3. kapitola DDP ČSSD

3. Jaký svět chceme vytvářet: Od současného nadnárodního řádu ke globální spravedlnosti

Globalizace jako hrozby i příležitosti

Globalizace je komplexním civilizačním jevem. Je produktem činnosti lidstva, zamýšleným i nezamýšleným, přímým i nepřímým. Je souborem procesů vytvářejících jeden svět, jejichž prostřednictvím se lidské společnosti stávají stále více na sobě navzájem závislými. V tomto světě už žádná země není izolovaným či soběstačným ostrovem.

Nicméně procesy provazování života lidí z různých oblastí doprovázejí celé lidské dějiny. Rozvoj nejrůznějších aktivit člověka postupně umožňoval soužití a střety jednotlivých kmenů, národů, států i kontinentálních útvarů. V poslední době jsme se dostali do fáze vývoje, v níž se stává možné uspořádávat naše společnosti pomocí informačních, komunikačních, dopravních a dalších prostředků v celoplanetárním rámci. Zároveň jsme se po rozpadu bipolárního světa ocitli v situaci, která politicky podnítila využití těchto globálních nástrojů k omezování moci národních států a k narůstání vlivu nadnárodních aktérů a institucí. Tento současný nadnárodní režim už není dobou rozmachu národních států, ale zároveň ještě není globální dobou, v níž by se již ustanovil nový světový řád. Je etapou zatím nestabilizovaných poměrů, v níž jednak hrají stále větší roli nadnárodní korporace, jednak se postupně posiluje postavení kontinentálních či regionálních útvarů (USA, Evropské unie, Číny, Indie atd.) a jednak se začíná vnímat potřeba nového institucionálního uspořádání na globální rovině. Tento přechodný stav s sebou přináší hrozby i příležitosti.

Na jedné straně před sebou máme nevyužitou možnost uskutečnit ideál vzájemného uznání jednotlivců i celých národů: společnost, v níž se občané společně podílejí na vládnutí sobě samým, v níž prosazují sociální spravedlnost a v níž k sobě navzájem přistupují solidárně. Současný stav nám totiž otevírá příležitost harmonického rozvinutí ekonomických, sociálních, politických, multikulturních, ekologických a bezpečnostních institucí na globální rovině.

Na straně druhé dochází k varovnému předbíhání ekonomické stránky globalizace před jejími dalšími stránkami, politickými, sociálními, multikulturními, enviromentálními a bezpečnostními. Jde ale o konstelaci, v níž má globální trh neoliberální podobu a není regulován – ponecháme-li prozatím stranou neokonzervativní protekcionismus silných států. Svět je tedy deformovaně propojen ekonomicky. Svět však téměř není provázán sociálně a tudíž mu schází sociální zabezpečení, které by napravilo současné narůstání enormních nerovností mezi jednotlivými lidmi a národy. Není také dostatečně propojen politicky a tudíž postrádá demokratické nebo jiné legitimní ospravedlnění současného nadnárodního režimu. Není rovněž uspokojivě a rovnoprávně pospojován multikulturně, a tedy není vybaven strukturami, které by odstranily současnou diskriminaci příslušníků a národů jednotlivých kultur. Není sjednocen ekologicky, a tedy nemá prostředky, které by umožnily globální ochranu přírody před jejím devastováním. Není téměř integrován ani bezpečnostně, a tedy nemá nástroje na celoplanetární obranu před vojenskými a teroristickými intervencemi. Současný nadnárodní režim se tedy vyznačuje deficitem regulace trhu a sociálním, politickým, multikulturním, ekologickým a bezpečnostním deficitem.

Sociální demokracie proto nemůže rezignovat na regulaci globálního trhu, na sociální zabezpečení, demokracii a legitimní uspořádání, multikulturní řád v mezinárodním právním rámci, zdravé životní prostředí a mírové uspořádání světa. My, sociální demokraté, jsme odhodláni o jejich uskutečňování postupně usilovat. Vyžaduje to však v prvé řadě schopnost kritického zhodnocení deficitů a příležitostí současného nadnárodního režimu a vytvoření reálné vize globální spravedlnosti, v níž budou tyto deficity minimalizovány a příležitosti plně využity. Zároveň to však znamená, že sociální demokracie tuto svou vizi dokáže legitimizovat v co nejširší lokální, národní, kontinentální i globální veřejnosti a získat pro ní spojence mezi všemi relevantními globálními aktéry. Především v hnutích za svobodu a demokracii, v hnutích za sociální spravedlnost a v ekologických a mírových hnutích.

3.1. Zhodnocení současného nadnárodního uspořádání

3.1.1. Ekonomický a sociální deficit

Prvním deficitem současného nadnárodního řádu je předbíhání ekonomiky před sociálním aspektem. Proto o něm můžeme hovořit jako o neregulované ekonomické globalizaci. Ta porušuje tradiční rovnováhu mezi kapitálem a prací, trhem a státem, konkurencí a solidaritou, které bylo historicky dosaženo (alespoň v euroamerickém prostoru) v rámci národních sociálních států. Rovnováha je porušena ve prospěch kapitálu, trhu a konkurence, resp. v neprospěch práce, státu a solidarity. Jak k této situaci došlo?

V éře globalizace dochází k výraznému propojení ekonomik. Je to důsledek celosvětového rozšíření obchodu – zejména elektronického – a především celosvětového pohybu kapitálu. Předpokladem tohoto procesu je nejen mezinárodní liberalizace trhů zboží a služeb, ale

v současné době také liberalizace trhů výrobních faktorů: kapitálu a práce. Zatímco mobilita kapitálu se zvyšuje, mobilita práce zůstává stejná nebo se snižuje. Tento stav způsobuje závažné sociální nerovnosti a pnutí.

Neoliberální přístup ke globalizaci považuje tento stav nerovnováhy v lepším případě za dočasný, v každém případě však za prospěšný. Kalkuluje s prospěšností volného trhu laissez faire na nadnárodní globální úrovni jako kdysi v tradičním národním státě na místní úrovni: Stačí prý rozvinout podmínky mobility na straně kapitálu a z jeho zisků bude mít nakonec prospěch i strana práce.

Neoliberální přístup ke globalizaci kalkuluje, ostatně jako vždy v minulosti, chybně. Neregulované lokální trhy od počátku vytvářely nerovnosti, které se následně musely odstraňovat ne-ekonomickými (mimotržními) prostředky. V moderní době pak v rámci instituce národního (sociálního) státu. Současná ekonomická globalizace, tedy ekonomika vymknutá z národního politického a sociálního rámce v důsledku liberalizace kapitálu, rovněž neodstraní nerovnosti způsobené vlastní dynamikou. Neoliberální přístup ke globalizaci veden heslem „nechat trhy“, tak jen reprodukuje a prohlubuje přirozeně vzniklé nerovnosti na globální úrovni.

Za pozornost stojí, že ekonomická globalizace, navzdory ohromným možnostem, které globální propojování světových trhů a ekonomik přináší, produkuje ve světovém měřítku nižší ekonomický růst, než tomu bylo ve světové ekonomice zasazené do systému relativně izolovaných národních ekonomik (hlavně v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století). Přitom právě v tehdejší době docházelo v národním i globálním měřítku k znatelnému růstu v životní úrovni a není bez zajímavosti, že nejvíce v těch zemích, které mezi předpoklady ekonomického růstu zahrnuly i relativně velkorysou sociální politiku (skandinávské země). Pozitivní zkušenosti se „sociální“ regulací trhů v národním rámci tak jen podtrhují nutnost jejich obdobné regulace v globálním rámci.

Ekonomická globalizace umožňuje stále rozsáhlejší přesuny bohatství ve prospěch kapitálu a kapitálově vyspělých zemí a následkem toho způsobuje velký růst bohatství úzké elity na úkor chudnoucí většiny. Ve vyspělých zemích způsobuje ekonomická globalizace následkem nerovnováhy mezi kapitálem a prací vznik staronových forem moci spojených s tíživými druhy závislosti i odcizení. Lidé začínají pociťovat, že kapitál nad nimi opět získává neomezenou moc, že jejich životy jsou podřízené anonymním tržním silám, proti kterým mají jen malé prostředky obrany. Tlaky na růst produktivity práce na základě znehodnocování tradičních sociálních standardů, včetně propouštění z práce, reprodukují hromadnou nezaměstnanost. Zostřují se jak rozpory mezi zvýhodňovanými a znevýhodňovanými společenskými skupinami uvnitř jednotlivých států a národních společností, tak rozpory mezi bohatými a chudými státy a prohlubuje se polarizace mezi bohatstvím a bídou.

