Překlad článku Marka Fleming-Williamse ze serveru Stratfor - global intelligenceBývalý americký ministr financí Lawrence Summers napsal 5.
dubna, že by tento měsíc mohl být připomínán jako okamžik, kdy Spojené státy přišly
o svou roli ručitele globálního ekonomického systému. Jeho poznámky se týkají okolností,
za nichž Čína spustila svůj nový podnik AIIB, Asijskou banku pro investice do infrastruktury.
Obávaje se čínských rostoucích ambicí a vlivu, Spojené státy radily svým spojencům,
aby se k instituci nepřipojovali, ale mnoho se jich stejně zaregistrovalo. Tento
debakl byl pro Washington nepochybně trapný, ale přesto je zatím Summersovo
proroctví poněkud předčasné.
Aby to člověk pochopil, musí nejprve porozumět podstatě
dominantního ekonomického postavení Spojených států ve světě. Na vrcholu druhé
světové války podepsalo silně zadlužené Spojené království smlouvu Lend-Lease[1], která předala
britské námořní základny americkým bratrancům výměnou za finanční podporu.
Tento zákon se podobal předání vojenského supervelmocenského štafetového kolíku,
protože převedl kontrolu nad světovými oceány na Spojené státy. O tři roky
později v mírně zchátralém hotelu v New Hampshire strávili zástupci všech
hlavních spojeneckých zemí tři týdny na Brettonwoodské konferenci, kde se
formoval poválečný hospodářský řád. Ze summitu se vynořil peněžní systém, který
byl založen na americkém dolaru a na dvou nových institucích: Mezinárodní
měnový fond, který měl sledovat obchodní toky a Světová banka, která měla pomáhat
zajistit financování rozvojových zemí. Obě měly mít sídlo ve Washingtonu a
Spojené státy skutečně převzaly globální ekonomiku.
Systém s centrální úlohou USA fungoval dobře dalších 25
let. Spojené státy se vynořily z války s nejsilnější ekonomikou světa a pomocí
Marshallova plánu pumpovaly peníze do rekonstrukce Evropy. V roce 1971, kdy se Spojené
státy zapletly do nákladné války ve Vietnamu, zjistil tehdejší prezident
Richard Nixon, že v rámci Brettonwoodského systému může zaplatit za válku
tiskem dalších peněz a exportem výsledné inflace do zbytku svět. Francie ustoupila,
a tak se zrodil nový fiat[2]
měnový systém, který uvolnil dolar z jeho explicitně zakotvené role, i když si
přesto udržel své místo jako dominantní globální měna.
Pozice Spojených států jako pavouka uprostřed pavučiny se
ukázala mít své výhody i nevýhody. Jako dědic toho, čemu bývalý francouzský
prezident Valéry Giscard d'Estaing říkal „nehorázné privilegium“ řízení světové
rezervní měny, se Spojené státy se staly spotřebitelem číslo jedna, který
funguje s konstantním deficitem a který hromadí stále většího dluh ze své
pozice globálního dodavatele dolaru.
To znamená, že Spojené státy a zbytek světa byly po několik
desetiletí zamčeny v symbiotickém sevření, i když se základní fiskální pozice
Ameriky stále zhoršovala. Dívat se však jen na fiskální pozici by bránilo vidět
větší obrázek.
V posledních několika desetiletích si Spojené státy udržely
svou pozici v čele světových mezinárodních měnových institucí. V roce 1966 byla
vytvořena Asijská rozvojová banka, americká a japonská regionální verze Světové
banky, která sídlí v Manile. Téhož roku zahájil Mao Ce-tung kulturní revoluci,
politické hnutí, které ochromilo Čínu a které jí dovolovalo ještě méně se soustředit
na mezinárodní záležitosti. I přes změny v globálním postavení Číny, které se
od té doby proběhly, se nezvýšila její účast v institucích, jako je Asijská
rozvojová banka. (Čína má jen pětinu kombinovaného americko-japonského
hlasovacího práva a všech devět prezidentů banky byli Japonci). Není proto
žádným překvapením, že banka byla často kritizována jako příliš americko-japonsko
centristická.
Čína: příští Spojené státy?
Příchod Číny na mezinárodní scénu by mohl změnit status quo.
Růstový model Pekingu po provedení hospodářských reforem v roce 1978 se podobal
modelu poválečného Japonska a Německa v 21. století. Udržováním nízkých vnitřních
nákladů a provozem značně přebytkového běžného účtu se Číně podařilo
nashromáždit obrovský fond úspor (asi 3,8 bilionu dolarů). Nyní je uprostřed
velkého vyvažování, protože země se snaží přejít od modelu úspor a investic do modelu
spotřeby - jinými slovy, stát se příštími Spojenými státy. Z pohledu
amerických spojenců je Čína obrovská země se spoustou peněz, která by mohla
potřebovat pomoci s utrácením a která se snaží stát se novým obrovským trhem
spotřebitelů. Zcela evidentní je podobnost pozice současné Číny se Spojenými
státy v roce 1944, které také měly obrovský přebytek běžného účtu. Ať už bude
realita ekonomické trajektorie Číny v příštím desetiletí jakákoliv, američtí
spojenci se orientují na tuto variantu.
