Miloslav Formánek
Významným příspěvkem do úvah o strategii, kterou by měla rozpracovat a uplatňovat radikální levice, je koncepce vědeckotechnické revoluce. Vznikala v mezinárodní diskusi od 60. let a byla výrazem snah o přesun revolučního patosu do nových poloh. Na jejím počátku byly u nás eseje R. Richty: Člověk a technika v revoluci našich dnů (Praha 1963) a Komunismus a proměny lidského života (K povaze humanismu naší doby) (Praha 1963), v dalším vývoji nepřekonané a naopak spíše rozmělňované. Projekt teoretického rozboru společenských a lidských souvislostí VTR "Civilizace na rozcestí" (Praha 1966) byl a je zhodnocován a korigován na dvou odlišných časových a hlavně ideologicko-politických úrovních: 1. v průběhu snah o řešení rozporů přechodu k VTR v 60. až 80. letech, 2. s přechodem k neoliberální politice po listopadu 1989.
Jedním z hlavních závěrů projektu Richtova týmu byly poznatky o podstatě VTR. V průmyslové revoluci bylo výchozí vytvoření nové techniky - pracovního stroje. Jeho vznik byl výsledkem zevšeobecnění z dlouhodobějšího empirického hledání, ze zvykového postupu. Ve vědeckotechnické revoluci je však vědecký výzkum na počátku závažných změn, věda je počátečním článkem revolucionizování procesu výroby, uplatňuje se její předstih před výrobou. Vzrůstá význam základního výzkumu, který produkuje nové, byť abstraktně teoretické ideje a směřuje či dospívá k technologickým aplikacím, k objevům, které sám konstrukčně zpracovává či uplatňuje (různé oblasti vědy se obracejí v "experimentální vědu"). Inspiruje se jimi základní výzkum. V rámci vědy samotné vystupuje do popředí vedle fyziky, chemie a dalších oborů i biologie, hraniční obory a interdisciplinární výzkum.
Nemění se jen výrobní prostředky (tím méně pak pouze pracovní nástroje). VTR představuje všeobecnou, stálou přeměnu, ustavičné, zrychlující se přetváření všech složek výroby, kvalitativní proměnu v celé struktuře výrobních sil jako souhrnu "výrobních sil lidského života - tedy včetně společenské kombinace a vědy, tvůrčích schopností člověka i osvojení přírodních sil" (Civilizace, s.10).
Klíčovou specifikou je, že se nejpronikavější výrobní silou, nadanou neobvyklou mocí, stává bohatství schopností lidí, jejich tvořivost, všeobecný rozvoj, rozvoj člověka jako sebeúčelu.
S růstem technologické výbavy a zvláště technické zdatnosti a inovační kapacity lidí ve výrobě se projevuje dosud neznámá dynamičnost (přeměna zákonitého pohybu v pohyb samotných zákonitostí), růst temporality, mobility a potřeby "neustále tvárné, novátorské koncepce vlastního i společenského života" (Civilizace, s. 116).
V celém souboru přeměn, v celé materiální dynamice společenského vývoje se předpokládá "přímý a plný zásah vědy do utváření společenských vztahů a lidského života". Jako akumulované bohatství společnosti, všeobecná práce (Marx) má vystupovat nejen jako faktor výroby věcí a uspokojování potřeb či zdroj nových sfér využití a nových potřeb, ale také jako "výrobce lidského rozvoje" (Civilizace, s.125).