Dochází také ke zostření globálních problémů, které již existovaly. K těmto problémům patří nezvládnutá populační exploze v zemích Jihu a naopak stárnutí a počínající vymírání obyvatelstva ve vyspělých zemích. Narůstají velkoměsta zejména v rozvojových zemích, tzv. slumová urbanizace, která způsobuje sociální deprivaci. Zpomaluje se tempo rozvoje, u nejchudších národů se někdy dokonce rozvoj obrací v úpadek, zejména u ženské části populace a u nastupujících generací.

Neoliberální přístup ke globalizaci žene svět do ekonomických krizí. Zostřuje se globální rozpor zejména mezi bohatým Severem a chudým Jihem a dochází k jeho eskalaci až po snahy o jeho násilná řešení ozbrojenými konflikty, a to na obou pólech.

O sociálních důsledcích ekonomické globalizace hovoří výmluvně fakta. Denní příjem na obyvatele v 20 nejbohatších zemích je čtyřicetkrát vyšší než v 20 nejchudších zemích. Statistiky OSN uvádějí, že téměř 20 milionů lidí v chudých zemích ročně umírá hlady a na následky snadno léčitelných nemocí. Rozdíly platů mezi zaměstnanci v USA dosahují čtyřistanásobku. V současné době žije ve světě více než miliarda lidí za méně než jeden dolar denně a tři miliardy za méně než dva dolary denně. Na opačném pólu 225 nejbohatších lidí naší planety kontroluje majetek, který se rovná ročnímu příjmu poloviny světové populace. Tři nejbohatší lidé světa mají větší majetek než 600 milionů lidí nejchudších zemí světa.

Socialistická internacionála charakterizovala velký paradox tohoto historického vývoje světa tak, že lidstvo ještě nikdy nemělo tolik možností technicky, ekonomicky i společensky překonávat odvěké neduhy jako nerovnost, hlad, nemoci, nebo nedostatek vzdělání. A ještě nikdy těchto možností tolik nevyužívalo k dalšímu prohlubování těchto neduhů.

Dlouhodobým zdrojem růstu bohatství, které by – za příznivých společenských podmínek – umožnilo překonávání těchto neduhů, je zvyšování produktivity. Pro dlouhodobé soutěžení nejvyspělejších ekonomik světa – „čistě tržní“ ekonomiky USA a vyspělého jádra sociálně tržní Evropské unie – je přitom charakteristické, že po celou éru globalizace až do poloviny devadesátých let dvacátého století dosahovala „plýtvavá sociální“ EU dvojnásobně rychlejšího růstu produktivity práce než USA. Vyspělé jádro zemí EU v polovině devadesátých let dosáhlo v úrovni produktivity přibližně úrovně USA. Je to zřejmě do značné míry tím, že EU přidala k tržní motivaci podniků navíc i motivační sílu sociální soudržnosti, zatímco USA soutěžily především cenovým podbízením, zejména nízkým kursem měny a nízkým daňovým zatížením.

Od poloviny devadesátých let se však USA podařilo urychlit růst produktivity mnohem účinnější a méně nákladnou cestou: rozvojem znalostní revoluce. Proto přistoupila také Evropská unie k rozvíjení těchto kvalitativních faktorů růstu produktivity a na svém summitu v Lisabonu v březnu 2000 vyhlásila svůj program dohnání USA. Nejúspěšněji se to zatím daří zejména malým skandinávským ekonomikám s „velkým sociálním státem“, který posílil svou úlohu při vytváření, osvojování a uplatňování znalostí. Některé vyspělé ekonomiky EU, které jdou neoliberální cestou cenové, zejména daňové konkurence, dosahují hospodářského růstu i zvyšování zaměstnanosti naopak na úkor pomalejšího růstu produktivity a tím i dlouhodobé udržitelnosti své konkurenceschopnosti.

Hlubší příčinou tohoto protikladného vývoje jsou některé závažné společenské konflikty, které s sebou neoliberální přístup ke globalizaci přináší:

Rozpor mezi liberalizací a monopolizací trhů

První závažný konflikt vyplývá z rozporu mezi liberalizací a monopolizací. Na jedné straně dochází k ohromné liberalizaci trhů, která umožňuje jejich propojení ve světovém, globálním měřítku. Padají skoro všechny bariéry mezinárodního obchodu obdobně jako na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Na druhé straně dochází zejména se vznikem multinacionálních společností k takové monopolizaci ekonomik, že dvě třetiny světového obchodu (v USA devět desetin exportu) přímo či nepřímo ovládá několik stovek multinacionálních společností. Světová ekonomika ještě nezažila takovou míru monopolizace. Ta došla nesrovnatelně dál, než jaká panovala na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy světová ekonomika dospěla do monopolního stadia. To znamená, že základní předpoklad a ideál tržní ekonomiky – soutěžní trh – je vytlačen na okraj trhem s „nerovnými“ cenami a s „nerovným“ postavením jednotlivých podniků. Místo soutěžního trhu s rovnými podmínkami pro všechny subjekty je dána volná ruka hrstce multinacionálních společností k uplatnění jejich převahy.

Konflikt mezi liberalizací a monopolizací je dále prohlubován novým, dříve nebývalým jevem, téměř absolutní liberalizací i technickou přemístitelností finančního kapitálu ve zlomku času ve světovém měřítku.

Příliv zahraničního kapitálu z vyspělých do méně vyspělých zemí může za příznivých okolností rozšířit jejich zdroje investování i znalosti a zkušenosti, a tím urychlit jejich technický a ekonomický rozvoj. V soutěži o získání zahraničního kapitálu však dochází k tomu, že se málo a středně vyvinuté země nezřídka podbízejí příslibem nízkých daní, mezd a sociálních výdajů. Navíc nadnárodní společnosti mohou – prostřednictvím svých vnitropodnikových „celosvětových“ cen – repatriovat nejen zisk, ale i daně či jiné nákladové položky. Z globálního hlediska vede celý tento vývoj k výsledku, který je asymetricky posunut ve prospěch vyspělejší země, odkud přichází kapitál.

Absolutní přemístitelnost kapitálu umožňuje také mnohonásobně rychlejší růst kapitálových toků než světové produkce i obchodu. Ve svých důsledcích to vede k odpoutání kapitálových toků od toků zboží, služeb i fyzického kapitálu, takže - podle odhadů z konce dvacátého století – jde z devadesáti procent o spekulativní transakce. Důsledkem je i tendence k odpoutání kursů měn od trhů zboží a služeb – kursy jsou stále více ovlivňovány kapitálovými trhy a ztrácejí schopnost vytvářet rovnováhu běžného účtu platební bilance.

