na společném trhu. Dokonce i větší země čelí hrozbě imperialismu. Američané nemají velké země rádi. Čína a Indie jsou příliš velké. Musíme si uvědomit, že i v rámci jednotlivých zemí jsou rozdíly. Dovolte mi přímo promluvit o případu Indie. Kromě faktu, že jsou tam hinduisté a muslimové, jsou tam i různé národnosti, jazyky a skupiny. Způsob, kterým mocenský systém nakládá s touto rozmanitostí dokonce i v Indii - která rozhodně nepatří mezi nejhorší na světě (jedná se minimálně o polodemokracii) - plodí problémy jako třeba vzestup komunalismu.

Jaká je pozice národního státu v tomto hledání alternativy?
Potřeba společné fronty nepopírá zásadní význam národního státu. Dlouhou dobu budeme v budoucnosti národní stát potřebovat. Trhy je třeba regulovat. Ale trhy nelze regulovat na globální úrovni a ani na úrovni regionální, neregulují-li se prvně na národní úrovni.
Musíte bojovat na dvou frontách. Jsem toho názoru, že zásadní frontou je ta na národní úrovni. Shora se nic nezmění. Věci se změní pouze tehdy, když poměr politických sil uvnitř zemí vytvoří možnosti pro změny na regionální a dokonce globální úrovni. Změna musí začít zevnitř zemí. Právě proto je národní stát tak důležitý.

Jaké prvky má alternativa k neoliberální globalizaci?
Shrnu principy, které by snad mohly vládnout jinému globálnímu systému. Prvním je logika přechodu k socialismu. Ta bude kombinovat kritérium kapitalismu, čili efektivitu poměřovanou ziskovostí, a kritérium sociální spravedlnosti. Ačkoli je termín sociální spravedlnost velmi elastický, určité prvky lze definovat konkrétně. Jsem si jistý, že kterýkoli občan Indie z lidových tříd vám může říci, co má na mysli sociální spravedlností. Nutně by to znamenalo pracovní místa, rozumné a důstojné mzdy, školy pro jeho děti a důstojnou zdravotní péči. To je sociální spravedlnost a nikoli socialismus. Tu nevyprodukuje trh, ale bude trhu vnucena sociální politikou státu. Tento druh státu spojuje kapitalistická kritéria s kritérii sociálními, která budou v konfliktu. Systém si ale uvědomuje, že jsou konfliktní a tudíž se musí spravovat, aniž by se trhu umožnila jednostranná dominance nad společností. Rovněž si uvědomuje, že volná hra trhů dělá společnosti problémy. Společnost tudíž tento problém vyřeší vykonáváním politické moci. Jestliže se takového systému dosáhne v několika zemích, pak můžeme vytvořit podmínky pro jejich vzájemné regionální uspořádání a pro změny v globálním systému. Druhou podmínkou, která je nutná pro podstatnou změnu, je skutečná demokracie. Sociální změnu v minulosti - ať už sovětského nebo maoistického typu či národně populistického typu ve třetím světě - nedoprovázela téměř žádná nebo vůbec žádná demokracie. Ale ať už dosáhly čehokoli, na iniciativu lidových tříd toho mnoho nezbývalo. Ty byly kontrolovány a řízeny mnoha způsoby s různou mírou negování demokracie. Fakt, že lidé chtějí pokrok, ale chtějí také svobodu, je rovněž pokrokem oproti dřívější situaci. Nemůžeme znovu vybudovat Sovětský svaz nebo Nehrúovu Indii. Dějiny se neopakují. Demokracie je v dominantním diskursu založena na odtržení od tématu sociální spravedlnosti. To nefunguje, protože pokud demokracie nevyústí v sociální pokrok, lidé ji již neshledávají důvěryhodnou. Hlavním důvodem pro posun zpět k náboženskému fundamentalismu, etnickým solidaritám a tak dále je selhání demokracie.

Jaká je úloha náboženských a etnických hnutí v kontextu neoliberalismu a hledání alternativy?
Imperialismus a kulturní fundamentalismus jdou ruku v ruce. Tržní fundamentalismus potřebuje náboženský fundamentalismus. Proč tomu tak je? Tržní fundamentalismus říká: podryjte stát a nechejte trh na globální úrovni ať řídí systém. Jak lze takový systém provozovat? Jde to pouze, když budou státy zcela zbaveny moci; a když v rámci států budou lidové třídy (oběti) zbaveny moci negací své třídní identity. Navíc, systém lze řídit politicky, bude-li Jih naprosto rozdělený a národy a národnosti se budou vzájemně nenávidět. Náboženský fundamentalismus a etnický fundamentalismus - jsou si podobné - jsou perfektními nástroji pro ovládání politického systému. To je důvod, proč je imperialismus podporuje - ideologicky, politicky a dokonce i finančně. USA vždy podporovaly islámský fundamentalismus. Vždycky podporovaly saúdsko arabský režim tak, jako vždycky podporovaly Pákistán a Tálibán. Dokonce i dnes takové režimy dál podporují, byť jsou to nuceny činit skrytě. V Evropě k dosažení svých cílů využívá etnická hnutí, jako třeba v Jugoslávii.

Můžete nám sdělit v jakém étosu z vás vyrostl intelektuál?
Jsem marxista a vždy jsem patřil ke komunistickému hnutí. To není žádné tajemství. Jako dítě mne za druhé světové války nadchnul sovětský odpor proti nacistickému Německu. V těch dnech byla egyptská společnost vysoce politizovaná; dokonce i 13-14letá mládež byla poměrně politizovaná. Zatímco jsem byl na základní škole, asi jen 20% těch, kdo patřili do mé věkové skupiny, bylo nepolitických. Zbytek se rovnoměrně dělil do dvou táborů, na komunisty a nacionalisty. Nacionalisté říkávali, že hlavním nepřítelem egyptského lidu je Británie, ale komunisté říkávali, že nepřítelem je kapitalismus operující skrze Británii. Egyptská společnost dnes není tak politizovaná. Mnozí z mých současníků byli, nebo jsou komunisté. Já jsem pocházel z poměrně privilegované rodiny. Pocházel jsem z rodiny intelektuálské buržoazie, rodiny lékařů. Můj otec patřil ke straně Wagf, která tu byla hodně podobná Kongresové straně. Moje matka byla loajální radikálním socialistům, jakobínům, ve Francii. Můj prapradědeček náhodou v 60. letech 19. století patřil k prvním republikánům v Egyptě. Jako student v Paříži - v letech 1947 až 1956 - jsem byl svázán s organizacemi studentů ze zemí třetího světa. Tak vznikl silný svazek s mnoha mladými, kteří se později stali vůdci národních levicových hnutí v Africe a západní Asii.

Přeložil Vratislav Domovský, převzato z http://www.part.cz/, březen 2003