Odpověď na výzvu subcommandanta Marcose

Chci reagovat na výzvu soudruha Marcose, jednoho z velitelů EZLN (Zapatova armáda národního osvobození; pozn. ed.) v Chiapasu, s jejímž překladem jsem se seznámil v samizdatovém (sic!) časopise levicových křesťanů, který je distribuován zdarma a vychází jen díky finanční podpoře svých čtenářů v Praze – dnešní České republice.

Pozn. ed.: Text „Sedm úvah z května 2003“ od tzv. subcommandanta Marcose vyšel v časopise Poznámky k otázkám míru a spravedlnosti 80 (to je onen časopis levicových křesťanů, na který Bondy v úvodu odkazuje).

Na úvod citujeme z posledního oddílu Marcosova textu:

... Zvítězíme, ne proto, že to je naším osudem, nebo proto, že je tak psáno v našich rebelských nebo revolučních knihovnách, ale proto, že pro to pracujeme a za to bojujeme.

A z toho důvodu je třeba trochu respektu pro toho druhého v jeho jinakosti, pro toho, kdo se staví na odpor někde na jiném místě, stejně tak jako hodně skromnosti, abychom si připomínali, že se od toho jiného můžeme ještě mnoho naučit, a moudrosti nekopírovat, ale vytvářet, teorii a praxi, která nepočítá do svých principů aroganci, ale která uznává své horizonty a nástroje, které těmto horizontům slouží.

Nejde o upevňování stávajících soch, ale o práci pro svět, kde sochy slouží pouze ptákům, aby na ně káleli.

Svět, do kterého se vejde mnoho odporů. Ne internacionála odporu, ale pestrý prapor, melodie s mnoha tóny. Jestliže se zdá disonantní, nesourodá, tak je to proto, že plán zdola stále ještě upravuje partituru, kde každá nota najde své místo, svůj zvuk a především svůj vztah s jinými notami....

Upozorňuji, že mi již bude 75 let a patřím k „intelektuálům,“ které právem s. Marcos důrazně kritizuje, a mohu jen potvrdit, že má pravdu. Doufám jen, že mohu říci, že jsem se jaksi instinktivně ubránil oněch jejich zlozvyků, jež jim s. Marcos vytýká. Jako levicový marxista jsem od r. 1948 důsledně stál na antistalinistické pozici, aniž bych přitom přejal jinou neméně jednostrannou indoktrinaci, např. trockistickou. A také jsem nežil ve věži ze slonoviny, ale na nejnižší příčce sociální stratifikace – tedy pauper mezi paupery: byl jsem odkázán na nejnižší invalidní důchod. Tolik jen na vysvětlení.

Přes všechny odlišnosti od Chiapasu je situace tzv. postkomunistických zemí v samém středu Evropy v podstatě neméně těžká a perspektivně možná ještě horší. Máme však značnou výhodu v tom, že jsme prožili postupující deterioraci a posléze zhroucení SSSR a tzv. druhého světa na vlastní kůži a po 14 letech restaurace kapitalismu můžeme jasně vidět, co současný kapitalismus znamená ve srovnání s obdobím před rokem 1989. Budu ale dále argumentovat jen jako teoretik (tedy ten „intelektuál od psacího stolu“), leč troufám si říci, že v rámci dělby práce je i jeho činnost oprávněná. Budu co nejstručnější.

