Maličkosti, nebo lži a arogance „mocných“?

Může někdo vážně tvrdit, že separátní dvoustranná smlouva mezi momentálními vládami ČR a USA o vybudování americké vojenské základny v Brdech uzavřená bez souhlasu, nebo přímo proti názoru ostatních členů EU nemůže ani v nejmenším poškodit vztahy a důvěru v Unii ani další proces integrace?

Posiluje snad vztahy a důvěru mezi členy NATO, když jeden z nich, navíc bez konzultace, souhlasu, či vlivu ostatních nechá na svém území vybudovat základnu zámořského velkého šéfa? Navíc základnu, která zásadně ovlivní bezpečnost celého evropského kontinentu (ať už k horšímu, nebo k lepšímu – na to se názory samozřejmě různí).

Těžko asi někdo bere vážně tvrzení, že Rusko přece nemá sebemenší důvod k obavám, že plánovaná (zatím radarová) základna by mohla být namířena i proti jeho bezpečnostním zájmům.

Že totéž Rusko, ale také Indie, Pákistán a zejména Čína a další mocnosti nemohou považovat vybudování nových základen v Polsku a v ČR za narušení strategické rovnováhy (pokud vůbec jaká existuje).

Z toho pak logicky vyplývá, že jakákoli obava z dalšího kola zbrojení ze strany kohokoli je také nesmyslná.

Snad ani ti, kteří to tvrdí nemohou, doufám, věřit ani tomu, že když stát velikosti ČR, který vlastní armádu už prakticky ani nevlastní a cizích „spojeneckých“ základen se teprve nedávno zbavil, že když takový stát nechá na svém území postavit vojenskou základnu světové velmoci č. 1, tak to ani v nejmenším nemůže omezit, či jinak negativně ovlivnit jeho suverenitu a bezpečnost.

Kdo má asi brát vážně další tvrzení, že případná zdravotní rizika provozu takového superradaru buď vůbec neexistují, nebo jsou zhruba srovnatelné s důsledky používání mobilního telefonu, nebo vysílání ze žižkovské televizní věže.

Přitom si myslím, že negativní odpověď na kterékoli z těchto a řady dalších podobných tvrzení stačí k přesvědčení, že zřízení takové základny nepřinese více bezpečí ani České republice a jejím obyvatelům, ani Evropě, a dokonce ani samotným Spojeným státům americkým. Argumentovat proto při obhajobě jednání a dohody o základně právě zájmy ČR a Evropy je prostě lež.

Druhý problém je ale možná ještě vážnější. Stále se všude mluví jen o „radaru“, maximálně o „radarové základně“. Ať se nám to ale líbí, nebo nelíbí, česká vláda nevyjednává s Bushovou vládou o umístění nějakého radaru, nebo nějakých „prvků protiraketové obrany“, ale prostě o vybudování nové americké vojenské základny tam, kde dosud nebyla. A je jedno, jestli tam zpočátku bude jen několik desítek, stovek, nebo tisíc vojáků.

Není přece problém, během několika hodin, nebo dnů libovolně zvýšit jak počet vojáků, tak množství zbraní, či techniky pod libovolnou, ať už pravdivou, nebo vymyšlenou záminkou.

Všichni to dobře víme a svět má s podobnými metodami celkem čerstvé zkušenosti.

Nevzpomínám si přitom, že by některá z politických stran, nebo skupin zastoupených v našem parlamentu měla ve svých programech něco na způsob následující formulace: „..s cílem dále posílit bezpečnost, mezinárodní prestiž a váhu České republiky, budeme usilovat o zřízení vojenské základny USA na našem území….“. Nikdo tedy, pokud vím nedostal k ničemu takovému v žádných předchozích volbách mandát.

Proto si myslím, stejně jako zhruba 70% mých spoluobčanů, že by se jednalo o tak závažný zásah do suverenity a bezpečnosti státu, že rozhodnout se o tom může jen v referendu. Na takovém požadavku přece není nic divného.

Co je naopak v takové situaci až neuvěřitelné, je arogance, s jakou si představitelé momentálně vládnoucí garnitury dovolí tvrdit, že občané nejsou o takové otázce ani schopni kvalifikovaně uvažovat, natož pak dost informovaní, zkušení a kompetentní, aby o ní mohli rozhodovat. Proto bude asi lepší se jich ani na nic neptat a „nechat je v klidu“.

Když člověk sleduje schopnosti, kompetentnost a informovanost velké části našich poslanců a senátorů, ale i některých členů vlády, chce se mu napůl smát, napůl plakat.

Zajímavé také je, že zatím se přitom všichni stále tváří a mluví, jakoby variantou k „nepovolení“ referenda, mělo být schválení případné smlouvy prostou většinou v obou komorách parlamentu.

Doufám, že v případě, že referendum nebude občanům povoleno, nebude snad alespoň pochyb o tom, že schválení závazků takového typu by vyžadovalo ústavní většinu.

Nesouhlasil bych proto s Václavem Havlem, že je to nějaká „maličkost“, pro kterou děláme USA drahoty. Myslím, že jsou to naopak tyto a řada dalších lží a mlžení, které spolu s arogancí vlády a představitelů vládních stran jen prohlubují nedůvěru a nechuť veřejnosti k politikům i k politice a nakonec se mohou obrátit i proti jeho milovaným USA.

A jednu poznámku na konec. Drahoty neděláme USA. Drahoty děláme vládě, která na co v zahraniční politice sáhla, to „nezvládla“ (slušně řečeno), kterou nějaké OSN, nebo mezinárodní právo zajímá jen tehdy, když jí „jde na ruku“, vládě, která znovu povýšila použití síly na hlavní nástroj své zahraniční politiky, vládě, která požár terorizmu hasí benzínem, ekonomické problémy řeší válkou a zbrojením a tak dále. Právě pro takové maličkosti dělá většina našich spoluobčanů drahoty dát právě takovéto vládě část svého území k dispozici jen z vděčnosti a bez diskuze a bez záruk. A to i těch spoluobčanů, kteří se jinak netají tím, že by jim americká radarová základna u nás zas až tak proti srsti nebyla.

Lubomír Ledl, SDS, Praha