Padlí hrdinové nekádrují

Prezident Miloš Zeman nakonec do Moskvy pojede, ale nezúčastní se vojenské přehlídky na Rudém náměstí, jak se očekávalo. Hrozilo navíc, že by vláda náklady cesty nepokryla. Jak vnímat celou tu diskusi kolem toho? A je podle vás v pořádku, že prezident sice v Moskvě bude, ale během přehlídky bude jednat se slovenským premiérem?

Jatka druhé světové války zabila 72 milionů lidí. Stále ještě žijí pamětníci té hrůzy. Například moje maminka, které gestapáci umučili otce, protože odmítl při výsleších prozradit členy své odbojářské skupiny. Svého dědečka jsem tedy nepoznala, nemá ani hrob. Jmenoval se Přemysl Micka. Byl to učitel. Takových statečných lidí, kteří se vítězství nedožili, byly v naší zemi tisíce. I v jejich jménu se konají vzpomínkové slavnosti v Moskvě.  Mrtví nekádrují, kdo ze současných světových politiků by měl nebo neměl pozvání na oslavy konce války přijmout. Pokud česká vláda vzala roli kádrováků na sebe, čí zájmy zastupuje? „Hrůzné“ představy členů vládního kabinetu o tom, vedle koho by český prezident třeba (nedej bože) mohl na tribuně stát, vlastně prezentují jen jejich úsilí o to, aby oni sami dál mohli sedět ve vládě. Jejich křesla jsou křesly satrapů a nikdo to nemá jisté na celou sezonu. Kolektivní zbabělost satrapů donutila prezidenta ke kompromisu. Nicméně jeho předchozí vzkaz velvyslanci USA tím není smazán. Jako autorka divadelních her dovedu ocenit dobrou repliku a tahle byla opravdu dobrá! Takže na dálku českému prezidentovi gratuluju a děkuju.

V souvislosti se sedmdesátiletým výročím konce druhé světové války se objevují různé nové historické pohledy a „módní trendy“ ve způsobu výkladu historie. Vedle historiků jde také o prohlášení polských či ukrajinských politiků nebo i českých publicistů jako je Tomáš Klvaňa. Jak lze dle vás dávat pozor, aby nové způsoby výkladu neznamenaly zároveň překrucování historických faktů?

Ještě se vrátím ke svému dědečkovi a taky k paní Květě Legátové. Ona byla také členkou té odbojové skupiny a i jí zachránil svým mlčením život. Jednou mi řekla: „Tvůj dědeček byl nejstatečnější muž, kterého jsem v životě poznala.“ Paní Věra, což je její občanské jméno, byla profesí učitelka. Psaní pokládala za méně důležité než výchovu žáků. Díky ní jsem taky začala učit, nejdřív na Literární akademii a teď na filmové škole v Písku. Je to tzv. drobná práce, jak by řekl Tomáš Masaryk. Ale malý národ může být veliký svou vzdělaností a kulturou. Naše děti, žáci a studenti, to je naše jediná deviza. A učit je otevřít oči, hledat a pak předávat, je naše povinnost. Navzdory „módním trendům“ a jepičím politickým zakázkám musí kantoři znovu a znovu osívat to pole. Ale samozřejmě i rodiče! Přepisování dějin je jako znásilňování mrtvého. Mně nekrofilové byli vždycky odporní. Ale útěchou je, že z takového ukojení nic životaschopného vzejít nemůže. Proti odporným praktikám je ale nutné vždy, v každé době a za každého režimu, veřejně vystupovat. Nejen z přirozené úcty k těm mrtvým, ale i ze související obavy před przněním živých (duší). 

Při zmiňovaných nových výkladech historických faktů v souvislosti s koncem druhé světové války hrají významnou roli současné geopolitické třenice a spory s Ruskem, což často souvisí s argumentací o bezpečnostních hrozbách v Evropě. Jde o varování před Ruskem, které i tehdy jako SSSR v roce 1945 „vpadlo“ do Československa nebo Německa, aby nikoli primárně osvobodilo dané země, ale zajistilo si tam vliv na desítky let dopředu. Jak na tyto snahy máme nahlížet? A co z toho je ještě v pořádku a co bychom měli vnímat spíše ostražitě?

Jak na to nahlížet? Nejspíš optikou někdejších konferencí v Teheránu a v Jaltě. Tehdy se parcelovalo. A pak znovu po roce 1989. Nebudu to rozebírat, ať si studenti tu chronologii dohledají, dokud ještě mají k dispozici internet.

Několikrát jsme už také slyšeli, že Sovětský svaz má sice výrazný podíl na našem osvobození, ale byli to spíše ukrajinští, nikoli ruští vojáci, tudíž bychom se při výročí konce války měli jezdit klanět spíše do Kyjeva než do Moskvy…

V Kyjevě už se klaněl satrapa Zaorálek, při nedávných oslavách Majdanu, kdy slavil výměnu vlády zlodějů za vládu vrahů. Jsem zvědavá, kdo pojede 2. května do Oděsy? Myslím, že tamní vrahové ještě metály nedostali.

Co se týče národnostního složení Rudé armády, stačí zajít 9. května na Olšany a pozorovat rysy těch, co svým mrtvým předkům nosí květiny. Jsou to rozličná etnika a nikdo netvrdí, že jenom Rusové. Osvobozovali nás přece i Rumuni atd.

V souvislosti s druhou světovou válkou se pravidelně občas objevují zprávy o oslavných pochodech v Lotyšsku na počest tamních veteránů Waffen SS s tím, že tyto akce jsou oficiálně povolené. Jak si to vysvětlujete? Máme to chápat tak, že nikomu nevadí, když v členské zemi EU oficiálně oslavují nacistické veterány?