V průběhu diskusí se objevily různé krajnosti, které souvisely s odtrháváním dynamiky VS od výrobních poměrů:
1. Při důrazu na prvořadost rozvoje VS pro společenský pokrok se poukazovalo na společenské souvislosti rozvoje vědy a techniky, čímž ale byly míněny důsledky VTR; nedoceňovaly se sociálně ekonomické (a další) předpoklady VTR; o výrobních poměrech se vědělo, že jejich realizace je složitý proces, který nekončí "zaknihováním" vlastnictví, že existuje jistá nevyvinutost ekonomické struktury a že je nutné dynamiku vestavět přímo do ní; předpokládalo se ale, že disparity mezi civilizační úrovní a sociálními přeměnami neodstraní nějaké "vlastnické přesuny" (při odpovídajícím politickém a ideovém působení), ale pouze proměna výrobních sil samotných; vlastní, vnitřní dialektika v sociálně ekonomických vztazích byla opomíjena, převáděna na výrobně technické procesy, na rozpory, zákonitosti úhrnné společenské práce, ekonomie času; rozvoj VS byl tak chápán spíše jako imanentní, jako prvotní příčina bez zpětné vazby na společenské podmínky; uvolňoval se prostor pro technicistní zjednodušování a apologetiku, docházelo k subjektivistickým omylům;
2. "Sentimentální socialisté" (socialisté citu) se zase soustřeďovali na přímé přeměny společenských poměrů a na obra dosažených pozic, bez reálného zprostředkování rozvojem VS, bez rozvinutí reálného zespolečenštění; důraz na dynamiku vědy a techniky byl sledován s podezřením, přiživoval se dogmatismus a uplatňovala konzervativní reakce na nové výzvy.
R. Richta již ve svých výchozích esejích zdůrazňoval, že univerzální, neomezený a nepřetržitý rozvoj výrobních předpokládá růst možností skrytých ve výrobních, vlastnických poměrech. Takový růst odhaluje jejich "rezervy", ale také meze, obtížnost či nemožnost (v podmínkách kapitalismu) přeměnit abstraktní možnost v reálnou.
V diskusi byl uplatněn poznatek, že kvalita a dynamika techniky a technologie souvisí s odhalenými a uplatněný přírodními zákonitostmi, ale také se společenskými poměry, že technika je utvářena k podobě společnosti, že společenský systém jí vtiskuje svou tvářnost. Právem lze mluvit o produktech buržoazní civilizace, jimž dává tvar soukromovlastnický zájem a spekulace, kalkulace zisků, nadzisků a rent, jež orientují její vymoženosti, ale vedou také k přečinům vůči lidem i technice, vyvolávají nehospodárnost ve společenské práci, vedou k mrhání výrobními silami. Odtud vyplývá výzva na vytvoření techniky (technologie) odpovídající socialismu a komunismu.
Také na zjištění, že současný předmětný svět (technická civilizace, "druhá příroda") má nepochybně svou osobitost strhující vnitřní a autonomní dynamiku, se objevuje dvojí názor:
1. Tato dynamika je neovladatelná, vymyká se kontrole svých vlastních tvůrců, nejde už o svět cizí, ale odcizený, jednota člověka a jeho díla se rozpadá; tato dynamika je svévolná, sama klade problémy a také jen ona sama je schopna je - spíše dílčím způsobem - řešit (nad skutečností reifikace převažující pesimismus; technologický determinismus, postindustrialisté, kulturní kritika).
2. Povaha, zaměření i dynamika technologických změn mají svou vlastní logiku, ale nejsou libovolné, jsou výsledkem působení mocných sociálně ekonomických a politických sil, uvědomělého rozhodování organizací i osob, které mohou přeměňovat abstraktní možnosti v konkrétní, které mají moc a odpovědnost (optimistický postindustrialismus).
Kapitalismus může užívat všech prvků technické revoluce, ve všech jednotlivých případech (informační technologie přinášející dalekosáhlé úspory živé práce, redukující suverenitu a moc národních států, vytvářející virtuální firmy a státy; využívání světové počítačové sítě k dalekosáhlým, riskantním operacím, schopným otřásat měnovými soustavami). Vcelku však tato revoluce přesahuje jeho možnosti.
Nejde jen o to, že dobývání mimořádného zisku doprovází rostoucí rizikovost, že bude "uvolněn" nenávratně, že dojde k jeho "znehodnocení" (Marx, K., Kapitál III/1, 256,257). Kapitál nasazuje technice uzdu samou svou podstatou.
Monopoly, nadnárodní koncerny sice dnes krouží kolem inovačních firem, mikroelektronika, robototechnika a biologické vědy umožňují racionalizaci, která vede k mimořádným ziskům. Její kapitalistické uplatnění však současně otřásá sociálním systémem. Prohlubuje se kontrast příležitostí a bezpráví, moci a bezmoci, bohatství a bídy. Dělnická třída se štěpí a atomizuje.
