Jak to bylo s českými nároky vůči Německu

Proč skončily u ledu pokusy Prahy o poválečné odškodnění na základě uznaných čs. pohledávek

Nechci vyvracet argumenty pana zástupce velvyslance ČR v Berlíně Sechtera v jeho příspěvku v Právu ze 17. ledna, jenž měl být replikou na můj prosincový článek s rekapitulací našich nároků vůči Německu vzniklých v důsledku války.

Pan Sechter se ale mýlí, pokud jde o problematiku reparací. Například když tvrdí, že realizace reparací "vyžaduje mírovou smlouvu někdejších válčících stran". Reparace se dost často řeší v odděleném dokumentu.

Takovým byla v daném případě Pařížská reparační dohoda z prosince 1945. O tom, že tomu tak je, svědčí i skutečnost, že Německo začalo v prvních poválečných letech reparace splácet. I když jen ve velmi omezené míře a především demontáží vybraného strojního zařízení. Příčinou faktu, že Německo reparace nicméně nesplatilo, nebyla neexistence mírové smlouvy, ale roztržka mezi Spojenci a propuknutí studené války.

Napomohla tomu i skutečnost, že Pařížská reparační dohoda nestanovila celkovou částku reparací. Stanovila pouze v procentech vyjádřený podíl jednotlivých států na těchto reparacích a povinnost konfiskovat německý majetek na jejich území. Čekalo se, až bude možné stanovit schopnost Německa splácet. Svoji roli hrálo i to, že Spojenci chtěli pomocí reparací zajistit, aby Německo nemohlo zopakovat, co udělalo po 1. světové válce, a aby v budoucnu mohli kontrolovat i německou ekonomiku, aby z ní nevyrostl nebezpečný konkurent na světových trzích. Že vše dopadlo jinak, není třeba rozvádět.

Pan Sechter se dále mýlí, když tvrdí, že mírová smlouva "s Německem nikdy uzavřena nebyla...". Úprava vztahů mezi vítězi a poraženými a řešení problémů, které válka přinesla, nemusí být provedena v jednom smluvním dokumentu. A ten nemusí nutně nést název "mírová smlouva". Mírovou smlouvu s Německem nahradila po válce řada dílčích dohod, které byly postupně sjednávány. Proces vyvrcholil v Moskvě v září 1990 podpisem dohody mezi čtyřmi vítěznými Spojenci a dvěma německými státy.

To upravilo dosud otevřené otázky a de facto mírovou smlouvu nahradilo. Německo přijalo určitá omezení, jako např. omezení počtu příslušníků ozbrojených sil, zákaz vlastnit určité druhy zbraní, a muselo uznat konečnost hranic. Dohodou pak byly odstraněny poslední zbytky okupačního režimu.

Co jsem pro uplatnění nároků ČR udělal já

Byl jsem v článku vyzván, abych čtenářům sdělil, co jsem pro uplatnění čs. nároků udělal v letech 1990-1992 jako poradce MZV pro právní otázky, jaké varianty majetkoprávních uspořádání jsem produkoval a jak jsem si představoval v tehdejším kontextu doby dosáhnout odškodnění obětí nacismu, či jak jsem o svých koncepcích dokázal přesvědčit naše politiky.

Pro pochopení se musím vrátit do let 1981-2, kdy jsem vedl jednání s USA a Británií o vyrovnání nároků těchto států a jejich občanů, které jim vznikly po válce v důsledku znárodnění a jiných titulů. Jednání byla dovedena do oboustranně přijatelného konce a otevřela cestu k návratu čs. měnového zlata uloupeného v průběhu války nacisty. Zlato jsem z pověření vlády převzal v únoru 1982 v Curychu.

USA a Británie byly posledními státy, které vůči nám měly pohledávky vzniklé v souvislosti se znárodňovacími akcemi a druhou světovou válkou. Se všemi ostatními jsme se vyrovnali již během poválečných let. My jsme však na úhradu našich válečných škod nedostali nic.

