1) Z učebnic, které pro výuku mikroekonomie na magisterském stupni připadají v úvahu lze uvést zejména:
Každá z nich má své přednosti i své nedostatky. Jsou mezi nimi dosti značné odlišnosti. Z technických důvodů lze doporučit učebnici Soukupová, J., Hořejší, B., Macáková, L., Soukup, J., Mikroekonomie, Praha, Managment v některém z vydání - je nejlépe dostupná a nejčastěji používaná. Vycházejí z ní otázky ke státní závěrečné zkoušce na Vysoké škole ekonomické.
Hlavním problémem uvedených učebnic je, že místo dotažení výkladu některých klíčových otázek (např. problematiky rozdělování) hledají posun ve výuce oproti bakalářskému stupni v použití náročnějších matematických prostředků, aniž by přitom ukázaly význam a meze těchto prostředků.
Příčina zjevné nevyváženosti výkladu z hlediska použitelnosti poznatků v praxi (kdy se na jedné straně jde do značných podrobností a jemností, pokud se týká použitého aparátu, na druhé straně se přehlíží a obchází to, bez čeho nemůže být zobrazení mikroekonomické reality věrohodné) je zejména v tom, že se klade důraz na statiku ekonomického systému a opomíjí jeho dynamika.
Otázce vztahu statických a dynamických pohledů na ekonomický systém se budeme věnovat podrobněji. V kontextu přehledu učebnic lze snad jen poznamenat následující: Tento problém je mnohem lépe řešen v učebnici J. Clarka vydané ve Spojených státech již v roce 1907 (!) a u nás v roce 1932 (Clark, J., Základy národohospodářské teorie, Praha, Prometheus 1932).
Lze se jen dohadovat, proč se z učebnic pohled na dynamiku ekonomického systému vytratil a tím se staly i pedagogicky nesdělitelnými tak zásadní otázky, jakými je např. již zmíněná problematika rozdělování. Svou roli zde sehrála patrně skutečnost, že na rozdíl od mechaniky, kdy lze popsat reálný dynamický systém integrovatelnými diferenciálními rovnicemi, v případě ekonomické reality tomu tak není. Místo, aby se hledala odpověď na obsahové otázky (k čemu popis reality slouží), podřídil se výklad použitým prostředkům a tím došlo k podstatné ztrátě spojení výuky s realitou.
Snaha R. Holmana obnovit toto spojení v jeho učebnici formou vhodně volených příkladů je nepochybně přínosem pro výuku mikroekonomie u nás. Je ovšem nutné jít dál a zaměřit se nikoli jen na oblasti, kde lze význam mikroekonomické teorie ilustrovat, ale zaměřit se na to, co je nejvýznamnější v ekonomické realitě samotné. A zde narazíme na nutnost vyrovnat se s fenoménem dynamiky reálného ekonomického systému, která se nedá obejít.
Z toho pak vyplývá nutnost koncipovat výuku mikroekonomie poněkud jiným způsobem - mj. klást důraz i na to, aby pedagogicky vhodným způsobem byla studentům dynamiky ekonomického systému přiblížena tak, aby o ní získali adekvátní představu.
2) Každý z nás se nepochybně v různých kontextech setkal s názorem: "Teoreticky je všechno pěkné a jasné, ale praxe je jiná." Takový názor svědčí ovšem jen o nesprávném chápání vztahu teorie a praxe. Pokud teorie neukazuje reálnou cestu ke změně, pokud je tomu jinak v teorii (která říká pouze to, "jak by to mělo být") a jinak je tomu v praxi (která teorii ignoruje), Černý Petr je v rukou teorie. Dobrá teorie totiž musí vytvořit ucelený systém, jehož nedílnou součástí jsou i všechny podstatné mezičlánky spojení mezi rozvíjející se teorií s praxí jejího uplatnění. Pro teorii, která se zabývá rozhodováním lidí a tudíž i lidských chováním - a takovou teorií mikroekonomie ze své podstaty je -, to platí naprosto bez výhrad.
Názorně řečeno: Teorie, součástí jejíhož předmětu je i sám člověk, se musí umět podívat na vztah sebe sama k realitě z hlediska toho, co přináší její uplatnění a jak dosáhnout svého uplatnění. Pokud to nedokáže, přestává být teorií.
Výše uvedené tvrzení se může zdát příliš silné a kruté ve vztahu k teorii. Je ovšem nutné si uvědomit, že jedním z hlavních úkolů teorie je odlišení podstatného od nepodstatného. Pokud teorie tento úkol nezvládne, skutečně přestává být teorií. Utopí se ve zbytečnostech, byť i tyto zbytečnosti byly vyjádřeny složitým aparátem. A bez vztažení všech nejdůležitějších pojmů, s nimiž teorie pracuje a prostřednictvím kterých katalogizuje a kategorizuje realitu, koneckonců až k praktickému uplatnění sebe sama (k tomu, "o co jde"), odlišit podstatné od nepodstatného prostě nedokáže.
Mj. - pro mikroekonomickou teorii platí, že každý její poznatek (který je vědeckým poznatkem a který k něčemu je) je vzácným a užitečným statkem. Jako takový má svá specifika (a dobrá teorie musí umět odpovědět na otázku, o jaká specifika jde a jaké důsledky z toho vyplývají), ale to nic nemění na tom, že se jedná o součást mikroekonomické reality. I zde existuje problematika alokační efektivnosti apod.
Mikroekonomická teorie (a její výuka ) by měla ukázat:
Předložený text je zpracován pod zorným úhlem tohoto požadavku a v závěru se problematikou uplatnění poznatků, které obsahuje, explicitně zabývá.
3) Žijeme v zajímavé době. Často se nám zdá, že se snad už nemůže stát nic, co by nás ještě mohlo překvapit. A přesto býváme znovu a znovu zaskočeni tím, s čím vším se ještě můžeme setkat. Na otázku, proč tomu tak je, nehledejme jednoduché odpovědi. Příčina je v tom, že jsme na prahu velké změny v charakteru společenského, zejména ekonomického vývoje, která svým rozsahem, mírou převratnosti a společenskými souvislostmi přesahuje kdysi proběhnuvší průmyslovou revoluci. Produkce lidských schopností se stává dominantním výrobním sektorem. Stojíme na prahu vzniku vzdělanostní společnosti. Staré se již přežilo, jeho ztráta pozic je spojena s různými otřesy, nové se prosazuje pomalu a obtížně.
Převratné změny, ke kterým již dochází, které lze vyčíst z reality a jejichž existenci lze doložit, se neukládají do rámců "staré ekonomie" (ve které je racionální rozhodování člověka vztaženo k dosahování užitku pojatého jako subjektivní fenomén). Potřebujeme novou ekonomii - ekonomii produktivní spotřeby. Ekonomii, ve které spotřeba nekončí dosažením užitku (požitku, prožitku apod.), ale pokračuje zvýšením produktivních sil člověka, které působí zdrojově jako stále významnější faktor ekonomického vývoje.