Dvojí metr liberalizace

Druhý, neméně závažný konflikt vyplývá z toho, že při liberalizaci světového obchodu je uplatňován dvojí metr. Méně rozvinuté země jsou nuceny k předčasné liberalizaci v rozporu se zkušenostmi posledních dvou století – Evropy i Ameriky v devatenáctém století a západní Evropy, Japonska i „asijských tygrů“ po druhé světové válce. Tyto zkušenosti potvrdily, že země podstatně zaostávající v produktivitě potřebují dočasnou ochranu svého trhu zejména k osvojení technicky a technologicky složitějších výrob na úrovni srovnatelné s vyspělou konkurencí. Při předčasné liberalizaci zahraničního obchodu však okamžité konkurenceschopnosti mohou dosáhnout především extrémním cenovým podbízením – mimořádně nízkými mzdami i daněmi a zejména extrémně nízkým kursem měny. Obdobně i podbízením v pracovních podmínkách. Tento postup byl vnucen i pro deregulaci latinskoamerických ekonomik a pro tržní transformaci postkomunistických ekonomik. K tomu byl přijat tzv. Washingtonský konsensus, doktrína ministerstva financí USA a Mezinárodního měnového fondu. Tato doktrína byla prosazována i představiteli nejvyspělejších zemí (G 7). Tento postup na jedné straně vytváří gigantické přerozdělování výsledků z méně vyspělých do vyspělých zemí. Na druhé straně to vyspělým zemím přináší ztrátu cenové konkurenceschopnosti. Kapitál na to má svou odpověď. Buď stěhovat podniky do rozvojových zemí s extrémně nízkou mzdou, nebo je nechat pracovat v metropolích s obdobnou mzdou a pracovními podmínkami jako v rozvojových zemích. To přináší extrémní polarizací bídy a bohatství nejen mezi Jihem a Severem, ale i „uvnitř“ Severu. Vyspělé země přitom bez okolků uplatňují svůj protekcionismus zejména v jednodušších výrobách, kde by jim méně vyspělé země mohly snáze konkurovat. Místo toho, aby postup liberalizace zahraničního obchodu dával méně vyspělým zemím čas na přizpůsobení, je naopak zesilována převaha vyspělých zemí.

Nerovnoměrný vývoj znalostní revoluce

Třetí konflikt vyplývá z nerovnoměrnosti vývoje znalostní revoluce. Na jedné straně tato revoluce vede k historicky ojedinělému technickému skoku. Její nervovou soustavou je vznikající globální informační a komunikační infrastruktura, rozvíjejí se nové vědní obory, nové technologie, nové výrobky a celá nová odvětví. Přesto je to patrně teprve počátek dlouhodobých, ještě převratnějších změn. Tato revoluce může otevřít cestu ke zcela novému typu technického rozvoje a nové ekonomiky, náročné na znalosti, ale málo náročné na omezené výrobní faktory – půdu, práci, kapitál. Vznikají předpoklady zásadního zvýšení úlohy „mozků“ na vlastnictví, rozhodování a zisku podniků. Tato revoluce zvyšuje nároky na intelektualizaci člověka jako výrobního činitele i jako spotřebitele. Vstupujeme do epochy společnosti znalostí, v níž odvětví intelektualizovaných služeb budou rozhodující. Na druhé straně tato revoluce se zatím plně rozvíjí jen v několika nejvyspělejších zemích a prohlubuje tak propast mezi výsledky zemí, jejichž konkurenceschopnost se zakládá na cenovém podbízení a těmi, které jí dosahují kvalitativními, znalostními faktory zvyšování produktivity. Kromě toho bohaté společnosti Severu spravují 90 % světových patentů, přičemž ochrana těchto patentů zvyšuje cenu technického a technologického importu do chudých zemí a prohlubuje tak technologickou propast v samém srdci globálních nerovností.

Ekonomická globalizace versus sociální stát

Čtvrtý konflikt vyplývá z rozporu mezi naléhavou potřebou účinné regulace globálního trhu i potřebou posílení sociální spravedlnosti a solidarity na jedné straně a rostoucími tlaky na omezování úlohy národního státu na druhé straně.

Na jedné straně se zvyšuje potřeba regulovat globální trh zejména v uvedených případech, kdy selhává. Znalostní revoluce i globalizace současně výrazně zvyšují výdaje na nové civilizační výzvy - na vědu a výzkum, na rozšiřování vzdělávání, na prodlužování lidského života, na technologickou revoluci ve zdravotnictví a na ekologii. Soudobá globalizační individualizace člověka v intencích sociálního darwinismu oslabuje i rodinu a její vnitřní solidaritu a zvyšuje závislost handicapovaného jedince na širší společenské solidaritě.

Na druhé straně dochází navzdory tomu naopak k oslabování jak regulační, tak solidární úlohy národního státu. Ekonomika se globalizovala, zatímco politika převážně zůstává v národním rámci. Jsou také dále oslabovány možnosti solidární úhrady uvedených zvyšujících se nákladů národním státem. Jsou oslabovány jednak daňovými úniky globálního kapitálu do daňových rájů a jednak rostoucím tlakem nadnárodních korporací a finančních skupin i neoliberálních ekonomů a politiků na snižování daní. Tím je vytvářen dodatečný, zesilující tlak na schodkovost solidárního financování a tím konec konců tlak na privatizaci těchto činností. Je to vlastně tlak na privatizaci a pohlcení sociálního státu.

Specifickým rysem České republiky a dalších nových členských zemí EU ze střední a východní Evropy je, že v nich různé fáze tohoto vývoje – dovršení tržní transformace ekonomiky a restrukturalizace podnikové sféry, přiblížení ekonomické úrovni EU, znalostní revoluce i nápor na privatizaci sociální sféry – probíhají v podstatně kratší době a s podstatně omezenější ekonomickou pomocí EU než při jejím dřívějším rozšiřování, což může být zárodkem sociálních pnutí. Proto politika České republiky nemůže pouze napodobovat politiku vyspělých zemí, ale musí ke společnému cíli hledat také specifické přístupy. Hlavním úkolem však není pokoušet se izolovaně uskutečnit vlastní nacionální cestu, ale podílet se na utváření společného - jednak evropského a jednak světového - pojetí ekonomiky a sociálního zabezpečení. Začlenění ČR do sociálního modelu Evropské unie má proto velký význam pro současný a budoucí vývoj České republiky. ČR to umožňuje podílet se na evropském sociálněekonomickém systému, který může rovněž pozitivně ovlivňovat globalizační procesy v současném světě. Tímto způsobem může nejen prospět občanům České republiky, ale také pomáhat méně rozvinutým zemím, které se potýkají s problémy hladu a snadno léčitelných nemocí, jež se u nás již dávno vyřešily.

3.1.2. Politický a multikulturní deficit

Další deficit v současné době vyplývá z rozporu mezi naléhavou potřebou politického překonání výše zmíněných a dalších rozporů účinnou kontrolou a regulací v novém právním řádu. Rozšiřováním neregulovaného trhu a posilováním vedoucí síly nadnárodních korporací v něm se však zužuje okruh možností politického – demokratického nebo jiného legitimního – rozhodování v rámci národního státu. Nové nadnárodní (regionální či kontinentální a globální) instituce, které by demokratické nebo jiné legitimní uspořádání byly schopny zajistit, přitom ještě nejsou dostatečně rozvinuty, nebo k tomu nejsou ochotny.

Z historického hlediska je zřejmé, že projekt demokratického právního státu se doposud rozvíjel ve formě národního státu, který se vyznačoval vnitřní a vnější suverenitou, jež byla založena na propojení teritoriálně vázané suverénní státní moci s teritoriálně vázaným tržním národním hospodářstvím. Sociální forma demokratického právního státu byla založena na právní regulaci tržního národní hospodářství. Tato cesta byla zdrojem bohatství národa a zprostředkovaně umožňovala zajistit značný růst životní úrovně, omezení sociálních rozdílů a začlenění občanů do procesů demokratického rozhodování. Tato historicky jedinečná a křehká symbióza tržního hospodářství a sociálně orientované demokracie se však v procesech globalizace rozpadá, neboť globalizace má destruktivní důsledky na vnější a vnitřní suverenitu dnes už téměř jen formálně suverénních národních států. Prostřednictvím postupující ekonomické globalizace se původní teritoriálně vázané tržní národní hospodářství stává součástí globálních trhů a politika se přizpůsobuje imperativům globální konkurence, které zatím nebyla schopna ovlivnit, a to i v sociálních systémech společnosti. Právně regulovaná státní moc tím ztrácí nástroje uskutečňování sociální politiky, neboť je nucena přizpůsobovat se podmínkám globální konkurence i s ohledem na utváření sociálního systému společnosti. Demokratické společenství, které se historicky vytvořilo v rámci teritoriálně vázané formy národního státu, tak postupně přichází o možnost samostatně utvářet podmínky svého vlastního života. Dochází k omezování demokracie.