1. Není možno žádným způsobem obejít skutečnost, že po 7. listopadu 1917 byla v někdejším carském Rusku uskutečněna socialistická revoluce a prakticky naráz vytvořila model společnosti, jejímž základem bylo zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, a tak i původního ekonomicko-společenského modelu kapitalismu. Protože v důsledku toho padla i základní kategorie kapitalismu, tj. zisk, zespolečenštěné výrobní prostředky měly sloužit jinému cíli, a to: rovnoměrnému (v podstatě rovnostářskému) rozdělování společenského produktu, takže cílem se stalo komplexní sociální zabezpečení všech občanů, počínaje vytvářením pracovních příležitostí k plné zaměstnanosti, přes zcela bezplatnou lékařskou a sociální péči, až po stejně tak komplexní a všemi způsoby podporované školství a zpřístupnění všech kulturních hodnot (nemluvě o nepřetržitých státních dotacích cen potravin, energie a všech spotřebních statků). Tato základní orientace nebyla nikdy opuštěna a fungovala i v podmínkách, kdy SSSR a později další socialistické země se v důsledku ekonomické blokády a dokonce vojenské agrese ocitly v nejtíživějších podmínkách. Zdroje deformací vznikaly uvnitř systému, jenž se s nepřátelským tlakem ze strany imperialismu vypořádával stále více oportunisticky a postupně opouštěl (nikdy neuskutečněný) program socialistické samosprávné demokracie (demokracie typu sovětů, koncipovaná Leninem). Analýza dnes už historicky uzavřeného „fenoménu SSSR“ nebyla dosud komplexně provedena, na čemž, bohužel, mají největší „zásluhu“ teoretizující intelektuálové zejména v západních zemích, kteří – viděno z dnešního zorného úhlu – promarnili čas ve vzájemných ideologických hádanicích. Potřebná analýza, jež stojí dosud před námi, musí být široce interdisciplinární, jen z jednoho aspektu (např. ekonomického či politického) ji není možno přesně udělat. Opakuji však, že by bylo ohromnou chybou nevěnovat jí maximální úsilí, neboť deformace, úpadek a konečný zánik SSSR přinášejí celou řadu pro budoucnost velmi důležitých poučení, jak vznikají chyby a jak nevšímavost k nim je zhoubná. Je třeba neztrácet z mysli, že šlo o první historický pokus o uskutečnění osvobozené společnosti a že jeho omyly je proto nutno analyzovat bez předsudků.

2. Po pádu sovětského bloku – jenž znamenal vlastně vítězství imperialismu ve III. světové válce – se začal rychle prosazovat dávno připravený program globalizace. Ta je reprezentována skupinou nadnárodních (a „beznárodních“) monopolů (ty si jdou ovšem navzájem dál po krku), ale zejména vytvořením skutečně centrální (globální) finanční oligarchie. Podle statistik západních ekonomů přímo vlastní 80% všeho bohatství planety. Marx se již od mladých let (Ekonomicko-filosofické rukopisy, 1844) tohoto vývoje obával, jestliže včas nedojde k mezinárodní socialistické revoluci. Historický vývoj kapitalizmu má svoji vnitřní přísnou logiku, která se jiným směrem brát nemůže.

Jestliže prvním a základním požadavkem globalizátorů je co největší omezení (až postupně potlačení) státní nezávislosti jednotlivých zemí (protože ta by mohlo bránit zcela nekontrolovatelnému „investičnímu programu“), pak mlčky stojí za tímto požadavkem (rychle už prosazovaným) nevyřčená (ale už provozovaná) genocida podle nejprimitivnějšího klíče: privilegovaní jsou bohatí („bílí“), likvidováni mají být chudí (=„barevní“). Tento nejprimitivnější rasový klíč je racionálně zdůvodňován (např. prohlášení oficiální představitelky USA na konferenci WHO už cca roku 1998), že např. „jakákoli humanitární pomoc (včetně léků atd.) Africe je ekonomickým (sic!) zločinem“ (protože za to Afrika nezaplatí). V největším ohrožení jsou v této situaci národy tzv. malé a ekonomicky nevyspělé, byť by měly mnohatisíciletou kulturní tradici. Nejde už jen o „odnárodnění“, ale přímo o vymření (s argumentem, že demografická křivka stoupá právě u těchto národů), takže v těchto oblastech nebudou vynakládány investice na budování trvalých pracovních příležitostí: tyto země slouží jen dočasně jako rezervoár nejlevnějších pracovních sil a surovinových zdrojů, jež se tu vyčerpávají do dna.