Otevírá se cesta k trvale udržitelnému rozvoji. Sektor vzdělání, tj. sektor produkce lidských schopností, se při přechodu ke vzdělanostní společnosti postupně stává dominantním produkčním sektorem. S tím je spojena změna charakteru ekonomického růstu, ale např. i lidských potřeb, těžištěm jejichž uspokojování se stávají tzv. schopnostní potřeby, tj. potřeby spojené s rozvojem a uplatněním schopností člověka. Tyto schopností potřeby (vzdělání, zdraví, informovanost apod.) mají ve vztahu k trvale udržitelnému rozvoji dvojí funkci - substituční a redukční. Substituční spočívá v tom, že nahrazují ve spotřebě, resp. vytlačují za spotřeby ty potřeby (zejména konzumního typu), jejichž uspokojení podstatně více zatěžuje životní prostředí (schopnostní potřeby jsou výrazně méně závislé na primárních vstupech). Redukční pak spočívá v tom, že uspokojování těchto potřeb je zdrojem inovační aktivity ekonomického systému (schopnostní potřeby koneckonců nacházejí své uplatnění v oblasti inovací), přitom právě inovace jsou tím, co vede k redukci množství primárních vstupů nutných k dosažení užitečných efektů. K tomu podrobněji příloha 13.
4) Jedním z průkopníků teorie Chaosu je B. Mandelbrot, jehož knížka Fraktály u nás nedávno vyšla (Mandelbrot, J., Fraktály, Praha, Mladá fronta 2003). Nejlepší orientaci v teorii chaosu těm, co se touto otázkou nezabývají profesionálně, poskytne knížka J. Gleicka Chaos (Gelick, J.,Brno, Ando Publishing 1996) s podtitulem "Vznik nové vědy". (Originál byl vydán již v roce 1987 a J. Barrow na něj v podstatných souvislostech navazuje.) Tato knížka je metodologicky velmi silná a pro rozvoj ekonomické teorie relevantní. Popisuje "hledání řádu v chaosu", tj. v dynamických nelineárních systémech. Ukazuje mj. že i velmi jednoduché dynamické nelineární systémy "vytvářejí svět", v němž nelze použít matematického výpočtu (resp. kdy možnosti matematického výpočtu jsou velmi omezené). A to ze zásadních důvodů (tj. nikoli proto, že nemáme přesná vstupní data, dostatečně vyvinutý matematický aparát či nedostatečně výkonné prostředky výpočtu). Zkrátka - matematicky je dokázáno, že matematickým výpočtem nelze chování takových systémů popsat. Přesto však mohou matematické prostředky významně přispět k pochopení chování těchto systémů a přinést prakticky užitečné závěry.
5) Pojem "algoritmická stlačitelnost" přebíráme z knihy J. Barrova Teorie všeho (Barrow, J., Teorie všeho, Praha, Mladá fronta 1997). Jedná se o metodologicky nesmírně invenční a všestrannou práci, která rozhodně stojí za přečtení. Patrně se jedná o jeden z nejlepších výkladů metodologické problematiky, jaký byl dán v poslední době. J. Barrow zde pojem "algoritmická stlačitelnost" objasňuje následujícím způsobem:
"Cílem vědy je dát rozmanitosti přírody smysl. Věda není založena pouze na pozorování; sice se o ně opírá, aby nashromáždila informace o světě a aby testovala předpovědi o tom, jak bude svět reagovat na nové situace, ale jádro vědeckého postupu se nachází mezi těmito dvěma procedurami. Nejde o nic jiného než o transformaci soupisů pozorovaných dat do zkrácené podoby, vznikající rozpoznáváním řádu. Tento rozpoznaný řád dovoluje nahradit informační obsah pozorované řady událostí stručnou formulí, jejíž informační obsah je stejný nebo téměř stejný. Jak vědecká metoda vyzrávala, začali jsme si být vědomi rafinovanějších typů řádu, nových forem symetrie a nových typů algoritmů, které mohou zázračně kondenzovat nesmírné řady pozorovaných dat do kompaktního vzorce... Každý řetězec symbolů, který může být zapsán ve zkrácené podobě, se nazývá algoritmicky stlačitelný... Bez rozvíjení algoritmických stlačení dat by se veškerá věda začala měnit v jakési bezduché sbírání známek - shromažďování každého dostupného faktu bez jakéhokoli výběru." (S. 20-21.)
Pojem "algoritmická stlačitelnost" ve velmi obecné rovině vystihuje, o co ve vědeckém poznání jde. Nevyčerpatelná realita se před námi rozevírá v podobě nekonečných souborů dat. Úkolem vědeckého poznání je nahradit donekonečna ubíhající soubory dat jejich konečnou reprezentací (modelem, předpisem apod.). Algoritmické stlačení přitom zdaleka nemusí mít podobu matematického vyjádření. Lidé byli schopni stačit soubory dat dávno před tím, než si osvojili matematiku. K otázce prostředků "nematematického" algoritmického stlačení dat a s tím souvisejícím podnětům obsaženým v knize J. Barrowa se ještě dostaneme.
6) Víme například následující: Většinu procesů, s nimiž se setkáváme, lze popsat diferenciálními rovnicemi. Tento popis ovšem obsahuje nekonečné veličiny (v podobě limitního přechodu). Abychom popis určité části reality mohli provést s využitím výše uvedeného aparátu, muselo by být nekonečno, vyskytující se v popisu, algoritmicky stlačitelné. Tak tomu ovšem není vždy. To lze pouze tehdy, když je řešení soustavy diferenciálních rovnic stabilní vůči malým změnám počátečních podmínek. Tak tomu je velmi často ve fyzice. V mikroekonomii, kde k popisu dějů můžeme využít velmi obdobný matematický aparát, je z principiálních důvodů nekonečno obsažené v popisu prostřednictvím diferenciálních rovnic algoritmicky nestlačitelné. Nelze tedy vypočítat, jak se budou ekonomické subjekty chovat. To ovšem neznamená, že mikroekonomie jako věda neumí a nedokáže algoritmicky stlačit data v té části reality, kterou se zabývá. (Touto částí reality je rozhodování myslících ekonomických subjektů o efektivním způsobu rozdělování zdrojů při jejich výrobě a spotřebě.)
7) Použití pojmu "standardní situace" zde je původní. Považujeme jej za výstižný a vhodný i z hlediska asociace s jeho použitím k vyjádření standardních situací ve fotbalu. Tam také jednají lidé a jejich chování nelze popsat nějakými vypočitatelnými trajektoriemi. Pro trenéra fotbalového družstva i pro kvalifikovaného diváka, který si chce vychutnat zápas, je ovšem důležité umět rozpoznávat standardní situace. K jejich názornějšímu zachycení začala televize v poslední době vkládat přímo do reálného obrazu názorná schémata vyjadřující vzdálenost od branky a úhel předpokládaného směřování míče. Přispěla tím nejen k lepšímu zachycení standardní situace při televizním přenosu, ale - shodou okolností - i k lepšímu pochopení toho, jaký význam má grafické vyjádření reality při výuce mikroekonomie. Studentům s nerozvinutou matematickou představivostí dělají při studiu grafy určité potíže a neuvědomovali si jejich přínos. Poté, co se lze odvolat na analogii s přenosem z fotbalového zápasu, se v tomto ohledu situace zlepšila. Už si na použití grafů tolik nestěžují a jsou ochotni jim porozumět.
