Střet civilizací…

Nelze si nepovšimnout celé řady podobných událostí, jakými byly na přelomu června a července střety mezi takzvanými „pravicovými radikály“, takzvaným „romským etnikem“ a policejními pořádkovými silami na sídlišti Máj v Českých Budějovicích. V poslední době má tato trojice na ulici se střetajících se stran i velice aktivní publikum složené z přihlížejících příslušníků místní takzvané „většinové společnosti“. Dovolím si zaznamenat údiv některých komentátorů nad tím, že to vypadá, že se místní obyvatelstvo přidávalo na stranu pravicových radikálů. Vzpomínám si na dětská léta, když jsme při hře na zloděje a policajty museli vždycky policajty losovat, protože je nechtěl nikdo představovat. Naštěstí jsme díky filmům o Vinetouovi přešli rychle na hru na bandity a Indiány, kde už nebyla žádná z rolí tolik potupná. Představa, že se u nás najde komentátor, který by se podivoval nad tím, že dav českých čumilů bude v pouliční bitce fandit policii a navíc z toho dovozoval sociologické konsekvence, je pro mne skutečně úsměvná. Navíc je pravdou, že řada lidí ze sídliště uvedla, že jsou rádi, jakým způsobem policie ochránila jejich majetek a snad i zdraví a životy. Na respondentech bylo patrné, že měli evidentně jiný program, než chodit v sobotní podvečery fandit na střetnutí policie s pravicovými radikály. Snad je to tím, že se prvoligový hokej odebral z Budějovic do Hradce a prvoligový fotbal do ligy druhé, navíc jsou ligové prázdniny a tak se chodí, a nejen v Budějovicích, na pouliční boje. Pravdou je, že je to zdarma, ale zase si musí člověk přinést vlastní pivo. Lahev pak může hodit na některou z bojujících stran a vyjádřit tak svůj občanský postoj. ягоды годжи