1. Adaptabilní (zpravidla mladší) část pracovníků prochází procesem intelektualizace a spojuje se s intelektuální technologií. Umožňuje se jí participace, přechází na pružnou orientaci, pracovní dobu i místo uplatnění a pracovní výkon. Individuace znamená mj., že přebírá náklady za své celoživotní sebevzdělávání, za pohotovost k uplatnění a rizika plynoucí z pružnosti na vlastní bedra; v Civilizaci na rozcestí se tato "úplná pohyblivost pracovní struktury" předvídá (s.73).
2. Daleko větší část dělníků a zaměstnanců je však odsuzována přejímat nově vznikající málo kvalitní pracovní místa (se zvyšovanou spoluúčastí zaměstnanců a odborů na rizicích, včetně finančních) nebo je dokonce trvale odsouvána z výroby a donucována spokojovat se s příděly z přerozdělovaných sociálních příspěvků a pomoci, na které se věnuje stále méně prostředků. V obou případech závislost na kapitalistických poměrech roste.
Platí tedy Marxův závěr ,že "kapitalistická výroba... techniku a kombinaci společenského výrobního procesu rozvíjí jen tím, že zároveň podkopává zdroje všeho bohatství, půdu a dělníka" (Marx, K., Kapitál I, 493).
Jsou proto nutné jiné výrobní poměry, takové, které by umožnily univerzální, neomezený, nepřetržitý rozvoj VS. Jsou to poměry, které umožňují "uvolňování zdrojů tvůrčích lidských sil nad míru, obvyklou v kapitalismu..." (což se jeví jako "přeinvestování lidských zdrojů"; Civilizace na rozcestí, Praha 1966, s. 91, 92).
V práci Člověk, věda, technika předložil Richtův kolektiv následující vymezení VTR:
1. "Vědeckotechnická revoluce je zásadní přeměnou vědy a techniky, jejich systému a společenských funkcí, která vede k univerzálnímu převratu ve struktuře a dynamice společenských výrobních sil ve smyslu změny úlohy člověka v soustavě výrobních sil na základě komplexního technologického uplatnění vědy jako bezprostřední výrobní síly, pronikající věcné podmínky lidského života".
K tomu pak bylo dodáno:
2. "Svou podstatou je vědeckotechnická revoluce spjata se zákonitostmi epochy přechodu od kapitalismu ke komunismu, je jim podřízena, je složkou tohoto globálního procesu v tom smyslu, že historicky připravuje materiálně technické předpoklady pro komunistickou společnost a že je ji možno plně realizovat a využít pouze v socialismu" (Praha, Moskva 1975; srovnej Civilizace na rozcestí, s. 160, 161).
Tato teze a její další rozvíjení zavdalo podnět ke kritice celé koncepce VTR, že zejména po Civilizaci na rozcestí, v 70. a 80. letech se měnila v apologetiku poměrů (M. Ransdorf). Nelze ovšem přehlédnout, na co upozorňoval Richta již ve svých esejích, že to byl také vliv socialistického společenství, které - byť se samo teprve učilo a hledalo odpovídající formy a dopouštělo se řady chyb - nepozorovaně převrátilo v kapitalistickém světě okolnosti, za nichž se "dá obchodovat" a "vydělávat", "uplatnit se" atd.
Výhrady se týkají dvou vzájemně spjatých skutečností:
1. Zpochybňována je sama úvaha o vědě jako bezprostřední výrobní síle /odlišnost Wissen, Wissenschaft/. M. Ransdorf poukazuje na to, že jde o spekulaci, která vychází z výroků v Rukopisech "Grundrisse" vytržených z kontextu. Zejména se opomíjí, že bezprostřednost působení vědy může vzniknout jen na základě univerzálního zprostředkování. To vyžaduje, aby "se podmínky společenského životního procesu samého dostaly pod kontrolu všeobecného rozumu a v souladu s ním se přetvořily" (Rkp "Grundrisse" II, s. 337, Ransdorf, M., Nové čtení Marxe, I. 370).