Za zdůraznění stojí fakt, že již samotné "vyhmátnutí" a rozpoznání standardní situace i standardních přechodů mezi standardními situacemi je součástí algoritmického stlačení dat i jedním z případů algoritmického stlačení dat.
8) Jde vlastně o vytvoření takové reprezentace ekonomické reality v naší hlavě, o takové algoritmické stlačení ekonomické reality, které nám umožní efektivně jednat.
9) Formální shoda mezi zákonem klesajících výnosů a zákonem klesajícího užitku má hlubší smysl. Vyplývá z toho, co je podstatou člověka a jak člověk vznikl. Člověk vznikl v procesu přetváření přírody - tím, že přetváří přírodu, utváří i sám sebe. Vše, co je obsahem jeho vědomí (včetně toho, co ekonomie nazývá užitkem, tj. jeho schopností pociťovat strasti a slasti, mít prožitky a požitky), vzniklo v procesu působení člověka na přírodu. Pokud zákon klesajících výnosů ukazuje na charakter omezení, která jsou vlastností světa kolem nás a která svou činností (výrobou) překonáváme, pak zákon klesajícího užitku ukazuje, jak je tomu s uspokojováním našich potřeb. Naše potřeby orientují naši činnost (výrobu) určitým směrem. Zadávají cíle této činnosti. Naše cíle a potřeby ovšem nezůstávají neměnné - modifikují se, rozvíjejí se, vznikají nové cíle a nové potřeby. Platí, že potřeby vznikají v činnostech, které slouží k uspokojení stávajících potřeb, cíle vznikají při použití prostředků, pomocí nichž dosahujeme stávající cíle. Výrobou (chápanou v běžném smyslu) vyrábíme prostředky sloužící k uspokojování našich potřeb, spotřebou (chápanou v běžném smyslu) pak vyrábíme sami sebe. Mezi výrobou a spotřebou neexistuje ostrá hranice. Podrobněji se k této otázce dostaneme v souvislosti s vyjádřením produktivních složek osobní spotřeby.
10) Učebnicovým a ukázkovým způsobem je problematika vztahu mezi stacionaritou a dynamikou systému objasněna v již zmíněné učebnici J. Clarka (Clark, J., Základy národohospodářské teorie, Praha, Prometheus 1932). Jeho výklad bezprostředně navazují na konkrétní otázky rozebírané v různých částech učebnice obsahuje dodnes aktuální prvky. Vybíráme některé pasáže, které z tohoto hlediska stojí za připomenutí:
- "Rovnováha výrobních skupin. - Různé výrobní skupiny jsou v rovnováze, když přitahují stejně práci i kapitál, a tomu tak jest, když tito činitelé vyrábějí stejně na jednotku, která se užívá, v jednom oboru jako v jiném. Takovéto vyrovnání výrobnosti jest základní skutečností statického stavu a vyplývá z ní vyrovnání platů. Mzdy i úroky mají tendenci býti stejnými ve všech skupinách... Všichni tudíž zůstávají tam, kde jsou, ne proto, že se nemohou volně pohybovati, kdyby chtěli, nýbrž proto, že se jim nenaskytá žádného podnětu k přecházení... Platí ovšem paradox, že právě tato ideálně dokonalá pohyblivost, která trvala v minulosti, brání pohybu v přítomnosti... - Zisky a pohyby jsou známkami stavu dynamického. - Vyskytují-li se podnikatelské zisky, značí to, že tato rovnováha jest porušena, a je-li tomu tak, pohyblivost práce a kapitálu poskytuje záruku, že bude zjednaná nová rovnováha, nepřijdou-li žádné další poruchy... Skutečná společnost neustále podléhá poruchám... Přes aktivní dynamické pohyby obecný výnos práce a kapitálu nemůže se nikdy vzdáliti od těchto teoretických částek tak daleko, aby tato vzdálenost nemohla býti nějak změřena a vzata v úvahu." (S. 116 - 118.)
- "Rozdíly mezi skutečným tvarem společnosti a tvarem statickým v kterékoli době. - Skutečným tvarem společnosti v kterékoli době není statický vzor této doby: leč skutečný tvar tíhne ke tvaru statickému a ve velmi dynamické společnosti jest mu podobnější, než by byl ve společnosti, ve které síly měnivé jsou méně čilé. Při všech vlivech měnivých, kterým jest vystavena Americká průmyslová společnost, podobá se dnes přesněji normálnímu tvaru než konservativnější společnosti Evropské a daleko přesněji než líné společnosti Asijské. Mazlavá kapalina v nádobě může míti povrch, který jest daleko od vodorovné hladiny; ale vysoce tekutá kapalina ustojí se blízko vodorovné hladiny, i když třepeme nádobou, ve které jest, dosti silně, aby vznikly vlny na povrchu a proudy v celé hmotě. To jest dobré znázornění společnosti ve vysoce dynamických poměrech." (S. 168 - 169.)
Poněkud předběhneme další výklad a poznamenáme v kontextu Clarkova textu následující: Pokud jsou inovace tím, co vnáší do systému dynamiku, co "čeří hladinu", pak současně inovace zrychlují i proces obnovy rovnováhy mj. i tím, že (obrazně v návaznosti na Clarka řečeno) "činí kapalinu tekutější", odstraňují její "vnitřní tření".
11) V této souvislosti stojí za zmínku zejména přístup J. Neumanna, který ve své slavné (bohužel dost pozapomenuté) přednášce (A Model of General Economic Equilibrium, In: Review of Economic Research 13, 1945-46, str. 1-9, poprvé publikované pod názvem "Über ein Ökonomisches Gleichungsystem und eine Verallgemeinerung des Brouwerschen Fixpunktsatzes" ve Vídni r. 1938) navrhl chápat ekonomický systém, ve kterém všechny statky vystupují jako "mezistatky". Prokázal možnost aplikovat koncept všeobecné ekonomické rovnováhy na ekonomický systém pojatý jako otevřený reprodukční proces. Přínosné v Neumannově modelu je, že pojetí ekonomické rovnováhy aplikuje na reprodukční proces (neexistují v něm ani prvotní výrobní faktory, ani konečná spotřeba). Jeho (analytický) model má však velmi podstatné omezení - proporce mezi všemi mezistatky v každé periodě se uchovávají (viz J. Neumann: A Model of General Economic Equilibrium, In: Review of Economic Research 13, 1945-46, str. 8, srov. též C. Napoleoni: Ekonomické myšlení dvacátého století, Praha, Academia 1968, s. 116 - 117). Tím se tento model velmi blíží Sraffově Výrobě zboží pomocí zboží (Praha, Svoboda 1970). D. Champernowse v podrobném komentáři jeho modelu (A Note on J. v. Neumann´s Article on "A Model of Economic Equilibrium", In: Review of Economic Research 13, 1945-46, str. 11 - 18) jej proto výstižně nazývá "kvazi-stacionárním". Pokud by do něj byly zahrnuto uvažování inovačních změn, stalo by se analytické vyjádření velmi obtížným a ztratilo by svoji vypovídací schopnost. J. Neumann proto rovněž spotřebu interpretuje podobně jako P. Sraffa - jako prostou reprodukci a případnou neproduktívní spotřebu přebytku.