V tomto příspěvku nepůjde vůbec o takzvanou romskou otázku, která je v naší zemi neustále kladena zejména proto, že tu existuje několik set organizací, které ji za veřejné peníze údajně řeší nebo alespoň hledají odpovědi. Jejich mluvčí se shodnou jenom v jednom. Každé jednoduché řešení je špatné. Říkají to hlavně proto, že kdyby se ona jednoduchá řešení realizovala, tak by přišli o možnost zbytečně utrácet naše peníze. Romskou otázku tu máme i proto, že naše země je natolik chudá, že nestojí za větší intervenci a tlak ze strany gastarbeiterů, a tudíž se naše většinová frustrace musí kanalizovat na ty, kteří jsou odlišní nikoliv schopností pracovat, ale toliko barvou pleti. Z romské otázky se dělá ohromné a podivuhodné tabu, které je zdrojem útoků na jednotlivce i celé skupiny v naší i evropské společnosti, že to jsou rasisti, nejsou dost gender a multi-kulti, prostě nejsou na úrovni doby a jaksi momentálně i mentálně zaostalí. Takzvaná romská otázka je ve skutečnosti velkým podobenstvím a hlavně obrazem budoucnosti podstatné části celé naší společnosti. Je totiž výsledkem velice dlouhodobého a systematického procesu, který mění lidi kolem nás na něco, co se dá s trochou nadsázky a někdy i bez ní nazvat lidský odpad. To podstatné je třeba říci hned na začátku. Nikdo z nás neví, kdy ho něco takového může potkat, protože stát se nepotřebným je dnes snadnější než kdykoliv předtím. Přesto nás podobenství a obrazy kolem nás nejsou s to poučit a my je pozorujeme jako nezúčastnění diváci, místo toho, abychom si uvědomili, že už dávno se kácí v našem lese, že více než kdy jindy bychom si měli při pohledu na Romy a jejich problémy říkat ono okřídlené memento z kostnic a záhrobních míst všeho druhu. Byli jsme to, co jste byli vy, budete to, co jsme byli my…
Národní státy, děti německého romantismu konce 18. století a jejich atributy, tedy národ, státní stroj a teritorium, od samého počátku vytvářely velké skupiny lidí, které se do tohoto systému nemohly jaksi z různých objektivních i subjektivních důvodu zapojit. Toho si mimo jiné v jiných souvislostech povšimnul již v roce 1784 Imanuel Kant, když psal o nutnosti budoucí „dokonalé občanské jednoty lidského druhu“. K tomu došel poměrně jednoduchou úvahou, která spočívala v tom, že Země má tvar koule, není kam jít, a tudíž jsme nuceni žít ve vzájemné blízkosti a společnosti. Pokud se rozhodneme na jedné straně zvětšit svůj odstup od kohokoliv nebo čehokoliv, na druhé straně se nám odstup od jiného kohokoliv a čehokoliv nutně zkrátí. O dvě stě let později napsal Milan Kundera svou geniální větu, že globalizace znamená, že není kam utéct. A to je podstata celého problému. Čím více národních států bylo, tím více přibývalo takových vyloučených skupin. Existoval však stále ještě prostor ke kolonizaci a velké skupiny lidí opouštěly národní státy, aby si tito lidé našli své místo a existenci na zemi jinde. V Americe, Austrálii i v Africe a Asii. Na Kanta se díky tomuto procesu kolonizace planety tak trochu zapomnělo. K posílení intenzity této tvorby lidského odpadu se aktivně zapojily ještě dva velké univerzální procesy a těmi jsou ekonomický růst a neustálé obnovování a zdokonalování státních a politických systémů. Ty nabývají v rámci globalizace stále významnější roli a dokonce selektivně potlačují vliv některých atributů národního státu. Volného místa na planetě dramaticky ubylo, a to nejen proto, že obyvatel dramaticky přibylo. Přibylo hlavně kritérií, která ve svém komplexu a často i některá samostatně určují, kdo je a kdo není hoden národního pasu, tedy dokladu, který je základním kritériem toho, jestli vás vůbec někdo někde bere v úvahu. Možná bychom pro názornost mohli říci, že kromě těch viditelných teritoriálních hranic přibylo i těch ostatních, které rozdělují lidi na různé kategorie. Sklon k třídění je vůbec jednou z největších tragédií evropské civilizace, která už jednou vedla k tomu, že jedni vytřídění lepší lidé strkali druhé vytříděné horší po miliónech do pecí nebo je stříleli nad masovými hroby a říkali tomu konečné řešení nebo zvláštní zacházení. Představa přirozenosti sporů těch z horního konce a těch z dolního konce je opravdu idiotská a vede potom k podivuhodným dílkům, jako jsou Mein Kampf, Střet civilizací, Konec dějin anebo nenápadnému dílu německých profesorů práva a medicíny Karla Bindinga a Alberta Hocheho z roku 1920 s názvem „Die Freigabe der Vernichtung lebensunwerten Leben“, volně přeloženo „Povolení učinit nicotným život, který není hoden žití“, jak říká zkráceně James Bond  - „povolení zabíjet.“ Jde o revitalizaci starověkého pojmu Homo sacer, člověka, kterého lze beztrestně zabít, ale nelze ho obětovat bohům. Je tedy ze společnosti vyňat natolik, že jí jeho život nemůže posloužit ani jako oběť. Povšimněme si, prosím, že dva vážení profesoři napsali dílko, které ospravedlňovalo následná zvěrstva na lidech, jejichž životy byly označeny jako nehodné žití. Mentálně postižení, Cikáni, Židé, Slované, komunisté, sociální demokrati, antifašisté, prostě kdokoliv. Politická moc si s oporou vědy opět významně přivoněla k suverenitě spočívající v tom, že rozhoduje o tom, čí život je a čí život není hodnotný a může být tedy odstraněn. Tohoto opojného oparu se mnozí nemohou dodnes zbavit, jakkoliv to usilovně popírají. Život, který byl společně s přiznáním lidských a občanských práv obdařen i principem svrchovanosti, se dnes podobně jako už mnohokráte předtím stává předmětem mocenské selekce. Problém je mimo jiné v tom, že došlo k zavedení pojmů lidská a občanská práva. Lidská práva nejsou v současném světě vykonatelná, pokud nejsou nějak spojena s občanstvím. Samotná lidská práva v tomto světě vlastně nikoho nezajímají. Objevuje se termín biomoc, jako výraz pro takové mocenské postavení, které určuje hodnotu lidského života a rozhoduje o jeho bytí a nebytí. Taková osvětimská rampa v rukavičkách a ve fraku nebo alespoň v bílém límečku.

Je skutečně strašné, jak se nám biomoc líbí, jak bez nejmenších skrupulí jsme schopni sebe označit za jaksi kvalitnější a předurčenější, než oni druzí. Neuvědomujeme si, že už jenom to, že takové rozhodování o bytí a nebytí jsme ochotni připustit, nás samotné bytostně ohrožuje, protože selekce se nezastaví, dokud někdy selekční mechanismus, například Třetí říše, nezničí silou nebo ho nepoloží nepřátelství velkého počtu vyselektovaných, ale nepovražděných lidí nižší kategorie, jak se tomu stalo v případě SSSR a ostatních zemí, kde vedoucí síly pracovaly s tezí zostřujícího se třídního boje. Postupně tyto komunistické a dělnické strany zjistily, že třídily a selektovaly občany tak usilovně, že podobně jako se Cimrmanovi začali dole v dole hromadit horníci, tak se jim hromadí třídní nepřátelé, až nakonec mají nad pozůstalou vytříděnou elitou a jejími nohsledy jasnou, nejen početní ale i morální převahu. V ten moment zapomenou dřívější stoupenci demokratického centralismu na svou výchovu a spustí proces demokratizace, ve kterém jsou nekrvavě politicky poraženi a záleží jen a jen na jejich šikovnosti, kolik skutečné zákulisní moc si ponechají. V každém případě je třídění selektování odporné, jakkoliv víme, že jde o hlavní motor evoluce. Snad i proto píší neználci Darwinových prací tak často o sociálním darwinismu, kterým se snaží ospravedlnit vnitrodruhovou selekci z vůle silnějšího, zatímco evoluce je takto nastaven jako systém především mezidruhově. Vnitrodruhová selekce je skoro vždy znakem vymírajícího druhu. Je třeba připomenout, že se biomoc vždy opírala o frázi, že ona představuje přirozený řád věcí v souladu božími záměry nebo přírodními zákony, prostě že tak, jak to je, je to jedině správně a každý, kdo se staví proti, je nejen nepřítel, ale přímo zvrhlík, nehodný existence. Vzpomeňme norimberské zákony, teze o zostřujícím se třídním boji, traktáty zdůvodňující otroctví, pojednání o tom, zda jsou nebo nejsou Indiáni lidé. Připomeňme si koncentrační tábory a gulagy, koloniální zvěrstva a genocidu Indiánů v USA. To vše mělo vědeckou oporu nebo požehnání boží. Dnes nám stejně zdůvodňují nevyhnutelnost, ba zákonitost boje proti terorismu, fízlování miliónů lidí, nálety bezpilotních letadel proti komukoliv (drony „nezabíjejí“ ženy a děti, drony „eliminují“ nepřátele) a zástupy vyloučených lidí bez budoucnosti v utečeneckých táborech po celém světě. Přitom je patrné, že tzv. bílý muž dělá vše proto, aby vnášel neklid tam, kde pak může dělat pořádek. Příkladem mohou být změny situace v Maghrebu, Egyptě a Sýrii. Nabízí se jednoduchý scénář, že tam USA dělají budoucí existenční problém EU, ale věc je daleko složitější.