2. Především se však poukazuje na to, že nebylo doceněno, v jakém rozsahu zůstaly klíčové přednosti socialismu na úrovni abstraktních možností. Postupně se totiž stále více prokazovalo, že bez důkladného přehodnocení a přeměny plánovitého řízení jako společenské regulace trhu a bez rozvinutí socialistického vlastnického jednání není možné ani odpovídajícím způsobem motivovat, ovlivňovat a řídit proces rozvoje VTR.
R. Richta upozorňoval na iluzornost představy, že revolucí dostávají lidé do rukou otěže osudu jako "lidé vůbec", jako hotové lidské společenství. Ve skutečnosti dostávali do rukou své vlastní souvislosti "jakožto totalita pracujících, společenských pracovních sil, které jsou určeny (a limitovány) svou prací i kruhem života, sumou civilizačních vazeb, v nichž jsou činny" (Ekonomika jako civilizační dimenze: In: Kouba, K. a kol., Úvahy o socialistické ekonomice, Praha 1968, s. 43). V tomto společenství práce byl podle jeho slov obsažen celý souhrn souvislostí, které socialistická společnost zdědila, a k nimž přidávala všeobecnou vzájemnou spolupráci a všeobecnou podmíněnost (omezenosti) rozvoje.
Vycházel přitom z tehdejších představ o stupni homogenizace sociálně třídní struktury, o "řešení třídního členění", které umožňuje, aby do popředí vystoupila diferenciace podle povahy práce (jednoduché a složité). Odborné, technické, vědecké kádry se přitom stávaly součástí "souhrnného dělníka", kvalifikovanou a rostoucí skupinou dělnické třídy (Civilizace, s. 144, 145, 170). Předpokládal proto, že s tím "jak se v nitru společenské práce pod ekonomickou formou rodí reálná samostatná subjektivita celého kolektivu pracujících překračující hranice rozšířené reprodukce, v té míře přestává být společenská práce pouze ekonomickým subjektem a stává se zároveň subjektem ekonomiky", který dokáže aktivně využívat ekonomických forem (měl je dosazovat a ovládat jako civilizační regulátory podle dosaženého stupně rozvoje životních podmínek i lidí samých) (Ekonomika, s 56).
Hlavní, bezprostřední příčina strnulosti systému "reálného socialismu" (která měla své zdroje v deformaci zájmových orientací vlivných mocenských skupin) byla tedy v nehistorickém, normativním a nekritickém pojetí výrobních a vlastnických vztahů. Byly v mezinárodní diskusi po dlouhou dobu považovány za jednou provždy jednorázově ustavený rámec, který je mimo vývoj a nepotřebuje obnovu a málem automaticky zajišťuje prostor pro rozvoj VS. Takovému pojetí napomáhala relativní uzavřenost ekonomiky společenství, která byla produktem tlaku protivníka, ale k níž zmíněná nepružnost přispívala.
Reforma měla spočívat v následujícím:
1. Trh měl zůstat socialistický, plánovitě regulovaný, ale mnohem konkrétněji se měla sledovat souvislost s organizací práce a výroby, s formami a metodami hospodaření; podstatně měla vzrůst úloha zbožně peněžních vztahů, měl vzniknout trh výrobních prostředků a být provedena částečná decentralizace ve stanovení cen (Aganbegjan, Abalkin).
2. Opatření měla směřovat k tomu, aby lidé mohli reálně zvládat své postavení svrchovaného a neomezeného vlastníka celého společenského bohatství ekonomicky, politicky i psychologicky a vytvářet kolektivní vědomí a chování (např. obnovou leninského plánu na formování "civilizovaných družstevníků" a na intenzívní kulturní aktivitu v širokém smyslu slova) (J. V. Andropov).
Ekonomickou základnou reformy se měla stát hmotná účast příslušníků kooperace na plodech společného kombinovaného využívání výrobních prostředků, institucionalizovaná v různých formách účasti kolektivu na řízení a kontrole nad činností řízení (včetně ustavování a odpovědnosti ředitelů a vedoucích pracovníků, ale se zastoupením složek zajišťujících vliv celospolečenských zájmů a respektováním nedílné pravomoci a autority vedoucích pracovníků).
V Civilizaci na rozcestí se v té souvislosti uvažovalo o "rozvíjení samotného společenského subjektu, posilování subjektivity řídících složek", o změně "vycházející ze sebeuplatnění a sebepřeměny člověka (a kolektivu)", o "regulaci regulátorů" (s. 138, 139).