Obecně vzato, nadnárodní finanční kapitál, rozhodující síla ekonomické globalizace, se vymaňuje z politických a právních pout národního státu. Ekonomika se globalizovala, zatímco politika a právní řád převážně zůstává v národním rámci. Jsou tak ohroženy podmínky, na nichž až dosud spočívala evropská sociální demokracie. Ta se zrodila v národním rámci a utkala se s národním kapitálem v národním boji proti selhávání trhu a za sociální práva. Prosazovala a uskutečňovala reformy, včetně vytvoření sociálního státu, regulujícího trh a omezujícího sociální nespravedlnost. Takový pořádek je nyní napadán nadnárodním finančním kapitálem naší epochy.

V tomto zúženém prostoru je demokratické zřízení navíc oslabováno zneužíváním masově mediálních technologií a jejich nekontrolovanou mocí, která posiluje hrozbu mediokracie, a to i na globální úrovni. Lze tedy říci, že národní státy se v éře globalizace v nemalé míře přestávají řídit demokraticky a sociálně a podřizují se diktátu trhů.

Demokratický deficit je posilován také neokonzervativními, nacionalistickými a rasistickými reakcemi na současnou zvýšenou míru kontaktů a střetů lidí z odlišných kultur. V rámci národního státu se tento problém postupně řeší realizací modelu, který umožňuje soužití většinové populace s příslušníky nejrůznějších národů a kultur, tj. menšin, které tvoří zejména skupiny přistěhovalců, původního obyvatelstva a dočasně usedlých cizinců. Mohlo by se zdát, že se tyto multikulturní otázky netýkají České republiky, neboť v současné době patří české země v porovnání ze zeměmi západní Evropy a Severní Ameriky mezi území s poměrně malým počtem lidí z odlišných kulturních zázemí. Nicméně také na našem území se zvyšuje počet příslušníků skupin obyvatelstva, které mají odlišné kulturní zázemí (rómské, vietnamské, ukrajinské a další menšiny, pro něž se ČR stává atraktivní zejména prostřednictvím svého vstupu do EU).

Nedostatek integrace minorit do společnosti s sebou přináší problém přehlížení nebo vylučování těchto skupin obyvatelstva z účasti na demokratickém životě společnosti. Integraci však brání zmiňované vlny nacionalismu a rasismu, jimž mohou podléhat zejména vrstvy nezaměstnaných a špatně placených. Toho v rostoucí míře zneužívají populistické, nacionalistické a fundamentalistické ideologie a hnutí k destabilizaci demokratických systémů a k zadržování integračních trendů, které jsou nezbytnou podmínkou aktivního politického řešení globalizačních rozporů.

Vztah mezi většinovou populací a menšinami na území jednoho státu ovšem nevyčerpává vztahy mezi lidmi z odlišných kultur. Dalším a patrně významnějším druhem interkulturního styku je vztah mezi jednotlivými kulturními skupinami, které přesahují hranice jednoho státu. V globálním měřítku se můžeme setkat jak se stále silnější komunikací a vzájemným uznáním mezi lidmi z odlišných oblastí, tak také se stále vyhrocenějšími nerovnostmi mezi Severem a Jihem a narůstajícími válečnými a teroristickými konflikty. Nicméně mnoho obyvatel USA a dalších západních zemí si konfliktní stránku interkulturního styku uvědomilo až prostřednictvím teroristických útoků na světová obchodní a vojenská centra 11. září 2001.

Jednotlivci, různé skupiny osob i celé národy se často cítí být kulturně zneuznáni současným ekonomickým a politickým uspořádáním mezi jednotlivými částmi světa. Je evidentní, že eskalující ekonomické nerovnosti mezi jednotlivými oblastmi harmonické soužití mezi nimi neumožňují. Nedostatečné řešení tohoto problému vytváří stupňující se napětí mezi bohatým Severem a chudým Jihem a napomáhá formování světa. Extrémní chudoba, absence základní zdravotní péče, nedostatečný přístup k základnímu vzdělání, šíření HIV/AIDS a dlouhodobě neřešené politické problémy jsou faktory, které vytvářejí živnou půdu pro radikální, extrémistické a dokonce teroristické jednání. Také Vysoký panel OSN zdůraznil nutnost odstraňovat kořeny ozbrojených konfliktů a poukázal na potřebu propojit boj proti extrémní chudobě s bojem proti novým bezpečnostním hrozbám.

3.1.3. Ekologický deficit

Třetím deficitem současného nadnárodního řádu je stále více nadnárodně provázané ohrožování životního prostředí, které se transformuje do globálního ohrožení planety Země jako celku. Ekonomická globalizace, která jednostranně a nekontrolovaně upřednostňuje ekonomický růst před ostatními růstovými faktory (sociálními, politickými, kulturními, bezpečnostními a environmentálními) naráží zásadním způsobem na limity zdrojů a podmínek života. Mezi hlavní problémy patří vyčerpání stratosférického ozónu, globální oteplení, skleníkové plyny a ztráta biodiversity.

Zrychlují se rovněž procesy ničící biosféru, znečišťování moří, ničení tropických pralesů a biofondu planety, ubývání zdrojů pitné vody, zrychleného čerpání neobnovitelných zdrojů a krize odpadového hospodářství.

Zásadními celosvětovými ekologickými problémy, na nichž se shoduje OSN a OECD, jsou znečištění životního prostředí ze zemědělství, neudržitelné drancování vod rybolovem, emise skleníkových plynů, emise z automobilové a letecké dopravy, produkce komunálních odpadů, ztráta biologické rozmanitosti, rozlohy tropických pralesů, ohrožení kvality podzemních vod či znečištění kvality ovzduší ve městech.

Česká strana sociálně demokratická se plně shoduje se stanoviskem OSN vyjádřeným ve zprávě jejího generálního tajemníka Kofi Annana v roce 2000 při přípravě Summitu tisíciletí, že ekologická krize, které čelíme, vznikla z takových příčin, jako je chudoba, lhostejnost a chyby při řízení; předpokládá se, že závažná ekologická překvapení svět ještě čekají. Proto je nezbytné přijmout okamžitá opatření v oblasti klimatické změny, vodního hospodářství a ochrany půdy a biodiversity.

Není možné nadále plýtvat neobnovitelnými zdroji a celosvětově devastovat životní prostředí. Takovýto neudržitelný trend má následky ve zkracování délky života obyvatel v rozvojových, ale i rozvinutých zemích. Na celém světě se snižuje kvalita vod, znečišťuje se nadále ovzduší, odpady se recyklují v minimální míře a stále roste podíl chemikálií užívaných v zemědělství, které neodvratně ničí půdu.

Roste množství přírodních katastrof, které mají za následek nesčetné lidské oběti a nevyčíslitelné materiálové škody. Je prokazatelné, že jednou z hlavních příčin těchto tragédií je globální oteplování v důsledku zvýšené produkce skleníkových plynů. Nedostatečně je kontrolována existence zdravotně rizikových chemikálií v potravinách a dalších výrobcích. Ubývá světové fauny a flóry. Bohatý Sever řeší často své problémy v ochraně životního prostředí na úkor rozvojových zemí, kde dochází k devastaci přírodního bohatství.

Klíčem k řešení těchto problémů jsou nové impulsy k omezování plýtvání energií a materiálem, ke kterému dochází na celosvětové úrovni. Je nezbytné podporovat zavádění inovací a moderních technologií, které produkují méně zplodin a odpadů a současně jsou méně energeticky a materiálově náročně. Zavedení těchto technologií přináší větší produktivitu a snižuje provozní výdaje. Tyto technologie jsou již dostupné ve většině průmyslových odvětví; problémem je neochota nadnárodních společností je zavádět do výroby, protože tyto investice jsou finančně náročné, krátkodobě snižují zisk a mohou vést k zániku řady dodavatelů či odvětví.

Přestože existuje Program OSN pro životní prostředí (UNEP) a speciální fond na financování projektů na ochranu životního prostředí či Komise OSN pro udržitelný rozvoj, je současný trend vývoje světového životního prostředí neudržitelný. Některé nejrozvinutější země, upřednostňují růst neomezené spotřeby, zakonzervování současných výrobních postupů a ochranu tradičních odvětví na úkor ochrany životního prostředí a kvality života většiny obyvatel naší planety.

