Druhá světová válka

Kapitola V. samizdatového učebního textu Svět a Československo ve 20. století z roku 1988, který vyšel v únoru 1990 v Nakladatelství Horizont. Vedle Miloše Hájka se na textech podíleli Jarmila Ryšánková, Vojtěch Mencl, Milan Otáhal a Erika Kadlecová.

1. Příčiny a charakter války

Válku rozpoutal agresivní blok fašistických mocností — Německo, Japonsko a Itálie. Tyto státy se nechtěly smířit se svým dosavadním postavením mezi velmocemi a rozhodly se rozdělit svět silou zbraní. Objektem jejich agrese byly nejdříve slabé nebo malé země (Čína, Etiopie, Rakousko, Československo), napadením Polska však Německo narazilo na odpor Velké Británie a Francie, které již nebyly ochotny přihlížet k dalšímu oslabování vlastních mocenských pozic.

Charakter války

Jestliže první světová válka byla konfliktem především evropským, ve druhé se bojovalo s mimořádným nasazením sil i v Asii, Africe a na všech oceánech. Do válečných akcí vstoupilo 48 států, v nichž žily na čtyři pětiny veškerého lidstva, na bojištích bojovalo 110 miliónů vojáků.

Byla to válka éry rozvinuté druhé průmyslové revoluce, období, kdy se prosadila masová výroba motorů, a tím také nasazení tankových a leteckých svazů, které umožnily nejen rychlé pohyby válčících armádních svazků, ale i taktické, operační a strategické postižení týlů bojujících států. Válečné úsilí se stalo totálním. Cesta k vojenským úspěchům vedla přes prudké stupňování a přeorientování veškeré průmyslové výroby na zbrojní produkci, zvýraznilo se využití objevů a vynálezů pro kvalitativní proměny vojenské techniky, což vedlo i k užití atomových zbraní. O vítězství rozhodla nakonec hospodářská síla: v roce 1941 byl poměr výroby válečného materiálu mezi oběma bloky vyrovnaný, o tři roky později již protihitlerovská koalice vyráběla třikrát více.

Katastrofa dějin lidstva

Druhá světová válka představuje dosud největší katastrofu dějin lidstva. Lidská civilizace se tu skutečně ocitla na rozcestí, před propastí, která, kdyby se rozevřela ještě hlouběji, mohla pohltit veškeré lidstvo.

Novým prvkem druhé světové války byl fašistický charakter režimu v agresorských státech. Jejich cílem bylo nastolení nového světového řádu, v němž by vládlo několik „panských“ národů, zatímco většina by byla zotročena, ne-li vyhlazena. Imperialistický nacionalismus, který rozpoutal již první světovou válku, byl doveden s pomocí rasových teorií do stadia genocidy celých národů.

Proto byla válka proti fašistickým mocnostem, i když ji vedly imperialistické velmoci, utlačující své kolonie, nebo Sovětský svaz, trpící pod Stalinovým terorem, válkou spravedlivou, obrannou, válkou v zájmu humanity a pokroku.

2. Průběh války

Válka se vedla na třech kontinentech, ale rozhodující byly boje v Evropě a v Tichomoří. (Hlavní účastníci války — viz tabulku č. 5.)

1. období (září 1939 – červen 1941)

V prvním období (září 1939—-červen 1941) Německo bleskově poráželo své soupeře a okupovalo jejich území: nejdříve Polsko, v dubnu 1940 Dánsko (bez odporu) a Norsko. Francouzská a britská armáda nevedla žádné větší boje. V květnu 1940 napadli Němci Nizozemsko a Belgii a v několika dnech zlomili jejich odpor. Tehdy došlo k významné změně v britské vládě: místo Chamberlaina se stal ministerským předsedou Winston Churchill.

W. Churchill

Původem byl z aristokratické rodiny. Svou životní dráhu zahájil jako důstojník v britských koloniích. V 26 letech vstoupil do politiky jako poslanec a do konce dvacátých let vystřídal několik ministerských křesel v konzervativních vládách. Ve třicátých letech se stáhl do pozadí, psal historické studie a varoval před hitlerovským nebezpečím. Stál v čele opozice uvnitř konzervativní strany, která nesouhlasila s mnichovskou politikou appeasementu. Na začátku války se stal členem vlády jako první lord admirality. Vynikal pevnou vůlí a houževnatostí, jeho stoupenci i odpůrci ho proto nazývali „buldokem“.