Navrhl jsem proto tehdejšímu ministru Chňoupkovi, abychom otázku náhrad otevřeli se SRN. Chňoupkovi se do toho tehdy moc nechtělo. Měl vynikající vztahy s tehdejším ministrem zahraničí Genscherem a nechtěl si je kazit -zvlášť, když nevěřil, že bychom něco dostali. Přijal však argument, že je třeba čas od času naše nároky připomínat: právo, které nikdo delší dobu neuplatňuje, oslabuje svoji váhu.

Bonn tehdy závazky uznal

Reakce Genschera na poměrně nesmělou připomínku čs. ministra zahraničí byla překvapivá. SRN si je svých závazků vůči Československu vědoma a uznává je a je připravena jim dostát. Pro jejich realizaci však platí, co řekl kancléř Brandt v Praze před Vánocemi 1973: budou splněny, jakmile Spojenci splní svůj slib z Postupimi o tom, že bude Německo sjednoceno.

Chňoupek potom při každých dalších oficiálních jednáních vždy otázku čs. nároků vznesl, německá strana potvrdila svoje stanovisko. Stal se z toho jakýsi rituál, který vychutnávaly obě strany. Mělo to však háček: my jsme byli spokojeni, že naše nároky nejsou odmítány, Němci zase oceňovali, že respektováním jejich stanoviska nepřímo potvrzujeme, že Německo má být v budoucnu sjednoceno. To ale bylo proti oficiální linii Moskvy. Nelíbilo se to hlavně v Berlíně. Stasi, která měla v SRN přes 16 tisíc agentů a věděla pomalu i to, co měl každý bonnský ministr ten den k večeři, si na nás stěžovala v Moskvě.

Věc se vyřídila tím, že se stížnost předala sekretariátu ÚV KSČ, tam se ale tím nikomu nechtělo zabývat. Padlo však rozhodnutí, že MZV bude varováno. Což se nakonec odehrálo tak, že mi jeden pracovník ÚV při náhodném setkání na chodbě řekl: "Hele, německá otázka už byla definitivně vyřešena vytvořením dvou suverénních německých států. Všichni to uznávají. Tak to nerozeštvávejte..."

Myslím, že Chňoupek se o tom extempore ani nedozvěděl, protože v připomínání našich nároků pokračoval.

Po listopadu bylo na co navázat

Měli jsme tedy po listopadu 1989 na co navázat. Aspoň jsem si to myslel. Hned počátkem roku 1990 jsem se problematikou našich nároků vůči SRN začal sám znovu zabývat.

V březnu nebo dubnu 1990 jsem předložil vedení MZV memorandum s rozborem problematiky. Navrhl jsem vedení úřadu, abychom předali SRN oficiálně žádost o zahájení rozhovorů o vyřešení otevřených majetkových otázek. Vycházel jsem tehdy z představy, že výsledkem by měla být dohoda o odškodnění čs. obětí nacismu, případně pozůstalých po nich a odškodnění totálně nasazených v rozsahu, v němž SRN odškodnila obdobné kategorie osob ostatních okupovaných států.

Upozornil jsem, že německá strana nepochybně vznese požadavek odškodnění odsunutých, i když na to jak podle čs., tak ani mezinárodního práva nemají žádný nárok. Mínil jsem, že bychom se zavázali neuplatňovat žádné další nároky (tj. reparace a odškodnění za Mnichov), a Němci by se zavázali neuplatňovat žádné nároky vůči nám.

Ne všichni byli s touto představou spokojeni. Považoval jsem ale za nerealistické očekávat, že bychom od Německa téměř půl století po válce na reparacích něco dostali. Čs. reparační nároky byly po válce vyčísleny na více než 300 miliard korun. Hodnota ku odsunutých Němců se shodou okolností odhadovala na tutéž sumu.