Na častou námitku či pochybnost o výrobní samosprávě s odkazem na jugoslávskou zkušenost je možné uvést, že velkou částí vyrobených produktů disponovala i tu stranickostátní byrokracie, jejíž dominantní vliv způsoboval také byrokratizaci volených orgánů samosprávy.
Takový reformní postup měl nejen obnovit revoluční dynamiku, ale také připravovat nová, skutečná řešení problému pracovních sil uvolňovaných VTR (automatizací, robotizací) z pracovního procesu. Člověk se měl stávat zbytečným nikoli jako člověk, ale jako abstraktní pracovní síla. Z úlohy hlavního činitele produktivního procesu měl přejít do role činitele stojícího mimo něj ve smyslu jeho tvůrce, který jej kontroluje a řídí (přeměna soustavy strojová soustava-člověk, v člověk-automatická zařízení). Současně měl získávat prostor pro uplatnění s celým bohatstvím svých tvůrčích schopností (bohatství jedince bylo měřeno množstvím disponibilního času, který jako jedinec má) (Srovnej: Richta, R., Člověk a technika v revoluci našich dnů, s. 68, 13 aj.).
Takový postup, který vyvozuje z postavení člověka vedle produktivního procesu odpovědné závěry pro celé lidské společenství, není myslitelný v podmínkách kapitalistické honby za ziskem. Je důtklivou výzvou k hledání a prosazování socialistické alternativy.
"Civilizace na rozcestí" vyzdvihla jako jednu z ústředních tezí, že "kapitalismus může být překonán jen tím, že bude donucen maximálně uplatnit to, co tvořilo nejsilnější stránku průmyslové civilizace a oč ještě dnes - a to hlavně - opírá svou pozici, tj. výrobní pokrok, a že se přitom ukáže neschopným uskutečnit toto progresivní lidské dílo" (Civilizace, s. 41). Čeští neoliberálové se rozhodli takový důkaz poskytnout tím, že se vydají zkratkou: starost o vědu a výzkum přenechali trhu.
Zatím co dříve byla hlavní brzdou rozvoje vědeckotechnické revoluce stará administrativně direktivní soustava řízení, která oslabovala kapacitu VaV, otupovala pocit zodpovědnosti vědců, pracovníků výzkumu a dalších občanů a učila je plout v proudu, dnes se v hlavní překážku "překračování uzlové čáry moderní civilizace" proměnil neoliberální fundamentalismus. Efekt je shodný: tehdy i nyní "prestiž techniky a vědy jako životního povolání a revolučního prostředku v naší veřejnosti ... spíše klesá", projevuje se týž začarovaný kruh, omezení možností kultivace tvůrčích sil člověka (Tamtéž, s. 60, 61).
Polistopadový vývoj vnesl do vztahu vědy, techniky a ekonomiky (či společnosti) navíc řadu podivností a naivních úvah, včetně pochyb, zda tento stát vůbec vědecký výzkum v celosvětově otevřené ekonomice potřebuje, či může živit. Nikdo se nestará o naplňování vizí o žádoucí strategii v malé vyspělé zemi, s nimiž Civilizace na rozcestí pracovala (např. o velkém skoku v růstu počtu pracovníků ve vědě a výzkumu, při předstihu a podstatném zvýšení významu a dosahu badatelského výzkumu a zajištění potřeby, aby stále větší množství podnětů vycházelo z potřeb vědeckého poznání samého; Tamtéž, s.131, 132). V klausovské konzervativně neoliberální koncepci se - v nepřímé polemice se známým Bernalovým závěrem, že "jestliže v dřívějších obdobích věda postupovala za průmyslem, dnes má tendenci průmysl dohnat a vést" - naivně uvažuje, zda technologie táhne vědu či věda tlačí technologii. Dokonce se provokativně spekuluje, zda je věda více než jednou z položek, z nichž všechny jsou stejně významné. Žádná složka vládní koalice si ani na chvíli nepřipouští starost o osudy vědy a techniky v této zemi. Souvislost mezi její ekonomickou prosperitou a investicemi do výzkumu a vývoje se chápe neobyčejně mělce.