Změna na špici britské politiky však přišla příliš pozdě, aby mohla zachránit Francii. Německé armády tam vpadly přes Belgii a Francie po 6 týdnech kapitulovala. Nacisté se však neodhodlali k invazi do Británie, protože leteckou bitvu o Anglii nevyhráli — britské letectvo získalo převahu. Během dubna 1941 porazilo Německo spolu se svými spojenci (Itálií, Maďarskem a Bulharskem) Jugoslávii a Řecko.

Postup SSSR, sovětsko-finská válka

Sovětský svaz využil situace k posunu svých hranic na západ. Na základě tajných doložek paktu o neútočení uzavřeného s Německem připojil v září 1939 ke svému území západní části Ukrajiny a Běloruska. V listopadu 1939 napadl Finsko a po vleklých bojích, které se táhly až do března, je donutil odstoupit Karelskou šíji. V roce 1940 obsadil i pobaltské republiky, Besarábii a severní Bukovinu. Ve snaze zabezpečit se proti očekávanému německému vpádu na Dálném východě uzavřel SSSR v dubnu 1941 smlouvu o neútočení s Japonskem. Japonsko smlouvu dodrželo. Stalin chtěl vstoupit do války později, až bude armáda přezbrojena a obě válčící strany budou vyčerpány. Tato koncepce však byla porážkou Francie překonána.

2. období (červen 1941 – leden 1943)

Druhé období (červen 1941—leden 1943) začíná napadením Sovětského svazu a končí bitvou u Stalingradu. Tažení proti SSSR se zúčastnilo také Finsko, Maďarsko, Rumunsko, Itálie, Chorvatsko, Slovensko a jedna divize španělských dobrovolníků. SSSR očekával přepadení později, nebyl dostatečně připraven a Stalin ignoroval všechna varování o chystaném vpádu. Rudá armáda byla vážně oslabena předchozím terorem — třetina až polovina velitelů vyšších svazků nebyla připravena na svou funkci. Podcenění možnosti německého útoku bylo jednou z nejvážnějších chyb Stalina a jeho mocenské struktury; tato chyba přivedla SSSR na pokraj zkázy. Němci rychle postupovali; obkličovali celé armádní sbory, zajali přes milión mužů, obsadili celou Ukrajinu, Bělorusko a Pobaltí a v prosinci dorazili k Moskvě. Byli však zastaveni a donuceni k menšímu ústupu. Zimní kampaň jim způsobila značné ztráty, takže k nové velké ofenzívě nastoupili až v létě 1942 na jižním úseku. Došli na severní Kavkaz a do Stalingradu, tam však byli zastaveni a v listopadu 1942 obklíčeni; z armády čítající 200 000 mužů se 2. února 1943 zbývajících 91 000 vzdalo. Stalingrad znamenal zlom německé koncepce útočné války na východní frontě. Od té doby tam již německá armáda pouze ustupovala.

V prosinci 1941 napadlo Japonsko letecky americkou základnu na Havajských ostrovech Pearl Harbor a zahájilo tak bleskovou válku za ovládnutí Tichomoří. Do půl roku dobylo Filipíny, Malajsko, Indonésii a Barmu. USA, které do té doby vydatně pomáhaly Británii dodávkami zbraní, vyhlásily pak válku i Německu a Itálii. Japonský postup se Američanům podařilo zastavit v červnu 1942, když odrazili jejich útok na Midwajské ostrovy

3. období – rok 1943

Třetí období války představuje rok 1943. Po vítězství u Stalingradu zlikvidovala Rudá armáda německý územní zisk z léta a postoupila během zimy dále na západ. V červenci se Němci pokusili o poslední velkou ofenzívu u Kurska, sovětská vojska ji však zmařila v zárodku. Tato bitva znamenala konečné zhroucení německé útočné strategie a definitivní přechod iniciativy do rukou Rudé armády, která do konce roku zahnala Němce za Dněpr.

Anglo-americká vojska ovládla celou severní Afriku, v červenci se vylodila na Sicílii a v září na Apeninském poloostrově. Fašistický režim byl svržen, Itálie kapitulovala. Němci však obsadili její území od Neapole na sever.

4. období (1944 – začátek roku 1945)

Čtvrté období (1944—začátek roku 1945) bylo ve znamení mohutného nástupu spojeneckých armád. Rudá armáda osvobodila v podstatě celé sovětské území, došla k Varšavě, do konce roku 1944 obsadila Rumunsko (kapitulovalo), Bulharsko, část Jugoslávie (spolu s jugoslávskými partyzány), většinu Maďarska a část východního Slovenska. Anglo-americká vojska dobyla střední Itálii, v červnu se vylodila v Normandii, a vytvořila tak druhou frontu. Do září osvobodila celou Francii, Belgii a jižní Nizozemsko. V prosinci nastoupili Němci v Ardenách ke své poslední ofenzívě, jejich průlom se však podařilo spojeneckým vojskům během ledna zlikvidovat. V lednu 1945 postoupila Rudá armáda od Visly k Odře a Japonci byli v té době vyhnáni z Barmy a Filipín.