Evropská unie a všechny její členské státy podporují celosvětovou solidaritu a snahu vyřešit globální problémy životního prostředí. Cestou k tomu by bylo i zvýšení účinnosti úmluv OSN v oblasti životního prostředí, větší finanční a expertní účast nejrozvinutějších zemí světa – za účasti USA – při řešení globálních ekologických problémů. To je podmínka nezbytná k tomu, aby bylo zastaveno pokračování devastace přírody, prohlubování chudoby a snižování kvality života.

Česká strana sociálně demokratická společně s dalšími zeměmi Evropské unie vyvine maximální úsilí, aby celosvětová ochrana životního prostředí byla prioritou aktivit OSN, a aby byla podporována také všemi rozvinutými zeměmi světa. Jedním z nezanedbatelných možných zdrojů k financování projektů na ochranu životního prostředí je důsledné prosazení principu znečišťovatel platí v celosvětovém měřítku. Je nezbytné zavázat nadnárodní společnosti, aby nesly svůj díl odpovědnosti a prosadit kupř. zdaňování čerpání přírodních zdrojů. Tak vzniknou dodatečné zdroje a prostředky k financování projektů na ochranu životního prostředí.

3.1.4. Bezpečnostní a obranný deficit

Česká republika je v současné době konfrontována s bezpečnostními hrozbami, které ohrožují nejen ji, ale také její spojence v Evropské unii a NATO i západní civilizaci jako celek. Těmito bezprostředními hrozbami jsou mezinárodní terorismus, státní i nestátní ozbrojené intervence v rozporu s mezinárodním právem, šíření zbraní hromadného ničení, existence nestabilních a rozvrácených států, vnitřní a regionální konflikty. Způsob řešení bezpečnostních problémů světa musí být multilaterální neboť unilaterální cesta představuje značné riziko.

Kromě uvedených hrozeb existuje však i široké spektrum sílících hlubších hrozeb, jako jsou např. sociálně-ekonomické hrozby (extrémní chudoba), působení organizovaného zločinu (a jeho prorůstání do politiky), politická kriminalita, technologické katastrofy, environmentální hrozby (globální oteplování), růst nacionalismu a fundamentalismu, zranitelnost informační infrastruktury, zranitelnost finančních trhů apod.

Česká strana sociálně demokratická si uvědomila fakt, že těmto hrozbám může Česká republika efektivně čelit pouze jako platný člen nejvýznamnějších politických a bezpečnostních organizací v transatlantickém prostoru, kterými jsou Evropská unie a Severoatlantická aliance. Po dosažení členství v NATO (1999) uzavřel vstup do EU (2004) vnější rozměr transformačního období a změnil postavení ČR v politickém a bezpečnostním prostředí Evropy de-iure.

Nyní nastala doba, v níž postrádáme složitější zakotvení v nových podmínkách de-facto, což znamená skutečné potvrzení významu obou těchto organizací a růst možností aktivně usměrňovat jejich rozvoj. Dochází k výrazné dynamice vývoje obou organizací, která je reakcí na nové situace, jejichž symbolem se staly teroristické útoky v USA, Španělsku, Rusku, na Blízkém východě a v Asii a okupace Iráku. NATO se postupně transformuje a EU stále více získává i vlastní „vnější“ bezpečnostní rozměr, jehož projevem je posilování a rozvoj evropské bezpečnostní a obranné politiky.

3.2. Vize globální spravedlnosti

Rekonstrukce sociálního státu v globálním věku

Globalizace je historicky otevřeným procesem, který staví před všechny politické síly naléhavou otázku, jaký postoj k ní zaujmout a jak na ní reagovat. Současné politické spory v celém západním světě se především koncentrují na problém funkčnosti sociálního státu. Toto téma má pro sociální demokracii zásadní význam. Její dějiny jsou těsně spjaty s rozšířením a upevněním instituce sociálního státu, do něhož sociální demokracie vtiskla své představy o „dobrém“ životě. Obecně lze říci, že na sociálním státu, na jeho udržení, rozvoji a rekonstrukci v globálním věku je založena legitimita sociální demokracie jako politického hnutí.

Nacionalistické stanovisko vychází z iluze, že je možné vystoupit z procesů globalizace bez destruktivních následků pro ekonomický a sociální systém vlastního politického společenství.

Naopak neoliberální představa chápe postupující globalizaci jako nezadržitelný proces, jehož nejistotám a hrozbám se má politika – včetně nezadržitelného rozkladu sociálního státu – i jednotlivec pasivně přizpůsobovat a spoléhat především na působení trhu a vydávat se mu na pospas. Přestože hlásá nutnost pasivního přijímání procesu globalizace s veškerou jeho rozporností, ve skutečnosti cíleným oslabováním úlohy státu projevuje velkou aktivitu při uvolňování cesty pro své asociální pojetí globalizace. Lidem nenabízí slibnou vizi budoucnosti. Jinak tomu ani nemůže být, neboť trh sám o sobě nezajistí plnou zaměstnanost, ani nebude hledat cesty ke snížení vysoké míry nezaměstnanosti, nepostará se o udržitelný rozvoj nebo o sociální spravedlnost. Trh sám o sobě nedává rovnou příležitost intelektualizaci člověka, kvalitě a prodlužování jeho života, kvalitě jeho zdraví a životního prostředí. Trh sám o sobě nevyřeší problémy, plynoucí z ekonomické nerovnosti mezi Severem a Jihem. Trh sice prokázal a nadále prokazuje svoji motivační sílu, výkonnost a svůj význam, je však pouze nástrojem, a nikoliv samoúčelným cílem. Jeho pozitivní účinky lze uchovat, ba dokonce znásobit, jen v příslušném regulačním, institucionálním rámci zaručujícím vzájemnou interakci s politickými, sociálními, kulturními a environmentálními kritérii lidského rozvoje.

Sociální demokracie nechce globalizaci ignorovat a zadržovat jako nacionalisté. Ale nechce ji ani ponechat v rukou neoliberální představě tržního rozkladu sociálního státu. Sociální demokracie chce globalizaci „osedlat“ a získat do služeb člověka. Její přístup vychází z toho, že je možné a potřebné ji usměrňovat. Sociální demokracie proto považuje za nutné využít možnosti, které globalizace poskytuje, a zároveň účinně vystupovat proti hrozbám, které ji provázejí.

Sociální demokracie chce proměnit současnou neoliberální globalizaci v globální spravedlnost. Odmítá svět, v němž se za pokrok považuje nekontrolovaná vláda trhu. Dosavadní historické zkušenosti ukazují, že selhaly a opakovaně selhávají obě krajní cesty – jak „čistě tržní“, tak „centrálně plánovaná“ ekonomika. Pro dosažení vyšší produktivity jako hlavního předpokladu nové společnosti – společnosti znalostí – i pro její další rozvoj může být úspěšná především modernizovaná sociálnětržní ekonomika, založená na smíšené, harmonicky vyvážené úloze státu a trhu, a to zejména při regulaci trhu, při rozdělování a přerozdělování jeho výsledků včetně rozvíjení veřejných služeb i ve využívání plurality vlastnických forem kapitálu, včetně harmonického partnerství veřejného a soukromého sektoru.

Míra a tvar tohoto „vyvažování“ se musí historicky vyvíjet, protože se budou měnit i hlavní „hnací“ síly a faktory růstu produktivity a ekonomiky. Ve vznikající společnosti znalostí v globalizovaném světě se kyvadlo vyvážené úlohy „neviditelné ruky trhu“ a „viditelné ruky státu“ bude spíše opět posunovat ke zvýšení úlohy viditelné ruky státu, a to zejména na nadnárodní (nadstátní) úrovni, protože trh v mnohém selhává již nejen na národní, ale stále více na nadnárodní, globální úrovni.

Při zvyšování produktivity budou vedle kapitálu stále větším výrobním faktorem znalosti a tím bude v podnicích narůstat, vedle vlastníků kapitálu, také úloha vlastníků znalostí. Sociální demokracie bude proto prosazovat zvyšování spoluúčasti také zaměstnanců – vlastníků znalostí – i při rozhodování a rozdělování výsledků.

