Projev Lenky Procházkové 28. března 2015 na Václavském náměstíV listopadu 1989 se Václavské
náměstí zaplnilo lidmi, kteří už
odmítli tolerovat normalizovaný život a chtěli se
vrátit k idejím Pražského jara. Pod dohledem patrona
české země svatého Václava dali
normalizátorům výpověď. Jiný Václav,
který je zatím svatořečen jen americkým
kongresem, nám tehdy slíbil, že obrodný proces,
uložený dvacet let v mrazáku, zase rozmrazíme. Brzy
však zjistil, že k tomu nemá požehnání ze
Západu. A tak se věnoval "smysluplnějším"
vizím, jejichž naplnění může dnes sledovat
alespoň z fasády Národního muzea.
Co vidí? Vidí národ
rozdělený na bohaté a zároveň mocné a na
chudé a bezmocné. Vidí nepřirozenou a nikdy
nebývalou bariéru mezi generacemi. Vidí úpadek
školství. Vidí dovoz cizí agresívní
kultury, která propaguje násilí a plošně překrývá
národní jedinečnost a vymazává archetypy
tvořené po celá staletí. Vidí
přepisování vzorů a vytěsňování
vzpomínek, což směřuje k postupné
ztrátě národní identity. Vidí ústup
kritického myšlení a výchovu k jednotné,
uniformní pravdě. Muž, který dvacet let nesměl
veřejně mluvit, dnes vidí, že média opět
slouží mocenské zakázce a místo
informací šíří dezinformace. Muž,
který byl kdysi dehonestován jako zrádce a zaprodanec,
dnes vidí, že podobné nálepkování
těch, co kritizují současný trend
zahraniční politiky, se opět vrátilo. Muž,
který kdysi napsal esej o moci bezmocných, v němž volal
po občanské odpovědnosti a statečnosti, dnes vidí,
že demonstranti jsou nazývání lůzou, nebo
pátou kolonou.
Zatím se pro nepohodlné názory
ještě nezatýká. Ale režim, jehož politici
uvažují o zavedení cenzury, nikdy nemá k
zavírání oponentů daleko. Tento způsob
demokracie a obrany lidských práv a svobody mají
zítra ověřit a upevnit expediční kolony
americké armády. Vláda dala nezvaným hostům
zelenou. My ale ne!
Někteří z nás možná
souhlasili v roce 1998 s rozhodnutím našich tehdejších
politických představitelů o vstupu do NATO. Zmátl
nás název - obranný pakt. Dnes ale vidíme, že
tato vojenská aliance se proměnila a že je
momentálně zneužívána pro globální
zájmy USA. Podle skutků to poznáváme.
Obyvatelé Plzně a okolí možná
vnímají americké konvoje na našem území
radostněji, protože svůj obdiv k armádě USA
sáli už s mateřským mlékem. Dnes je to ale
jiná armáda, než ta, jejíž vojáci
osvobodili v roce 1945 Plzeň a 116 jich tam padlo. Prahu a
většinu Čech, celou Moravu a Slovensko osvobodila Rudá
armáda a padlo při tom víc než 130 tisíc
vojáků. Kdyby dnes vstali, zaplnili by celé toto
náměstí, od Muzea až na Můstek. Ti mrtví
vojáci nemají nic společného se srpnovou
invazí roku 1968, která měla zastavit reformní
hnutí, na němž se podílel celý národ.
Ano, invaze armád Varšavské smlouvy do naší
země, mlčky schválená i americkou administrativou ,
otočila hodinové ručičky do protisměru.
Ideály, které jsme tehdy nesměli prosadit, ale nezanikly.
Jeden z nich připomenu: vyhlášení neutrality. Muž,
který na nás dnes hledí z fasády muzea, chtěl
jít ještě dál. Snil o tom, že po
zrušení Varšavské smlouvy bude rozpuštěno i
NATO. Místo toho se rozšířilo. I o nás. A
muž na fasádě to pak přehodnotil jako svůj
veliký úspěch a všeobecně dobrou věc. My ale
vnímáme dobro v jiné podobě, než je
humanitární bombardování. Odmítáme
být ve spolku agresorů, který chystá válku s
Ruskem pro uhájení amerických zájmů ve
světě.
Tři americké kolony, které zítra
ráno překročí hranice naší země, to
nečiní z technických důvodů. To by ten
přejezd vypadal zcela jinak a netrval by čtyři dny. Je to
kolíkování terénu v zemi, jejíž
obyvatelé odmítli, aby tu byl umístěn americký
radar. Se zítřejší provokativní expedicí
naše vláda vazalsky souhlasí. Parlament se pro jistotu ani
nesešel. Když jsou zbabělí politici, zbývá
statečnost na občanech. Můžou nás
urážet, nazývat nás lůzou nebo pátou
kolonou, ale my víme, kdo jsme. Jsme lidé, kteří
nenávidí válku a odsuzují verbování do
války.
Nevychovávali jsme děti proto, aby
oblékly vojenský mundůr a šly umírat kvůli
záchraně dolaru.
V poslední světové válce
zemřelo 72 miliónů lidí! A dnes, 70 let po jejím
konci, stojí svět znovu před osudovou křižovatkou.
Naše členství v Severoatlantické
alianci není zárukou naší ochrany. NATO přece
není žádný bezpečnostní pás,
který by nás zachránil při čelním
střetu.
Nikdo z nás dnes nemůže udělat mnoho.
Ale každý z nás může připojit svůj
podpis na petici požadující, aby ČR z tohoto agresivního
spolku vystoupila. Ať zločinci páchají své
zločiny proti míru sami za sebe a pod svou vlajkou. Naše
země v srdci ohrožené Evropy je nesmí krýt
svým jménem! Ukažme tedy svou vůli jasně a
zřetelně a hlavně rychle, protože čas
odtikává k nule. Jsem přesvědčena o tom, že i
někteří čeští politici mají
stejný názor jako my, že ani jim neschází
rozum, svědomí a instinkt. Ale chybí jim odvaha! Proto potřebují
naši podporu. Potřebují mít za zády hlas lidu,
který je podle ústavy zdrojem veškeré
státní moci.
Muž, který na nás dnes hledí z
průčelí Národního muzea se kdysi v kongresu USA
vyjádřil, že naše republika nepotřebuje americkou
pomoc a navrhl, ať Spojené státy pomohou Rusku, které
tehdy bylo na kolenou. Smysl jeho slov se však ztratil v překladu. A
jaký je výsledek? USA pomáhá Rusku vytrvale. Do
hrobu. Ale říká se, že kdo jinému jámu
kopá, sám do ní padá. Jde ale o to, aby pak
při tom pádu nepohřbili celý svět. Starý
nápis, který býval kdysi vylepen na plakátech kolem
našich silnic prohlašoval "Se Sovětským svazem na
věčné časy!"
Na dnešních bilboardech by mělo být
aktuálnější varování: "Se
Spojenými státy do věčných lovišť!"