Buď kapitalismus nebo obyvatelnou planetu - nemůžeme mít obojí

Jindřich Kalous shrnul článek Roberta Newmana

Kapitalismus není udržitelný ze své vlastní podstaty. Je závislý na nekonečně expandujících trzích, na rychlejší spotřebě a větší výrobě na konečné planetě. A přece tento ideologický model zůstává ústředním organizačním principem našich životů a dokud to tak bude pokračovat, bude automaticky znemožňovat (svou neviditelnou rukou) každou zelenou iniciativu, se kterou se kdokoli bude snažit přijít.

Mnohé diskuse o energii, bez jediného slova o podstatě moci, vedou k mylné představě o šetrném zeleném kapitalismu nějak donuceném sloužit ochraně životního prostředí. Ve skutečnosti se moc soustřeďuje kolem bohatství.

Soukromé vlastnictví obchodu a průmyslu znamená, že rozhodující politickou silou ve světě je soukromá moc. Korporace budou vždy mít navrch nad sebenepatrnějšími zákony a předpisy snažícími se omezit jejich zisk. Toto překáží fungující demokracii potřebné k boji s klimatickými změnami. Jedině rozbití moci korporací a jejich převedení pod společenskou kontrolu umožní překonat globální ekologickou krizi.

Jsme vyzýváni, abychom obdivovali schopnost kapitálu podniknout rozhodnou akci, zatímco vláda váhá. Všichni chválí Wal-Mart, že vyhlásil 20% omezení svých uhlíkatých emisí. Skutečností však je, že supermarkety končí. Mezi námi a naší potravou nemohou být tak dlouhé zásobovací cesty. Nikdy více. Samotný model supermarketů je neudržitelný, pokud jde o balení, ujeté „potravinokilometry“ a likvidaci tuzemského zemědělství. Malí nezávislí dodavatelé, zpracovatelé a maloobchodníci nebo obecní obchody, prodávající potraviny vyrobené v místech, stmelují společnost a omezují emise uhlíku. Totéž platí o družstevních prodejnách obsluhujících kdysi bílá místa na mapě potravinářského maloobchodu.

Všichni chválí British Petroleum a Shell za to, že postoupily od ropného byznysu k vytvoření neziskových eko-sítí dodávajících zelenou energii. Zapomínají však oslavovat korporace z Fortune 500, které nás prý všechny ochraňují, a ekologisté jsou pranýřováni jako odpůrci obchodu. Mnoho ekologických aktivistů se obává, že by se svou protikapitalistickou pozicí odcizili většinové společnosti, navzdory svým „neprůstřelným“ argumentům. Není to však spíše tak, že lidi jsou ochromeni až k nečinnosti nelogickým rozporem mezi extrémním charakterem popisované krize a nijakostí navrhovaných řešení? Běžte demonstrovat před sněmovnu. Napište svému poslanci. A se kterým politickým systémem vlastně vᚠposlanec drží? Jmenujte jednoho, který není prokapitalistický. No dobře, jeden by se možná našel. Ale zkuste jich najít třeba pět.

Jsme lapeni mezi Scyllu klimatické změny a Charybdu ropného zlomu. Jakmile se jednou dostaneme na vrchol světové těžby ropy (kdy jí začne rychle ubývat a poptávka převýší nabídku), bude mít lidstvo k dispozici čím dál tím méně primární energie. Ropní geologové odhadují, že k tomu dojde někdy mezi lety 2006 a 2010. Odborník na ropný zlom Richard Heinberg tvrdí, že si to vyžádá úsilí srovnatelné s tím, které bylo vynaloženo na vítězství ve druhé světové válce, jestliže má většina z nás přestát toto období. Nic menšího, protože moderní agrobyznys vkládá do polí stovky kalorií fosilních energií na každou kalorii energie vyprodukované ve formě potravin.

Je to samozřejmě pěkná šlamastyka: Vůbec nejhorším osudem, který by nᚠživočišný druh mohl potkat, by bylo objevení velkých nových zásob ropy, nebo i kdybychom vypálili do poslední kapky veškerou ropu, o které už víme. Pak by se pouhý kolaps průmyslové civilizace stal jen vedlejší atrakcí ve srovnání s klimatickou katastrofou, kterou by to rozpoutalo. Takže když už stejně musíme odejít od ropy, proč to neudělat teď?

Řešení musí přijít zezdola, od samotných lidí. Jakmile však jednou budou založeny místní nezávislé skupiny, budou potřebovat vládní podporu v podobě přesunu technologií od státu na obecní úroveň. Jinak bude příliš drahé dostat solární panely na každou střechu, natož vybudovat místní energetické rozvodné sítě. Není to přílišná utopie a má to historický precedens: Ještě ve 20. letech 20. století měly některé londýnské čtvrtě pro své obyvatele vlastní elektrorozvodné sítě. Avšak dokud budou existovat velké energetické korporace, budou se zuby-nehty bránit odpojování celých regionů od celostátní sítě. Ani banky a zaměstnavatelské svazy nebudou neutrálními pozorovateli šastně pozorujícími, jak je postupující participativní demokracie aktivní při omezování uhlíkatých emisí nebo jak odbory stávkují za emisní kvóty.

Existuje mnoho organizačních projektů, z nichž se můžeme poučit. Například Sdružení pro skutečnou změnu bylo založeno černošskými a hispánskými skupinami v USA, které s odbory vyjednávají spojenectví mezi „frontovými dělníky a obcemi za plotem“, což znamená mezi odboráři, kteří pracují ve znečišujícím průmyslu a čelí ztrátě zaměstnání, když jsou továrny zavírány, a těmi, kdo bydlí v jejich sousedství a bojují proti poškozování svého zdraví, když zavírány nejsou.

Musíme začít vážně plánovat nejen systém osobních emisních povolenek, ale i na jakou úroveň nastavit svůj národní příděl emisí uhlíku. Jakmile Velká Británie dostane pevný příděl emisních povolení, za co jej utratíme? Které druhy infrastruktury chceme vybudovat, přestavět nebo zlikvidovat? Které organizační struktury budou fungovat, až klimatické změny způsobí, že velká většina obcí bude „za plotem“, zatímco skoro všechna pracovní místa „na frontě“? (Většina našich emisí vzniká, když jsme v práci.)

Abychom se k tomu dopracovali, musíme začít mluvit o klimatickém chaosu z hlediska toho, co je potřeba udělat pro přežití lidstva a nehledět, kam teď dospěla debata nebo kteří lidé ji zítra pravděpodobně podpoří. Jestliže přesto odmítáme nadcházející radikální změny - a dosud tak činíme všichni - existují pro to pádné geologické důvody. Zatím jsme žili v éře nadbytku laciné energie. Nikdy nebyla a nikdy více nebude možná taková úroveň spotřeby, jakou zatím známe. Ropné mezidobí, tento ojedinělý historický okamžik, toto období abnormální prosperity, nás přivedlo k víře, že nemožné je možné, že lidi v severních průmyslových městech mohou v zimě chytat bronz a v létě jíst jablka. Avšak jakkoli jsme si kvůli ropné bublině přestali připouštět existenci fyzikálních skutečností s nulovým součtem, bude moudřejší připomenout si, že nikdy nezanikly. Můžeme mít buď kapitalismus nebo obyvatelnou planetu. Jedno nebo druhé, nikdy obojí.

Britské listy, 13. 3. 2006