Mezitím Čína – s jejími obrovskými finančními zdroji a
spoustou regionálních projektů, které mohou ony zdroje strávit – založila regionální
instituci, jejímž prostřednictvím by mohla investovat tyto peníze vložené
Spojenými státy a jejich spojenci. Vzhledem k tomu, že Kongres Spojených států teď
strávil už pět let rozhodováním, zda by měla být rozšířena hlasovací práva Číny
v MMF tak, aby odrážela její nový ekonomický vliv, pro Čínu mělo větší smysl
jednoduše vytvořit vlastní instituci, než se snažit a získávat vliv na již
existující Asijskou rozvojovou banku. Tak se narodila AIIB.
Tato nová instituce, i když není klíčem k ekonomické
budoucnosti takové Austrálie a Velké Británie (dvou amerických spojenců, kteří
podepsali pod AIIB jako zakládající členové), nicméně poskytuje těmto zemím
možnost budovat si vztah se zítřejším tržním obrem. Každá země, která se
připojila k AIIB, si spočítala, že podíl prospěchu získaný v Pekingu
prostřednictvím jejich účasti je dobrým důvodem riskovat nesouhlas Washingtonu.
To je skutečně významný moment, a proto byl některými médii vykreslován jako
výzva celému Brettonwoodskému systému a jako hrozba pro status quo.
Tyto události však nepředstavují tektonický posun srovnatelný
s rokem 1944. Aby byly přijaty Brettonwoodský systém a smlouva Lend-Lease a aby
Británie předala otěže, musely současně nastat dva prvky: čas a vážné narušení.
Sama velikost rychle se rozvíjející velmoci nestačila; americká ekonomika se
stala největší na světě již v roce 1870, celých 74 roků před konferencí v
Bretton Woods, ale britské prvenství dále pokračovalo. Nejprve nastaly dvě
světové války, v nichž Británie čelila existenční hrozbě, a ještě i prohlášení
Winstona Churchilla o totální válce v roce 1940 před hlubokým poklesem ekonomické
bezpečnosti země, než byla Británie ochotna předat své nejlepší karty výměnou
za finanční úlevu.
Velikost čínské ekonomiky v roce 2014 zatím jen překonala
Spojené státy, přičemž toho bylo dosaženo účetním trikem – pomocí parity kupní
síly, přizpůsobením čísel, které zohledňují různé relativní náklady ve dvou
různých zemích. Z platebního hlediska učinila čínská měna jüan v
posledních dvou letech velký pokrok, když se stala ze čtrnácté pátou nejvíce
používanou měnou v mezinárodním platebním styku. Yüan má však stále jen asi 2,2%
podílu na mezinárodních platbách, takže má před sebou ještě dlouhou cestu, než
se skutečně zaútočí na americký dolar s podílem 44,6%. Navíc čínská měna není
plně konvertibilní, což je hlavní požadavek na případnou rezervní měnu.
Posledním důvodem je zatím nezaznamenaný Brettonwoodský moment mezi Spojenými
státy a Čínou, totiž nějaká dohoda Lend-Lease. Spojené státy si zatím udržují
kontrolu nad světovými námořními cestami a mají tedy nejvyšší rozhodovací
pravomoc nad globálním obchodem. Bez nástupu masivního narušení – a to byste
věděli, kdybyste to viděli – se tento stav pravděpodobně v dohledné době nezmění.

Mechanismus, který řídí vzestup a pád říší, spočívá na
velkých kolech, takže to vyžaduje velké síly působící po delší dobu, než se
může celá otočka[3]
uskutečnit. Dohody učiněné během druhé světové války byly jen vyvrcholením
dlouhého procesu, v němž sílily Spojené státy a slábla Velká Británie. Čína
skutečně prošla v průběhu posledních tří desetiletí významnou proměnou,
ale zatím není v pozici, aby účinně zpochybnila pilíře, na nich spočívá
globální hegemonie Spojených států.
Originál:
China's New Investment Bank: A Premature Prophecy
is republished with permission of Stratfor.
Překlad pro web SDS Milan Neubert
[1]
Zákon o půjčce a pronájmu, anglicky Lend and Lease Act přijatý Kongresem USA
11. 3. 1941 nahradil dosavadní zákony zakládající neutralitu USA a "Cash
and Carry Act" z roku 1939. Umožnil zapůjčit nebo pronajmout válečný
materiál a potraviny zemím, jejichž obranu prezident USA označil za životně
důležitou pro obranu USA. Platby partnerů měly různou podobu, většinou se
jednalo o výhodné, nebo rovnou bezplatné pronájmy vojenských základen, které
poskytovaly Spojeným státům na svých územích, a to buďto na dobu války, nebo na
různě dlouhou dobu po válce (většinou 99 let).
[2]
Měna peněz s nuceným oběhem, fungující jako hlavní
státní měna. Jako peníze s nuceným oběhem se označují peníze vytvořené mocí
úřední, tedy takové peníze, jejichž hodnota je stanovena zákonem. Měna s
nuceným oběhem se objevuje i pod názvy zákonná měna, fiat měna, kde slovo fiat
je ve významu rozkaz či nařízení (v angličtině) nebo budiž tak
(v latině). Měna s nuceným oběhem je zákonné platidlo, neboť jí lze splácet
úvěry a finanční obligace.
[3]
V originálu „revolution“, tedy také revoluce.