S radarem je to vždycky stejné: objeví se nová drsná možnost, která „vytočí“ celonárodní – lze-li to tak nazvat – diskusi na maximum. Načež to aranžéři moci
nejméně třikrát popřou. A všechno je v pořádku...
Když americký ministr obrany Robert Gates v Praze zmínil možnost ruské inspekce v americkém radaru na českém území, viděli jsme pak k tomu záběry sovětské „střední skupiny vojsk“, která nás tady „chránila“ dvacet let. Nad pomyslnou velkou koalicí pravolevého odporu proti nové invazi z té nesprávné strany pak premiér Topolánek zvolal do lesa chvějících se mikrofonů: Ruská vojska u nás „nebudou, nebudou, nebudou“. Uf, jaká úleva!
Potíž je jen v tom, že na dohody obrů ve prospěch trpaslíka zde od třicetileté války nevěříme.
Jiná taková výhybka odvádějící problém na vedlejší kolej – ba na špek, na nějž z odlišných důvodů a s protikladnými emocemi pospolu skočili odmítači i přitakávači radaru – jsou možné zdravotní dopady této komponenty protiraketového systému. Nemohla pak nenásledovat záplava záběrů domorodých dětí z Tichomoří, jak pod tou impozantní koulí vesele skotačí. A ovšem chlácholivá oficiální expertiza s překvapivými čísly a „přesvědčivým“ závěrem, že radar bude pro naše občany přibližně tak neškodný, jako mobilní telefon.
Drobná potíž nastala, když pocit neškodnosti narušoval vládou najatý – nyní ze hry stažený – „mluvčí radaru“ Tomáš Klvaňa. Dříve totiž mluvil za průmysl, zákonem nucený zdobit krabičky svých výrobků nápisem Kouření může zabíjet. Druhá potíž je snad v tom, že poslední expertiza mobilů jejich zdravotní rizika spíše potvrzuje.
V tomto mistrovství světa ve skocích na špek jsou používány i účinnější chvaty z jiných disciplín, které člověka znehybňují ještě víc – leč aspoň nutí k zamyšlení. Například mnohokrát již potvrzená „podpásovka“, že v USA jsou pro radar nejen republikáni, ale i demokraté. Nebo poukazy, že v tom radaru již „jela“ osm let vládnoucí ČSSD, přinejmenším ministr obrany Jaroslav Tvrdík. Na jeho resortního následníka Karla Kühnla a na Unii svobody se už zapomnělo. Jejich voliče nyní úspěšně obhospodařuje Martin Bursík...
Nenechme se však vodit za nos výhybkáři a kladeči špeků. Podstatný problém je jinde. Třeba v dotazu na povahu íránského nebezpečí, jejž dal do oběhu slovinský filozof Slavoj Zizek: „Proč bychom nyní měli věřit Spojeným státům a jejich spojencům, jestliže jsme již byli (v případě Iráku) obrovsky oklamáni?“
A ve vzduchu visí další, ryze praktická otázka: Jak přesně zničí obranný systém raketu zacílenou do střední Evropy? Prosil bych expertizu.
Právo, 27. 10. 2007, Martin Hekrdla
Skoky na špek 