12) Podobně jako i v jiných případech najdeme otázku čistého přebytku poměrně dobře vysvětlenu v již zmíněné učebnici J. Clarka (Clark, J., Základy národohospodářské teorie, Praha, Prometheus 1932):
- "Část užitku, která jim plyne (lidem), vyrovnává se s oběťmi, které musí podstoupiti; leč zbývá čistý přebytek výtěžku, který není takto neutralisován oběťmi, a generická pohnutka, která může býti nazvána hospodářskou ve vlastním smyslu, jest, učiniti tento přebytek velikým." (S. 51.)
- "Výrobní náklady ve stavu statickém. - Řekli jsme, že v takovém statickém stavu jsou ceny různých výrobků právě tak vysoké, že stačí na úhradu mezd a úroků, které se všeobecně platí. Za práci a za kapitál se platí jednotné a všude stejné sazby a každý, kdo najme dělníky anebo obdrží půjčku od banky, musí je platiti. Ve skutečném světě, který jest pln poruch a vydán na pospas silám měnícím a vývojovým, shledáváme, že ceny, mzdy i úroky jsou kupodivu blízko těmto úrovním. V určitém podniku mohou se výrobky prodávati za dosti vysokou cenu, že poskytuje velký přebytek nad panujícími mzdami a úroky; také podnikání jako celek může po nějaký vynášeti takový přebytek; leč neexistují-li monopolní privilegia, žádný podnik nevynáší velký přebytek dlouho a podnikání jako celek teprv ne, ačkoli někde v té soustavě mohou býti vždy nalezeny zisky." (S. 120.)
Podrobněji viz příloha 2.
13) Pojem katalogizace použitý ve smyslu Gödelovy věty lze najít u J. Barrowa (Barrow, J., Teorie všeho, Praha, Mladá fronta 1997):
"Nejdostupnější a nejsnáze kvantifikovatelné aspekty světa mají tu vlastnost, že jsou vypočítatelné. Existuje určitá procedura, jak rozhodnout, zda daný kandidát má či nemá požadovanou vlastnost... Méně zvládnutelným souborem vlastností jsou ty, které jsou pouze katalogizovatelné. Pro ně lze vytvořit proceduru, která katalogizuje všechny entity, jež mají požadovanou vlastnost (i když se může stát, že budeme čekat nekonečnou dobu, než katalogizace dospěje do konce), ale není žádné cesty, jak systematicky obdržet všechny entity, které požadovanou vlastnost nemají. Většina logických systémů má tu vlastnost, že jsou katalogizovatelné, ale nikoli vypočítatelné: všechny jejich mohou být katalogizovány, ale neexistuje žádná automatická procedura, která by prozkoumala výrok a rozhodla, zda je, či není větou." (S. 259.)
Pojem katalogizace ovšem můžeme chápat i intuitivně jako jeden z prvních kroků poznání, který následuje po empirickém rozpoznání prvků zkoumané reality. V tomto smyslu jej budeme používat. Důležité je vědět, že prakticky vždy lze přejít od výčtu prvků s určitou vlastností k odhalení polarity v realitě dané přítomností či nepřítomností určité vlastnosti. Respektování této skutečnosti vede k mnohem obezřetnějšímu používání pojmů.
14) Schopnost katalogizovat vybranou část reality a následně přejít ke kategorizaci je tak důležitá, že doporučujeme čtenáři, aby si na příkladech, které si sám vybere, vyzkoušel, jak mu to jde. Pokud si nebude vědět rady, nevadí. V průběhu dalšího výkladu se k této problematice vrátíme ještě v několika dalších kontextech. Ale dříve nebo později by měl být schopen provést pečlivou katalogizaci v některé vybrané části ekonomické reality a následně pak přejít ke kategorizaci, včetně zpřesnění definic pojmů, které používá a které jsou pro kategorizaci nezbytné.
15) Podrobněji viz příloha 14.
16) Pokud bychom uvažovali ekonomický systém, který by byl zcela bez "tření" (vznikajícího v důsledku transakčních nákladů na vstup do odvětví a monopolního postavení) a bez dynamiky" (dané vstupem inovací) a ve kterém by byly preference spotřebitelů podřízeny produktivním složkám spotřeby (o produktivních složkách spotřeby budeme hovořit později), byla by absolutně elastická i poptávková křivka. V systému by se objevila tzv. singularita.
17) Zde je další příležitost vyzkoušet si, co je to katalogizace a přechod od katalogizace ke kategorizaci.
18) Model všeobecné rovnováhy je významný právě tím, že nám umožňuje v ekonomickém systému uvidět to nejdůležitější - to, co vyvolává nerovnováhu, a to, co brání směřování ekonomického systému k rovnováze. Opět stojí zato vrátit se k již zmíněné učebnici J. Clarka (Clark, J., Základy národohospodářské teorie, Praha, Prometheus 1932).
Podle něj to, co vyvolává nerovnováhu, je následující:
- "Vlivy, které poručují statickou rovnováhu. - Vlivů, které poručují statickou rovnováhu, jest všeobecně pět. Obyvatelstvo zeměkoule vzrůstá a to jest jedna příčina, která brání tomu, aby hodnoty, mzdy a úroky klesly na úplně "přirozené" úrovně. Kapitál roste, a tato okolnost působí rovněž rušivě. Mění se metody výroby statků a změny ty jsou velmi mocnou překážkou v dosažení statické rovnováhy. Nové způsoby organizace různých průmyslů docházejí obliby, a to způsobuje další poruchu hospodářského přizpůsobování. Potřeby lidské nejsou nikterak neproměnné; mění se, rostou a působí na hospodářské poměry společnosti způsobem, který má vliv na statické uspořádání. Také hmotná příroda se mění a pomíjející část země mění se znepokojující měrou. Spotřebováváme velmi mnoho ze svého přirozeného dědictví." (S. 119.) (Časový odstup od vyjmenování těchto příčin nám nechtěně vnucuje otázky - o co jsme v jejich vyjmenování dnes, v dnešním mnohem dynamičtějším světě dále, jak vidíme příčiny dynamiky lépe a jak přesněji jsme schopni postihnout jejich vliv na ekonomický systém?)