Problémem globalizace v tomto případě zůstává zabránit vzniku koordinovaného hnutí odporu. K tomu slouží žoldnéřské armády NATO a zejména USA, které hrají úlohu světového četníka a rozdmýchávají, kde to jen jde, bratrovražedné konflikty (Jugoslávie, Afrika atd.). Úloha masmédií přitom vystupuje maximálně do popředí, v míře v dějinách nebývalé (nebyla nikdy tak vyspělá „informační“ technologie), která slouží zcela cíleně k absolutní debilizaci světové populace. Nejenže od rána do večera lžou a vytvářejí uměle psychózu nenávisti & „ohrožení“, ale zejména využívají zamlčování informací, což je prostředek ze všech nejnebezpečnější (z „věku informace“ jsme rázem přešli do „věku dezinformace“). Žiji ve městě, jež je 300 km vzdáleno od Jugoslávie, k níž naše národy měly odedávna velice bratrské vztahy, a stačila krátká doba k rozšíření protisrbské hysterie: v době bombardování NATO jsem tam jako čistě soukromá osoba zajel a na vlastní oči jsem viděl, že o skutečném stavu věcí je nám drtivá většina faktů zamlčena: realita vypadala diametrálně jinak.

Podle výpočtů amerických futurologů se má do konce 21. století zredukovat počet jazyků, jimiž se na světě hovoří, z asi 2000 na 40. Do velmi značné míry to znamená i vymření tzv. malých (většinou ovšem „barevných“) etnik. To je pouze jedna z ilustrací, jak si globalizátoři představují „svůj“ příští svět: za těchto okolností je ovšem jakékoli povídání o kapitalistické demokracii, ba i tzv. „volném trhu“ atd. prostě demagogickým žvástem.

3. Jediná pomoc je v takovéto situaci svépomoc. Svépomoc všech akutně a perspektivně ohrožených. Tato svépomoc ale může být účinná jen tehdy, bude-li mít jasný společný cíl a dokáže se navzájem zkoordinovat.

Chci se vyjadřovat co nejstručněji, aby můj příspěvek k diskusi nevypadal zas jen jako další „intelektuálský blábol“. Takže plně souhlasím se základním pohledem soudruha Marcose, že nechceme vytvářet žádnou novou internacionálu, ani nové strany, ba ani centrálně organizované hnutí. To všechno jsou v současné historické situaci již nástroje, jež nefungují a dokonce většina lidí k nim po celém světě má (právem) nedůvěru po zkušenostech 20. století. Souhlasím plně s Marcosovou základní intencí, že je třeba vycházet z potřeb, podmínek a kulturních tradic toho kterého ohroženého regionu na světě, respektovat, ne-li přímo podpořit, multietnicitu, multikulturálnost a zásadní právo na vlastní modelové řešení ve všech případech, zásadně nevnucovat všem koordinovaným složkám osvoboditelského zápasu jednu („tu pravou“) taktiku, řešení, budoucí uspořádání atd. Je třeba lpět striktně na absolutní rovnoprávnosti všech složek v našem společném mezinárodním boji a na právu na samosprávné řešení. Tak vytvoříme síť koordinace vzájemných vztahů se stejným cílem: zastavit globalizaci a pokračovat dál přímo k odstranění kapitalistického systému. Tato volná kooperace, která se obejde bez eventuálního poručníkování kohokoli, je zásadně programem internacionalizace.

Internacionalizace na rozdíl od globalizace znamená (uvedu jen body nejzákladnější), že:

1. je-li v dohledné budoucnosti opravdu nutno řešit demografický problém, musí se tak dít racionálním a vědecky stále prověřovaným způsobem – velmi stručně ilustruji: početně malá etnika jsou upřednostňována, snížit demografickou křivku u mnohasetmilionových etnik je možno ve větší míře než u nepočetných – přičemž ovšem základním zřetelem musí být, aby nebyla neorganicky narušena přirozená funkce evoluční fylogeneze;
2. internacionalizace založená na vzájemné koordinaci musí apelovat na vzájemnou solidaritu vykořisťovaných lidí všude po světě a ze společných zdrojů, jež současná ekonomika planety má k dispozici, investičními vklady musejí být vytvářeny rovnocenné podmínky pro poskytnutí pracovních příležitostí všude, aby nemuselo docházet k bídou motivovaným migracím, totéž se týká vytvoření podmínek pro vzdělání ve všech regionech a stejně tak je budována zdravotní péče;
3. žádnému regionu, který je zásadně samosprávný, není vnucována žádná jeho tradicím neodpovídající kultura, legislativa, politické zřízení, soubor idejí atd., jakožto „lepší“ či  „pokrokovější“; v těchto otázkách je rozhodně respektována naprostá samosprávnost;
4. podaří-li se touto cestou dospět k síti samosprávných společenství, dá se předpokládat i snížení xenofobních anatagonizmů: vzájemně koordinované pluralitní mezinárodní společenství by mohlo být garantem, jenž by „mocensky“ se angažoval pouze tehdy, kdyby hrozilo dojít k bratrovražedným konfliktům, a pak by je mohlo pomáhat řešit, nikoli si však řešení vynucovat.
   Nepředstavujeme si bezprostřední budoucnost, která by se začala rozvíjet po uskutečnění našeho programu, jako ideálně a trvale harmonickou až bezkonfliktní. Psychologické dědictví po tisíce a tisíce let trvající třídní společnosti násilí, vykořisťování, agrese, genocidy atd. zůstane v podvědomí působit ještě dlouho. Jakkoli jeden z omylů Marxových bylo, že vycházel z předpokladu, že „člověk je bytost v první řadě racionální“ a tedy stačí vysvětlit jasně přednosti, jež v osvobozené společnosti samosprávných společností získá. Namísto toho se ukázalo (právě nejpoučněji v procesu degenerace socializmu v SSSR aj.), že mimoracionální motivace bývají často daleko silnější (i když vedou k evidentnímu neprospěchu: ve střední Evropě vítali zánik SSSR s nadějemi a plni důvěry v kapitalistickou demokracii, načež během deseti let zjistili, že po všech stránkách upadli do daleko hlubší poroby). Přesto je možno se na prostý lidský rozum spolehnout – je to prostě jediná cesta, jak pozvolna dospět všeobecně k podmínkám spravedlivé a osvobozené společnosti: násilí je možno uplatnit jen v boji proti společnému smrtelně nás ohrožujícímu nepříteli (globalizátoři si počínají už jako by byli jacísi mimozemšťani s cílem lidstvo zahubit, což mlčky přiznává i dlouhodobý ideový poradce všech posledních prezidentů USA, Fukuyama). Tady je násilí nejen oprávněné, ale i funkční. Násilím zavádět „osvobození“ a „pokrok“ apod. je neoprávněné a evidentně disfunkční – a na tom by bylo možno znovu jen ztroskotat;
5. základním předpokladem pro cokoli, co se pokoušíme probojovat, je mezinárodní konzultování se společnou snahou po koordinaci. Nebylo by vůbec užitečné soustředit se na vzájemné přesvědčování „kdo má pravdu“. Je třeba jen si vyjasnit společný cíl, jenž vzniká ze společného ohrožení proti globalizačním mimozemšťanům. Bude-li taktika, strategie a perspektivní samouspořádání jiné v Bangladéši, jiné v západní Evropě a jiné v Mexiku, je-li společný cíl jasný, pluralita jeho řešení může být naopak jen vítána: vždyť umožňuje navzájem se poučit, což je něco zcela jiného, než „vést“ a posléze uniformovat. Nikdo dnes nemá záruku, že jeho představy v tomto bodě jsou „ty jediné správné“.

Prvním krokem ke spojení se je ovšem seznámit se, kontaktovat. Je často marné přesvědčovat některé skupiny, které mají v podstatě dost „sektářskou“ indoktrinaci, mohli bychom se k vzájemnému kontaktování propracovat neformálním partnerským seznámením, jež, jak vyrozumívám z výzvy soudruha Marcose, je díky časopisu Rebeldía už iniciováno. V tomto případě se hlásím ke spoluúčasti.

Bratislava, 5. 2. 2004, Egon Bondy

Článek vyšel ve sborníku „O globalizaci“ v roce 2005, nakl. L. Marek, editor Jan Burian.

Vyšlo poprvé v časopise levicových křesťanů Poznámky k otázkám míru a spravedlnosti, č. 81 (3/2004),
poté v Britských listech, 14. 4. 2004, pod titulkem „Různými taktikami proti společnému nepříteli“