Sociální demokracie bude prosazovat úlohu sociální spravedlnosti a solidarity proti individuálnímu nákladu a výnosu tak, aby dlouhodobě byla překonávána současná prohlubující se polarizace mezi bohatými a chudými – sociálními skupinami i zeměmi – a aby nepřerůstala i do vzdělávání nebo do péče o zdraví člověka či o důstojné stáří.

Sociální demokracie varuje před stávajícím vývojem globalizace. Vyslovuje se pro kontrolu a regulování globalizačních procesů, které by neměly sloužit jen potřebám těch nejsilnějších. Protože je takováto snaha nad síly jednotlivých států, snad s výjimkou těch největších, klade důraz na mezinárodní spolupráci. Smíšené působení státu i trhu a regulace i solidarita na základě soustředěného, dlouhodobého a programově zaměřeného úsilí též na nadnárodní, nadstátní úrovni je ve společném zájmu všech zemí světa. Jedině tak lze usilovat o odvrácení hrozby katastrofického vývoje.

3.2.1. Prosperita a sociální spravedlnost

Sociální demokracie vychází z toho, že globalizace může posunout svět k prosperitě. Přínosná však může být jedině v případě, že národní státy, jejich integrační seskupení, mezinárodní organizace i občanské společnosti dokáží aktivně čelit zřetelnému deficitu chápání sociálních potřeb společnosti. Předpokladem je překonat nekritickou představu o zisku jako výlučném kritériu společenského rozvoje a přestat jej necitlivě aplikovat v ne-ekonomických oblastech společenského života. Vyhlídka na zisk má nezastupitelný motivační význam, nesmí se však vymknout kontrole. Kontrola ekonomiky veřejnou mocí je proto podmínkou rozvoje pozitivních stránek globalizačního procesu.

Vytvoření účinných nástrojů pro regulaci globalizace, zejména pro regulaci globálních kapitálových toků a nadnárodních korporací, je stále naléhavější potřebou nejen na národní úrovni, ale zejména i na dvou dalších úrovních – především na úrovni regionální (kontinentální) a v podmínkách rovnováhy postupně se vytvářejícího multipolárního světa i na úrovni celosvětové.

Výzvám globalizace bezprostředně aktivně čelí především regionální integrační seskupení států jako EU, ASEAN a MERCOSUR, ale obdobně i největší státy, USA, Čína, Rusko, Indie, Japonsko aj. Přispívají tak k souběžnému procesu regionalizace a vytváření multipolárního světa. Nejdále dospěla v tomto směru Evropská unie, která vypracovala programy směřující k využití pozitivních přínosů globalizace a angažuje se při hledání účinných odpovědí na globalizační výzvy v mezinárodním měřítku.

V tomto rámci působí aktivně také česká sociální demokracie. Považuje za nezbytné, aby se k řešení aktuálních otázek globalizace přistupovalo komplexně: aby se na jedné straně urychleně realizovala opatření, na nichž se mezinárodní společenství již shodlo, a aby se do nich Česká republika aktivně zapojila; a na druhé straně byly postupně prosazeny zásadní reformy, které omezí negativní důsledky globalizace.

Česká strana sociálně demokratická bude také důsledně usilovat o to, aby se mezinárodní nevládní organizace (Organizace spojených národů, Světová obchodní organizace, Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) transformovaly a přijaly účinná opatření k regulování negativních stránek globalizačních procesů. Požaduje, aby byly plněny již schválené programy, zejména program OSN snížit do roku 2015 světovou chudobu na polovinu (obsažený v Deklaraci tisíciletí).

Považuje také za potřebné na mezinárodních fórech i v jednotlivých státech co nejdříve projednat a přijmout opatření na základě návrhů Světové komise o sociálním rozměru globalizace z února 2004. Dále se staví za rozšíření mezinárodní iniciativy pod názvem „Globální dohoda“ z roku 2000 (Global Compact), která sdružuje velké nadnárodní společnosti, agentury OSN, zástupce odborů a organizací občanské společnosti s cílem podporovat principy v oblasti lidských práv, práv pracujících, životního prostředí a boji proti korupci. Poznatky z této iniciativy mohou sloužit jako jeden z podnětů pro právní rámec spravedlivé globalizace na mezinárodní i národní úrovni.

ČSSD ve svém programu vychází z toho, že existující mezinárodní organizace je třeba nejen posilovat, ale též reformovat do podoby, umožňující spoluvytvářet a garantovat nový světový řád založený na principech legitimity, lidských práv, multikulturního uznání, sociální spravedlnosti, solidarity a ekologické udržitelnosti rozvoje.

Pokud jde o reformní a regulační opatření v rámci mezinárodního společenství, česká sociální demokracie bude usilovat zejména o realizaci následujících kroků:

• Vytvořit v rámci OSN Bezpečnostní radu pro ekonomiku, společnost a životní prostředí, která by koordinovala udržitelný rozvoj.
• Reformovat brettonwoodský systém finančních organizací OSN (Mezinárodní měnový fond a organizace Světové banky) s cílem vytvořit světovou finanční organizaci s regulačními pravomocemi, která by zajistila průhlednost finančních trhů při dodržování dohodnutých pravidel chování.
• Prosazovat posílení role Evropské unie a největších zemí Jihu v reformovaných mezinárodních finančních institucích, zvláště v Mezinárodním měnovém fondu a v organizacích Světové banky s cílem zvýšit jejich úlohu při předcházení a zvládání finančních krizí.
• Vytvořit globální systém regulace hospodářské soutěže ke kontrole nadnárodních korporací a vymezit jejich ekologické a sociální závazky.
• Vytvořit globální daňový systém, který by napomáhal omezení negativních důsledků globalizace. Jde zvláště o zavedení daně, zatěžující měnově spekulační transakce a vyčerpávání neobnovitelných zdrojů.
• Blokovat a postupně likvidovat tzv. daňové ráje.
• Zvýšit roli Mezinárodní organizace práce tak, aby vedla svět k mezinárodnímu veřejnému sociálnímu řádu, který by vytvářel předpoklady postupného přechodu ke společnosti znalostí a k plné zaměstnanosti na všech kontinentech.
• Realizovat mezinárodní programy financování rozvoje chudých, rozvojových zemí, jejich oddlužení a zajištění volného nediskriminačního přístupu jejich zboží na světové trhy. Vytvořit mezinárodní fond pro financování nejnaléhavějších potřeb rozvojových zemí, např. pro pomoc obyvatelstvu ohroženému hladomorem v krizových oblastech, pro boj proti AIDS.
• Zavést přísnou evidenci a vysoké globální zdanění obchodu se zbraněmi, reformovat vojenské rozpočty s cílem zefektivnit vojenské výdaje, zvýšit boj proti mezinárodnímu zločinu a terorismu a postupně vytvářet svět bez válek.

Sociálnědemokratické hnutí má předpoklady, aby se stalo hlavní politickou silou, která zformuluje politiku k účinnému usměrnění globalizačních procesů a k utváření globální spravedlnosti v 21. století. Sociální demokracie 21. století musí nabídnout nejen ekonomickou, ale též demokratickou a sociální vizi světa, do něhož vstupujeme: vizi globální spravedlnosti. Vychází z poznání, že existuje spojitost mezi prosperitou jednotlivých zemí a obecnou úrovní demokracie a lidských práv, sociálním zabezpečením a vzděláním lidu. Proti dominujícímu neoliberálnímu „nepořádku“ musí proto sociální demokraté formulovat a postupně prosazovat světový ekonomický, sociální, politický, multikulturní, ekologický a bezpečnostní „řád“.

Snahám o oslabování nebo i opouštění zásad sociálního státu na národní úrovni musí sociální demokracie aktivně čelit rozvíjením jeho zásad na více úrovních: na rovině lokální, národní, kontinentální a globální.

3.2.2. Globální vládnutí a multikulturní řád

Vize globální spravedlnosti obsahuje také politickou a multikulturní stránku. Ta se odvíjí z představy, že budeme dosavadní světový systém, který je prozatím založen na mezinárodním právu vytvářeném stále slabšími suverénními státy, postupně přeměňovat na světový systém, který by měl být multikulturně uspořádán, založen na světoobčanském právu a vybaven globální legitimitou.

