Čínská nová investiční banka: předčasné proroctví

Bývalý americký ministr financí Lawrence Summers napsal 5. dubna, že by tento měsíc mohl být připomínán jako okamžik, kdy Spojené státy přišly o svou roli ručitele globálního ekonomického systému. Jeho poznámky se týkají okolností, za nichž Čína spustila svůj nový podnik AIIB, Asijskou banku pro investice do infrastruktury. Obávaje se čínských rostoucích ambicí a vlivu, Spojené státy radily svým spojencům, aby se k instituci nepřipojovali, ale mnoho se jich stejně zaregistrovalo. Tento debakl byl pro Washington nepochybně trapný, ale přesto je zatím Summersovo proroctví poněkud předčasné.

Aby to člověk pochopil, musí nejprve porozumět podstatě dominantního ekonomického postavení Spojených států ve světě. Na vrcholu druhé světové války podepsalo silně zadlužené Spojené království smlouvu Lend-Lease[1], která předala britské námořní základny americkým bratrancům výměnou za finanční podporu. Tento zákon se podobal předání vojenského supervelmocenského štafetového kolíku, protože převedl kontrolu nad světovými oceány na Spojené státy. O tři roky později v mírně zchátralém hotelu v New Hampshire strávili zástupci všech hlavních spojeneckých zemí tři týdny na Brettonwoodské konferenci, kde se formoval poválečný hospodářský řád. Ze summitu se vynořil peněžní systém, který byl založen na americkém dolaru a na dvou nových institucích: Mezinárodní měnový fond, který měl sledovat obchodní toky a Světová banka, která měla pomáhat zajistit financování rozvojových zemí. Obě měly mít sídlo ve Washingtonu a Spojené státy skutečně převzaly globální ekonomiku.

Systém s centrální úlohou USA fungoval dobře dalších 25 let. Spojené státy se vynořily z války s nejsilnější ekonomikou světa a pomocí Marshallova plánu pumpovaly peníze do rekonstrukce Evropy. V roce 1971, kdy se Spojené státy zapletly do nákladné války ve Vietnamu, zjistil tehdejší prezident Richard Nixon, že v rámci Brettonwoodského systému může zaplatit za válku tiskem dalších peněz a exportem výsledné inflace do zbytku svět. Francie ustoupila, a tak se zrodil nový fiat[2] měnový systém, který uvolnil dolar z jeho explicitně zakotvené role, i když si přesto udržel své místo jako dominantní globální měna.

Pozice Spojených států jako pavouka uprostřed pavučiny se ukázala mít své výhody i nevýhody. Jako dědic toho, čemu bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing říkal „nehorázné privilegium“ řízení světové rezervní měny, se Spojené státy se staly spotřebitelem číslo jedna, který funguje s konstantním deficitem a který hromadí stále většího dluh ze své pozice globálního dodavatele dolaru.

To znamená, že Spojené státy a zbytek světa byly po několik desetiletí zamčeny v symbiotickém sevření, i když se základní fiskální pozice Ameriky stále zhoršovala. Dívat se však jen na fiskální pozici by bránilo vidět větší obrázek.

V posledních několika desetiletích si Spojené státy udržely svou pozici v čele světových mezinárodních měnových institucí. V roce 1966 byla vytvořena Asijská rozvojová banka, americká a japonská regionální verze Světové banky, která sídlí v Manile. Téhož roku zahájil Mao Ce-tung kulturní revoluci, politické hnutí, které ochromilo Čínu a které jí dovolovalo ještě méně se soustředit na mezinárodní záležitosti. I přes změny v globálním postavení Číny, které se od té doby proběhly, se nezvýšila její účast v institucích, jako je Asijská rozvojová banka. (Čína má jen pětinu kombinovaného americko-japonského hlasovacího práva a všech devět prezidentů banky byli Japonci). Není proto žádným překvapením, že banka byla často kritizována jako příliš americko-japonsko centristická.

Čína: příští Spojené státy?

Příchod Číny na mezinárodní scénu by mohl změnit status quo. Růstový model Pekingu po provedení hospodářských reforem v roce 1978 se podobal modelu poválečného Japonska a Německa v 21. století. Udržováním nízkých vnitřních nákladů a provozem značně přebytkového běžného účtu se Číně podařilo nashromáždit obrovský fond úspor (asi 3,8 bilionu dolarů). Nyní je uprostřed velkého vyvažování, protože země se snaží přejít od modelu úspor a investic do modelu spotřeby - jinými slovy, stát se příštími Spojenými státy. Z pohledu amerických spojenců je Čína obrovská země se spoustou peněz, která by mohla potřebovat pomoci s utrácením a která se snaží stát se novým obrovským trhem spotřebitelů. Zcela evidentní je podobnost pozice současné Číny se Spojenými státy v roce 1944, které také měly obrovský přebytek běžného účtu. Ať už bude realita ekonomické trajektorie Číny v příštím desetiletí jakákoliv, američtí spojenci se orientují na tuto variantu.