Vlivy, které brání obnově rovnováhy, nazývá J. Clark velmi výstižně "třením", viz. např.:
- "Jiným cílem tohoto díla jest zkoumati účinky změn v řadě, odhadnouti pravděpodobnost jejich trvání a určiti výslednici, která plyne z toho, působí-li všechny najednou. Jest důležito věděti, za jakých podmínek změny postupují normálním tempem, a kdy )roveň mezd stoupá, jak přirozeně má stoupati. A ježto skutečná míra mezd sleduje svůj vzestupný normál, ale poněkud se za ním opožďuje, jest nutno věděti, co určuje dobu, o kterou jsou tyto dvě veličiny vzdáleny, a kdy doba ta jest normální. Příčinou tohoto zpožďování jest t. zv. "hospodářské tření" a jest možno odvoditi jeho zákon. - Jest nutno studovati nejen tření, které překáží působení přirozených sil, nýbrž skutečné poruchy sil samotných. Z těchto jest nejdůležitější monopol; a jest nutno určiti jeho vliv, jeho vzrůst, prameny jeho síly a jeho vyhlídky na budoucnosti." (S. 19.)
- "Vlivy, které zvrací sílu pokroku. - Máme co činiti nejen s takovými vlivy, které zvolňují pokrok, nýbrž i s takovými, které skutečně zvracejí sílu, která působí k pokroku. Všude jsme viděli, že soutěž - zdravé soupeření ve službě obecenstvu - jest nezbytná za tím účelem, aby k dalšímu životu byly vybrány nejlepší metody a nejúčinnější organizace a aby průmysl vykazoval trvalý vrůst výrobní schopnosti... Pravým opakem soutěže jest monopol, a právě ten se podle všeobecného názoru již usadil na místech největší hospodářské síly... Žádný popis nemůže přehnati zlo, které očekává společnost vydanou úplně panství soukromého monopolu." (S. 295 - 296.)
19) Pojem "dočasný monopol" k označení dočasného výjimečného postavení toho, kdo přišel s inovací, používá rovněž již J. Clark:
"Dočasný monopol nového výrobního postupu jest užitečný. - Kdyby se vynález stal veřejným majetkem v okamžiku, kdy jest učiněn, nikdo by mnoho nezískal tím, že by ho užíval, a ten, kdo by jej učinil, by získal ještě méně... Tato skutečnost ospravedlňuje jeden druh monopolu." (S. 285.)
Pojmenování monopolu založeného na inovaci "dočasným monopolem" a tím i vymezení polarity mezi "trvalými monopoly" a "dočasnými monopoly" je metodologicky nesmírně významné. Odhaluje se tím hlubší vrstva symetrie mezi tím, co narušuje ekonomickou rovnováhu (vnáší do systému změny), a tím, co brání obnově rovnováhy. Současně se tím odhaluje i to, co je podstatou konfliktnosti ekonomického systému po celá tisíciletí jeho vývoje a vyzrávání.
Navíc - tímto výstižným pojmenování přecházíme od katalogizace ke kategorizaci, což je poučné i z čistě metodologického hlediska.
20) Pojem inovace budeme používat velmi často. Inovace hraji v ekonomice mimořádně významnou roli. Věnujeme jim samostatnou přílohu zpracovanou podle textu P. Sirůčka.
21) Existence neparetovských dopadů inovací na vlastníky práce (i kapitálu) si byl J. Clark rovněž velmi dobře vědom a považoval je za problém, který je nutné určitým způsobem řešit:
- "Bezprostřední účinky úspory práce. - Vynález stroje, který může vykonati práci dvaceti lidí, způsobí, že někteří z těchto dvaceti budou propuštěni. Cítí nesnáz, jak nalézti nová místa, a jsou-li cvičenými dělníky a jejich zaměstnání nestojí již za vykonávání, ztratí veškerou výhodu, kterou měli ze své zvláštní obratnosti ve svých zaměstnáních. Dostanou právě oni za to nějakou přiměřenou náhradu, anebo rozděluje společnost jako celek odměnu takovým způsobem, že ti, kdož platí skoro celý náklad, dostanou toliko svou malou část zisku? Jest pokrok hospodářského umění vždy nespravedlivý a musíme pohyb ten ospravedlniti toliko důvody užitečnosti, ačkoli víme, že moralista jej odsoudil?" (S. 211.)
- "Specifická ztráta dělníkova ve srovnání s jeho podílem na společenském zisku. - V takových případech jest nutno zkoumati, zda všeobecné účinky zdokonalení dělníkovi jsou k dobru anebo na újmu, nehledíme-li toliko k onomu zdokonalení, které ho přimělo ke změně zaměstnání, nýbrž také ke všem ostatním, která nastala od té doby, co začal pracovati. Na tuto otázku může býti toliko jedna odpověď: během života jednotlivcova pokrok více prospívá než škodí i průměrné oběti pokroku a tím více prospívá všem ostatním. To, co jednotlivec obětuje, když jest přemístěn od jednoho stroje k druhému, jest obyčejně více než vyrovnáno během řady let tím, co získá následkem všeobecného vzestupu výrobní schopnosti práce. V době, kdy přechází od jednoho stroje k druhému, trpí, leč trvalý vzestup společenského bohatství a společenské výrobnosti více než odčiňuje toto bezpráví. Z továren vyhází větší množství statků; podíl připadající práci, který jest určován krajní výnosností, stále se zvětšuje; a lidé, kteří se nikdy dlouho ničemu neučili, nýbrž naučili se svému nynějšímu zaměstnání rychleji a dovedou se naučiti novému stejně rychle, vyrábějí a dostávají daleko více, než by mohli dostati, kdyby záleželo na cvičené ruční práci a nedokonalejších strojích, a také daleko více, než by jejich nástupci dostali později, kdyby následkem nějakého neštěstí mechanické vynálezy nebyly již zaváděny a kdyby ostatní zařízení sloužící rozmnožování výrobků nebylo připuštěno k výrobě. Naděje pracujícího lidstva leží hlavně v tom, že změny, které mu dávají stále vzrůstající moc nad přírodou, budou pokračovat." (S. 242 - 241.)
22) Mezi pojetím univerzality jako určitého typu schopností člověka a pojetím ekonomických procesů je mnohem větší souvislost, než by se na první pohled mohlo zdát. Je to mj. zřejmé jak z předcházející poznámky pod čarou (a pojetím, se kterým přichází J. Clark), tak z následující poznámky pod čarou (kde uvádíme některé názory V. Bělohradského).