Dienstbier byl pro

Po pěti týdnech si mě zavolal ředitel sekretariátu ministra. Vrátil mi spis s memorandem a informoval, že ministr Dientsbier s mým návrhem souhlasí. Má však několik podmínek. Nesmí být žádná publicita, nemá se budit představa, že dostaneme nějaké závratné peníze, a postupovat se má citlivě, aby se Němci neantagonizovali. Spis nebyl nikým podepsán. Ani příslušným náměstkem, ani ministrem. Upozornil jsem ředitele jeho sekretariátu, že vlastně nemám žádný mandát. Ten zřejmě s touto námitkou počítal. Vzal spis zpět a napsal na něj: p. ministr souhlasí za podmínek, které byly p. Královi sděleny ústně, a podepsal se. Bylo jasné, že jde o stoprocentní alibismus. Na druhé straně jsem ale věděl, že zásadní rozhodnutí se tehdy nedělala na MZV, a oceňoval jsem, že mi tím Dienstbier vlastně nechal volné ruce.

Ještě týž den jsem vypracoval nótu požadující zahájení expertních čs.-německých jednání o řešení otevřených majetkových otázek, jež byla následující den předána.

Německá strana přijetí nóty, navzdory ustálené diplomatické praxi, nepotvrdila. Po několika dnech se ale u mě ohlásil vedoucí konzulárního oddělení SRN v Praze, že majetby rád získal informace o jednání, o které jsme v nótě žádali.

Hned na začátku rozhovoru prohlásil, že nemá z Bonnu žádné instrukce, pokud jde o meritum věci. Bylo mu pouze uloženo, aby zjistil, o jaké majetkové otázky nám jde. Pečlivě si zapsal můj podrobný výklad. Na závěr opět zdůraznil, že nemá žádné instrukce z ústředí, a proto nemůže zaujímat stanoviska, bude však neprodleně informovat Bonn.

Německá strana se už potom neozvala a na urgence prostě nereagovala.

Genscher sliboval jednat po sjednocení

Mezitím se rozběhla jednání o sjednocení Německa. Ukázalo se, že přes odpor Britů a Francouzů ke sjednocení dojde dřív, než se předpokládalo, a to ještě v průběhu roku 1990.

Bylo jasné, že jednání skončí podpisem dokumentu, který nahradí mírovou smlouvu, a že to bude poslední příležitost prosadit naše zájmy související s následky nacistické agrese a perzekucí.

Připravili jsme proto pro ministra Dienstbiera podklady pro náš vstup do jednání 4+2, kterých se velmi aktivně tehdy účastnilo sko. Vedle náhrad obětí nacismu šlo především o otázky, které otevřel Mnichov. Ministr se Genscherovi o tom zmínil. Ten ale žádal, abychom tyto otázky neotevírali: všichni jeho odborníci pracují na dokumentech pro sjednocení Německa a projednání naší problematiky by celý proces prodlužovalo, uváděl. Velmi neuctivě se při této příležitosti zmínil o Polácích. Slíbil, že po sjednocení naše problémy v klidu vyřešíme.

Havel odmítl "posílat účty"

Po návratu z jednání s Genscherem vydal Dienstbier pokyn "Neiritujte Němce, oni jsou korektní a po sjednocení s nimi vše vyřeším." Odmítl konzultace o našich požadavcích se Spojenci a dokonce i polskou nabídku na koordinaci postupu. Pro jistotu mě odstranil z týmu, který jsem na přípravu materiálů pro prosazení našich zájmů na ministerstvu vytvořil. Z ministerstva musel pro nedostatek financí odejít odborník na německou problematiku dr. Klička, který se tam vrátil po 20 letech působení v disentu.

Mě se to moc nedotklo. Každé ráno jsem pod dveřmi nacházel kopie všech dokumentů, které se k německé problematice vztahovaly. Navíc mi to rozvázalo ruce, takže jsem mohl o tématu psát v tisku. I touto cestou byli naši představitelé informováni o našich nárocích. Problém tehdy nebyl v tom, že by o našich Polnárocích nebyli informováni, ale v tom, že nechtěli "iritovat" Němce. Václav Havel tehdy otevřeně prohlašoval: "Přeci si nebudeme pořád navzájem posílat účty."