Mezitím Čína – s jejími obrovskými finančními zdroji a spoustou regionálních projektů, které mohou ony zdroje strávit – založila regionální instituci, jejímž prostřednictvím by mohla investovat tyto peníze vložené Spojenými státy a jejich spojenci. Vzhledem k tomu, že Kongres Spojených států teď strávil už pět let rozhodováním, zda by měla být rozšířena hlasovací práva Číny v MMF tak, aby odrážela její nový ekonomický vliv, pro Čínu mělo větší smysl jednoduše vytvořit vlastní instituci, než se snažit a získávat vliv na již existující Asijskou rozvojovou banku. Tak se narodila AIIB.

Tato nová instituce, i když není klíčem k ekonomické budoucnosti takové Austrálie a Velké Británie (dvou amerických spojenců, kteří podepsali pod AIIB jako zakládající členové), nicméně poskytuje těmto zemím možnost budovat si vztah se zítřejším tržním obrem. Každá země, která se připojila k AIIB, si spočítala, že podíl prospěchu získaný v Pekingu prostřednictvím jejich účasti je dobrým důvodem riskovat nesouhlas Washingtonu. To je skutečně významný moment, a proto byl některými médii vykreslován jako výzva celému Brettonwoodskému systému a jako hrozba pro status quo.

Tyto události však nepředstavují tektonický posun srovnatelný s rokem 1944. Aby byly přijaty Brettonwoodský systém a smlouva Lend-Lease a aby Británie předala otěže, musely současně nastat dva prvky: čas a vážné narušení. Sama velikost rychle se rozvíjející velmoci nestačila; americká ekonomika se stala největší na světě již v roce 1870, celých 74 roků před konferencí v Bretton Woods, ale britské prvenství dále pokračovalo. Nejprve nastaly dvě světové války, v nichž Británie čelila existenční hrozbě, a ještě i prohlášení Winstona Churchilla o totální válce v roce 1940 před hlubokým poklesem ekonomické bezpečnosti země, než byla Británie ochotna předat své nejlepší karty výměnou za finanční úlevu.

Velikost čínské ekonomiky v roce 2014 zatím jen překonala Spojené státy, přičemž toho bylo dosaženo účetním trikem – pomocí parity kupní síly, přizpůsobením čísel, které zohledňují různé relativní náklady ve dvou různých zemích. Z platebního hlediska učinila čínská měna jüan v posledních dvou letech velký pokrok, když se stala ze čtrnácté pátou nejvíce používanou měnou v mezinárodním platebním styku. Yüan má však stále jen asi 2,2% podílu na mezinárodních platbách, takže má před sebou ještě dlouhou cestu, než se skutečně zaútočí na americký dolar s podílem 44,6%. Navíc čínská měna není plně konvertibilní, což je hlavní požadavek na případnou rezervní měnu. Posledním důvodem je zatím nezaznamenaný Brettonwoodský moment mezi Spojenými státy a Čínou, totiž nějaká dohoda Lend-Lease. Spojené státy si zatím udržují kontrolu nad světovými námořními cestami a mají tedy nejvyšší rozhodovací pravomoc nad globálním obchodem. Bez nástupu masivního narušení – a to byste věděli, kdybyste to viděli – se tento stav pravděpodobně v dohledné době nezmění.

Mechanismus, který řídí vzestup a pád říší, spočívá na velkých kolech, takže to vyžaduje velké síly působící po delší dobu, než se může celá otočka[3] uskutečnit. Dohody učiněné během druhé světové války byly jen vyvrcholením dlouhého procesu, v němž sílily Spojené státy a slábla Velká Británie. Čína skutečně prošla v průběhu posledních tří desetiletí významnou proměnou, ale zatím není v pozici, aby účinně zpochybnila pilíře, na nich spočívá globální hegemonie Spojených států.

Originál:
China's New Investment Bank: A Premature Prophecy
is republished with permission of Stratfor.

Překlad pro web SDS Milan Neubert

[1] Zákon o půjčce a pronájmu, anglicky Lend and Lease Act přijatý Kongresem USA 11. 3. 1941 nahradil dosavadní zákony zakládající neutralitu USA a "Cash and Carry Act" z roku 1939. Umožnil zapůjčit nebo pronajmout válečný materiál a potraviny zemím, jejichž obranu prezident USA označil za životně důležitou pro obranu USA. Platby partnerů měly různou podobu, většinou se jednalo o výhodné, nebo rovnou bezplatné pronájmy vojenských základen, které poskytovaly Spojeným státům na svých územích, a to buďto na dobu války, nebo na různě dlouhou dobu po válce (většinou 99 let).

[2] Měna peněz s nuceným oběhem, fungující jako hlavní státní měna. Jako peníze s nuceným oběhem se označují peníze vytvořené mocí úřední, tedy takové peníze, jejichž hodnota je stanovena zákonem. Měna s nuceným oběhem se objevuje i pod názvy zákonná měna, fiat měna, kde slovo fiat je ve významu rozkaz či nařízení (v angličtině) nebo budiž tak (v latině). Měna s nuceným oběhem je zákonné platidlo, neboť jí lze splácet úvěry a finanční obligace.

[3] V originálu „revolution“, tedy také revoluce.