Musíme vyjít z kritického zhodnocení současného stavu nadnárodní situace, v níž se rozmanitým způsobem spojují různorodé společnosti v nedobrovolné rizikové společenství, jehož přežití je odkázáno na vzájemné uznání a spolupráci. Musíme najít odpověď na otázku, jak uspořádat stále závislejší národní státy a zároveň jak zamezit podkopávání základních předpokladů mezinárodního práva, neboť spolu s oslabováním faktické suverenity jen formálně suverénních národních států se hroutí ostré hranice mezi vnitřní a vnější politikou i v ekonomicky nejsilnějších státech a jednotlivé společnosti postupně ztrácejí schopnost samostatně určovat podmínky reprodukce svého vlastního života.

Náznaky této odpovědi se již objevují v určitých pozitivních reakcích na současnou situaci. Na jednotlivých kontinentech se postupně vytvářejí základy zesílených kontinentálních vazeb prostřednictvím komunikace, vzájemného uznání a spolupráce (analogicky s jednotlivými etapami sjednocování evropského kontinentu), které teprve mohou vytvořit reálnou mocenskou základnu pro žádoucí politiku lidského společenství v celosvětovém měřítku (na rovinách lokálních, národních, regionálních nebo kontinentálních a na rovině globální). Teprve tato reálná mocenská základna vzájemně obohacujícího styku mezi různorodými politicko-právními a ekonomicko-sociálními regionálními a kontinentálními režimy by mohla vytvořit podmínky pro právní a politické zkrocení imperativů globálního trhu a pro zmírnění jeho destruktivního působení na rozdílné regiony a kontinenty světa.

Takovýmto způsobem by bylo možné přenést určitý institucionální rámec pro demokratické rozhodování v západních zemích z národní na nadnárodní rovinu. Evropská unie se přitom stává prototypem tohoto druhu nadnárodního projektu na kontinentální rovině. Neznamená to však pouze vytvoření většího regionu a posílení pravomocí jeho centra, ale také uspořádání vyváženého rámce pro víceúrovňové rozhodování od roviny lokální přes rovinu národní a rovinu kontinentální a postupně až na rovinu globální. V tomto projektu bude formování roviny globálního vládnutí do značné míry záležet na naší schopnosti jednak reformovat jednotlivé instituce OSN ve smyslu odstranění dominance velmocí a jednak zvýšit pravomoci těchto institucí.

Vize globálního vládnutí je spjata také s představou multikulturního řádu, který předpokládá respektování lidských práv a úsilí o harmonický vztah mezi příslušníky a národy jednotlivých kultur jak v rámci jednotlivých států, tak i na mezinárodní úrovni. Multikulturní uspořádání v rámci jednoho národního státu je přitom realizací myšlenky prohlubování demokracie. Usiluje o soužití s menšinami, na jejichž práva se ve většině zemí dlouhodobě zapomínalo. Zatímco se tradiční demokratická politika často omezuje na vládu většiny, multikulturní demokratická politika se nespokojuje s přehlasováním a ignorováním hlasů národnostních a jiných skupin obyvatelstva a začleňuje názory a požadavky menšin do realizace politiky. V rámci této politiky se nároky na uznání kolektivních identit minorit mohou transformovat tak, že pro většinovou populaci přestávají být příčinou národnostních, rasových a sociálních nepokojů a mohou se stávat výzvou k životu v multikulturní společnosti, v níž se lidé s odlišným kulturním zázemím mohou vzájemně obohacovat.

Kromě soužití většinového obyvatelstva s menšinami v rámci jednoho státu musíme uspořádávat také a především mezinárodní a mezistátní vztahy mezi lidmi z odlišných kultur. Proto je zapotřebí odstraňovat materiální a kulturní zneuznání marginalizovaných skupin a národů a tím vytvářet podmínky pro legitimní formy vlády ve všech zemích světa. Předpokladem je přitom globální konsensus o lidských právech, který je sice zakotven v celosvětově schválené Deklaraci lidských práv, ale porušován jednotlivými státy. Prvním krokem k soužití lidí z jiných kulturních prostředí v celoplanetárním i evropském měřítku se pak zdá být vzájemné uznání členů většinové společnosti a menšin v rámci západních národních států.

Obecně lze říci, že globalizace s sebou přináší určité naděje globálního politického a multikulturního uspořádání. Česká strana sociálně demokratická chce v tomto novém prostředí přispívat k rozvoji legitimního uspořádání v globálním měřítku a usilovat o posilování demokracie v Evropě a západním světě. Při naplňování těchto cílů je Česká strana sociálně demokratická připravena nadále spolupracovat s Organizací spojených národů, Amnesty International a dalšími institucemi a sdruženími, které mají podobné cíle.

3.2.3. Životní prostředí a udržitelný rozvoj

Česká strana sociálně demokratická považuje udržitelný rozvoj za správnou cestu rozvoje světového společenství. Plně se ztotožňuje s pěti prioritami Světového summitu udržitelného rozvoje z roku 2002, kde je nezbytné na globální úrovni přijmout konkrétní opatření: (1) voda, (2) energie, (3) zdraví, (4) zemědělství, a (5) biodiversita, a s Implementačním plánem přijatým na tomto summitu států OSN. Mezi jeho hlavní cíle patří:

• odstranění chudoby (snížení počtu lidí žijících v extrémní chudobě, v hygienicky nepřijatelných podmínkách, bez přístupu k pitné vodě a energii),
• změna neudržitelných vzorců spotřeby a výroby (oddělení hospodářského růstu od negativních vlivů na životní prostředí a na sociální podmínky, zejména v oblasti energetiky, dopravy, nakládání s nebezpečnými chemickými látkami, resp. s odpady),
• ochrana a řízení přírodní základny ekonomického a sociálního rozvoje (udržitelné využívání zdrojů pitné vody, moří a oceánů, ochrana ozónové vrstvy Země a prevence globálních změn klimatu, ochrana biodiversity, prevence desertifikace (rozšiřování pouští), udržitelné využívání nerostných surovin, udržitelné zemědělství a lesnictví, udržitelný turismus, zlepšení prevence a krizového řízení v případě přírodních katastrof),
• zdraví a udržitelný rozvoj (zajištění přístupu k základní zdravotní péči, zlepšení hygienických podmínek v rozvojových zemích a státech s transformující se ekonomikou, zdravotnická osvěta a výchova, boj proti HIV/AIDS, tuberkulóze a malárii, zdraví a životní prostředí).

Česká strana sociálně demokratická plně sdílí úsilí nejrozvinutějších států světa, sdružených v OECD, jehož je Česká republika členem, v ochraně životního prostředí a plně podporuje Strategii OECD pro životní prostředí v prvním desetiletí dvacátého prvního století. K základním nástrojům řešení stávajících globálních ekologických problémů patří technologické změny, oddělení zhoršování životního prostředí od hospodářského růstu, v účelnějším vyhodnocení a využití předchozích zkušeností, důslednější vyhodnocení sociálně-environmentálních souvislostí či uplatňování vyvážených skupin nástrojů.

Mezi hlavní kritéria udržitelnosti životního prostředí, stanovená touto strategií, se řadí obnovitelnost (přírodní zdroje nemohou být čerpány nad mez danou jejich přirozenou regenerační schopností), nahraditelnost (používání neobnovitelných přírodních zdrojů má být omezeno mírou možnosti nalézt jejich náhradu obnovitelnými zdroji či jinými formami kapitálu), asimilace (vypouštění nebezpečných látek nesmí překročit asimilační kapacitu prostředí), prevence nevratných změn (nutnost zabránit nevratným změnám v ekosystémech a jejich biogeochemických a hydrologických cyklech).

Česká strana sociálně demokratická plně podporuje respektování a uplatňování přístupu předběžné opatrnosti a ztotožňuje se s touto zásadou stanovenou OSN a Strategií OECD. Zasadí se o to, aby cíle Strategie OECD v oblasti životního prostředí, kterými jsou zachování integrity ekosystémů prostřednictvím efektivního hospodaření s přírodními zdroji (v oblasti klimatu, sladké vody a biodiversity), oddělení negativních tlaků na životní prostředí od ekonomického růstu (v oblasti zemědělství, dopravy a energetiky), zlepšení informovanosti při rozhodování, měření pokroku pomocí ukazatelů, sociálně-environmentální souvislosti, zvýšení kvality života,vzájemná globální environmentální závislost, zlepšení řízení a spolupráce.