Pojetí univerzality se odvíjí od pojetí práce jako základu, od kterého se odvíjí sebeutváření člověka (jeho myšlení i cítění). J. Clark v této souvislosti říká: "To znamená, že člověk používá některého přírodního prvku, který jeho obratností stává se tvarem bohatství. Vsune kousek přírodní hmoty mezi sebe jako výrobce a sebe jako spotřebitele. Všechny druhy bohatství jsou uprostřed mezi původní prací a uspokojením, které z ní následuje. Některé statky však jsou prostředky v tom zvláštním smyslu, že se vkládají mezi práci a jiné statky. Nástroje napomáhají vyráběti spotřební statky a tyto rozmnožují lidské potěšení. Užívati nástrojů není všeobecně příjemné. Nástroj stojí nejen mezi námahou a uspokojením, jež nakonec následuje, nýbrž mezi námahou a dalším hmotným statkem, který přímo vede k uspokojení. Sekyra stojí mezi prací, kterou sama byla zhotovena, a mezi dřívím k pálení, které se jí seká, kdežto dříví působí přímo na člověka a ohřívá jej." (S. 34 - 35.)
V příloze 4 si ukážeme, jak se od tohoto pojetí práce odvíjí koncept univerzality (a mj. i v čem je pohled J. Clarka omezený).
23) Z tohoto hlediska je poučný článek V. Bělohradského "Je vzdělání na cestě stát se zbožím?" (Právo 1.9.2003). Na jedné straně je v něm velmi hluboce pochopen význam všestranného vzdělání (univerzality), viz např.:
- "Vzdělání naopak je v programu ČSSD správně popsáno jako "schopnost samostatně a svobodně myslet", což znamená zaprvé umět zpracovávat informace pomocí kategorií jako skutečné-zdánlivé, celek-část, vědomí-podvědomí, povrch-hloubka, vyšší-nižší, obecné-zvláštní, příčina-důsledek a zadruhé umět rozlišit mezi zvláštním kontextem informací - třeba zájmy těch, kdo je šíří - a jejich obecným smyslem."
- "Společnost totálně funkčně diferencovaná je ale společností velmi nestabilní a rizikovou, protože v ní vládne nejistota o konečných důsledcích všech těch specializovaných způsobů jednání, vzájemně často neslučitelných: Neučiní nakonec stále větší moc efektivně jednat ale ze stále užšího hlediska náš společný svět neobyvatelným - biologicky, psychologicky, sociálně? Tyto problémy nemohou vyřešit experti a specializované vědění, protože je to právě specializace, která je způsobuje. V podmínkách nestability, nejistoty a rizik je tedy specializace nevýhodná, výhodou je naopak mít mnoho nedokonalých obecných schopností. V nestabilním prostředí jsou tedy zvýhodněni ti, kteří zůstali "povšechní", zachovali si mnoho různých kompetencí..."
Na druhé straně brojí proti roli trhu v oblasti vzdělání, viz např.:
- "Zamysleme se nad pojmem "vzdělání" z tohoto pohledu. V teorii informace existuje pojem "redundance", kterým označujeme nadbytečnou informaci, ne nezbytně nutnou k porozumění sdělení, ale která se hodí v podmínkách, v nichž rušivá síla prostředí (entropie) zesiluje. Zapamatujme si to: Co se jeví jako nadbytečné v podmínkách stability a normality, se často stává důležitým v podmínkách nenormálních, změněných. Trh nás všechny nutí jednat "co nejefektivněji" - co je nadbytečné, jen zbytečně zvyšuje náklady. Imperativ efektivnosti se tedy prosazuje nejčastěji odstraněním toho, co není nezbytně nutné k dosažení daného cíle. Pro společnost v celku ale platí, že zrušit, co je nadbytečné, je nerozumné v podmínkách nestabilní, rizikové společnosti, do níž náš sociálně a ekologicky neudržitelný model průmyslového růstu vyústil. Jednoduše: každý sektor maximalizuje pod tlakem trhu svůj zisk, a tím destabilizuje celek společnosti. Chceme-li udržet v podmínkách, které nám specializace a efektivnost vnutila, přijatelnou kvalitu života, musíme respektovat i jiný imperativ - říkejme mu "imperativ otevřenosti". Mám na mysli nutnost udržet v destabilizované pozdní průmyslové společnosti co nejvíce možností a kompetencí otevřených "pro neznámou budoucnost". Z toho plyne, že mezi imperativem efektivnosti a imperativem otevřenosti je konflikt. Globalizovaný trh práce tedy vyžaduje, abychom všichni byli kvalifikováni, použitelní v nějakém specializovaném odvětví, přijali jeho kód a cíle; řešení nepředvídaných krizí naopak vyžaduje, abychom byli vzdělaní, tedy měli co nejvíce různých schopností. Stát musí hájit vzdělání před diktátem trhu jako hlavní zdroj - odpusťte tu strašnou formuli - redundantních lidských kapacit (těch, které se snad jednou hodí). V tomto smyslu a v této své funkci je vzdělání veřejným statkem a musí být zajištěno státem jako protiváha tržní poptávky po pouhé kvalifikaci. To nesmí znamenat, připomeňme si to důrazně, jen zajištění ekonomické, ale i ochranu těch hodnotových a morálních rysů učitelského povolání, které některé z nás motivují k jeho zvolení - samostatnost, otevřená komunikace, svoboda projevu, volný čas k sebevzdělávání, tvořivost, smysl pro krásu neužitečného."
Zde se projevuje deficit ekonomického vzdělání V. Bělohradského. Je to právě trh, který na současném stupni vývoje společnosti a s tím spjaté inovační dynamiky (která je původním zdrojem proměnlivosti a nejistoty) vyzdvihuje roli lidské schopnosti univerzality (předpokládající mj. - jak V. Bělohradský správně postřehl - schopnost uvažovat v párových kategoriích, rozvíjet poznání jako otevřený systém apod.). A naopak - veřejné financování vzdělání vede k rigiditě, nezainteresovanosti poskytovatelů vzdělání na uplatnění absolventů apod.
Dále viz příloha 15.
24) K tomu podrobněji příloha 8.
25) J. Clark k tomu říká: "Požitek jest většinou teleologický. - Jest zvláštní důvod pro to, že rozumný člověk, nabízí-li se mu na výběr požitek hned anebo později, s velkou pravděpodobností si vybéře požitek pozdější. Požitek jest v podstatě teleologický. Spočívá v tom, že se vědomě blížíme chtěnému cíli. Vědomí, že úsilí dosáhnouti touženého cíle, má úspěch, a že dobrá věc se blíží, ozařuje přítomnost. Vskutku anticipace a vzpomínky prodlužují každý požitek a anticipace jest účinnější než vzpomínky. Vědomí, že v určité době vydáme se na cestu do ciziny, skýtá před odjezdem potěšení, které jest často více než předchuť. Často soupeří s rozkoší, kterou skýtá cesta sama. Jednotlivec může býti léta šťasten nadějí na úspěch v podnikání anebo na zvolení ve veřejnou funkci a mnoho let těžké práce na vědeckém díle může býti ozářeno očekáváním konečného objevu a jeho důsledků. Jest dobrý důvod, pro který i průměrný člověk, stejně jako člověk moudrý, bude míti touhu, rozděliti svoje vydání na různá období svého života, a bude dávati přednost budoucnosti, kdykoli jest toho potřebí za účelem, aby během svých mladších let mohl míti blahou naději, že o jeho starší dny je dobře postaráno." (S. 276 - 277.)