V posledním půlstoletí jsme měli možnost vidět další velké podobenství a zničující roli národních států na příkladu osudu Afriky. Léta šedesátá jsou poznamenána nadšením z dekolonizace černého kontinentu a vzniku celé řady samostatných států. Následně byl tento systém držen v klidu bipolárním světem, který dovolil jen drobné konflikty. Po pádu bipolární koncepce se začalo v Africe hledat místo pro milióny lidí, kteří se z toho nebo onoho důvodu nehodili do koncepce národního státu. Výsledkem byly četné války, genocidy a hladomory, tedy likvidace lidského odpadu tím nejbrutálnějším způsobem. Přes všechny tyto tragédie jsou další a další milióny Afričanů v pohybu, především směrem do Evropy, která je pro ně něčím jako rájem na zemi. Pásmem určité stability, které oddělovalo postkoloniální africké zmatky od Evropy, bylo právě pásmo pohoří Atlasu a pouští s relativně stabilními státy. Podobně bezprostředně od evropských bran držely konflikty v Iráku a celém regionu státy jako Turecko, Sýrie, Izrael a Egypt. Proč právě v tomto věnci zemí nyní probíhá takový ohromný pohyb s negativními dopady na bezpečnost Evropy, se můžeme jenom dohadovat. Zdá se však v perspektivě nevyhnutelné, že Evropa bude muset začít efektivně bránit a nenechat se všude zastupovat vojenskou a zpravodajskou mocí USA, která pochopitelně sleduje své vlastní zájmy. Možná to přinese pro evropskou integraci více, než neplodné debaty o nesmyslných jednotných normách na cokoliv nebo o ochraně spotřebitele ad absurdum. Ostatně je patrné, že USA už dávno nechtějí vnímat Evropu jako svou kolébku a pravlast, kterou mají morální povinnost ochraňovat. Stále více se k ní chovají jako ke svému dobytému území, které mají profízlované skrz naskrz a jehož elity jim zobou poslušně z ruky. Je patrné, že pokud nebude africký kontinent stabilizován, tak dojde k takovému pohybu obyvatelstva z jihu na severovýchod, že stěhování národů byl proti tomu jen malý třídní výlet. Budoucnost řady Evropanů se pak bude nacházet spíše na ruských a sibiřských pláních než na území dnešní EU. Mimochodem, to plánoval už Hitler. Paradoxně jediný, kdo dnes investuje do budoucnosti Afriky je Čína a tradičně dobře ví proč. Jistě to není proto, aby se ulehčilo Evropě.

Konflikty na sídlišti Máj by nás měly vyzývat nikoliv k tomu, abychom tvořili jejich řvoucí kulisu, ale abychom se zasadili o co nejlepší návrat vyloučených lidí, dnešního lidského odpadu, do společnosti. Nejen v rámci jednoho sídliště, ale i v rámci České republiky, Evropy a celého světa. Čas, kdy nomádi opět ovládnou svět, se jinak neodvratně blíží. Osud Romů v malém a osud Afriky ve velkém jsou obrazy budoucnosti vyloučených většinových bílých a posléze Evropy jako celku. Tento čas smete vše, co jsme kolem sebe vybudovali a změní naše prostředí definitivně na jakýsi podivný tekutý svět, v němž přestaneme mít svůj prostor, ale jenom čas k životu. A bude to krátký čas, protože si nebude kdy odpočinout. To ovšem bude ta lepší varianta, tou horší bude věčný pobyt v očistci utečeneckého tábora bez identity s nálepkou „návrat nežádoucí“. A nakonec, konečně sprchování před odchodem do nové identity…