To také způsobuje stěží pochopitelnou ignoranci, jejíž kořeny jsou ovšem hlubší. I v nejvyšších politických kruzích se mluví o "rozkladném působení chladné vědy", což způsobuje mj., že se také veřejnost od exaktní vědy odvrací, že vznikají nekritické postoje k psychotronice, homeopatii, astrologii aj. iracionálním aktivitám, že se nadbíhá katolické církvi. Komu a proč překáží kriticko analytická mohutnost rozumu?
Pochyby o základním výzkumu vyjádřil V.Klaus mj. v mínění, že základní a aplikovaný výzkum nemá za výsledky ekonomiky odlišnou odpovědnost. Smysluplnost základního výzkumu může ověřit bezprostředně poskytnutý, "hmatatelný", "měřitelný" užitek. "Vědní trh" má být vystaven volné, nemilosrdné mezinárodní soutěži, v níž kritériem jsou okamžité zisky těch, kteří představují planetární gigantický superkapitál, nebo se mu pokoušejí konkurovat.
Katastrofální důsledky má "zkouška trhem" pro VVZ, zejména pro průmyslový výzkum. Vláda si pochvaluje, že dříve existovala odtrženost od praxe, nyní se však aplikovaný výzkum posunul od "koketování s velkou vědou" k praxi. Jaká je to však praxe a co se oním "koketováním" rozumí? Platí přece nadále, že základní a aplikovaný výzkum nelze odtrhávat. Úroveň dosažené spolupráce je nedostatečná, je v žalostném stavu, podniky zatím žádné strategické investiční programy nevytvářejí a na financování výzkumu ani nemají prostředky. "Balíček č. II." jejich možnosti ještě dále a podstatně omezí.
Inovační podnikání je v této zemi v plenkách a obdobně tzv. venture (rizikový) kapitál.
Těžce je postihována úroveň školství, zejména vysokého a vzdělanost dospělých. Oproti naléhání v Civilizaci na rozcestí na "rychlý vzestup elementární vědecké (vysokoškolské) průpravy, aby byla s to podchytit každou možnost kultivace objevitelského talentu" (Civilizace, s. 77), se ukazuje neuspokojivý rozsah vzdělávání a hlavně jeho kvalita i struktura (posun od techniků, inženýrů, konstruktérů k právníkům, finančníkům, obchodníkům). Techniky jsou vážně ohroženy, hlad po absolventech stoupá.
V polistopadové politice byly původní propracované koncepce VTR a vědeckotechnického pokroku zcela opuštěny, nové nevznikly. Trendy rozvoje a uplatnění vědy a techniky ve světě se však nezpomalily, naopak, spíše dále vzrostly. Díky tragické i trapné domácí politice se zatím v tvrdé mezinárodní konkurenci osudově vřazujeme mezi země, které nebudou používat hlavně mozku, ale svalů.
Přesto je nutné připustit i alternativu, že ČR může v určité míře zachytit inovační vlnu a konjunkturu, tj. že při nástupu zahraničního kapitálu se uplatní nejen kapitál krátkodobý, kořistnický, ale i takový, který reálně napomůže modernizační strategii. V tom případě by rychlejším vývojem prošly i moderní profesní skupiny a ČR by se musela vyrovnávat s rychlou a hlubokou sociálně třídní diferenciací a rozpory, které přináší.
Zatím však hrozí spíše alternativa, jejímž celkovým vyústěním by bylo zesílení závislého charakteru a vzrůst úlohy kompradorských manažerů, byrokracie a mocensko-potlačovacího aparátu. Jen menší část dělníků a zaměstnanců by se propracovala mezi nositele moderních profesí, aniž by byla schopna překročit hranici reprodukce pouhé pracovní síly.
Je proto nanejvýš aktuální, aby se vědci, pracovníci výzkumu a vývoje rozhodně ohradili proti pokusům o paušální restrikci prostředků a zasazovali se o uplatnění vědy a výzkumu jako jedné z nejvýznamnějších strategických orientací. Inspirace Civilizace na rozcestí zůstávají v tomto ohledu živé a svrchovaně aktuální.
Marathon 4/1997, srpen 1997