Závěrečná fáze války

Závěrečnou fázi války zahájila americko-britská vojska překročením Rýna, Rusové vyrazili k Berlínu; koncem dubna se obě armády setkaly na Labi. Němci bojovali fanaticky až do konce. Ve dnech porážky spáchalo mnoho nacistů sebevraždu. Tak skončili Hitler, Himmler, Goebbels, který předtím zabil svou ženu a děti, Henlein a mnoho dalších. Dne 8. května 1945 Německo bezpodmínečně kapitulovalo. Ve dnech 6. a 9. srpna svrhla americká letadla atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. 8. srpna vyhlásil SSSR Japonsku válku a 15. srpna oznámil japonský císař svou ochotu ke kapitulaci, která byla podepsána 2. září 1945.

Válka se po celou dobu svého trvání vedla i ve vzduchu a na moři. Němci začali bombardovat civilní města (Varšavu, Rotterdam, Londýn, Coventry) a těžce na tento způsob války doplatili — od března 1942 ničilo britské a americké letectvo v masovém nasazení jedno německé město za druhým. Na moři měla Velká Británie od začátku velkou převahu, také Německo však mělo přes tisíc ponorek, které působily spojeneckým konvojům citelné ztráty. Obrat nastal až v roce 1943, zejména zavedením radaru do výzbroje spojeneckých válečných lodí.

3. Mezinárodní politické vztahy

O osudu světa se rozhodovalo na bojištích, ale nemenší význam měla mezinárodní politická jednání.

USA se staly de facto členem protifašistického spojeneckého bloku dříve, než vstoupily do války. Do konce roku 1940 zachovávaly neutralitu, avšak v lednu 1941 se Roosevelt při nástupu svého třetího funkčního období postavil otevřeně na obranu demokracie proti fašistickým útočníkům. V březnu přijal Kongres zákon o půjčce a pronájmu, který prezidentovi umožňoval rozhodovat o pomoci zemím bojujícím proti mocnostem Osy.

Atlantická charta

V srpnu 1941 se Roosevelt a Churchill sešli na palubě válečné lodi a vyhlásili Atlantickou chartu, obsahující principy vedení války a poválečného uspořádání světa. Oba signatáři se vyslovili proti územním anexím, proklamovali právo národů zvolit si svobodně formu vlády a stanovili, že poválečný svět bude organizován ve spolupráci všech vítězných mocností. Atlantická charta se stala základem Organizace spojených národů. O měsíc později k ní přistoupil Sovětský svaz.

V lednu 1943 se Roosevelt a Churchill sešli v Casablance, kde byl přijat Rooseveltův požadavek bezpodmínečné kapitulace nepřátelských států.

Teheránská a Jaltská konference

První konference šéfů tří hlavních spojeneckých velmocí — Stalina, Roosevelta a Churchilla — se konala na přelomu listopadu a prosince 1943 v Teheránu. Účastníci dosáhli dohody, že druhá fronta bude otevřena v příštím roce v západní Francii. (Churchill dlouho prosazoval invazi na Balkán.)

Druhá konference Velké trojky se sešla v únoru 1945 v Jaltě. Byla na ní stanovena okupační pásma v Německu a dosáhlo se dohody o složení vlád v Polsku a v Jugoslávii, o potrestání válečných zločinců a o reparacích. SSSR se zavázal, že po porážce Německa vypoví válku Japonsku.

Založení OSN

Dne 25. dubna 1945 byla v San Francisku zahájena ustavující konference Organizace spojených národů. Skončila 26. června podepsáním Charty OSN. V ní si nová světová organizace vytkla za cíl uchránit budoucí pokolení válek, podporovat sociální pokrok a zlepšovat životní úroveň ve větší svobodě. Vyjádřila svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velkých i malých.

Rozhodující úloha v OSN připadla Radě bezpečnosti, jejíž usnesení musí schválit všichni její stálí členové, tj. SSSR, USA, Velká Británie, Francie a Čína.

4. Hnutí odporu

Druhá světová válka byla vybojována především na frontách. Významným příspěvkem k vítězství však bylo hnutí odporu v týlu fašistických armád. Bylo ve všech okupovaných zemích a sahalo od pasivní rezistence přes celou škálu forem (stávky, sabotáže, zpravodajská činnost, diverzní akce) až po ozbrojený boj, nebylo však všude stejně silné. Nejsilnější bylo v Jugoslávii a v okupovaných částech SSSR, velmi silné bylo v Polsku, ve Francii, v Řecku, v Itálii (po září 1943) a v Československu. V Rumunsku a v Maďarsku, jakož i v samotném Německu a Rakousku šlo pouze o odpor jednotlivých skupin.

