Aľ budeme pokládat květiny aneb Osvoboditelům vąem!

Dne 6.8.1945 byla na příkaz nejvyššího velení včetně prezidenta Spojených států amerických použita nejničivější zbraň světa proti vzpurnému nepříteli. Paradoxně jím nebylo fašistické Německo, ale Japonsko. Vysílání tokijského rádia takto popsalo zkázu: „Prakticky vše – věci, lidé a zvířata – bylo doslova sežehnuto“.

Nevím, jak popsat pohnutky ke shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, omluvte mne, hrdinstvím bych to nenazval ani omylem! Byl už závěr války a zdecimované Japonsko bylo po rozsáhlém plošném několikatýdenním bombardování již jen krůček před kapitulací a v podstatě neschopno útoku na asijskou pevninu. Pouze hrdost Japoncům nedovolila přistoupit na ultimátum Postupimské deklarace. Ani shození dvou atomových bomb na Japonsko nepřinutilo císaře kapitulovat. Teprve pod hrozbou války se SSSR Hirohito ve svém projevu prohlásil kapitulaci a 2. září roku 1945 tuto listinu také osobně podepsal.

Válka je strašná věc. Čest a věčnou památku všem, kteří se podíleli na ukončení nejkrvavějšího šílenství v dějinách lidstva. Vážím si vítězů, kteří porazili tyranii a šerednost nacismu. Vážím si těch, kdo bojoval proti fašistické moci tehdejšího Německa i jinému útlaku nevinných včetně a převážně civilistů. Trpěly celé národy. Trpěly ženy i děti a to prakticky na všech kontinentech. Bolestí i žalem. II. světová válka trvala celých šest let. Nekonečných let, které se podepsaly nesmazatelně do historie stejně, jako obětavé osvobozenecké armády likvidující zlo napříč kontinenty. Lidé musí být vděčni za sílu armád s hvězdou ve znaku. Ať už bílou, nebo hvězdou rudou.

Nebýt nasazení vojsk SSSR (nejen) v Evropě, spojenecká vojska na západě by silného Hitlera nikdy neporazila a dá se říci, že atomová zbraň by přišla na řadu až v případě přímého ohrožení USA nacistickými vojsky. Spojenecká západní vojska sváděla boje v Ardenách. V průběhu ledna zahájila Rudá armáda řadu ofenzív, proti kterým přesunul Adolf Hitler své jednotky a techniku ze západní fronty. Západní spojenci mohli zahájit své tažení Německem. Sovětský svaz byl uznán a je znám jako vítěz druhé světové války a moderně psané české dějiny by měly odrážet především tu skutečnost, že nebýt Rusů, národní hranice v Evropě by vypadaly jinak.

Do Chebu, Mariánských Lázní, Plzně, Strakonic nebo Českého Krumlova by Američané se svými tanky s největší pravděpodobností vůbec nedorazili a demarkační linie by vedla zcela mimo naši republiku – patrně územím Německa. Až Jaltská konference na Krymu (!) v únoru 1945 určila oblasti osvobození a myslím, že je všem jasné proč Rusové vyjednali a zakreslili své zájmy do mapy Evropy právě tím způsobem, aby státy Slovanů nepadly do sféry vlivu západu. Jako lídři osvobození si to mohli dovolit. Wehrmacht v roce 1941 málem dobyl Moskvu. Rusové se vzchopili a Němce zatlačili zpět svým tažením na obrovské ploše střední a východní Evropy.

Bohužel, pod tlakem současného politického vlivu svět jaksi ztrácí paměť. Je mi záhadou, že o obětech na straně tzv. spojenců – obecně USA – se dnes píše nejvíce a naopak Rusko se démonizuje a osvobození Československa je přehodnoceno na okupaci. Přitom je minimálně slušné ocenit podíl Sovětského svazu (Ruska) na osvobození Československa v roce 1945 od nacistického pogromu. Jen při osvobozování Československa padlo 150 000 sovětských vojáků. Ze všech států protihitlerovské koalice zaznamenal Sovětský svaz největší počet obětí, a to nejen padlých vojáků Rudé armády, ale také civilistů v počtu 27 000 000 lidských životů.

Osobně jsem rád, že jsou v naší republice ještě místa, kde si vlasteneckého zázraku a osvobození před jistou smrtí a zničením váží a jasně to dokladují v úctě a památce. Místa, kde lidé nepřepisují historická fakta a učební osnovy pro západní i střední školy tak, aby existoval jen hrdinný západ a zlé Rusko. Takovým místem je například okresní město Karviná na severu Moravy. Na Třídě Osvobození je stále památník věnovaný osvoboditelům města a obětem hitlerovské okupace. Musíme si všichni uvědomit, že náš vděk si zaslouží všechny armády podílející se na porážce nacismu a události následující jsou v podstatě druhořadé.

Chápu rok 1968 a ponížení Československa. Vím o ruských bojích v Afghánistánu, problémy v Čečensku, Jižní Osetii a sleduji události v tzv. Novém Rusku. Vše má však své velké „ale“. Budeme snad znevažovat vítězný podíl USA za II. světové v kontextu s válkou ve Vietnamu, s počtem obětí bombardování Jugoslávie bez mandátu OSN, nebo vpádem amerických jednotek do Iráku pod záminkou existence zbraní hromadného ničení? Podobných excesů se dopouštějí obě velmoci. Jak americká, tak i ruská. Dnes je to Ukrajina, zítra to může být třeba Venezuela, nebo Mexico. Svět je divoký a politika stále stejně špinavá, jako před 76 lety.

Můj článek rozhodně není oslavou Ruska a dehonestací západu včetně USA. Evropané vždy byli vděčni všem, kteří se podíleli na porážce fašismu. Tímto textem se snažím vyvážit informační vlny jednostranně vyzdvihující podíl vítězství. Bez spolupráce a dohod se mohl svět svíjet v krvi ještě dlouhá léta. Nakonec by vítězem nebyl nikdo a květen 1945 nemusel znamenat konec bojů v Evropě. Mysleme na to až budeme pokládat květiny na pomníky té či oné osvobozenecké armády. Nikdy nedopusťme, aby se válka opět stala tématem číslo jedna a hrozbou pro svět: Prakticky vše může být sežehnuto – věci, lidi i zvířata ..!