Česká strana sociálně demokratická se zasadí za důslednou realizaci úmluv OSN v oblasti životního prostředí a jejich prohloubení. Jejich sjednáním a zejména implementací reagují státy na nejaktuálnější problémy globálního životního prostředí. Česká republika je smluvní stranou téměř všech pro ČR relevantních úmluv OSN na ochranu životního prostředí. Jedná se o následující úmluvy:

• Vídeňská úmluva na ochranu ozónové vrstvy a prováděcí Montrealský protokol o látkách, které poškozují ozónovou vrstvu (vyloučení výroby a spotřeby několika desítek chemických látek, které poškozují ozónovou vrstvu, stav životního prostředí a lidské zdraví)
• Úmluva o biologické rozmanitosti (zabezpečení biodiverzity čili variability všech žijících organismů včetně suchozemských, mořských a jiných vodních ekosystémů a ekologických komplexů)
• Rámcová úmluvy OSN o změně klimatu a zejména prováděcí Kjótský protokol (právní podklade pro snížení emisí skleníkových plynů na takovou úroveň, která by nebyla pro další vývoj planety nebezpečná); Kjótský protokol je prvním a klíčovým krokem ke zmírnění změn klimatu. (Sociální demokracie usiluje o to, aby byla přijata na mezinárodní úrovni další opatření vedoucí ke snížení produkce skleníkových plynů a tím ke snížení nebezpečí přírodních katastrof.)
• Basilejská úmluva o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování
• Rotterdamské úmluva (cílem je ochrana životního prostředí a zdraví člověka před nepříznivými účinky nebezpečných chemických látek a omezování obchodu s nebezpečnými chemickými látkami)
• Stockholmská úmluva o persistentních organických polutantech (cílem je ochrana lidského zdraví a životního prostředí před škodlivými vlivy persistentních organických polutantů, které jsou zásadně nebezpečné pro zdraví člověka)
• Aarhuská úmluva (úmluva Evropské hospodářské komise OSN o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí)

3.2.4. Multilaterální svět

Jak základní hodnoty a cíle, tak i zhodnocení současného stavu vedou českou sociální demokracii k tomu, že považuje multilateralismus za klíčový moment bezpečnostního konceptu mezinárodního uspořádání. Podporuje zdůrazňování role Organizace spojených národů jako základního prostředku pro řešení problémů. Rovněž usiluje o rozvoj bezpečnostních složek Evropské unie a NATO.

Podporuje rozvíjení dimenze občanské bezpečnosti prosazované EU, která je založena na tom, že občané Evropy se nemohou oddělit od bezpečnosti lidí kdekoliv ve světě a proto má EU zásadní zájem na rozvíjení kapacit a schopností, které by přispívaly ke globální lidské bezpečnosti.

Česká sociální demokracie vychází z toho, že bezpečnost ČR závisí na globální bezpečnosti a proto musí být ČR připravena podílet se ve spolupráci s mezinárodním společenstvím na řešení konfliktů a krizových situací. Hlavní důraz se musí klást na prevenci konfliktů a krizových situací především hospodářskou, rozvojovou, obchodní a humanitární politikou. ČSSD se staví za řešení těchto konfliktů a krizí mírovými prostředky a odmítá preventivní války. Nevylučuje však použití síly v nezbytných případech v souladu s mezinárodním právem k podpoře včasného, rychlého a když si to situace vyžaduje i rozsáhlejšího vojenského zásahu. K tomu by měly být použity především mobilní a flexibilní vojenské síly. ČSSD proto podporuje jejich budování jak v rámci EU, tak v rámci NATO. Stejná pozornost ale musí být věnována i výstavbě policejních a civilních kapacit pro řešení postkrizových situací v místech konfliktů. ČSSD se staví za to, aby v tomto procesu nedocházelo k duplicitě v činnosti obou organizací.

Česká sociální demokracie reflektuje rozdíly mezi Evropou (resp. EU) a Spojenými státy v přístupech k zajišťování bezpečnosti. Tyto odlišnosti vyplývají z různého vnímání geopolitických a strategických zájmů i přesto, že oba aktéři čelí v podstatě stejným bezpečnostním hrozbám. Spojené státy deklarují unilaterální orientaci, Evropa naopak multilaterální. Limity unilateralistické strategie jsou nicméně zřejmé, neboť žádný stát, byť sebemocnější, není a nebude schopen samostatně organizovat a řídit mezinárodní systém. Proto dlouhodobým cílem ČSSD je multilaterální svět.

Zároveň si je česká sociální demokracie plně vědoma toho, že zajištění vnější dimenze bezpečnosti ČR nelze oddělit od její vnitřní dimenze. V této souvislosti podporuje vytváření jednotného, vnitřně koordinovaného bezpečnostního systému, který bude plně akceschopný a připravený reagovat, i ve spolupráci s našimi spojenci, na pokrytí všech bezpečnostních hrozeb.

Česká strana sociálně demokratická bude podporovat úsilí, aby politické rozhodování v bezpečnostní a obranné politice jednoznačně vycházelo z maximálně možného národního konsensu při definování priorit bezpečnostní a obranné politiky v mezinárodním i národním měřítku.

ČSSD považuje za priority v bezpečnostní a obranné politice:

• Podporu postupného přesnějšího vymezení rolí OSN, EU a NATO.
• Příspěvek k efektivnímu naplňování cíle NATO, kterým je společná obrana a zvyšování obranných schopností.
• Podporu rozvoje společné zahraniční a obranné politiky, a především obranných schopností EU.
• Podporu aktivit EU a NATO zaměřených na stabilizaci politické, ekonomické a bezpečnostní situace v bezprostředním okolí Evropské unie (Balkán, východní Evropa, Kavkaz, Blízký východ, severní Afrika).
• Posilování rozvoje vlastního obranného potenciálu České republiky představuje z hlediska bezpečnosti České republiky základ pro maximalizaci pozitivních efektů vyplývajících z našeho členství v NATO a EU.

Závěr

Jsme rozhodnuti přispívat k vytváření společnosti, ve které chceme žít: společnosti vzájemného uznání jednotlivců i celých národů. Taková společnost se vyznačuje tím, že se lidé společně podílejí na vládě sobě samým, že prosazují sociální spravedlnost a že si navzájem projevují solidaritu. Taková společnost vede ke zlepšení kvality každodenního života člověka. Je však třeba říci, že se jedná o společnost, která se rozvíjí od lokální roviny přes rovinu národní a rovinu regionální či kontinentální a dosahuje až po rovinu globální. Jde o společnost globální legitimity a právní garance, sociální spravedlnosti a solidarity, o společnost, v níž se předpokládá globální odpovědnost.

Pro občany České republiky je důležité, aby politika zohledňovala poznání světového vývoje současných procesů a trendů jako základ pro zhodnocení našeho vlastního postavení a našich možností. Dnes již jasně vidíme, že nelze vystačit ani s izolovaným vnímáním našeho života pouze v rámci národního státu, ani s nostalgickou představou našeho „návratu do Evropy“. Naopak, česká společnost potřebuje politickou sílu, která by jí nabídla důvěryhodný projekt vlastní osobitosti, který by se stal prvkem integrující se Evropské unie a měnícího se světa. Naše společnost potřebuje vizi budoucnosti, která by občanům České republiky umožnila podílet se v zájmu všech lidí na utváření evropského a planetárního uspořádání. To je úkol, který stojí před Českou stranou sociálně demokratickou. My, čeští sociální demokraté, si uvědomujeme, že k tomu, aby tento projekt sloužil zájmům lidí všech vrstev a zejména těm, kteří jsou v současné době nezranitelnější, je nutné mnohé učinit. Jsme odhodláni k tomu všemi svými silami přispět.

K obsahu Dlouhodobého programu ČSSD - verze 6