Politické síly v odboji

Odboj představoval širokou politickou škálu od komunistů až po pravicové nacionalisty. Mezi jednotlivými proudy byla spolupráce, ale také v odboji nevraživost a někde i ozbrojený boj. V Jugoslávii došlo ke srážkám mezi partyzánskými oddíly, které zorganizovali komunisté vedení Josipem Brozem-Titem, a Mihailovičovými četníky, kteří uznávali královskou emigrantskou vládu v Londýně. Konflikty byly i v Řecku mezi komunistickými a monarchistickými partyzány, jakož i v Polsku mezi Zemskou armádou, pracující podle pokynů londýnské vlády, a komunistickou Lidovou armádou. V Řecku byly komunistické oddíly ELAS silnější než monarchistické, v Polsku byla naopak Zemská armáda několikanásobně větší. Do vývoje obou zemí zasáhly velmoci, neboť Polsko patřilo do sovětské a Řecko do britské zájmové sféry.

Varšavské povstání

Mezi SSSR a polskou vládou v Londýně, která neuznávala ztrátu západních oblastí Ukrajiny a Běloruska, byly napjaté vztahy. Když v roce 1943 objevili Němci u obce Katyn hroby 4 000 polských důstojníků zavražděných sovětskou tajnou policií, nespokojila se polská vláda se sovětským tvrzením, že jde o čin nacistů; sovětská vláda s ní poté přerušila diplomatické styky. Po osvobození Lublinu vytvořili polští komunisté 21. července 1944 svou vzdorovládu a Rudá armáda jí postupně předávala moc. Zemská armáda zahájila 1. srpna povstání ve Varšavě; sovětská vojska dorazila do předměstí Praga, tam se zastavila a povstalci museli po dvou měsících kapitulovat. V Řecku potlačila v téže době britská vojska partyzány ELAS. Potlačené partyzánské oddíly jak v Polsku, tak v Řecku vedly ještě v prvních poválečných letech gerilovou válku.

5. Výsledky druhé světové války

Válka si vyžádala nejméně čtyřikrát více obětí na životech než první světová válka — 40-55 miliónů mrtvých. Novým prvkem byla skutečnost, že počet mrtvých civilistů byl zhruba stejně vysoký jako počet padlých vojáků. (Viz tabulku č. 6.) Tito civilisté se stali obětí náletů a především teroru. Nacistický teror za války vyvrcholil vyvražděním 6 miliónů Židů — od nemluvňat po starce — a dalších miliónů příslušníků porobených národů. Reakcí byla krvavá odplata na mnoha Němcích na konci války a v prvních týdnech po jejím skončení.

Obrovské a v celých světových dějinách bezprecedentní byly materiální škody. Německo leželo v troskách, silně zpustošeny byly i oblasti, přes které se přehnala fronta.

Zásluhy SSSR a USA

Na porážce Německa měl největší podíl Sovětský svaz, na porážce Japonska USA. Sovětský svaz přinesl z velmocí největší oběti na životech a utrpěl největší materiální škody; tři čtvrtiny z mrtvých německých vojáků padlo na východní frontě. USA mu poskytly značnou materiální pomoc; přitom vsak jen 10% tanků a letadel Rudé armády bylo dodáno Američany. Významné, i když ne rozhodující, byly dodávky amerických nákladních aut.

UŠA a Velká Británie byly nuceny podíl SSSR na společném vítězství respektovat; území, které obsadila Rudá armáda, bylo de facto uznáno za sovětskou zájmovou sféru. Přesné rozdělení okupačních pásem bylo dohodnuto pouze pro Německo a Rakousko. Stalo se tak na jaltské konferenci v únoru 194S. Jaltská Deklarace o osvobozené Evropě stanovila, že osvobozené národy mají právo vytvořit si takové demokratické instituce, které si samy zvolí. Ovšem interpretace této věty byla v rukou Stalinových.

Nová mapa světa

Válka od základu změnila politickou mapu světa. Z řady předválečných velmocí zaniklo Německo, Itálie a Japonsko. Německo přestalo existovat jako stát a bylo dočasně spravováno čtyřmi vítěznými mocnostmi. Tím zmizela z mapy velmoc, která rozpoutala obě světové války. Francie a Velká Británie sice zůstaly formálně velmocemi, ale jejich vliv proti předválečnému stavu silně poklesl. Osud světa se ocitl v rukou dvou supervelmocí — USA a SSSR.