Tato nádherná pasáž mj. ukazuje, že u průkopníků dřívějšího paradigmatu nacházíme dvířka pootevřená ke vstupu do síně paradigmatu dalšího. V daném případě se jedná nejen o velmi přesný popis logiky užitku jako prožitku vznikajícího v lidské hlavě, ale i o můstek, po kterém lze přejít k základním tvrzením ekonomie založené na produktivním pojetí osobní spotřeby. Podrobněji viz příloha 9.
26) V souvislosti s tím ukazuje J. Stiglitz grafická vyjádření různých případů pojetí rovnosti. Podrobněji viz příloha 3.
27) I. Fisher (Theory of Interest, New York 1954) do konceptu všeobecné ekonomické rovnováhy zahrnul pojem "investiční příležitosti", které dle něj mají podobu objevů a vynálezů, jsou tím, co určuje úrokovou míru, tj. že úroková míra je odvozena od jejich "intenzity". Pojem investiční příležitost je nesmírně důležitý. Fisherovo pojetí však zůstává v rámci starého paradgimatu teorie užitku. K této problematice podrobněji příloha 16.
28) Problému "bohatnutí bohatých a chudnutí chudých" (někteří ekonomové tento jev nazývají "centrifugální efekt trhu se podrobně věnuje např. M. Potůček v monografii "Nejen trh" (Praha, Slon 1997). Podrobněji viz příloha 5.
29) J. Clark k tomu říká:
- "Jak působí na hodnotu statků existence společenských kast. - Jedním z důvodů, proč trh šperků jest tak pružný, jest skutečnost, že šperky slouží jako odznaky kasty, čímž může býti toliko něco velmi cenného. Kdyby tudíž všechny drahokamy velmi zlevnily, staly by se dvě věci: (1) poměrně chudí lidé by si jich něco koupili - částečně místo napodobenin a levnějších pravých šperků; (2) bohatí lidé by si museli kupovati více šperků a dražší než potřebovali dříve za tím účelem, aby udrželi svoje postavení ve společenských stupnicích. Toto pravidlo působí u spotřeby velké řady předmětů, jejichž držení zdá se, aspoň na zevnějšek, vyznačovati člověka, že náleží do určité vrstvy společnosti." (S.220 - 221.) K tomu podrobněji viz příloha 6.
30) Autorem této koncepce rozdělování (kterou je dle našeho názoru nejvhodnější) je právě J. Clark. Ten výše uvedené schéma a pojetí založené na mezní produktivitě ukazuje nejdříve na vztahu práce a kapitálu, návazně pak na vztahu kapitálu a úroku, teprve nakonec pak na případu kapitálu a půdy.
Jak jsme upozorňovali již v úvodu, řada učebnic "jemnosti" v teorii rozdělování založené na mezní produktivitě výrobních faktorů přehlíží. Je to dáno právě tím, že nejdou tak daleko, aby odpověděly na otázku, kde a jak vzniká čistý přebytek (nad náklady). A nejdou tak daleko právě proto, že opomíjejí dynamický aspekt ekonomického systému, bez jehož uvážení nelze na příslušné otázky odpovědět. Pozitivní výjimkou je z tohoto hlediska učebnice P. Samuelsona a W. Nordhause (Samuelson, P., Nordhaus, W. Ekonomie. Praha. Svoboda 1991). Není bez zajímavosti, že v této učebnici je jako pilotní příklad, od kterého se odvíjejí další úvahy, vzato spojení práce a půdy jako dvou výrobních faktorů (s. 663 - 665). Je zajímavé a poučné ukázat si pozadí této odlišnosti.
J. Clark používá jako pilotní příklad spojení práce a kapitálu, protože si k tomu vytvořil předpoklady striktním a přesným odlišením kapitálu od kapitálových statků: "Kapitálové statky na jedné straně a kapitál na straně druhé lisí se od sebe podobně jako jednotlivé tkáně a živoucí tělo, nebo jako částečky vody v řece a řeka, která teče... můžeme studovati trvalý fond produktivního bohatství, který se skládá ze statků jako rudy, vlny, kůže, kladiv, vřeten a šicích strojů. Jednotlivé věci, které tvoří zásobu, se stále mění. Nenajdeme nikdy ve dvou různých dnech tytéž věci v oné zásobě; leč zásoba podobných věcí stále trvá. Kapitál jest tento trvalý fond produktivních statků, v němž identita věcí, které jej skládají, stále se mění. Kapitálové statky jsou měnlivé části tohoto trvalého souhrnu." (S. 43.) Proto mohl kapitál interpretovat jako homogenní výrobní faktor.
V učebnici P. Samuelsona a W. Nordhause nenacházíme tak přesné odlišení statických a dynamických prvků a tudíž ani tak krystalicky čisté pojetí kapitálu jako u J. Clarka. Proto je zvolen zdánlivě názornější příklad práce a půdy. Zde se ovšem skrývá určité čertovo kopýtko. V reálném světě není půda homogenním výrobním faktorem (má různou výnosnost). To se pak podvědomě promítá do interpretace vztahu práce a půdy. J. Clark si toho byl vědom a proto půdu uvažuje později a explicitně ji vymezuje jako heterogenní výrobní faktor. Podrobně si to ukážeme později.
31) V realitě ovšem vztah mezi výrobními faktory není nikdy zcela symetrický. J. Clark pro případ práce a kapitálu poměrně přesně formuluje podmínky, za nich tato symetrie existuje:
"Mzdy za dokonalé soutěže. - Ve statických poměrech, které předpokládáme, soutěž působí bez jakýchkoli potíží. Ve skutečném světě tak hladce nepůsobí a svého času přihlédneme k překážkám, se kterými se setkává; leč nyní studujeme normální úrovně, ke kterým vede mzdy soutěž taková, jaká sest - a ona jest ve skutečnosti velmi čilá. Chceme věděti, co by se stalo, kdyby soutěž se nesetkávala vůbec se žádnými překážkami. To by vyžadovalo, aby dělník byl s to přiměti zaměstnavatele, aby mzi sebou navzájem vydražovali jeho služby tak čile, jako zaměstnavatel může přiměti dělníky, aby se navzájem předražovali, když prodávají svou práci. Kdyby tomu tak bylo, každá pracovní jednotka mohla by obdržeti to, co vyrábí; ne více a ne méně. Každý jednotlivý člověk, nabízeje se jednomu zaměstnavateli po druhém, nesl by v ruce na prodej skutečný výrobek. Jeho příchod do továrny číkoli znamenal by, že bude v továrně za rok vyrobeno více zboží; a kdyby jeden zaměstnavatel za ně nezaplatil tržní cenu, druhý by tak učinil. Krajní jednotka společenské práce může za dokonalé soutěže dostati hodnotu všech těch věcí, které práce vyrobí bez ohledu na kapitál. Dále, jak jsme viděli, vyrábí každá pracovní jednotka sama o sobě totéž množství zboží jako krajní jednotka a může dostati stejnou cenu. Protože všechny pracují pohromadě, každá z nich může zaujmouti místo krajní jednotky, když opustí svoje nynější zaměstnání a nabídne svoje služby jinde." (S. 128.)