Moje tehdejší postavení na ministerstvu pak dostalo kuriózní podobu. V listopadu 1991 mě Dienstbier přes tehdejšího generálního sekretáře Kovandu vybídl, abych "rezignoval". To jsem odmítl s tím, že uvítám, když mě z úřadu sám propustí. To neudělal. Dál jsem tak pracoval na ministerstvu a dostával některé úkoly, do nichž se nikomu moc nechtělo. Třeba vyřízení žádosti německého ministerstva zahraničí, abychom jim "předali bezplatně do vlastnictví" palác na Malé Straně, v němž sídlilo velvyslanectví SRN. Nebo když diplomatickou nótou SRN požádala, abychom jim vrátili budovy, ve kterých před válkou sídlilo říšské vyslanectví v Praze, které byly po válce v souladu s Pařížskou reparační dohodou zkonfiskovány.

Podivnost kolem statusu hranic

V první polovině 1990 jsme ale měli jedinečnou příležitost uplatnit svoje poválečné nároky a dosáhnout jejich splnění.Tuto příležitost jsme jednoduše promarnili. Spojenci nám přitom tehdy byli nakloněni, Francie a Itálie dokonce potvrdily smluvně neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku.

A stalo se nejen to. V základní čs.-německé smlouvě jsme dokonce přijali německou tezi, že čs.německé hranice nejsou "státními hranicemi", ale pouze hranicemi "stávajícími" (v německém textu Smlouvy, který vyšel v bulletinu německé vlády ze 4. března 1992, se hovoří o "stávající" - bestehende Grenze - hranici, zatímco v českém o "existující státní hranici" - pozn. Právo). Tím jsme jim přiznali status, jaký měly hranice mezi SRN a NDR. Naše představitele tehdy nezastavilo ani to, že USA a Velká Británie v předvečer podpisu smlouvy oficiálně potvrdily platnost Postupimské dohody.

Osobně si myslím, že prohlášení bývalého ministra zahraničí SRN Kinkela, že Německo neodškodnilo čs. oběti nacismu, neboť o to nebylo požádáno, odpovídá skutečnosti tak z poloviny. Němci dali hned ze začátku najevo, že by s odškodněním našich občanů měli problém. Nešlo o peníze. Překážky byly víc politického rázu. Roli hrál hlavně odmítavý postoj některých kruhů v SRN - pro ty byly jak Mnichov, tak ustavení protektorátu provedeny legální cestou, takže v důsledku jsme podle nich byli za války faktickými spojenci Německa, a proto nemáme na žádné odškodnění nárok. Tento názor koloval i mezi některými pracovníky německého MZV.

Odškodnění se tedy nekonalo. Nicméně plynul čas a postupně se přes všechny peripetie prorýsoval fakt, že rozhodující proud německé politiky vůči nám tvoří politici spokojení s tím, čeho německá diplomacie po sjednocení země dosáhla. Odmítli a odmítají otvírat rány z minula a orientují se pozitivně na budoucnost. Záhadou mi ovšem je, proč se naše polistopadové vedení orientovalo v Německu nikoliv na tyto, ale na celospolečensky okrajové síly. Naštěstí šel hlavní vývoj mimo ně a naše vztahy s Berlínem jsou - přes rušivé tóny, které do nich stále vracejí zejména předáci landsmanšaftu - lepší než kdykoliv v historii.

Na německé straně nezaznamenávám pokusy využít ekonomické váhy mocné země k zasahování do našich záležitostí. Skupiny v SRN a s nimi spojené lobby, které se nemohly smířit s minulostí, evidentně ztrácejí svůj dřívější vliv. Evropská integrace a nastupující nové generace jejich zájmy a představy o jejich naplnění odsouvají stále víc mimo realitu. A na české straně se tak ti, kdo zkoušeli kariéru nadbíháním právě těmto Němcům, dočkali značného zklamání.

Právo, 18. 3. 2005