Politici EU stále opakují mantru o evropských hodnotách, mluví o kořenech, ke kterým je nutné se vrátit. Nacismus je plevel, ovšem i ten má kořeny. Stříhat plevel pár centimetrů nad zemí může nakonec dopadnout jako pravidelná údržba trávníku. Lotyšsko by si samo netrouflo, ale když vidí, že EU legalizovala pučistickou vládu v Kyjevě a legendárního geroje Banderu, přihnojuje svou zahrádku taky. Nacismus a fašismus jsou spojené nádoby. Loni se zástupci několika českých občanských iniciativ rozhodli zorganizovat vzpomínkovou akci k uctění památky vlastenců, kteří v době Pražského povstání padli v bojích o Hlavní nádraží. Pieta byla řádně nahlášená, zajistili jsme si ozvučení, sešli jsme se u pamětní desky, zavěsili stužku s nápisem: Chybíte nám! Fašismus se vrací. Lidé nás obklopili, poslouchali, ale pak přišla česká policie a během mého projevu vyškubla kabel ze zástrčky. Pod záminkou, že Hlavní nádraží není veřejným prostorem a že to tam má nějaká firma pronajaté. Takže ani to sarkastické pořekadlo, že stěžovat si můžeme jenom na Hlavním nádraží, už nelze používat. 

Nedávno Českem projížděl americký vojenský konvoj, nyní se koncem dubna chystá „konvoj“ ruský, tedy ta známá spanilá jízda ruských, Putinovi blízkých motorkářů mířících do Berlína uctít oběti druhé světové války. Je to v pořádku? Neměli bychom takovou jízdu ruských motorkářů přes mnohé evropské země, včetně České republiky, považovat za provokaci?

Každá akce vyvolává reakci, to jsou přírodní zákony. Své výhrady k americkému konvoji a souhlasu našich satrapů s tou akcí, jsem vyjádřila v projevu při demonstraci na Václavském náměstí 28. března. Česká televize, která byla přítomna, zřejmě záznam odevzdala rovnou BISce či spřátelené rozvědce, k divákům se informace nedostala. Předpokládám, že jízdu ruských „Nočních vlků“ česká vláda jehňat nebude vítat. Já ostatně taky ne. Myslím, že nedostanou ani ubikace v ruzyňských kasárnách. Ale doufám, že ani v ruzyňské Bastile. Ovšem než k nám dorazí, spadnou klády v Polsku. Tedy zátarasy. Takže to asi bude adrenalinová terénní jízda. Myslím a doufám, že na rozdíl do amerických vojáků, „Noční vlci“ nepovezou střelné zbraně.

Co aktuální dění na Ukrajině? Jak vnímat zprávy, že Američané brzy zahájí vojenský výcvik Ukrajinců, a to včetně žoldnéřského praporu Azov, který bývá spojován s neonacismem? A k tomu byl šéf extremistického Pravého sektoru Dmytro Jaroš jmenován poradcem generálního štábu ukrajinské armády. Je to něco, co by nám mělo vadit?

Vadit by nám to mělo! Ovšem na Hlavním nádraží stížnosti neberou. Pokud se Američané domnívají, že ukrajinští náckové potřebují výcvik, tak budou mile překvapeni jejich učenlivostí a kreativitou. Chybí jen církev, která by té bohumilé kooperaci požehnala. Ale zdá se, že Kyjevský patriarchát si s tím odpovědným úkolem poradí.

Jak je to podle vás s jednotou Evropské unie v postupu a chování vůči Rusku a Ukrajině? Mluví se o tom, že Moskva by mohla zrušit protisankce vůči Maďarsku, Kypru a Řecku. Nedávno byl v Moskvě řecký premiér Alexis Tsipras, předtím zase Putin v Maďarsku…

Politika EU mi připadá sebevražedná. Jak jinak to nazvat, když místo svých zájmů preferuje zájmy někoho jiného. Navíc to balí do katechismu demokracie a lidských práv. Je neonacismus demokratický? Je v zájmu Evropy válka s Ruskem? Proč je Rusko nazýváno agresorem, když jedná v defenzívě? Těch otázek jsou desítky. Je jedinou souhrnnou odpovědí snad to, že se všichni evropští politici, až na vzácné výjimky, pomátli? Postihl je nějaký virus? Zřejmě ano, ale není to virus debility, je to seznání jejich bezmoci. Bezmoc ochromuje.  Bezmoc je téměř to samé jako zoufalství. Křesťanství nás učí, že zoufalství je hřích. Protože věřící člověk si nezouvá, ale doufá v pomoc boží. Spojené státy ovšem nejsou bůh. Natož slitovný bůh. Je to vyděrač, který své veliké problémy chce řešit prostřednictvím svých vazalů. I tu válku chce vést tradičně mimo své území, poskytne jen dodávky zbraní a instruktory. A brýle na noční vidění. Rusko vidí i bez brýlí ostře, co se děje a kam to má vést. A snaží se té katastrofě předejít. Jeho politika je realistická. Netvrdím, že prezident Putin je demokrat. Je to státník, který brání zájmy své země, a to nikoliv rozséváním chaosu do jiných zemí. Když si připomeneme jeho někdejší proslulý projev v Mnichově, musíme uznat, že ten člověk disponuje svědomím a že nabízel skutečnou spolupráci. Ale nebyl vyslyšen. USA a EU potřebovaly nového Jelcina. Tak teď ho mají. Jmenuje se Obama. Není to sice opilec, ale u loutky je jedno, pod jakým vlivem vrávorá.