32) V obecné poloze formuluje J. Clark pojetí rozdělování na základě mezní produktivity následujcím způsobem:
"Obecný tvar zákona o krajní produktivitě. - Tento princip jest zákonem krajní produktivity, jedním z těch universálních principů, které ovládají hospodářský žviot na všech jeho vývojových stupních. Každý z těchto dvou činitelů výroby, užívá-li se ho ve stoupajících množstvích spolu se stále stejným množstvím druhého činitele, podléhá zákonu o klesajícím výnosu. Krajní jednotka onoho činitele, jenž narůstá, vyrábí méně, než vyrobily jednotky v řadě předcházející. To neznamená, že v každé době jedna jednotka vyrobí méně než jiná, neboť v každé době všechny jednotky vyrábějí stejně. To znamená, že desátá jednotka vyrobí méně, než vyrobila devátá, když jich bylo devět, a že devátá jednotka dříve vyrobila méně, než vyrobila osmá na onom ještě starším výrobním stupni, kjdy jich bylo v užíváí toliko osm, atd." (S. 131 - 132.)
Návazně na to doplňuje J. Clark koncept teorie rozdělování o další princip:
"Účinek dokonalé pohyblivosti práce a kapitálu. - Dokonalá pohyblivost práce a kapitálu zajišťuje, že zbytek, který zbude v rukou podnikatelových po zaplacení mezd, musí býti celý odevzdán kapitalistovi. Setkáváme se zde opět s tím statickým zákonem, že, působí-li soutěž bez jakékoli překážky, podnikatel jako takový nemůže si pro sebe ničeho ponechati; ačkoli, je-li zároveň dělníkem, obdrží mzdu, je-li také kapitalistou, obdrží úrok. Jeho podnik zaplatí mzdy za všechny druhy práce, počítaje v to i práci řídící, a úroky z veškerého kapitálu, počínaje v to i jeho vlasstní. Nedá mu však žádného čistého zisku a všeho, cokoli podnikateli zbude po zaplacení mezd, bude nucen použít na placení úroku a obráceně." (S. 134.)
V této logice ovšem platí, že ani dělník nedostane ve statických poměrech více, než jsou náklady na jeho reprodukci.
33) Zajímavou interpretaci možnosti alternativního zaměstnání jednoho výrobního faktoru druhým dává J. Clark v návaznosti na předešlou poznámku pod čarou (čímž současně zdůvodňuje předcházející tvrzení):
"Jestliže po zaplacení mezd a úroků za tržní ceny podnikatelům v každém průmyslu něco zbude, celá práce a kapitál vyrábějí více než dostávají, a tím dostává se ředitelům a kapitalistům podnětu, aby vystoupili ze svého dosavadního zaměstnání a stali se podnikateli na vlastní účet. Takový podnikatel vstupuje v činnost, odvádí hraniční práci a kapitál od podnikatelů, kteří jsou již zde, a seskupuje je v nový podnik, může je tak přiměti k tomu, že vyrobí více, než on jim zaplatí, a že takto vyzíská rozdíl." (S. 136)
Obecně platí, že zřídit podnik může i dělník (který se tím stane živnostníkem).
34) Úrok jako specifický případ čistého přebytku, který připadne vlastníkovi kapitálu, je podmíněn existencí investičních příležitostí, tj. tím, co vnáší do ekonomického systému změnu. Pokud bychom předpokládali, že všechny investiční příležitosti mají stejnou míru výnosnosti a že existuje volný vstup do odvětví disponování investičními příležitostmi, klesla by úroková míra k jedné, tj. ani zde by nevznikal čistý přebytek.
35) Poučné je, že J. Clark považuje půdu za nehomogenní výrobní faktor od počátku, kdy ji jako výrobní faktor začíná uvažovat:>
"Co vyrobí jednotlivec na dobré půdě s dostatečným množstvím kapitálu aneb na chudé půdě s přiměřeným kapitálem - v jakémkoli zaměstnání na půdě jedné nebo druhé jakosti - určuje odměnu, kterou může dostati on i ostatní lidé. To tvoří samo o sobě mzdu práce. Pokud se týče přeplývání práce a kapitálu do kteréhokoli obvodu hraniční půdy, úplná formulace jest takto: hranice užívání půdy bude rozšířena až do bodu, ve kterém jednotka práce, používajíc tolik hraniční půdy, kolik jest hospodárno používati, a takové částky pomocného kapitálu, jaká se dá hospodárně sdružiti s touto jednotkou a s půdou, kterou zaujímá, vytváří výrobek rovný mzdě pracovní jednotky, jak jest určena výrobkem, který vytvářela, když byla zaměstnána na dobré půdě a v souvislosti s plnou výzbrojí pomocného kapitálu." (S. 147.)
36) Právě takový tvar poptávkové křivky uvažuje J. Clark na s. 233 své práce.
37) Jako příklad poctivého a důsledného uvažování dané problematiky lze uvést přístup G. Beckera o otázce porovnání současných a budoucích užitků (G.Becker, Preference a hodnoty, Praha, Grada Publishing 1997, s. 24-25, s. 67-68.. G. Becker uvažuje takto:
38) K tomu podrobněji příloha 10.
39) Směr vývoje a zdokonalování tržního mechanismu z hlediska investování do lidských schopností vyplývá z rozboru produktivních aspektů osobní spotřeby. Tento vývoj již v řadě zemí začal. Ukazuje se, že mimořádně významnou roli zde hraje vznik mechanismů založených na přenesené ceně. Podrobněji viz příloha 11.
40) Skutečně stačí tak málo? Ano. Stačí skutečně tak "málo" - aby se vyvinul příslušný typ zainteresovanosti a vzájemné konkurence v oblasti vrcholné formy produkce lidských schopností (univerzitního vzdělání). Vše se pak dá do pohybu. Ovšem ono to zase není tak málo, jak by se mohlo zdát na první pohled. Konflikt sítí založených na výhodách z pozice a na výhodách ze vzájemné spolupráce se promítá do této oblasti. Tak jak v každé zemi lze identifikovat procesy směřující ke zdokonalení tržního mechanismu v oblasti investování do lidských schopností, tak v každé zemi (a pochopitelně i u nás) lze identifikovat i zájmové bariéry, které se snaží přirozené tendence historického vývoje zbrzdit, zastavit či zvrátit. K tomu, co by z hlediska zdokonalení tržního mechanismu v oblasti financování investic do vzdělání bylo reálné a potřebné u nás viz příloha 12.